Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Jsme docela příjemně překvapeni, když u správní budovy rezervace vidíme prostornou a docela moderní voliéru se šesti žaky. To byli také první a poslední papoušci, které jsme cestou viděli. Z jedoucího auta je spatřit je už samo o sobě štěstí, navíc když jsme začali za nějakým ptákem couvat, většinou odletěl. Samozřejmě tajně každý z účastníků pomýšlel na možnost aspoň spatřit agapornise zelenohlavého, kterého známe z odborných knih jen jako fotografii jeho ne příliš zdařilého preparátu z muzea.

Ale jak víme, některé ornitologické výpravy zaměřené jen na pozorování tohoto ptáka se bezúspěšně vrátily, aniž by ho vůbec spatřily. Zahlédnout malého, jen 13 cm velkého zeleného papoušíka v hustých větvích stromů je asi opravdu kumšt. A to snad jeho stavy v přírodě ještě nejsou ohrožené a opravdu by měl obývat i západní Ugandu. Všechny pokusy o jeho držení v zajetí ztroskotaly, odchycení jedinci hynuli ještě v karanténě. Tak třeba příště budeme mít větší štěstí …

Nosorožci nás vyloženě nadchli a i další cesta se vyvíjí pro milovníky přírody slibně. Vede totiž krásným pralesem, kde máme možnost pozorovat spousty zvířat: paviány, kočkodany, buvoly, prasata savanová, perličky kropenaté, dytíky africké, ale také překrásného pavouka, který si rozpletl síť nad našimi hlavami a my si ho všimli jen náhodou, když jsme se snažili pořídit pár fotek na jedné z našich nesčetných zastávek. Již za tmy přijíždíme do ekolodge, kde budeme nocovat. Ubytováváme se v jedné ze zděných chatek, jejíž součástí je i sociální zařízení. Jsem docela ráda za tento luxus. Při cestě na večeři se málem přerazíme o rodinku prasat savanových. Nejsou to žádní ochočení maskoti kempu, jak jsem si myslela (při pokusu podrbat otce rodiny na hlavě se po mně nevrle ohnal), ale divoká zvířata. Večeře se podává venku, při světle petrolejových lamp, kdy nebe je plné hvězd a vzduch prosycen různými vůněmi. Dnes se nám s Ládíkem nechce moc ponocovat, chceme nabrat sílu na další den, a tak se brzy po večeři odcházíme do chatky osprchovat. Jenomže cestu do chatky nám doslova zavalil hroch. Přibližně tunový drobek si vybral pro večerní pastvu zrovna prostranství před naší chatou. No to je překvapení. Ještěže máme u sebe fotoaparát, a tak Ládík fotí a já osvětluji hrocha asi ze dvou metrů, abych zlepšila fotografické podmínky. Považte, svítím baterkou hrochovi do čumáku a pro svou bezpečnost jsem schovaná za šňůrkou plátěného stanu. Z radosti se snažím přivolat Pepu, aby i on si mohl pořídit neopakovatelné snímky. Zvláštní je, že místo Pepy přiběhnou správci kempu, kteří asi místo „Pepo“ rozumněli „hypo“. Jsou vyděšení tak, že se jim jinak přirozeně kudrnaté vlasy narovnaly hrůzou, a už nás ženou od hrocha pryč. Dostáváme přednášku na téma nejnebezpečnější zvíře Afriky a největší zabijáci, a než nás zaženou zpátky do restaurace, ještě zaslechneme, že se k nim smíme přiblížit maximálně na 100 metrů (ne ke správcům, ale k hrochům, pochopitelně). Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme zpátky v restauraci, a to jsme měli dnes dobré předsevzetí. To by byli někteří štamgasti restauračních zařízení rádi, kdyby mohli doma vyprávět: „Už jsem na to pivo ani neměl chuť, ale domů jsem nemohl, protože mi cestu domů zatarasil hroch.“ A tak i my jsme museli čekat, až se hroch uráčí odejít a my budeme moci jít spát. A to trvalo skoro dvě hodiny.

(Pokračování příště)