Standardní popisy ptáků
Může to být více než ošidné. Může to kalit pohled a může to být i známka toho, že jsme si tedy nevšimli něčeho, čeho jsme si všimnout měli. A může tomu být i u tak všeobecně známého ptáka, jakým je právě stehlík. Takový popis může být někdy až ostudný. Třeba Fauna ČSSR, ptáci 3/II z roku 1983 říká, že stehlík má hřbet a kostřec bílý. Už jste někdy viděli stehlíka, aby měl bílá záda? A víte, že já ano? Jednou jsem viděl celou rodinku, celkem sedm ptáků a všichni s bílými zády. To je ovšem rarita, kterou již nikdy více neuvidím. V tom textu jde samozřejmě o tiskařského šotka, který na všechny korektory udělal dlouhý nos. Pokud tedy došlo vůbec k nějaké pečlivé korektuře. V tomto případě šlo o chybu. Pak je tady ovšem to klišé, neustále papouškovaný popis, kterému není přikládán téměř žádný význam. Píše se lakonicky: „na černém křídle žluté pole, na letkách bílé špice.“ Všichni píší více nebo méně pravdivě, že stehlík má na černých letkách bílé špičky. Stehlíci od Afriky až někam za Ural, dokonce i ti šedohlaví ze Střední Asie. Nikdy nikde jsem si nepřečetl, že mohou být i stehlíci, kteří mají křídla zcela černá, bez těchto bílých špiček. Staří ptáčníci to ovšem věděli, takovým ptákům se říkalo kominíci. Ale abych byl co nejspravedlivější, v jedné obsáhlé monografii vydané v Oxfordu něco i najdete. Na barevné tabuli v příloze jsou namalovány, zdůrazňuji namalovány, různé zeměpisné formy, a to s černými křídly, s poznámkou, že je tomu tak v létě. V textu to není a na několika černobílých kresbách rovněž ne! I když na těchto kresbách je znázorňováno chování ptáků v období, kdy by tedy měli mít černá křídla. Tady něco nehraje. Já jsem o tom již psal, je tomu však již devět let, kontroloval jsem si to. A kdo by si to pamatoval? Byla tam tenkrát i fotografická topografie křídla stehlíka, na které bylo vidět, jak a na kterých letkách má stehlík bílé špičky. Byl to ovšem stehlík chycený u nás v zimních měsících, s tou nejvyšší pravděpodobností to nebyl Čech, ale Polák nebo byl odněkud z Pobaltí. Vypadá to, že ti naši jsou právě ti kominíci. Může být, že ten znak celých černých křídel je třeba novodobý, že se začal vyvíjet až v poslední době? Všechno je možné, proto jsem se díval na stehlíky i z historického hlediska.
Stará vyobrazení stehlíků
Asi nejstarší vyobrazení stehlíka najdeme u nás na gotických obrazech. Kam noha husity nevkročila, zachoval se jich u nás nějaký počet. Dnes je můžeme obdivovat v Národní galerii. Nejméně na třech najdeme namalovaného i stehlíka. Ptáci jsou nápadní nejvíce na obraze z takzvaného vyšebrodského, pašijového, oltářního cyklu. Ten obraz najdete hravě na internetu, ale tady nepoznáte, jestli Mistr namaloval stehlíkovi bílé špičky křídel. Chystám se na to podívat právě těch devět let, jenže je to z ruky, není tam kde zaparkovat, od tramvaje daleko, a ještě vypláznete stovku za jeden jediný juk. Takže tenhle obraz zatím vynechám. Pak je tady hned několik mariánských obrazů. Madona s Ježíškem v náručí a on drží v ruce nějakého ptáka. Ponejvíce tedy stehlíka. Vlastně nedrží. Ten pták má na tom motivu roztažená křídla, jako kdyby chtěl malého Ježíše chránit stejně tak, jako chrání před deštěm nebo sluncem vlastní mláďata, a on jej tiskne ručkou ke svému tělu. Ty obrazy sloužily kdysi jako obrázkový slabikář, který vypráví negramotnému pozorovateli celý ten příběh. Obrazy té doby jsou přímo nabity jinotaji, kterým dnes jen pramálo rozumíme. Jen se dohadujeme, jak si je asi máme vysvětlovat. Jsou na to celé zástupy učených názorů. Třeba: „Obsahový výklad motivu stehlíka v mariánských obrazech se rozchází. Většina autorů se přiklání k názoru, podle něhož stehlík zobrazuje duši v protikladu k tělu, duchovní sílu v protikladu k síle pozemské. V pozdním středověku byl však tento motiv, zdá se, těsněji spojován se symbolikou Kristova utrpení a vykoupení lidstva. Jiná, podobná interpretace se opírá o středověkou víru, že stehlík se živí bodláky a pojídá i jeho trny. Tyto trny připomínaly pak nutně trny Kristovy koruny, a proto i jeho utrpení.“ Nám nabízí tyto obrazy ke zkoumání i jiné možnosti, než jsou ty duchovní. Letmým pohledem zjistíme, jak asi malíř dobře stehlíka znal a jestli se snad tehdejší pták nějak nelišil od stehlíka dnešní doby. Stehlíka ve stejném postavení s roztaženými křídly najdeme třeba na obrazech Madona římská, Madona z Veveří či Madona mostecká. Autor obrazu Madona římská stehlíka znal a namaloval přesně, s bílými špičkami křídel. Nebo měl po ruce předlohu. Tvůrce obrazu Madona z Veveří se dopustil nepřesnosti, když namaloval příliš mnoho bílých teček, křídla jsou kropenatá. Ten, kdo maloval obraz Madona mostecká, si nejspíš nebyl jistý, proto namaloval stehlíka s roztaženými křídly tak, že konce jeho křídel nejsou na obraze viditelné. Motiv stehlíka se dá zajisté ještě dále studovat více do hloubky, protože se vyskytuje na obrazech dalších autorů. Uváděni jsou Raffael, Dürer, Andrea del Sarto, Correggio, Coneglian, Mazzolini i další. Ani výčet našich gotických obrazů není konečný. Ale také není jednoznačný. Ježíšek z obrazu Madona zbraslavská tiskne k tělu třeba ve stejném gestu brkoslava severního, nikoliv stehlíka.
A jak jsou na tom novodobější zobrazení stehlíka, která v sobě ovšem netají žádné vedlejší významy či myšlenky, ale jsou to jen portréty těch ptáků? Slouží k tomu, aby se čtenář mezi ptáky dokázal orientovat. Aby je uměl rozeznávat, pokud třeba zalétnou na jím obhospodařované krmítko. Vesměs jsou to portréty namalované lidskou rukou a tady si musíme uvědomit také několik skutečností. I podle těchto malovaných obrázků vycítíme, jak dobře autor ty ptáky znal. Zajisté měl při své práci i předlohu, podle které tvořil. Někdy začátkem padesátých let vyšla docela výpravná kniha představující naše ptáky. Autor je nakreslil podle předlohy tak dokonale, že je na první pohled rozeznatelné, že maloval vycpaniny. Je to kniha portrétů ptačích mumií. Oproti tomu Karel Svolinský namaloval stehlíka tak živě a přitom v umělecké zkratce, že svým dílem získal až neuvěřitelný věhlas. Všichni chtěli, aby právě Mistr Svolinský ilustroval jejich knihy. Toužil po tom třeba Veleslav Wahl. Z novodobějších autorů, kteří malovali ptáky, jsou někteří také považováni za opravdové mistry ve svém oboru. Třeba německý ilustrátor Robert Scholz, který maloval barevné tabule veleúspěšné knihy z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století od Georga Steinbachera, jež vyšla pod názvem Knauers Vogelbuch. Dále pak Herrmann Heinzel, narozený roku 1939 ve Slezsku a od roku 1962 oficiální malíř ptáků ornitologického oddělení Zoologického výzkumného institutu a Muzea Alexandera Koeniga v Bonnu. Kurt Schulze, který maloval barevné tabule pro knihu Dr. Wolfganga Makatsche, guru východoevropských ornitologů ze sedmdesátých let dvacátého století. Čech Dan Bárta, který maloval barevné tabule pro knihu Fauna ČSSR, ptáci 3/II. Zatraceně dobrý mladý Švéd Dan Zetterström, který maloval ilustrace pro knihu Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu, vydanou v překladu Romany Anděrové nakladatelstvím Svojtka v roce 1999. Všichni tito autoři namalovali stehlíka s bílými konci křídel, tak jak jej všichni známe ze svých klecí a výstav ptáků. Ano, přesně takhle stehlíci vypadají, když jsme je vídávali v zimě, jak se pasou na bodlácích nebo semenu lopuchu. Bohužel nemohu představit žádnou z těchto ilustrací, protože jsou chráněny autorským právem. Pokud by byl takový obrázek vytištěn ve Fauně, hrozila by opravdu mastná pokuta. To si dovolí jen skutečný neználek, který se potom nestačí divit. Autorská práva zanikají, tuším, až 70 let po smrti autora. Jenže je tomu obvykle tak, že autor dostal nějaký honorář, neboli předal svá práva nakladateli, a v takovém případě nemůžete vědět, kdy ta práva zanikají. Někdo je drží. Ačkoliv autor obvykle dostal za svoji práci směšnou odměnu, současný držitel takových práv se může docela slušně napást. Já však použiji dnes jako doklad ilustrace z takzvaného Malého Brehma. Autoři ilustrací, jakož i tehdejší nakladatelství jsou nejméně 150 let na pravdě boží a s nimi pochopitelně i jejich autorská práva. I tady mají stehlíci bílé špičky křídel!
V poslední době se ovšem celá situace nějak malinko zamotává. Na trhu se již objevily knihy, ve kterých byly použity fotografie. To znamená, že se díváme na obrázky skutečných ptáků, kteří někdy někde opravdu žili. Oproti malovaným ilustracím nejsou obvykle ty fotografie dále upravované, zvláště pak ty starší. V současnosti sice, díky digitální fotografii a počítačovým programům, můžete klidně z původně vyfotografovaného stehlíka udělat třeba orlosupa, ale proč byste to dělali? Takže dnes se díváme opravdu spíše na kdysi živé ptáky. Navíc má současná digitální fotografie jednu úžasnou vlastnost. Zaznamenává automaticky data, kdy byl snímek pořízen! Snadno si pak vzpomenete i na to, kde byl pták fotografován. V knize Ptáci Evropy od Roba Humeho, vydané u nás Knižním klubem v roce 2004, je stehlík na fotografii od Chrise Knightse. Pták má výrazné bílé špičky letek, zvláště ramenních. Sedí na zralé šišce rostliny známé u nás jako štětka. Podle této rostliny se dá usuzovat, že byl vyfocen někdy v zimních měsících, pokud tedy neměl fotograf tuto rostlinu doma jako připravenou kulisu. Velká škoda, že se nikdy nedozvíme, odkud pták pocházel. Byla to snad forma britannica?
Ilustrace modernější
Potom jsou tady ovšem fotografie stehlíků, kteří vypadají jinak. Mají křídla celá černá, bez bílých teček na konci. Nejnápadnější je to na ramenních letkách. To jsou tři letky nejblíže k tělu, které vlastně kryjí téměř celé složené křídlo. Kořeny všech letek potom kryjí třístupňové krovky. Někdo si myslí, že ztráta bílých teček je způsobena otěrem. V místech, kde je přítomna bílá barva, je struktura péra bez barviva, a má být proto měkčí než části s černým melaninem. Proti takovému názoru stojí hned několik skutečností. Především se mi nikdy nestalo, aby stehlík držený v kleci, a že měli všichni křídla s bílými znaky, tyto znaky v kleci ztratil. Přitom otěr v kleci, kde si pták brousí křídla o stěny, musí být nutně mnohem větší než ve volné přírodě. Ptákům pak chybí především velké bílé znaky na ramenních letkách, které jsou na nejviditelnějším místě, ale také na místě, na kterém zase dochází k nejmenšímu otěru. Literatura černá křídla nepopisuje. Pokud by se snad ta bílá místa vylamovala, musela by být vylámaná díra viditelná, to ale není. Navíc by se potom křídlo zkrátilo natolik, že uváděné ornitologické míry by byly pouhým bludem k ničemu. Takže tady musí jít o něco jiného. Nabízí se samozřejmě otázka zeměpisných forem. To je oblast zasažená nadmíru jevem klišé. Tímhle se nikdo v Evropě nezaobíral dobře sto let, jen se citují staří autoři. Podívejme se na to třeba z takového úhlu. Hýl dlouhoocasý (Uragus sibiricus), sibiřský pták, který žije ještě východněji než nejvýchodnější forma stehlíka, byl zaznamenán jako zatoulanec až v Anglii, a to hned ve větším počtu, který vylučoval únik ze zajetí. Protože tam normálně nežije, někdo si jej všiml. Jestliže se až do Anglie zatoulá hejno sibiřských stehlíků, nikdo si jich nevšimne. Nebudou na dálku nijak nápadní, budou tam zcela normální. To samé platí u nás. Již Karel Kněžourek (7. 11. 1851–3. 11. 1920), autor Velkého přírodopisu ptactva, vydaného v roce 1912, mluví o dvou formách stehlíků vyskytujících se na našem území. V zimě se u nás objevují podle něho takzvaní horští stehlíci, kteří jsou větší a pestřejších barev než naši ptáci. Nemůžeme v žádném případě zatracovat historky starých ptáčníků o tom, jak se jim podařilo odchytit nápadně velké, případně atypicky zbarvené ptáky, jako ptáčnickou latinu. Dr. Hanák z Přerova se mě kdysi dotazoval na atypicky zbarvené ptáky ze sbírek MOS, o kterých se domníval, že jde o Křížence. Jenže jde nejspíš o v přírodě odchycené ptáky, kteří uhynuli v Lanškrouně u Otty Bernáška, jenž se intenzivně pídil po takových raritách. Kdysi mi o tom i psal. Pan Bernášek byl znám nejen svým zájmem o ptáky, ale především svými jazykovými schopnostmi, když ovládal dokonale němčinu, francouzštinu i ruštinu, a díky tomu i svými zahraničními styky. Kvůli téhle své čipernosti míval neustálé problémy s STB. Jeho případné záznamy, pokud se někde zachovaly, by byly více než zajímavé.
Poznámka k obrázkům: Na fotkách jsou tři různí stehlíci kroužkovaní v polovině ledna roku 2005 v Praze–Košířích. Všichni mají výrazné bílé znaky na konci letek. Takhle jsme zvyklí vídat tyto ptáky na ilustracích.
(Pokračování příště.)