Začínáme s holubářstvím – 22. díl Lesky holubů
Červená recesivní
České holubářství je vyhlášenou kolébkou červených recesivních holubů. U některých našich plemen, jako jsou moravský pštros, český stavák, benešovský holub či prácheňský káník, vznikla cílevědomým šlechtěním mimořádně sytá červená barva, bohatá na individuální projevy lesku. Tato barva na rozdíl od popelavě červené zasahuje též oblast ručních letek a celé rýdováky (ocasní pera). Projev je tedy plnobarevný, podobně jako u černé, šedohnědé, stříbrné, světle stříbrné, hnědé a hnědožluté, ale žádné plavé rázy tato barva nevytváří. Proto ji nemůžeme zařadit mezi klasické plnobarevné zbarvení, nýbrž do skupiny modifikátorů jiné zbarvení překrývajících. Jako by si holub na svoji původní barvu i vzorek navlékl červený kabát. Nejintenzivnější červenou barvu získávají holubi na podkladě černého rázu či jiných plnobarevných forem, zatímco při překrytí plavých rázů, zvláště ve světlých vzorcích, případně i jiných modifikátorů může získat ocas nežádoucí zamodralý tón. Kvalitu červené barvy mohou potencovat vlivy zintenzivňujících faktorů smoky či dirty, které si též poradí s obvyklým jevem světlejšího probarvení nejdelších per.
Červené recesivní zbarvení vzniká při dvojitém účinku genu e. Aby se mohlo projevit, musí vlohu pro gen e nést otec i matka. Protože je to vloha recesivní, mohou oba rodiče tento gen nést skrytě, zpravidla se však s ohledem na požadovanou kvalitu červené barvy přenáší z rodičů, kteří mají obě vlohy s genem e, a jsou tedy homozygotní, stejně jako jejich mláďata. Velmi praktickou a líbivou zvláštností projevu této barvy je světlý zobák, který gen e přináší. Jen někdy se objevují na zobáku tmavší nežádoucí skvrnky, často zřetelné i na ozobí, které by měly být chovatelsky eliminovány. Dalším nešvarem, hojně rozšířeným, je třepenitost opeření, která bývá nejzřetelnější na křídelních štítech. Postihuje takové holuby, kteří jsou v kvalitě barvy na samotném vrcholu, například moravské pštrosy, zatímco třeba u červených pávíků bychom třepenitost nalezli stěží. Bledé recesivně červené zbarvení ovlivněné projevy bronzu nazýváme barvou zlatou, její efekt rozjasní červenou na červenozlatou, oblíbená je nejvíce u pávíků.
Žlutá recesivní
Rozředěním červené barvy vzniká žlutá, která je nesmírně populární v celém Orientu. Zobák recesivně žlutých holubů je světlý a netrpí tak na tmavé skvrny jako červená, obdobně ani třepenitost opeření křídelních štítů není u nejsytějších jedinců nijak nápadná, ale může se vyskytovat. Rozředění způsobuje stejný faktor jako u základních plnobarevných rázů. Vloha byla označena jako dilute (d), je recesivně založena, umístěna na pohlavním chromozomu. Žlutý samec musí vlohy pro své rozředěné zbarvení získat od otce i matky, zatímco holubice je obdrží výhradně od otce. Červený holub se žlutou holubicí odchovají jen červené potomky obou pohlaví, přičemž samci budou nést vlohu pro rozředěnost. Takoví samci se žlutými holubicemi přinesou odchov obojího pohlaví v červeném i žlutém zbarvení. Jestliže ze dvou červených rodičů získáme žlutý odchov, bude to vždy holubice. Vlohu pro zbarvení jí předal otec, který je skrytým nositelem genu d. Žlutý samec (vždy homozygot) dá s červenou holubicí červené holuby nesoucí vlohu pro rozředěnost a žluté holubice. Rozředěné (žluté) holoubě poznáme již na hnízdě podle řídkého chmýří. Holoubata rozředěných barev jsou dle mých zkušeností nejnáchylnější. Již mládě klubající se z vajíčka je dobré zkontrolovat a případně mu pomoci, v prvních dnech života vyžadují velmi pečlivou rodičovskou péči. Chovatelskou náročnost v prvních dnech života bohatě vynahradí svým líbivým zbarvením.
Při páření červených/žlutých recesivních s jinými barvami platí pravidla o nepohlavním přenášení znaků. V první generaci jsou všechna mláďata v jiném zbarvení a nesou skrytě vlohu pro gen e. Jestliže je spáříme s partnerem v recesivně červeném/žlutém zbarvení, polovina mláďat již bude recesivně červených/žlutých, jestliže je spáříme s partnerem, který nese rovněž skrytě vlohu pro recesivně červenou/žlutou, bude recesivně červených/žlutých čtvrtina, polovina mladých bude nést vlohu pro červené/žluté zbarvení, ale nebude ho vykazovat a čtvrtina mladých vlohu pro recesivně červenou/žlutou neponese vůbec.
Bílá
Vymizením melaninu z pigmentace vzniká bílé opeření. Symboliku holubice míru si nedovedeme v jiném než bílém zbarvení ani představit. Její poselství je v lidstvu předávané asi dva tisíce let a vede napříč kulturami. Vymizení melaninu znamená, že holub je sice vizuálně bílý, ale z hlediska genetiky je vždy nositelem nějakého zbarvení ze základní třicítky barevných rázů, o kterých jsme pojednali v minulé Fauně. Samozřejmě tyto základní rázy mohou být modifikovány některými dalšími faktory. Jaké tyto kombinace jsou, zjistíme až z pokusného párování s „barevnými“ rázy, to se ostatně velmi často provádí s předpokladem zvětšení kvality bílých holubů. Je nepopíratelným faktem, že bílí jedinci jsou poněkud užší, mnohdy i delší, případně s méně dokonalými pernatými ozdobami. Přesto po zodpovědné šlechtitelské práci vyhrávají mnohé výstavy, což je vrchol chovatelského mistrovství.
Bílá recesivní
Vidíme-li bílého holuba s vikvovýma očima, máme před sebou recesivně bílého jedince. Takový holub dá s protějškem, jenž nenese vlohu pro ztrátu pigmentace, výhradně barevný odchov, který nese skrytě vlohu pro recesivně bílou. Velmi často má ale tento odchov některé bílé letky. Setkáváme se, a to velmi hojně, s intermediárním projevem. Kdyby byl barevný partner bílého holuba skrytým nositelem vlohy pro recesivně bílou, docílili bychom asi poloviny bílého odchovu, ale u těchto mladých jsou převážně jen některé bílé letky. Já se domnívám, že se tak děje z důvodu, že se nejedná o jednoduše recesivní vlohu, ale spíše o projev částečné dominance, o čemž mne ujišťuje také obrovský potenciál bělení v dalších generacích, zvláště při využití zmíněných barevných holubů s bílými letkami nebo straků. Zobák je vždy světlý.
Bílá dominantní
Je svým založením mnohem složitější. Jedná se o holuby převážně s očima oranžovýma a perlovýma, kteří vznikli homozygotním založením některého z četných vybělovacích faktorů. Tyto modifikátory patří k dominantním, stačí tedy, aby byly přítomny v jednom chromozomu. Tehdy nevybělují opeření úplně, ale vyvolávají jen částečné probělení opeření. Komplexní vybělení přináší až jejich umístění na obou chromozomech. Někdy se fenomén bělení nepřenese na oblast zobáku, který tak může být zbarvený dle podkladové barvy (kterou bílé opeření opticky zakrývá). Jedni z nejznámějších bílých dominantních holubů jsou kudrnáči, mající oranžové oči. Světlý zobák mají díky tomu, že vznikli na bázi žlutě plavého pruhového bělouše (heterozygota). Zato běloušům modré řady zůstává zobák tmavý. Teoreticky plnohodnotně mohou být chováni i albíni, ale žádný jejich chov jsem v okrasném holubářství nezaznamenal, zatímco u králíků a mnoha dalších domácích zvířat se jim velmi daří.
Mozaika
Zcela zvláštním případem, který je naprostou výjimkou v oblasti zbarvení holubů, je mozaika. Tímto termínem v okrasném holubářství označujeme takové holuby, kteří vykazují znaky dvou jedinců. Může se jednat o holuby na jedné straně těla modré, na druhé červené, na jednom křídle kapraté, na druhém pruhové. Zkrátka vidíme prolínání naprosto nesourodých ploch a nedovedeme si vysvětlit příčinu. Ta je však jednoduchá. U ptáků mohou oplodnit jedno vajíčko dvě spermie. Když jsou to spermie dvou jinak zbarvených otců, může holoubě vykazovat dvojí barvu či vzorky, zpravidla podélně rozdělené, ale dvojí znaky mohou být rozmístěny i zcela nekontrolovaně. Nemusí se vždy jednat o dva různé otce, může dojít k oplození dvěma spermiemi stejného otce; pak se dvojí zbarvení projeví jen tehdy, je-li takový otec na nějaký znak heterozygot (štěpitelný).
Lesky
Zbarvení holuba není založeno na prostém schématu barvy, jejím rozložení, sytosti a intenzitě. Velmi často se na výsledném efektu podílí také strukturální efekty a barvy, kam řadíme lesk, svit a také pudr. Lesk se vytváří rozkladem slunečního světla při průniku, lomu a odrazu v povrchové struktuře peří. Existuje více druhů lesku, přičemž mnohé jsou měnlivé dle úhlu pozorování. Při jejich hodnocení tedy musíme vědět nejen to, jak mají být zastoupeny na jednotlivých partiích holuba, ale také pod jakým úhlem je pozorujeme. Tuto oblast není jednoduché popsat, mnohem efektivnější je názorná ukázka. Začínající holubář se učí od zkušených chovatelů nebo posuzovatelů. Nejvýraznější je lesk na barvě černé, recesivně červené, hnědé a u několika forem bronzové modifikace. U městských holubů, kteří jsou zpravidla modří, je lesk přítomen na nejhornější části hrudi, krku a někdy na hlavě, jinde nikoliv. Také u jiných plavých rázů (a recesivně žlutých) mohou být lesklé výhradně vyjmenované oblasti (krk, případně horní hruď či hlava), na ostatních partiích může peří vizuálně ovlivňovat maximálně svit a pudr. Výjimku tvoří bronzoví holubi, které si posléze představíme.
K nejvíce lesklým holubům na světě patří moravský pštros, český stavák a hýl. U červeného pštrosa je lesk na hlavě a obojku označený jako červený, na ostatním opeření (křídla, záda, kostřec, podocasník, horní krovky ocasní) se vyskytuje vícesložkový lesk. Střed per vykazuje intenzivní červený lesk, zatímco lem per je sytě zelený a krátký přechod mezi oběma lesky je barvou přirovnáván k pivoňce a nazván jako modrofialový. U černých je lesk na obojku a hlavě modrozelený, na ostatním opeření výhradně zelený, bronzová složka je považována za vadu. U žlutých (recesivních) se vyskytuje lesk na obojku, případně na hlavě a je přirovnáván k růžovému. I u modrých je lesk přítomen pouze na obojku a částečně na hlavě, přičemž upřednostňujeme modrozelený před modrofialovým. Šedohnědí a stříbřití mají lesk nazelenalý. Dalším vrcholným představitelem v lesku jsou čeští staváci. Černí mají lesk modrozelený, na zádech modrý až modrofialový. Červení mají lesk červeněfialový se zeleným nádechem, na zádech modrofialový. Ostatní barevné rázy mají lesk jen na voleti. Opisuje se, že bílí mají lesk růžový, což by bylo pěkné, ale růžovobílého holuba jsem nikdy neviděl. U modrých obdivujeme lesk modrozelený, s poměrným zastoupením obou složek, zelený lesk na voleti bez nežádoucích příměsí lze tolerovat. Červeně plaví vykazují lesk červený až fialový, žlutí zlatožlutý s růžovým nádechem, žlutě plaví zlatě růžový, stříbrní stříbřitý, stříbřití olivově zelený, v horní čtvrtině volete světle fialový, hnědí a šedohnědí zelený, izabeloví světle růžový. Při popisu a pochopení lesků bychom měli mít na paměti nosný atribut, který je doprovází. U každého plemene jejich popis vznikal odděleně, dosud nedošlo k jejich „kritickému“ porovnání mezi plemeny navzájem, a tudíž může docházet i k situacím, kdy vzorníky popisují stejný jev poněkud jinak a pro stejné projevy strukturálního zbarvení se u odlišných plemen může používat různá deskripce. Je známo, že nejvíce lesklí jsou červení recesivní a černí. Na kvalitě jejich lesku se může odrážet prokřížení obou rázů v minulosti. Dále se na jejich kvalitním lesku (a barvě) podílí genetický modifikátor smoky. Ten je schopen odstranit i typické záběly v krajních ocasních perech. U staváků má na svědomí světlý zobák u všech rázů, u mnoha bradavičnatých plemen je v důsledku jeho účinku zobák téměř světlý, často s tmavou jehlou na špičce. U pštrosů a některých dalších plemen barvu zobáku nemění. Též ztmavující faktor dirty, typický pro moravského pštrosa modrého, kde barvu zintenzivňuje do temně modré, může přinášet větší lesklost a zvýrazňovat barevnost u černých a recesivně červených.
Dalšími, ale méně výraznými činiteli, kteří se podílejí na výsledném zbarvení, jsou svit a pudr. Svit je odraz slunečního světla a je jednoduše bezbarvý. Kvalitní odraz vzniká jen na hladkém povrchu, proto klademe takový důraz na pevné a netřepenité opeření. Svitu pomůže také tvar per – svit lépe vyniká na větších a kulatěji formovaných perech než na drobných a šípovitě zkosených. Pudr je ochranný prvek, který brání promáčení peří, přitom uceluje zbarvení, nejvíce ho mají modří holubi. Nejsem si jist, že pudr peří rozjasňuje, jak se mnohdy uvádí, proto jsem použil termín uceluje. Svitné opeření je nejvíce zřetelné u modrých bezpruhých a recesivně žlutých, zejména v oblasti jejich křídelních štítů.
Efekt bronzu
Bronzový faktor vytváří velmi složitý komplex. V současné době je běžně popisováno osm jeho nezaměnitelných projevů, přičemž je nutné zmínit, že bronzové efekty jsou možné jen u holubů plavých, nikoliv u plnobarevných. Mimořádně lesklá je skupina označená za brandery. Tito doslova mědění holubi hýří sytě kaštanově hnědou a velmi lesklou barvou, která je rovnoměrně rozložená, jen na koncových partiích holuba je přiznáno původní plavé zbarvení, tam již bronzový efekt nefunguje. Známější jsou jedinci patřící do skupiny označované libanonská bronz. Jedná se o recesivní ráz, zpravidla na podkladovém tmavém vzorku, který modifikuje do líbivého ohnivého zbarvení, jehož světlejší forma je nazývána jako zlatá. Ani zde se bronz nedostává až do konců letek a ocasu. Vznikají tak lenty, nejnápadnější na ocase, a to u holubů ohnivých a zlatých. Nejvíce lesklým holubem v plavém zbarvení je hýl, hovoříme o bronzu hýlů. Při pohledu na krásné intenzivně lesklé zbarvení se nechce věřit, že tento holub je plavý, ale je tomu opravdu tak. Právě díky tomu má bronz velký prostor pro své působení. Nejvíce chováni jsou hýli v bronzovém rázu, připomínající vyleštěný bronz. Při tomto zbarvení je možná variabilita zbarvení křídel, rozhodně největší strukturální efekt nalézáme na černokřídlé formě, jež hýří kovově zeleným leskem. Bledou formou bronzové je zlatá, která vytváří zlatě žlutý efekt se světlým leskem, i zde jsou v černokřídlé variantě křídla, hřbet i kostřec hluboce černé s kovově zeleným leskem.
V příští Fauně si představíme velmi zajímavou oblast faktorů, které modifikují zbarvení okrasných holubů.
