Psí konverzace – část 33. Klíč k tajemství psího jazyka – Psi nás čtou
Navzdory tomu, že psi jsou „negramotní“, čtou nás dokonale. Jsou to empatičtí tvorové; tuto vlastnost podědili po svých praotcích, vlcích. Empatie je vlkům vrozená, bez ní by vlastně ani nemohli existovat. Potřebují ji k lovu (vmýšlí se do reakcí své potenciální kořisti) a nezbytně ji potřebují, jako vysoce sociální bytosti, i ke společnému soužití v rodné smečce.
Psy nepřelstíme přetvářkou, i oscaroví herci jsou v očích psů jen ubohými ochotníky. Psi do nás vidí jako do osvětleného akvária. Poznají naše emoce (které někdy skrýváme), naše hnutí mysli i jemné odstíny našich nálad. Jak? Přece tím, jak sami komunikují. Prozradí nás jemné valéry našeho pachu, naše mimika, řeč těla, dikce a tón našeho hlasu. Všechny tyto faktory hrají svou důležitou roli a skládají mozaiku skutečné situace. Vše vysílá signály, i když bychom své pocity chtěli pečlivě ukrýt. Jaký uvést konkrétní příklad? Když například za námi přijíždí moje partnerka Zdenka, štěně Československého vlčáka Taiga o tom ví dávno dopředu – je neklidná a na vítací hurikán je předem důkladně připravena. Jak to pozná? Ze mne, i když (jak se naivně domnívám) nedávám naprosto nic najevo. Stejně psi dokonale odhalí přípravy ke společnému odjezdu na dalekou túru, i když před jejich očima chystací manévry neprobíhají. Podobných příkladů bychom mohli uvést spoustu.
Dokážou se psi obětovat?
Příklady zvířecího sebeobětování je – zejména anglosaská – literatura doslova přecpaná. Mnohé příběhy jsou spíše příklady antropomorfismu a lidským nepochopením pravé situace a zvířecího chování. Některé případy ovšem docela vyrážejí dech. Nechejme stranou psí záchranáře a vodicí psy, ti mají podobnou činnost v podstatě v „popisu práce“. Fascinujícím příběhem je skutečnost, kterou zaznamenala zdravotní sestra z jednotky intenzivní péče Debbie Sorensonová: „V mé profesi slýchám příběhy o zvířatech, která obětovala sama sebe, aby zachránila život svého lidského společníka. Jedním z nejpozoruhodnějších je případ Německého ovčáka, který svým tělem přikryl během požáru v domě batole. Když hasiči psí tělo odstranili, byli překvapeni nálezem živého dítěte pod ním. Utrpělo jen menší popáleniny a bylo přidušené kouřem. Rodina si psa opatřila proto, aby je chránil – a on při tom obětoval vlastní život.“
Léčitelé?
V této pasáži se nebudeme zabývat canisterapeutickými psy, jejichž léčebnou pomoc již dnes uznávají i „nevěřící“ vědci. Následující příběh je – jiný.
Ve své zpovědi Sonja Homstedová-Nadeauová uvádí: „Když mi bylo pět let, ošklivě mě pokousal pes a po chirurgickém ošetření jsem měla téměř čtyři stovky stehů v obličeji. Byl to pes našeho souseda, potrhlého staříka, a byl nemocný. Tenkrát jsem k němu šla, abych ho utěšila, jak jsem to vždycky dělávala s nemocnými nebo zraněnými zvířaty. Vztekle se na mě vrhl a začal mi rvát obličej. Další věcí, kterou si pamatuji, je to, že jsem ležela na pohovce v domě své kamarádky a její rodiče nade mnou vzlykali: „Och, můj bože, její obličej … Její obličej …“ Nevěděla jsem, o čem to mluví, zřejmě jsem byla v šoku, a proto jsem se zeptala: „Co to říkáte? Co mám špatného s obličejem?“ A oni mi bezmyšlenkovitě podali zrcadlo. Téměř tři týdny jsem strávila v nemocnici. Bolest byla strašlivá. Mnohem horší potom byly poznámky lidí. Nemyslím, že bych se s tím obdobím svého života potřebovala nějak ‘vypořádat’ – prostě jsem ho odložila stranou. O mnoho let později, v bezpečí svého terapeutického kruhu, jsem konečně sebrala odvahu začít o tom během jednoho sezení mluvit. Hovořila jsem o nehodě, o jizvách na svém obličeji a o tom, jak celý ten zážitek ovlivnil moje smýšlení o sobě samé a moje pocity důvěry vůči světu. Vedoucí naší skupiny, muž indiánského původu, řekl: ‘Myslím, že je načase, abys šla navštívit Walunu.’ Waluna byla jeho bílý lesní vlk. Byla jsem tou představou vyděšená k smrti, a přesto jsem toho konkrétního večera jaksi věděla, že skutečně nastal čas. A tak jsme šli ven, odemkli jsme vrata a vešli do Walunina kotce. Waluna byla obrovitý vlk s ledově modrýma očima a bylo na ní vidět, že z mé návštěvy má radost. Spočinuly jsme zrakem jedna na druhé, její majitel ji pustil ze šňůry a ustoupil stranou. Waluna přišla ke mně, vyskočila a položila mi obě tlapy na ramena. Ani na okamžik přitom nepřerušila oční kontakt. Pak se vlčice naklonila kupředu a začala zuby jemně oždibovat linii jizev na mém obličeji. Pomalu prováděla to svoje lechtivé, něžné okusování a já jsem okamžitě pochopila, že svým vlastním způsobem napravuje můj obličej. Stála jsem tam, nehnula jsem ani svalem, víčka pevně stisknutá k sobě. Pak mi něco podivného řeklo, abych oči otevřela, a jakmile jsem to udělala, Waluna začala olizovat moje jizvy a celý můj obličej. Neexistují adekvátní slova, kterými bych ten prožitek popsala: cítila jsem, jak mým tělem probíhá nesmírná vlna léčivé energie. Waluna nejenže léčila můj obličej, také mne zbavovala strachu, který mne neopouštěl po celá léta. Během té chvíle s ní se prostě rozpustil. Oči vlka se znovu setkaly s mými. Potom ze mne seskočila a odběhla. Po tomto večeru jsem konečně dostala odvahu podívat se na všechny strachy a obavy, kterými jsem trpěla, a smířit se s nimi. V průběhu několika dalších měsíců jsem procházela okamžiky, kdy jsem v duchu znovu prožívala celou tu dětskou zkušenost z napadení a pokousání psem, až se přese mne nakonec převalila, jako by vymýcena v nějakém druhu exorcismu. Vlčice mi dala vědět, že jsem schopná poradit si s těmito vzpomínkami a propracovat se jimi k sobě samé a že budu v pořádku.“
Porozumění
Naši psi usilují o komunikaci s námi a touží po ní. My jsme však často „natvrdlí“ a naladění na jiné vlně, která vzájemnému porozumění brání. Mysleme jako pes! řekli jsme si ve 31. díle našeho seriálu. Domestikace nepoznamenala jen naše psy, poznamenala a znetvořila především nás lidi.
„Naši zvířecí společníci nám toho mají hodně co nabídnout, nejenom moudrost a prastarý odkaz svých divokých předků,“ píše Susan Chernaková-McElroyová v knize Zvířata jako učitelé a léčitelé. „Přinášejí nám také mnoho nesmírně cenných darů včetně spolupráce, láskyplné oddanosti a přizpůsobivosti. My tyto vzácné vlastnosti musíme napodobit, chceme-li přežít. Už jen pouhé naše množství volá po určité dávce zkrocení. Potřebujeme však také udělat místo tomu divokému v našich životech.“
Ano, to divoké v našich životech … Spisovatel a dominikánský kněz Matthew Fox to vyjádřil výstižně a pregnantně: „Posvátná divočina je uvnitř každého z nás a vyžaduje si naši pozornost. My jsme však s touto posvátnou divočinou našich vášní ztratili spojení; proto všude kolem sebe vidíme takovou devastaci.“
Psi jsou přímočaří a opravdoví … Pokusme se je napodobit!
Telepatie
V poslední době jsem od čtenářů dostal mnoho dotazů na telepatické schopnosti psů. Vědci (ale i šarlatáni) nevylučují určité telepatické schopnosti, kterými se mohou dorozumívat některá, především společenská zvířata. Jako příklad je uváděna dokonalá spolupráce bezhlučně lovící vlčí smečky. Nelze to vyloučit, ovšem stěží i pragmatisticky potvrdit a dokázat. Znám několik lidí, kteří tvrdí, že dovedou telepaticky ovládat své psy a předávat jim povely či informace. Nevím … Co neumím, netvrdím, že neexistuje. Ale k podobným tvrzením přistupuji přece jen opatrně a s určitou nedůvěrou.
Trocha patosu neuškodí
Závěrem těchto poněkud teoretických úvah si dovolím uvést možná patetická, ale nádherná slova Russella Lockharta z jeho knihy Duše hovoří: „Jednou z věcí, které mi brání příliš se poddat depresi nebo rezignaci, jednou z věcí, které mi v těchto apokalyptických vizích podvědomí připadají nadějné, je souběžné a stále hojnější zjevování zvířat: zvířat přicházejících, zvířat pozorujících, zvířat mluvících, zvířat, která nás chtějí vést, zvířat procházejících všemi možnými způsoby transformace. Abychom znovu našli spojení se zvířaty, musíme vzít na vědomí zvířata v naší duši… zvířata ve věcech … v umění, ve slovech, v básních, ve snech, zvířata, která žijí mezi námi a druhými.
