Někdy se jezdci spokojí s tím, že se na koni udrží, dokážou jít s koněm v pohybu a rovnováze a sklouznou do nějakého pohodlného držení těla. Nechávají pak na koni, aby se s jejich stylem jízdy srovnal. Pro základy – udržet se na koni ve všech chodech, dokázat koni nařídit chod a směr – to většinou postačuje. Když však jezdec začne přemýšlet nad zdokonalením svých dovedností, rozšířením jezdeckých možností a vylepšením komunikace s koněm, zjistí, že občas koni sám znemožňuje pochopit, co se od něj žádá, protože dává protichůdné povely. Navíc kůň se přizpůsobuje jezdcově sedu i v jeho chybách. Křivý jezdec křiví koně.
Pohodlný „sed“
Na obr. 1 vidíme pohodlný posez rekreačního jezdce. Jezdkyně se v něm cítila pohodlně, sed jí připadal pocitově funkční. Přitom jí sehnutá hlava bránila sedět rovně. Od hlavy se odvíjí celkové držení páteře. Sehnutou hlavou vzniká na zádech hrb, který si tělo při jízdě vyrovnává kulatými rameny posunutými vpřed – zde navíc nejsou ramena nesena ani ve stejné výšce, z čehož vyplývá i rozdílné postavení rukou. Důsledkem shrbení je i záklon, kterým je dorovnáváno nesení hlavy. Ze záklonu vzniká pro jezdce pocitově falešný dojem plného sedu „na zadních kapsách“. Nesprávné usazení však má za následek horší pohyb v sedle, znemožnění působit na koně vahou. Od pozice kyčlí se většinou odvíjí i pozice nohy při pobídce. Špička nohy se zapírá do třmenu, pata jde přitom lehce nahoru, a stává se tak hlavním bodem, kterým je kůň pobízen.
Srovnání sedu
Pro srovnání sedu je v tomto případě potřeba učinit více kroků, v tomto dílu začneme s rovnováhou a hlavou. Pro stranové vyvážení můžeme použít odlehčený sed, kdy se mírně nadzvedneme v sedle, váhu těla spustíme až do paty, jakoby za třmen (obr. 2). Vnímáme přitom, jak kůň reaguje na zatěžování pravého nebo levého třmenu. Můžeme zkusit koně udržet na kruhu bez používání otěží, jít po rovné linii nebo si projít slalom. Kůň jde do směru, ve kterém je třmen víc našlápnutý. Rovnováhu si můžeme testovat v kroku i klusu. Důležité je si i uvědomit a zafixovat pobídku holení. Když je váha jakoby vzadu a dole, propnutá noha od kolene dolů příjemně přiléhá na boky koně a stává se pobízecím místem, není tedy nutno do pobídky zapojovat paty.
Jablíčková hra
Hlavním prvkem v nápravě takového sedu však bude hlava jezdce. Pohled jezdce upřený kamsi na zem pod nebo těsně před koně či na jeho hlavu způsobuje již výše zmiňované problémy na trupu jezdce. Proto je potřeba zacílit pohled mnohem výš. Napřímení je možno dosáhnout třeba při jízdě na lonži, kdy se jezdec nemusí soustřeďovat na ovládání koně, osvobodí si ruce od pocitu „nutnosti koně kontrolovat“ a může svou pozornost upřít někam výš, než je hlava koně. Velmi se mi při takových příležitostech osvědčuje „jablíčková hra“: jezdec si při jízdě pohazuje s jablkem, vyhazuje za jízdy jablko do výšky a opět je chytá. Jablko spadlé na zem patří koni. I kůň, který nemá velké pochopení pro předměty poletující mu kolem hlavy nebo náhodné zásahy padajícími předměty, si tuto hru záhy oblíbí. Jezdec si jablkem pohazuje ve všech chodech, soustřeďuje se na úkol chytání a házení, sleduje pohyb jablka. Soustřeďuje tak svůj pohled vysoko nad koně, uvolní záda, ramena i kyčle. Sed se přitom přirozeně narovnává.
Cíl daleko a vysoko
I když nemáme možnost nechat se lonžovat, můžeme využít zaměření pohledu pro srovnání pozice hlavy. Pro každého jezdce je důležité zvládat jízdu „z bodu A do bodu B“, tedy určitým směrem. Najdeme tedy kolem jízdárny vhodné body, ke kterým střídavě směřujeme. Body však nevybíráme přímo na jízdárně, ale víc v dálce a nahoře, určují pouze směr, ne cíl. Takže směřujeme například k vrcholu stožáru, koruně výrazného stromu, paneláku na protějším kopci … Na obr. 3 vidíme jezdkyni během této „hry na cíl“. Tělo se automaticky narovnává a pevněji usazuje. Při tomto cvičení také můžeme zaznamenat pro jezdce příjemný fakt, že kůň je schopen lépe směřovat své kroky pevně vytyčeným směrem, než když jezdec jede „jen tak“, bez zaměření na cíl. Rovné držení hlavy je vždy dobrým základem pro zlepšování pozice v sedle.