Jak to s těmi stehlíky vlastně je? pokračování
Hledání v literatuře
Je tomu tak nějak, sám dobře nevím, asi třicet let. Pan profesor Šťastný, emeritní předseda České společnosti ornitologické, připravoval pro Artii velkou knihu o evropských ptácích a v té době již bylo zvykem řadit k Evropě i Blízký východ a středoasijské ptačí zatoulance. Vybrat fotografie evropských ptáků nebyl problém, bylo jich dost. Střední Asii jsem měl jenom já. Tak jsem si tenkrát trochu líznul. Tato výpravná kniha vyšla ve všech možných jazycích, v angličtině, němčině, francouzštině, holandštině, španělštině, jenom ne česky. Fotografie stehlíka byla asi od našeho nejlepšího fotografa ptáků té doby, Přemysla Pavlíka. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale ornitologové jej znali. Spojovala je osoba člověka, který jim hledal hnízda. Takže po letech mi prozradil dr. Formánek, emeritní vedoucí kroužkovací stanice Národního muzea, že fotografie stehlíka pochází ze zahrady pana Čoudka ve Veselí nad Lužnicí. Protože ti ptáci mají celá černá křídla, bez bílých teček na konci letek, je to docela důležitý údaj. Ten samý stehlík u hnízda s mláďaty je i na černobílé fotografii v knize Fauna ČSSR, Ptáci 3/II. Byl to první případ zobrazení živého stehlíka z našeho území, který měl někdy začátkem června křídla bez bílých teček. Máme nějaké další fotografie, aby na nich stehlíci takto vypadali? Moc jich není, Přemysl Pavlík obsadil trh s jejich fotografiemi dost výrazně. Přesto se něco najde.
V roce 1976 vyšla v bývalé NDR obsáhlá, výpravná dvoudílná kniha, kterou vydalo nakladatelství Neumann Verlag v Lipsku. Jmenovala se Die Eier der Vogel Europas. Byla to práce Dr. Wolfganga Makatsche. Najdeme v ní tři černobílé fotografie stehlíka u hnízda. Na všech mají ptáci zcela černá křídla. Na dvou fotografiích jde asi o jedno a totéž hnízdo, ale v jednom případě je na snímku celý pár. Nevíme sice, odkud snímky pochází, jsou dílem německých fotografů, ale vzhledem ke společenské situaci té doby je více než pravděpodobné, že jsou z území bývalé NDR. Geografická vzdálenost mezi těmito a našimi hnízdivci je tak blízká.
V roce 2007 vydala Východočeská pobočka České společnosti ornitologické hezkou knížku Ptáci Pardubic. Je v ní i barevná fotografie stehlíka, který krmí vzletné mládě. Všichni mladí stehlíci mají výrazné bílé znaky v křídlech, což je vidět i na tomto snímku. Starý pták má křídla zcela černá. Bohužel jméno autora snímku z knížky nevyčtete, právě tak jako místo, kde snímek ulovil.
Pak máme výpravný Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice, který zpracovává výsledky mapování, jež proběhlo v několika etapách koncem minulého století. Autoři Karel Šťastný, Vladimír Bejček, Karel Hudec. V něm najdeme fotografii stehlíka u hnízda, který má viditelnou bílou skvrnu na třetí letce ramenní, jinak vypadá bez bílých skvrn. Autora opět nezjistíte, právě tak jako místo, kde byl snímek pořízen. Škoda.
Asi nejvýmluvnější je fotografie stehlíka v americké knížce Song and Garden Birds of North America, kterou vydala National Geographic Society. Je tady fotografie stehlíka u hnízda v postavení, kdy jsou zcela černá křídla dobře viditelná. Stehlík je totiž omezeně rozšířen na východě USA a Bermudách, kam se dostal společně s přistěhovalci. V angličtině je uváděn jako European Goldfinch. Nejde asi o snímek přímo z USA, protože jeho autor, Eric Hosking, je Angličan. Nevím bohužel, zda se redakce Fauny odváží tento snímek otisknout, i když u něho není přímo to © v kroužku, znamenající, že je chráněn autorskými právy. Naopak je uvedeno Photo Researches, což by mohlo být něco jako vědecký snímek. To se zase neví, co to vlastně znamená na poli autorských práv. Takže jej nejspíš neuvidíte.
Ačkoliv tedy o tomto dvojím vybarvení křídel stehlíků vím dlouho, celou tu dobu mi chyběl alespoň nějaký srovnávací materiál. Najít hnízdo stehlíka jaksi nejde nějak na objednávku. A ještě v době nedávné, řekněme v předdigitální, nešlo také stehlíka vyfotit v létě jinak než právě u hnízda nebo opravdu čirou náhodou. Potom přišla éra digitální fotografie, která přinesla zázračný posun, pokud se týká možností fotografování. Výběr různých fotoaparátů je neskutečný. Profesionální aparáty, zrcadlovky s výměnnými objektivy, jsou sice stále většině lidí cenově nedostupné, samozřejmě včetně mne, ale existuje celá řada takzvaných kompaktů, se kterými lze také udělat snímky takové kvality, že se dají i tisknout. To bylo ještě tak před deseti lety zcela vyloučeno. Skutečný obraz se vám s nějakým lepším kompaktem sice podaří málokdy, jsou tady však snímky s dokumentační hodnotou. Něco dokazují. V určitém okamžiku, v určitém čase a na určitém místě. Představím jich několik.
Ptáci a jejich vztah k okolí
Každý druh ptáků žije v nějakém prostředí, které je pro něho typické. U některých druhů natolik, že víme, kde bychom takové ptáky měli hledat. Nehledáme skřivany polní nebo straky uprostřed lesa, nějakého datla můžeme spatřit v polích jen tenkrát, když si zkracuje cestu z jednoho lesa do druhého. Jenže chování ptáků je v některých okolnostech natolik konzervativní, že třeba létají jen na určitá napajedla. Znát taková místa je pro ptáčníka to základní. V mém okolí ovšem většina takových míst bohužel zanikla. Nakonec to musíte znát ještě ze školy. Vzpomínejte. Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně … Protože jsem docela náhodou objevil jedno místo, kam chodí stehlíci, podařilo se mi několik fotografií, řekněme s dokumentační, nikoliv nějakou profesionální hodnotou.
Letošní pozorování
Letošní květen se vyznačoval prachmizerným počasím. Nic sice vyloženě nepomrzlo, ale ořech u nás na zahradě nemá ještě 1. června docela rozvinuté listy. Přesto jsem byl donucen jet na chalupu. Hned jsem z baráku zmizel a jezdil autem po svých parkovištích–posedech. Přijíždím takhle k jednomu rybníčku, který je napájený celkem malým potůčkem, prší. U hráze je možné auto postavit a čučet. Pomalu jsem tam zastavil, protože po silnici chodil pár hrdliček. Stáhnu pomalu okénko, když jsem si všiml, že jsou tam i nějací malí ptáci. Kouknul jsem se dalekohledem a oni to zvonohlíci a hrome, stehlíci! Než jsem nastartoval foťák, nějací odletěli, další zůstali. Nějaké jsem ještě strefil. Původně tam bylo osm stehlíků, již v párech, tedy čtyři páry. Pršelo, tma, před deseti lety bych nevyfotil ani krajinu ze stativu. Takhle jsem viděl i dokumentačně zachytil, že všech osm ptáků mělo černá křídla nebo jen s malými bílými tečkami, ponejvíce na třetí letce ramenní. To bylo podle foťáku, který si pamatuje více než já, 11. 5. 2013. Ptáci byli velmi plaší a létali viditelně ve dvojicích, v párech. To samozřejmě není nic nového, ale modernější literatura se právě o tomhle nezmiňuje. Ta starší ano. Její mluva nám sice v dnešní době připadá poněkud nadnesená, nicméně je v ní více pravdy. Všimněme si třeba věty z Malého Brehma: „Na počátku května vídáme jednotlivé páry spouštěti se na silnice, cesty, pole a zvláště také na staré zdi porostlé travou a mechem, na dvory a zahradní záhony.“ Tohle bylo právě místo, kam stehlíci chodí. Za týden jsem tam byl znovu, vybaven tentokrát půjčenou přehrávačkou s reproduktorem. Už když jsem přijížděl, zvedl jsem ze silnice jeden pár stehlíků. Za chvíli tam byly dva páry. Druhý den jsem tam byl od osmé ranní asi hodinu. Potom v poledne a zase k večeru. Vždycky jsem viděl stehlíky. A pořád se hrabali v blátě, jednoho s celým zašpiněným zobákem jsem i jakžtakž vyfotografoval. Zase poprchávalo, zamračeno, takže nebyla ani naděje na nějakou tu lepší fotku. Jen takové ty dokumentační. Jen jeden jediný stehlík létal sám, někdy se připojil k některému dalšímu páru, takže letěla trojice. Všichni byli velmi plaší a reagovali i na pohyb uvnitř auta. Ten stehlík, který létal sólo, byl také jiný. Jako jediný měl větší bílé skvrny v křídlech a byl i světlý na prsou. Dokonce ani hnědé skvrny neměl na horní straně prsou propojené, jako to mají naši stehlíci. Mohl to být nějaký zapomenutý zimní host. Kdybych jej viděl v kleci, asi bych jej mohl uznat za ozajstného majora. Podobným způsobem jako stehlíci se na tomto místě chovali i zvonci, ale bylo jich méně. Zastihl jsem i vrabce polní a poprvé i jeden pár zvonohlíků. Zdá se, že by to mohlo být místečko, po kterém moje srdce bažilo. Chytat se tam zatím nedá, protože to první, co by jeden chytil do sítě (upozorňuji, že na to mám licenci), by bylo auto s nějakými rybáři, kteří se tam houfují.
Žádný závěr, jen přemýšlení o tom, co by to mohlo znamenat
Takže zatím je to tak, že mám již více vyfotografovaných stehlíků z období, kdy se ptáci přinejmenším chystají na hnízdění. A prakticky všichni mají křídla buď zcela bez bílých skvrn, anebo jen s opravdu malými skvrnami a na omezeném počtu letek. Může to být samozřejmě i tím otěrem, o kterém se však nezmiňuje ani ta nejodbornější literatura. Jako třeba Raffael Winkler a Lukas Jenni: Určování stáří a pohlaví evropských pěvců. Spíše mě napadá, že ten jev souvisí nějak s pohybem ptáků před zimou. O stehlíku se píše, že je to pták stálý. To znamená, že jej můžeme vidět v našich krajích jak v létě, tak v zimě. Jenže ptáci, které vidíme v zimě, nejsou obvykle Češi. Celá evropská populace se na zimu posune k jihozápadu nebo k jihu. Ti naši létají někam k jadranskému pobřeží, u nás zůstávají otužilejší Rusové. Dobře se ví o takovém jevu třeba u havranů. Nakonec se jim lidově říkalo ruské koroptve. U stehlíků to může znamenat i nějaký nový pohled na rozmístění zeměpisných forem. Nakonec jsou tady ptáci s naprosto černými křídly i ptáci s nějakým zbytkovým zbarvením ve křídlech. To mohou být i Kříženci!
Asi bych s takovými názory zkoušku z ornitologie u Pavla Pivoňky nebo Romana Fukse neudělal, ale vidím, co vidím. Uvědomme si, že dělení na geografické formy je takzvaná muzejní ornitologie. Dělalo se to většinou na preparátech z muzejních sbírek, a to dobře před sto lety. Nastal čas zodpovědně vyhodnotit i modernější údaje, především data z kroužkování ptáků. A také modernější dokumentaci. Když už ušetříte na nějaký ten digitál, pak máte další hromady snímků zadarmo. A taky si všímat jaksi obyčejnějších ptáků. Všichni jsou štajf tak akorát z dravců, krkavců nebo chřástalů polních, pěvci unikají pozornosti. No, jsem spíš vytočenej z toho, že tento týden ta mizerie počasí vyvrcholila natolik, že jsem ani nikam nejel. Tak píšu. Mám k tomu baronku ze Žatce za příznivou cenu, která mi zvedla náladu.
Ještě poznámka k fotkám. Vyfotil jsem tu krajinu, kde byly ty správné louže. Přidělal jsem bílou šipku tam, kde právě seděl ten jinak barevný stehlík. Byl tak daleko, že bez modernějšího foťáku by vyfotit nešel.
