Šeltie – shetlandský ovčák

Psi, ze kterých se po staletí vyvíjela šeltie, se na do té doby neobydlené Shetlandy s největší pravděpodobností dostali s keltskými přistěhovalci, zřejmě kolem 9. století př. n. l. Následně kulturu i zemědělské využívání více než stovky různě velkých shetlandských ostrůvků diktovali až do roku 1469 Norové a místní psi přicházeli do styku se psy dovezenými z Norska. Můžeme tak počítat s vlivem předchůdců buhundů, norských losích psů, lundehundů či snad i islandských psů.

Než se Šeltie stala šeltií

Ve zmiňovaném roce 1469 však zemi získali Skotové a následoval příliv skotských osadníků. Jejich vliv na zemi byl jiný, přesto s ohledem na nehostinnost země se i oni museli přizpůsobit a slevit ze svých zvyků a představ. Ani ti nepřijeli na ostrovy s prázdnou. Dovezli si svá hospodářská zvířata a k nim ovčácké (skotské) psy. Ti pak ovlivnili místní psy „špicovitého“ vzhledu a malého vzrůstu. Další vliv na zdejší jedince mohli mít další psi, přivezení na lodích rybářů zejména z Grónska. V tu dobu se ještě nejednalo o ustálený typ psa, ale lidé již věděli, co chtějí – co potřebují, a to také chovali.

Protože na Shetlandách nejsou velcí predátoři, jakými jsou např. vlci či medvědi, nebylo zapotřebí velkých ovčáckých ani pasteveckých psů. Postačili malí, nenároční ovčáci, šeltie. Tehdy se jim říkalo toonie dog nebo také perrie.

V 19. století již probíhal čilý dopravní lodní ruch a se stády ovcí se prodávali a kupovali i vhodní ovčáčtí psi. Námořníci si toto plemeno velmi oblíbili a při zastávkách na Shetlandách si velmi často odváželi štěňata i dospělé psy do svých domovů, i tisíce kilometrů vzdálených. Tak se shetlandští ovčáci začali dostávat i do Skotska a Anglie a skotští pastevci se svými ovcemi i psy na málo obydlené Shetlandy. Docházelo k vzájemnému křížení psů a hledání těch nejlepších chlupatých pomocníků. Přímí předci šeltie se zřejmě používali u stád jako poslušní ovčáčtí psi, kterým nebylo potřeba se příliš věnovat, byli skromní, vytrvalí, nenároční, poslušní a velmi učenliví. Vykonávali nejrůznější potřebnou práci. Hlídali obydlí, chytali hlodavce i pomáhali s ovládáním hospodářských zvířat.

Existuje však tvrzení, že shetlandský ovčák nebyl nikdy využíván k pasení ovcí, neboť na Shetlandách se až do začátku 19. století nenacházela velká stáda ovcí. Hospodáři tak měli jen malá stáda, čítající pár kusů ovcí, jen pro vlastní spotřebu. Ovšem to nevylučuje fakt, že tito všestranní psi byli využíváni i při práci s nimi. Pastevní oplocení se nestavělo, proto bylo potřeba ohlídat polnosti před mlsnými ovcemi, třebaže se zřejmě nejčastěji jednalo o tří- až pětihlavé stádečko. A s tímto mohl pomáhat malý pes, bránící štěkáním a rychlým pobíháním v brázdě třeba obilí. Také dnešní vlastnosti šeltií ukazují na to, že dnes stejně jako tehdy povětšinou zvládnou zahnání stádečka ovcí na určité místo, třeba do chléva, nebo sehnání roztroušených ovcí do malého shluku blíže k sobě. Nemusely tehdy pást velká stáda, ovšem práci s ovcemi zastaly dobře.

Zájem o šeltie klesl v momentě, kdy začalo vzkvétat zemědělství a rozšiřoval se průmysl. Vlna shetlandských ovcí byla velmi kvalitní a žádaná, a proto se během první poloviny 19. století začaly zvětšovat počty ovcí a stáda byla tak velká, že na ně nemohl pes tak malých rozměrů stačit. Navíc práce s ovcemi byla pro psa na plný úvazek a nároky na ovčáckého psa byly velké. Majitelé stád si začali dovážet z Anglie a Skotska středně velké pracovní kolie, předchůdce dnešních border kolií. Pro šeltii to však neznamenalo příliš velké ohrožení její existence, protože nikdy nebyla vyloženě ovčáckým specialistou.

Shetlandské ostrovy

Šeltie je ovčácké plemeno pocházející ze Shetland, to bezesporu. Tato část světa proslula „zakrslými“ zvířaty, jako je celosvětově známý malý kůň – shetlandský pony, nebo také shetlandské ovce či malý shetlandský skot. Žití na těchto ostrovech je drsné a vhodné jen pro tvory, kterým stačí skromný život a nenáročné ubytování. Odolnost a přizpůsobivost se tak staly hlavními zásadami zdejšího bytí, které však nebyly pro každého.

Na Shetlandách je průměrné minimum teplot v letních měsících téměř shodné jako průměrné maximum teplot v zimních měsících. Tyto ostrůvky ovívají studené mořské větry, které zde vydrží jen ti nejhouževnatější tvorové. Teplota v žádném ročním období nepřesáhne 16 °C, ale ani v zimě neklesne pod bod mrazu. Jedná se o nehostinnou krajinu, velmi chudou a hornatou. Zvířata zde mohou žít jen při zachování skromnosti. Shetlandských ostrovů, které se nacházejí severně od Skotska, je sice více než 100, ovšem jen 16 z nich je obydleno. Tyto ostrovy patří Skotsku, jejich rozloha čítá 1 468 km2 a žije zde jen něco málo přes 20 000 obyvatel.

Je šeltie „minikolie“?

Odpovědí na tuto otázku z úst historiků a chovatelů tohoto plemene bude vždy rázné NE. Třebaže její vzhled dlouhosrstá kolie (Skotský ovčák) zcela určitě ovlivnila, šeltie nevznikla zmenšováním kolie. Dokonce se poslední průzkumy staví za názor, že šeltie existovala dříve nežli skotská kolie.

Od počátku chovatelé kolií protestovali proti vytvoření plemene, které by bylo dáváno do souvislosti s dlouhosrstou kolií. Proto tvrdě odporovali, když se v názvu šeltie mělo objevit označení shetlandská kolie. Nebo když slyšeli o myšlence, jejímž cílem bylo vyšlechtit plemeno věrně se podobající kolii, ale ve velmi malém vydání. Protesty však byly veskrze marné. Třebaže se nejedná o „zminiaturizování“ kolie a šeltie má povahu výrazně odlišnou od kolie, jsou si tyto dvě dnes exteriérem bez ohledu na velikost velmi podobné. V novém standardu z roku 1928 znělo: „Celkový dojem připomíná dlouhosrstou kolii.“ A to mluví za vše.

Kolie na začátku 20. století rozhodně byly přikříženy. Pro údajné vylepšení byla kolie v chovu šeltií připuštěna opakovaně. To však zanechalo neblahé následky na výšce, táhnoucí se do dnešní doby. Pravděpodobně nejčastěji, a tedy nejvíce v chovu zapůsobila fena dlouhosrsté kolie jménem Teena. Ta také zřejmě rozšířila v chovu šeltií zbarvení zvané blue merle.

Působení jednotlivých plemen na šeltii (tehdy se však rozhodně ještě nedalo mluvit o plemenech), bylo v různé intenzitě a dodnes zůstává skryto, která plemena ovlivnila vývoj šeltie. Nabízí se totiž mnoho možností. Jak zmiňovaná norská plemena a dlouhosrstá kolie, tak další severští psi nebo například Border kolie. Třeba islandský pes, kterému údajně patří pradávné označení „yakki“ (jaki), je v určitých prvcích a výrazem šeltii velmi podobný. Mluví se i o černotříslovém kavalírovi či King charles španělovi, nebo dokonce o papilonovi či špringršpanělovi. Avšak přikřížení španělů se zdá být velmi nepravděpodobné, zejména pro jejich odlišný tvar hlavy, čenichu, očí a hlavně velikost a nesení uší. Stejně tak pochybné je tvrzení o přikřížení ryze společenského papilona, který se na Shetlandách objevil stěží a ani ve 20. století by nebyl důvod k jeho přikřížení. Možností a dedukcí je hodně, důkazů pramálo.

Podložená historie začíná právě zde …

První písemné záznamy o šeltiích pocházejí z přelomu 19. a 20. století, a proto je správné tvrzení, že podložená historie shetlandského ovčáka není starší než 130 let. Zatím se nevynořily žádné starší písemné historické záznamy dokazující existenci šeltie takové, jakou známe dnes, takže se můžeme pouze domnívat, jak se historie šeltie do konce 19. století vyvíjela. Dopomáhají nám k tomu zjištěná fakta jiných okruhů, jež zdánlivě se šeltií nemají nic společného. Některé zdroje uvádějí jako důkaz existence shetlandského ovčáka záznamy o pořádání soutěží v pasení pořádaných na Shetlandách v polovině 19. století. Ovšem těchto soutěží se účastnily pracovní kolie.

První standard byl vytvořen již v roce 1898. První šeltie byla vystavena v roce 1906 na anglické Cruftově výstavě. Od tohoto roku byla na výstavách k vidění pravidelně a dočkala se oficiálního uznání. První klub pro chovatele šeltií byl založen na ostrově Mainland, v největším městě Lerwick v roce 1906. Následovalo založení Skotského klubu, a to se psal rok 1909. V roce 1910 byl s drobnými úpravami zveřejněn původní první standard. Americký Kennel Club uznal šeltii v roce 1911 a Kenel Club v roce 1914. Jednotlivé kluby měly rozdílné názory na ideál exteriéru a k tomu se přidávaly neshody s chovateli kolií. Ještě na začátku 20. století existoval hladkosrstý typ a kohoutková výška velmi výrazně kolísala. Problémů pro začátek víc než dost. Naštěstí nakonec v roce 1928 došlo k dohodě mezi všemi kluby a se vzájemnými kompromisy byl pohled na cíl chovu šeltie a standard upraven. V této podobě vše zůstalo do dnešního dne prakticky bez větších změn.

První šeltie, která se dostala na naše území, se jmenovala Cora von Geroldseck. To se psal rok 1950. Ovšem ta nikdy neměla štěňata. První česká štěňata se narodila až v roce 1960 v chovatelské stanici „Z Malého náměstí“ u chovatelky Valčíkové. Nejvíce šeltií k nám přicházelo z Německa, tehdejšího NDR, přesto až do roku 1989, do otevření hranic, byly u nás mnohem častěji odchovávány kolie. Dnes je situace opačná a šeltie si získává čím dál větší oblibu. Třebaže dnes jsou v České republice šeltie poměrně běžně k vidění, jsou země, kde je shetlandský ovčák mnohem oblíbenější nežli u nás.

Bohužel z důvodu nedostatku (nemožnosti) přílivu nové krve do českého chovu docházelo především v 70. letech 20. století často k příbuzenské plemenitbě a tím i ke zvýrazňování dědičných nemocí a exteriérových vad.

Jaká je šeltie?

Nepatří u nás mezi módní plemena, ale ani mezi málopočetná. Šeltii pozná téměř každý, ale její povahu zná málokdo. Rozhodně je to sympatický a půvabný rodinný pes, dobromyslný a kamarádský ke své rodině a téměř ke všem známým lidem. Je bystrá, ke svému pánovi neuvěřitelně milá a přítulná, někdy až neodbytně dotěrná. Ovšem při pohledu na její roztomilý kukuč se nedá odolat, a tak si vydobude alespoň malou pozornost ve formě pohlazení. Její pohled plný čertíků vystihuje mnohé. Vlídnost, ale i rošťáckou povahu, která je zároveň okouzlující i odzbrojující.

Má velkou míru empatie. Umí se vcítit do nálady člověka a konkrétní atmosféry a podle toho se chová. Bývá označována za psího senzibila. Je-li potřeba, je klidná a trpělivá, ale pokud to není nutné, je energickou, veselou, až rozpustilou bytostí. Tím je její povaha na míle vzdálena od takřka neustále klidného a seriózního vystupování kolie, ke které bývá tak často přirovnávána.

Má raději pohodovou, klidnou domácí atmosféru. Ve velmi hlučné, „italské“ domácnosti bude velmi nešťastná a dost pravděpodobně to zničí i její jinak výbornou povahu. Je výtečným partnerem pro seniory, kteří potřebují a chtějí pohyb, ale nechtějí na to být sami. To vlastně platí pro lidi všeho věku. Šeltie se hodí jako rodinný kamarád pro sportovně založenou rodinu nebo pro člověka, který s ní rád absolvuje několikrát v týdnu dlouhé procházky či najde jinou zábavu, která pohltí její výrazný temperament a nezdolnou energii do života.

Šeltii není možné označit za drzou, k okolí sebevědomou bytost. Není to ani obranář, ani tichý mazlík na dlouhé chvíle u televize či počítače. Šeltie je hravá, velmi živá a touží po nějaké akci. Někdy může působit až rozjíveně.

Nerada se nudí. Nedostatek pohybu a vjemů v ní může vyvolávat nevhodné nálady a chování. Je přizpůsobivá a ideální pro akčního člověka, se kterým bude moci trávit co nejvíce času. Pak bude spokojenost na obou stranách. S radostí a s ovladatelností sobě vlastní ráda absolvuje bez vodítka dlouhé procházky přírodou, aniž by měla nutkání se příliš vzdalovat od svého pána. Nedělá ostudu na výletech, v restauracích ani v ubytovacím zařízení. Je radost s ní cestovat. Jen je potřeba věnovat čas a dostatečnou pozornost vhodné socializaci a výchově. Šeltie stejně jako jakékoliv jiné plemeno jsou osobnosti, které se mohou od průměru mírně lišit. Avšak najít flegmatickou nebo agresivní šeltii je téměř nemožné.

Šeltie a děti

I přes svůj temperament se k dětem chová spíše opatrně než zbrkle nebo příliš živě. Reakce na děti nemá vznětlivé, spíše se stáhne do pozadí a tiše trpí. Proto není příliš vhodná k hyperaktivním, hůře zvládnutelným dětem ani k batolatům, jež kolem sebe hází hračky a neustále křičí. Z takového chování je nešťastná a nerozumí tomu.

Děti má ráda, ale pokud ji budou považovat za hračku a dětským způsobem ji budou týrat, začne se jich stranit. A nejen těch vlastních, ale všech malých dětí. Přestane jim důvěřovat a jejich společnost rozhodně nebude již po celý svůj dlouhý život vyhledávat. Na druhou stranu, jestliže přístup dětí k šeltii bude ohleduplný, plný pochopení a ryze kamarádský, pak je ochotna i děti poslouchat, společně si s nimi hrát a nebrání se ani výcviku a spolupráci při sportování.

Reakce na cizí lidi

Chování šeltií k cizím lidem je velmi individuální. Obecně platí, že nemají cizí lidi v oblibě. Netouží po jejich hlazení a mazlení, raději před nimi couvnou. Někdy na veřejnosti působí uzavřeným dojmem. Většinou se cizích lidí straní, někdy se můžou chovat na první pohled až plaše. Ovšem nejedná se o pravou plachost, ale o jakousi obezřetnost a výraznou zdrženlivost. Šeltie se seznamuje zpravidla opatrně; potřebuje si daného člověka nejdříve „okouknout“. Sleduje ho z větší vzdálenosti, a když uzná, že nic špatného nehrozí, nemá již potřebu se chovat vyhýbavě. Hodně záleží nejen na socializaci a výchově, ale také na chování jejího pána v konkrétních situacích. Přílišný vliv na její kamarádství k cizím lidem nemá ani fakt, zda šeltie vyrůstá na sídlišti mezi lidmi, nebo na vesnici na samotě. Samozřejmě mnohé ovlivňují také zděděné geny.

Někteří jedinci mají problém chovat se vyrovnaně v cizím prostředí. Třebaže se v domácím a známém prostředí chovají sebejistě a rádi vzbuzují pozornost, jinde mohou být jako vyměnění. Některým tak může chvíli trvat, než si zvyknou na ruch výstav a závodů.

Kamarádka se zvířaty

Málokterá šeltie je konfliktním typem při setkání s jinými psy. U fen je dominantní chování ke stejnému zvířecímu druhu zcela vzácné. Samozřejmě, vždy se může najít jedinec, se kterým si od prvního setkání příliš nesednou, ale jako celek nebývají šeltie konfliktní. Naopak. Šeltie rády žijí ve smečce nebo po boku jiného psa. Nadšeně uvítají především další šeltie nebo psy podobného povahového založení. V mládí si většinou rády hrají s jinými psy, ale v dospělosti je hry s cizími nebo málo známými psy příliš nenadchnou. V domácí psí smečce se šeltie zařadí na určité místo v hierarchii a tam je dlouho spokojená. Chová se radostně, poskakuje, žije v symbióze s ostatními psy, ale příliš si s nimi nehraje. Chce si hrát s člověkem.

Lovecká vášeň je u šeltií výrazně potlačena. To však neznamená, že jim chybí nadšení k prohnání kočky. Jejich cílem však není ulovení – zabití. Nemají zpravidla tendence utíkat v přírodě za zvěří. Drží se své lidské smečky a sledují, kde se který její člen nachází. Nemají rády jejich rozdělení, ale vždy se drží člověka, který je jejich srdci nejbližší.

Naučí se pracovat, spolupracovat či žít v poklidu s jakýmikoliv domácími zvířaty. Rády se vším pomůžou, jen musí pochopit jak. Zpravidla jsou mírné a snášenlivé, ale umí být i razantní. Kdykoliv mají pocit, že je potřeba něco zahnat, hned se pustí do práce. Jsou výbornými psy ke koním. Mnohé z nich obratně chytají myši. Také se naučí oznámit, když utečou koně z ohrady. Pak se snaží pomáhat s jejich zaháněním zpět. Rády poběží jako doprovod na vyjížďkách, ale jejich malá velikost je ve vysokém porostu jim samotným velmi nebezpečná. Vysoká tráva výrazně zpomaluje jejich rychlost i obratnost, a snadno se tak mohou zaplést pod koňská kopyta. I když jsou to velmi rychlí a obratní psi, kteří si umí dát pozor, kam koně šlapou, terén nemusí být vždy ideální. Proto je potřeba při vyjížďkách vybírat takové trasy, kde by šeltie měly pro sebe dostatek prostoru pro úhybný manévr, nebo aby mohly jít ve vysoké píci krokem.

Uštěkaná jako šeltie?

Šeltie výborně hlídá, lépe řečeno oznamuje štěkotem cokoliv podezřelého. Pro svou velikost zřejmě nikoho nezastraší, ale území, které hlídá, svědomitě monitoruje a střeží, jak nejlépe to jde. Je tak výborným parťákem do dvojice se psím obranářem, který je sice razantní a nekompromisní v obraně, ale zase málo bdělý. Šeltie střeží jak svůj pozemek, tak jeho nejbližší okolí. Nic jí neunikne. Už tyto informace jasně vedou k závěru, že se jedná o poměrně hlučného psa. Nelze zastírat, že šeltie rády štěkají. Sklony k tomu rozhodně mají. Vždyť využívání jejich hlasového potenciálu bylo u nich po dlouhou dobu v jejich historii podporováno. Měly hlasem nejen odrazovat ovce od chutného obilí, ale i upozornit na nezvané návštěvy nebo cokoliv podezřelého.

Množství štěkání je však ovlivnitelné výchovou. Pokud bude šeltie od mládí vedena k minimu využívání svých hlasových projevů, nestane se uštěkaným psem, který leze všem okolo na nervy. Nikdy sice není možné vychovat zcela tichou šeltii, ale výrazné omezení z ní udělá výborného vychovaného kamaráda. Důsledné napomínání a zakazování zbytečného štěkání od štěněcího věku je postačující. Ale je třeba začít včas, než se vypěstují a utvrdí štěkací návyky na jednotlivé situace. Pakliže člověk bude ke štěkání ve štěněcím věku benevolentní a nevšímavý, štěkání se snadno rozvine v nepříjemný zlozvyk, který se v dospělosti velmi těžko odnaučuje.

Šeltie se lehce nechají rozvášnit ke štěkání a pak na jakýkoliv podnět reagují štěkotem. Je nutné mít předem jasno, kdy jim bude štěkání striktně zakazováno a v jakých situacích bude povoleno. Zpravidla štěkají, i když vidí svého pána, ale radostný štěkot ze shledání je jiný než štěkot varovný.

Výchova a výcvik

Učenlivost šeltií je úžasná, jen ji trochu kazí jejich občasná zbrklost, horlivost, ale i mazanost. Tu využívají ne proto, aby škodily, ale proto, aby si mohly vybrat to, co je pro ně v dané situaci přínosné. Ovšem jen málokdy se snaží nevyhovět, jsou-li vedeny k poslušnosti. Jsou velmi chápavé i na málo patrná gesta a mají velkou snahu zavděčit se svému pánovi. Ochotně poslechnou všechny členy rodiny. Nemají s tím problém, i když mají nejraději jen jednoho z nich.

Šeltie se snadno vychovává a dobře se učí. Přesto to bez důslednosti nejde. Rozhodně však nesnese hrubé zacházení. Při přílišném psychickém nátlaku nebo křiku se může stát přecitlivělou a plachou nebo například hysterickou. Ve výchově stačí vhodně zvolená hlasová intonace. Pak je její výchova vcelku snadná. Není příliš vhodná pro náladové autoritativní lidi s ostrým a striktním vystupováním. Je však vhodná i pro úplného začátečníka.

Potřebuje pozitivně směrovanou výchovu a výcvik. Pro svého pána chce udělat cokoliv, jen jí to člověk musí umět vysvětlit. Je to citlivá a křehká povaha, která nesnese hrubiánství. Má ráda uznání a pochvalu. Pak je nejšťastnějším psem na světě. Výchova, prostředí, okolnosti i člověk samotný velmi ovlivňují následnou osobnost a chování šeltie.

Nelze vynechat výrazně bohatou socializaci a láskyplnou výchovu. Socializaci je nutné zaměřit nejen na kontakt s lidmi a změnu prostředí, ale také na nejrůznější domácí a hospodářská zvířata. V mladém věku se neobejde bez velkého množství pozitivních zážitků. Při výcviku není namístě uspěchanost. Přílišný nátlak může zničit to krásné šeltií nadšení a z toho vyplívající její rychlost, okamžité reakce a vnímavost.

Dychtí po nějaké činnosti. Rozhodně to nejsou líná stvoření, která pořád někde polehávají. V agility, v kategorii určené pro malá plemena, šeltie vynikají. Pro agility je nezbytné dobré zdraví a povaha. Na výběru vyrovnaného jedince a následné socializaci si musí člověk dát opravdu záležet. Bázlivá šeltie je velkým, pro psovoda někdy na závodech až neřešitelným problémem. Nezřídka je vidět na nejrůznějších soutěžích i nedůvěřivost k rozhodčímu.

Šeltie v agility doslova excelují. Jsou mrštné, rychlé, někdy trochu ukvapené, ale tréninkem je možné jejich nadšení usměrnit do patřičných mezí. Agility nejen bravurně zvládají, ale také je velmi baví. Běžně obsazují několik prvních míst a nad ostatními stejně velkými soupeři svou dovedností vyčnívají. Za dohledu rodičů a při správném přístupu se tak stávají výborným parťákem i pro desetileté či starší dítě, které touží sportovat se psem, třeba právě v agility.

Snad každá šeltie miluje hry s míčkem či jinými předměty, a je-li k tomu vedena, tak i aportování. Je pozorná, zvídavá, velmi pohybově nadaná, hbitá a mrštná, ale i velmi vytrvalá. Má velkou radost z práce. Šeltie jsou úžasné nejen v agility, ale i třeba ve flyballu, zvládnou nejrůznější cviky poslušnosti, a jejich využití je tak poměrně široké. Třebaže zvládnou neuvěřitelné množství cviků, respektive povelů, většina šeltií se nehodí do dogdancingu. Důvodem je jejich přílišné nadšení, nezřídka doprovázené štěkotem či cviky „navíc“. Můžeme je však vidět i u záchranářského výcviku či jiných sportovních činností. Všude můžou být šťastné.

Mnohé z nich i rády stopují a rády se baví nejrůznějšími pachovými cviky, jako je např. rozlišování předmětů, vyhledávání či označování osob, ale zvládnou i hlídání předmětů. Zda mají, či nemají pastevecké vlohy, je těžké říci, neboť snad nikde ve světě nejsou pastevecky využívány. Přesto mnohé šeltie vykazují pastevecké schopnosti, obíhají stádo či hejno v kruzích nebo v půlobloucích a na ukázání ruky jsou schopné běžet vhodným směrem a dle potřeby zastavit. S neudržitelnou radostí použijí svůj hlas k popohánění pomalého či drzého stáda.

I přes svou velikost jsou poměrně univerzální a hlavně učenlivé a dychtící po spolupráci a pohybu. Jen málokterá šeltie touží po klidném, spícím a nudném životě. Chtějí něco dělat a dát do toho všechno, duši i srdce. Když se příliš nudí nebo jsou hrubě vychovávány, snadno se z nich mohou stát nevyrovnané, despotické nebo nepříjemné bytosti.

Není nutné věnovat se vrcholovému sportu ani denně trávit tři hodiny dlouhými procházkami nebo výcvikem na cvičišti. Je ovšem potřeba ji nějakým způsobem zabavit. A kdo má hospodářská zvířata, se kterými může občas pomoci, má vyhráno a šeltie o zábavu postaráno. Ovšem některé šeltie jsou až hyperaktivní. Ty potřebují akčního a vynalézavého pána, který se s nimi bude pravidelně věnovat nějakému, nejlépe kynologickému sportu. Tyto jedince, štěňata, vyhledávají především ti, kteří mají závodní ambice.

Kam s ní?

Co se týče místa pobytu, jsou šeltie velmi přizpůsobivé. Mohou žít v garsonce stejně dobře jako celoročně venku na statku. Jsou otužilé a žádné mrazy jim nedělají problém, můžou-li se schovat do sucha a závětří. Nemají tendence se toulat, i když v mládí jsou někdy zvědavé až příliš a je potřeba na ně dohlédnout. Jsou-li celoročně drženy venku, nesmí se na ně zapomínat ani v dešti, ani v zimě. Nutně potřebují kontakt s člověkem. Žádný psí kamarád nebo jiné zvíře jim tento vztah nemůže nahradit.

I při žití v panelovém domě či jiném bytě si nevystačí jen s krátkým vyvenčením 3× denně. Potřebují dostatek pohybu alespoň několikrát v týdnu. Sportovní vyžití či dlouhá procházka jim postačí i jen 2×–3× týdně. Ocení alespoň víkendové radovánky třeba na cvičišti psů nebo rodinné výlety. Ale čím více pohybu, tím méně času je na lumpárny a zvýrazňuje se pouto k majiteli.

Krásná a bohatá srst

Srst je ozdobou šeltie. Je krásná, lesklá a hustá. Představa o péči o ni však odrazuje nejednoho člověka. Ovšem rozhodně to není problematická a časově náročná srst, jak se může na první pohled zdát. Podle hustoty srsti postačí udržovací pročesávání 1× za 3 týdny, málokdy častěji. Ovšem problematické je období línání, kdy je vhodné srst pročesat každý druhý den, zejména pokud bydlí v bytě. Jen tak je možné srst udržet nezacuchanou a nemít dům plný chlupů. Proto je rozhodně vhodné šeltii na manipulaci a česání zvykat od štěněcího věku.

K rozčesávání se používá především kovový hřeben a štětinový kartáč. Drátěný kartáč se na česání nehodí, neboť příliš poškozuje srst, špatně se dostává až ke kůži, a tak se vyčeše zbytečně moc chlupů. Nejkrizovější místa jsou za ušima. Zde je nutné pravidelné a důkladné rozčesávání srsti. Někdy se srst rychleji cuchá i pod lokty, na vnitřní straně stehen a na ocase.

Pro výstavy, ale vhodné je to i pro běžný život, se srst upravuje drobným zastřihnutím nůžkami. Největší zastřihnutí srsti je kolem uší a na uších. Zde se používají efilační nůžky. Klasickými nůžkami se zastřihne srst na tlapkách a srovná a zastřihne srst na zadní straně spodní části pánevních končetin až po hlezní kloub.

Šeltie se koupe za pomoci šamponu podle potřeby a dále pak před výstavou. Každý jedinec má trochu jinou srst a některé srsti prospěje vykoupání den před výstavou, jiná potřebuje dva i tři dny na regeneraci, aby působila přirozeně. Toto je zapotřebí včas vyzkoušet. Používají se kvalitní psí šampony a důležité je srst dobře propláchnout, protože je velmi hustá. Koupání mimo jiné zpravidla podporuje uvolnění línající srsti.

Zdraví a problémy v chovu

Bezesporu nejrozšířenějším onemocněním u šeltií je CEA (anomálie očního pozadí). Toto onemocnění je zákeřné v tom, že jej může přenášet i na pohled zdravá šeltie, u které tato nemoc s možnými následky v pravém slova smyslu nikdy nepropukne. Těmto jedincům se říká přenašeči. Alespoň „přenašečstvím“ je u nás postiženo několik desítek procent populace, v Anglii údajně dokonce přes 70 %. Základní vyšetření očí veterinárním lékařem se provádí u malých štěňat ještě u chovatele, ve věku 5–9 týdnů, nejpozději však do 3 měsíců věku. Pak už jsou některé změny hůře postřehnutelné. Další onemocnění očí, které se u šeltií vyskytuje, je PRA, katarakta, šedý a zelený zákal. I u tak malého plemene, jakým je šeltie, se můžeme setkat s dysplazií kyčelních kloubů různého stupně, luxací pately a s epilepsií. Ostatní nemoci jsou spíše ojedinělou záležitostí. Ovšem toto plemeno, stejně jako např. Australský ovčák, border kolie a další, může trpět MDR 1 defektem. Zjednodušeně řečeno jde o mnohočetnou lékovou rezistenci, tedy nepřiměřenou a často dramatickou reakci na některá léčiva. Postižení, přenašečství nebo tzv. clear na MDR a CEA je možno zjistit ze vzorku DNA. Šeltie se běžně dožívá 13 až 15 let.

V Anglii a Americe je šeltie velmi oblíbená, a tedy rozšířená. Ovšem rozdíl mezi „americkou“ a „anglickou“ šeltií je pro znalce tohoto plemene výrazný. Obě mají sice téměř shodné standardy, ale na první pohled jsou typově značně rozdílné. Angličané se drží přírodních rysů, kdežto Američané šlechtí šeltii „na efekt a noblesu“.

Čeští chovatelé a majitelé šeltií se sdružují ve 3 klubech. Jedním je nejstarší Klub chovatelů collií a sheltií – Praha, dalším je Moravskoslezský klub chovatelů collií a sheltií a třetí se prezentuje pod názvem Český klub chovatelů sheltií. Štěňat se ročně zapisuje kolem 400, a tak vyvstává otázka, proč existuje tolik klubů pro jedno plemeno. Pakliže to však všem vyhovuje, není co namítat.

Dva největší exteriérové problémy vyskytující se v chovu šeltií jsou nestandardní velikost a nestandardní držení ušních boltců. Bohužel se v mnohých vrzích objevují přerostlá štěňata, občas naopak jedinci, kteří v dospělosti nedosáhnou potřebné velikosti. Jen málokterý chovatel dokáže u svých štěňat odhadnout, které v dospělém věku bude velikostně odpovídat standardu. Klopení uší je třeba hlídat a podle potřeby ve štěněcím a mladém věku upravovat do potřebného tvaru. Nejčastěji se používá zatížení špiček, podlepování náplastí, vyholení spodní části uší nebo promazání potřebné partie ucha.

Šeltie by měly mít z 1/3 klopené ušní boltce. Ovšem velmi mnoho jedinců má natolik lehké, často i malé uši, že mají tendence se stavět. Nezřídka je to patrné již u malých štěňat v době odběru, nejpozději však do půl roku věku. Občas se stává, že tvar ucha je standardní poměrně dlouhou dobu, ale s příchodem hárání nebo po porodu má ucho tendence se stavět. V chovu šeltií, stejně jako u jiných plemen, se mohou objevit vady skusu, chybějící zuby, křivé špičáky nebo, a to spíš ojediněle, třeba deformace ocasních obratlů.

A jak by měla vypadat?

Standard mimo jiné píše: bohatá srst, límec a náprsenka a souměrná hlava s líbezným výrazem se spojují v ideální obraz. Samozřejmě bílý límec a náprsenka nedělají šeltii šeltií, ale kvalitní srst, bohatá zejména v místech límce a náprsenky, k tomu typický výraz a ideální proporce, to už určitě ano. Její pohyb je pružný a plynulý, pokrývající maximální množství prostoru s minimální námahou. Mimochod, pletení, kymácení nebo toporný, chůdovitý a akcentovaný pohyb jsou vysoce nežádoucí.

Hlava je při pohledu shora i ze strany dlouhá, tupě klínovitá, zužující se od uší k nosu. Celek musí být posuzován vzhledem k velikosti psa. Lebka je plochá, s nevýrazným týlním hrbolem. Stop je mírný, ale vyjádřený, pysky, čenich a okraje očních víček vždy černé. Je vysoce žádoucí plný počet (42) správně umístěných zubů, s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem. Oči jsou středně velké, šikmo uložené, mandlového tvaru, tmavě hnědé, s výjimkou jedinců se zbarvením blue merle, u kterých může být jedno nebo obě oči modré či s modrými skvrnami. Uši má šeltie malé, přiměřeně široké u kořene, umístěné dost blízko u sebe na vrcholu lebky. V klidu jsou nesené dozadu, ale ve střehu jsou otočené dopředu a zpola vztyčené, se špičkami překlopenými vpřed.

Krk je svalnatý, dobře klenutý, dostatečné délky, aby umožňoval hrdé nesení hlavy. Trup je lehce obdélníkového formátu, s rovným hřbetem, lehce prohnutý v bedrech. Záď postupně spadá dolů. Hrudník je hluboký, dosahující až k loktům. Bohatě osrstěný ocas je lehce nahoru prohnutý, v žádném případě zalomený, je nízko nasazený a zužující se obratle dosahují přinejmenším k hleznům. Při vzrušení může být nesen výše, ale nikdy ne nad úroveň hřbetu.

Hrudní končetiny jsou při pohledu zepředu rovné, svalnaté a čisté, se silnými, ale ne těžkými kostmi. Stehna pánevních končetin jsou široká a svalnatá, stehenní kost je do kosti pánevní uložena v pravém úhlu. Při pohledu zezadu jsou hlezna rovná. Tlapky jsou oválné, s dobře vyplněnými polštářky, prsty klenuté a uzavřené.

Srst je dvojí. Krycí srst je dlouhá, hrubé textury a rovná. Podsada měkká a hustá. Límec a náprsenka velmi bohaté. Na hrudních končetinách jsou praporce, pánevní končetiny až k hleznům jsou hojně osrstěné. Srst na obličeji je krátká a hladká. Zbarvení je tzv. sobolí neboli zlaté, přičemž barvy jsou čisté nebo se stínováním, od světle zlaté až po sytě mahagonovou. Barva stínování musí být velmi sytá. Vlčí a šedé zbarvení je nežádoucí. Dalším zbarvením je tzv. trikolor, přičemž přednost se dává sytě černé na těle, se sytými tříslovými odznaky a bílými skvrnami. Třetím nejčastějším zbarvením je blue merle. To je čistě stříbřitě modrá s černým melírováním a mramorováním. Sytě pálené odznaky mají přednost, ale jejich absence nesmí být penalizována. Hojné černé plotny, břidlicový nebo rezavý nádech krycí srsti i podsady jsou vysoce nežádoucí. Celkový dojem musí být modrý. Nejméně známé je zbarvení černobílé a černotříslové. Tyto barvy jsou také uznané. Bílé odznaky (mimo černotříslové) se mohou objevit v podobě lysiny, límce, náprsenky, na končetinách a na špičce ocasu. Bílým odznakům na těchto místech, nebo jen na některých, je dávána přednost (kromě černotříslové). Jejich nepřítomnost se ale nepenalizuje. Bílé skvrny jinde na těle jsou vysoce nežádoucí. Zbarvení bicolor – černobílé a blue merle bez pálení – je recesivní k ostatním barevným variantám šeltií.

Ideální výška v kohoutku u psů je asi 37 cm a u fen 36 cm. Odchylka více než plus minus 2,5 cm je vysoce nežádoucí.