Psí konverzace – část 34. Klíč k tajemství psího jazyka
Může se pes omluvit?
V našem seriálu jsme si před časem v subkapitolce „Vlk se neomlouvá“ vysvětlili, že vůdčí vlci se za neúmyslné kolize členům smečky „neomlouvají“. Náš pes to dokáže – mám na mysli např. žebronivé vylizování koutku, kterého se nám dostane, pokud psa za něco adekvátně plísníme. Jeden z největších expertů na psovité šelmy Marc Bekoff z amerického Colorada však objevil ještě jiný druh omluvy, který prozatím zůstal etologům utajen. Signál výzvy ke hře, který používají psovité šelmy, je nám dobře znám: pes pozdvihne zadní partie těla, „rozpaží“ a přikrčí přední nohy a skloní hlavu k zemi. Činnost, která následuje po této výzvě, je – hrou. Všichni účastníci zábavy to také tak chápou: co by mohlo být projevem agresivity, je přesměrováno do hry. Marc Bekoff však tvrdí, že psi užívají tohoto signálu i během hry. Bekoff uvádí, že je to vždy poté, co některý pes v herním zápalu způsobí partneru nedopatřením nějakou bolest. Podle Bekoffa je tato úklona („pukrle“) jasným signálem omluvy.
Z předcházejících slov je zřejmé, že pokud chceme dobře porozumět psí komunikaci a správně ji interpretovat, je třeba si všímat i těch nejmenších detailů. Vše je důležité! Je nám však jistě nad slunce jasnější, že stále bude před námi ležet velké tajemství, jehož dna při nejlepší vůli a znalostech nedohlédneme.
Správná interpretace
Psi se „svými lidmi“ komunikovat chtějí, respektive po komunikaci s nimi přímo prahnou. S babičkovským úžasem „Ten Punťa rozumí všemu“ nevystačíme! Obrovské množství signálů, které psi vysílají lidem, zůstává nevyslyšeno nebo si je Homo sapiens (sapiens?) vysvětluje naprosto chybně. Psí signály je nutno především správně interpretovat. To vyžaduje proniknout do „psí logiky“. (Pokud se někdo usměje a nevěří v existenci „psí logiky“, nechť si pozorně prostuduje práce profesora Ludwiga Hubera a doktorky Sofie Víranyiové, kteří ve Vídni pracují na projektu „Clever Dog Lab“.) Myslete jako pes, nabádali jsme v předcházejících dílech. Pokuste se …! Náš seriál je vám snad dobrým vodítkem.
V mnoha ohledech nám mohou pomoci knihy, které se zabývají kognitivní (poznávací) biologií. „Kognitivní výzkum dosud neumí na všechny otázky pravdivě odpovědět,“ přiznává německá kognitivní bioložka Friederike Rangeová. „V této chvíli víme, jak se zvířata chovají v určitých situacích, ale prozatím pro nás zůstává tajemstvím, co jim v té chvíli probíhá hlavou. Jenže kdybychom to věděli, nebylo by to už ani zdaleka tak zajímavé a nebylo by zapotřebí dalších výzkumů.“
Friederike Rangeová dále uvádí: „Řada věcí týkajících se lidí platí i ve zvířecí říši. I zvířata se musí vypořádat s nejrůznějšími situacemi a k dosažení svého cíle musí vymýšlet co nejlepší strategie. Ty jsou často závislé na dané situaci, ale zároveň závisí i na osobnosti zvířete a na jeho sociálním prostředí.“
Sociální učení
Psovité šelmy jako vysoce sociální tvorové praktikují v době dospívání sociální učení, které má několik forem. Jednou z nich je „opičení“, odborně local enhancement = objektové posilování. Jak to funguje? Pozorováním! Vlčata sledují členy své smečky, štěňata svou mámu a napodobují činnost dospělých. „Hrabe-li pes na nějakém místě, většinou netrvá dlouho a připojí se k němu jiný pes,“ uvádí Friederike Rangeová. „Zvíře přitom nezaujalo chování druhého psa, ale jeho pozornost je soustředěna výhradně na určité místo, resp. objekt. Přitom se může docela klidně stát, že zvíře pomocí tohoto jednoduchého sociálního učení nalezne řešení určitých komplikovaných problémů.“
Dalším typem sociálního učení je imitace (napodobování). Zvíře napodobuje ve svém konání, co dělají jeho druhové.
Jiným typem sociálního učení je tzv. emulace – zvíře se učí od jedince téhož druhu, jak funguje určitá neživá věc.
Smečka bere vlčata ve volné přírodě již v šestém měsíci jejich života na společný lov. V té době jsou již mláďata značně disciplinovaná, dokážou perfektně komunikovat s dospělými i mezi sebou a dokážou se podřídit a přijmout velení. Lov je pro vlky nejen smyslem jejich života, ale zároveň i dokonalou univerzitou. Kdo propadne a neuspěje, bude mít hlad! Schopnost neustálého učení a rozvíjení vrozených dovedností zdědili naši domestikovaní psi po svých prarodičích, vlcích.
Friederike Rangeová sociální učení definuje: „Zvířata se mohou od ostatních jedinců svého druhu učit pozorováním. Velkou úlohu přitom nesehrávají jenom místní a objektové specifické informace, ale zvířata navíc dokážou přesně napodobit činnost druhého. Nenapodobují je však slepě, ale dávají pozor i na různé aspekty dané situace. Velmi zajímavým aspektem sociálního učení je vzájemná komunikace. Například lidé dávají při předvádění nového důležitého řešení nějakého problému pozor, zda je diváci sledují. A pokud tomu tak není, zkusí obvykle nasměrovat pozornost na svůj výklad. Současně se ubezpečují, že diváci chápou, o co v daném případě jde, a v případě potřeby jsou schopni svůj výklad či demonstraci zopakovat, aby se ujistili, že se pozorovatel nové řešení naučil. U zvířat to zřejmě probíhá poněkud odlišně: přestože mohou na jedné straně na komunikaci s demonstrátorem získat, uchylují se samotní demonstrátoři ke komunikaci coby prostředku k získání pozornosti svých diváků jen velmi zřídka. Pravděpodobně to souvisí s tím, že se zvířata většinou nezajímají o stav vědění ostatních zvířat. Zda těch několik výjimek zaznamenaných až dosud ve zvířecí říši je skutečným učením v tom smyslu, jak jej chápeme my lidé, mohou potvrdit až další výzkumy. Sociální učení je však mimořádně důležité nejenom kvůli tomu, že nám i zvířatům umožňuje naučit se řešení nových problémů rychleji a s menším rizikem, ale současně i proto, že je základním stavebním kamenem kultury. Ta je velmi důležitým aspektem lidské společnosti, a mnozí badatelé proto v uplynulých letech zkoumali, zda něco podobného existuje i ve zvířecí říši. Tuto domněnku alespoň podporuje skutečnost, že se zvířata sociálně učí jedno od druhého. Mnohé studie prokázaly, že mezi různými populacemi jednoho zvířecího druhu existují různé variace určitého způsobu chování. Nelze-li pak tyto variace zdůvodnit ekologickými či genetickými rozdíly, bývají považovány za ‚kulturu', kterou je však nutné posuzovat v jiné rovině než tu naši, lidskou.“
Spolupráce
Schopnost učení a vzájemná komunikace umožňují psovitým šelmám realizaci úspěšného společného lovu. Úspěch v dobře fungující vlčí smečce zaručuje právě vzájemná spolupráce jednotlivých členů. Pozorováním terénu bylo potvrzeno, že lovecká spolupráce je přímo úměrná potenciální kořisti: u snadněji ulovitelné kořisti je menší, u těžší se naopak rozvíjí do nejmenších detailů. Ulovit losa je pro vlčí smečku těžký a nebezpečný úkol, který vyžaduje nejen dokonalou spolupráci, ale i správnou volbu strategie lovu. Je třeba zvolit správný čas, správné místo – terén, a zvolit správné zvíře – kořist.
Friederike Rangeová píše: „Přestože vědci zkoumají spolupráci mezi zvířaty už dlouhá léta, zůstávají mnohé otázky dodnes nezodpovězeny. Víme, že zvířata jsou ochotna spolupracovat jen za určitých podmínek a velkou roli tu sehrávají vzájemné společenské vztahy. Spolupráce je většinou možná jen v případě dobrých vzájemných vztahů, vyznačujících se vůči partnerovi jistou mírou tolerance. To, zda zvířata budou, či nebudou spolupracovat, pravděpodobně nezávisí jen na kognitivních schopnostech toho kterého jedince, ale svou nezastupitelnou úlohu tu sehrávají i vzájemné společenské vztahy. A pokud už zvířata spolupracují, zůstává tu nezodpovězená otázka, zda tuto vzájemnou kooperaci chápou ve smyslu, jak jí rozumíme my lidé, tedy že spolupráce je mnohem víc než jen společná práce dvou jedinců.“
Vlci mají v rodinné smečce nesmírně silné společenské vztahy – dokážou mezi sebou dokonale komunikovat, při lovu skvěle spolupracují, praktikují ve smečce „dělbu práce“ (nejrychlejší členové smečky kořist štvou, zneklidňují a zraňují; nejsilnější zase mohutnou kořist strhávají k zemi), o svá mláďata se obětavě a láskyplně starají a vychovávají je, a dokážou se dokonce postarat i o přestárlé členy smečky (vyvrhují jim natrávenou potravu jako mláďatům). Jsem přesvědčen, že naši psi si nemohli lepší prarodiče přát …
Theory of Mind
Jeden ze čtenářů se mě e-mailem zeptal, co má chápat pod pojmem Theory of Mind. Tato metoda zkoumá, zda zvířata mohou chápat myšlení jiných zvířat. Na toto téma se dělalo mnoho pokusů s krkavci, šimpanzi, paviány atd.
Podle mého názoru je v tomto kontextu u některých druhů třeba brát v úvahu empatii. I když jsem si již několikrát vysloužil kritiku od akademických etologů, tvrdím na základě svých pozorování, že právě vlkům je empatie naprosto vlastní a nedílně patří do jejich způsobu života. Nejenže chápou jeden druhého empaticky (což u sociálně společenských zvířat není nic tak neobvyklého), ale empaticky se dokážou vcítit i do své kořisti. Právě proto jsou také tak úspěšnými lovci (tato maximální dávka empatie je dána i např. psům hyenovým). Friederike Rangeová v knize „Zvířata jsou chytřejší, než byste si mysleli“ píše: „Stupeň vědění, který je podle všeho vlastní alespoň některým zvířecím druhům, je však většinou omezen na jediný určitý kontext a není tak pružně použitelný jako v případě lidského myšlení. Zajímavá je i skutečnost, že téměř všechny druhy zvířat mající alespoň jakous takous představu o perspektivě vnímání ostatních se dokážou vzájemně obelhávat (např. u ukrývání potravy; pozn. aut.) a alespoň velmi omezeně chápou, co může vědět jiné zvíře, žijí ve společensky složitých skupinách a mají i relativně velké mozky. To dává příležitost k domněnce, že schopnost alespoň částečného chápání myšlenkového světa ostatních zvířat vznikla kognitivním přizpůsobením se sociálním a ekologickým podmínkám.“
