Ugandský deník Cesta za horskými gorilami
Míjíme skupinku samic s různě starými mláďaty, je to taková hroší školka. Stranou od hrošího dění, do bezpečí mělké zátoky, hrošice vodí svá mláďata, aby je v klidu mohly učit všem hroším dovednostem a hlavně aby je uchránily před agresivními samci. Pokud se některému z odpočívajících hrochů zdá, že se naše loďka dostala do jeho velké blízkosti, předvádí proti ní hrozivý výpad. Nevím, jak by to dopadlo, pokud bychom seděli v nějaké mrňavé kánoi! V jedné skupince hrochů objevujeme částečného albína, průvodce si nás dobírá a volá „mzungo hypo“. Mám pocit, že pro nás bílé oslovení „mzungo“ není příliš lichotivé. Naznačím tedy, že ho za tu urážku shodím do vody mezi hrochy; rozchechtá se na celé kolo a jiskřičky šibalství mu probleskují v očích. To už se smějeme všichni, vděčni za to, že máme podobný smysl pro humor.
Vidět ve dne hrocha pást se na souši je opravdu vzácnost. Mají kůži velmi citlivou na ultrafialové záření, ta na slunci snadno vysychá, a tak se přes den chladí v mělké vodě. Životu ve vodě jsou dobře přizpůsobeni, na jedno nadechnutí vydrží pod hladinou až 10 minut při zcela uzavřených nozdrách. Ale plavci nejsou právě nejlepší, nejraději tráví odpočinek v mělké vodě nebo chodí po dně. I porod probíhá většinou ve vodě, mládě se musí do půl minuty nadechnout a je schopné hned po porodu plavat, potápět se a pít mléko pod vodou. Na pastvu se vydávají večer nebo brzy ráno, a to denně spotřebují až 60 kg zeleného krmiva, pro které putují i více než 10 km daleko!
Hroši jsou jediná zvířata, která umí komunikovat na souši i pod vodou. To jim umožňuje malá kůstka velikosti mince u kořene spodní čelisti; přes ni vnímají ve vodě jiné hroší zvuky. Zajímavý je i jeden z hroších parazitů, „hroší pijavice“, která se jako jediná pijavice na světě specializuje výhradně na jediný druh zvířete. Vyvinulo se u ní i krycí zbarvení shodné s barvou hroší kůže, a tak je dobře maskovaná před ptáky. A aby ji nespláchl proud vody, je dokonale zploštělá …
Po návratu na ubytovací základnu si dáme rychlý pozdní oběd a nepostradatelného „turka“, naše Douwe Egberts. Bez něj nedáme ani ránu, vozíme ho všude s sebou. Nikde na světě totiž tak dobrou kávu neuvaří … Rádi si uděláme svůj odpočinkový program, touláme se po blízkém okolí a fotíme. To je nejlepší možnost, jak si v klidu vychutnat nádhernou africkou přírodu. Pózuje nám nádherný ťuhýk rudobřichý, jeho jasně červené vybarvení nás už zdálky upoutává, pozorujeme život v rodině čápů marabu, mezi chatkami pobíhá tlupa paviánů a sbírá odpadky. Z květů sají nektar strdimilové, kteří zároveň přispívají k opylení rostlin. Tito malí a hbití ptáčci jsou vlastně takovým ekvivalentem kolibříků z amerického kontinentu. Jen postrádají vířivý pohyb křídel, to ale nic neubírá na jejich čilosti. Jejich rozšíření sahá od Afriky přes tropickou Asii až po Austrálii.
Vyplašíme hejnko frankolínů, velkých asi jako naše koroptev. V klíči k určování ptáků zjišťujeme, že v Africe žije více než 40 druhů, z nichž některé se od sebe liší opravdu jen nepatrně. To už je ale takové šero, že nejde určit, o který druh přesně jde, a samozřejmě i na focení je už pozdě. Vracíme se k večeři a čekáme, zda se vrátí náš známý hroch. Ale bohužel asi už spásl před chatkou všechnu trávu. A tak si dnes dáme jen klidné hroší sny…
(Pokračování příště)
