Zvonohlík šedý Serinus leucopygius (Sundevall, 1850)
Zvonohlík šedý, drobný africký nenápadný ptáček, je takové situace důkazem. Známe jej dostatečně dlouho i u nás, přesto se nestal středem chovatelského zájmu. Nikdy sice z našich chovů zcela nevymizel, vždy jej někdo v kleci měl, ale ruce by vám za něj nikdo neutrhnul. Na přelomu tisíciletí se ještě tito ptáci dováželi do Evropy ve velkých počtech. Byla to doba dovozů i k nám. Potom dosáhli ochránci přírody vítězství prostřednictvím velkého humbuku s ptačí chřipkou a podařilo se jim dovozy ptáků do Evropy prakticky zarazit. Ještě v roce 2002 prodával dovozce na výstavě v pražské BZUK zvonohlíky šedé v ceně 275 Kč za kus. V době konání výstavy, která trvá 14 dní a kterou navštíví tisíce lidí, se prodaly pouhé 2 kusy těchto ptáků. Z deseti nabízených párů. Deset let poté se najednou zvedl zájem natolik, že jeden, který si usmyslel, že ty ptáky chce, dal za dva kusy celých 2 250 českých. Vypadá to sice čistě povrchním pohledem jako absurdní drahota, když se však zamyslím, potom tomu tak není. Dvě stovky nejsou nikdy dva tisíce, řeklo by se. Ve skutečnosti si nejprve musím vzpomenout, na kolik jsem si přišel před časem a co jsem si za to mohl koupit. Potom si musím přiznat, na kolik si přijdu dnes a co za to mohu koupit. Porovnáním získám nějaký koeficient a zírám, že je dneska v podstatě všechno lacinější než před dvaceti lety. Ptáci byli u nás v porovnání s Evropou vždy laciní a pořád jsou. Na tomhle funguje výkup na burzách. Obchod s ptáky podléhá však nad míru módním trendům a ceny byly vždy jako na houpačce. Je to nevyzpytatelné. Utrácíme za ptáky takzvané „horké peníze“. To jsou takové peníze, které nás pálí v ruce, jen a jen je honem utratit, máme je jaksi navíc. Kupujeme si nějakou radost. Přesto jsme opatrní, bojíme se investovat. Každý ví, že když se zblázním třeba právě do těch šedých zvonohlíků, měl bych koupit co nejvíce párů. Víc uvidím, mám větší šanci je rozmnožit, víc se naučím a hlavně mám neporovnatelně větší šanci, aby se mi vložené peníze vrátily, když už je nerozmnožím. Přesto právě tohle udělá málokdo, i když má potřebné prostředky po ruce. Protože jsme šetrní, opatrní a víme toho málo, dnes právě o zvonohlících šedých. Proto pro opatrné se dneska snažím dát dohromady všechno, co jsem o těchto ptácích zaslechl. Mohou se poučit zadarmo.
Systematika
Zvonohlíka šedého popsal Sundevall v roce 1850 jako Critharga leucopyga. Popis byl uveřejněn v publikaci, která je uváděna zkratkovitě jako Ofv. K.Sv.Vet.–Akad.Forth., 7, str. 127. Ty zkratky by znalec asi rozluštil mrknutím oka, já to dělat nebudu. Nejspíš bych se dopustil chyby, a kdo dělá chyby, bývá blbec. Kupodivu byl zvonohlík šedý popsán, a tudíž i pro Evropu objeven, poměrně pozdě. I když pochází ze skoro stejných oblastí jako někteří z astrildovitých, třeba Astrild vlnkovaný, kterého znal již Linné. A to bylo o dobrých sto let dříve. Jakými cestičkami se ubíralo poznání, si dneska jen těžko dovedeme představit, proto každá informace může být k užitku. Sundevall byl Švéd, zrovna tak jako Linné. Karl Jakob Sundevall (1801–1875) je dnes znám jako zoolog, entomolog a ornitolog. Byl ovšem i lékařem a působil jako univerzitní profesor, především jako anatom. Našeho zvonohlíka asi popsal a samozřejmě nejprve rozpoznal mezi muzejními vzorky. Dovedu si představit, že nejspíše v Africe nikdy nebyl. Naše dnešní poznatky o dalekých krajích jsou souhrnem, který shromáždili lidé různých povah, profesí i vzdělání. Jako naše průzkumná tykadla v terénu obvykle sloužili lidé drsnější a neklidné povahy, které dnes označujeme jako cestovatele nebo dobrodruhy. Teprve po nich přicházeli další – zlatokopové, obchodníci, misionáři, a všichni něco zasílali domů. V Evropě pak pracovaly celé zástupy znalců, kteří třídili došlé vzorky a popisovali je. Docházelo tak v mnoha případech k duplicitě popisů, chybám, omylům. Dodnes to činí někdy potíže. Třeba u zvonohlíků šedých někteří z autorů řadí tyto ptáky do všeobjímajícího rodu Serinus, další tento rod dělí na další rody. Na první pohled to poznáme podle toho, že Sundevallovo jméno máme v nadpisu psané v závorce. To znamená, že ptáky řadil do jiného rodu, než jsme obvykle zvyklí, respektive než jsou řazeni v textu. Jsou to ptáci z řádu pěvců, čeledi Fringillidae, česky pěnkavovitých. Ta je obvykle dále dělena na dvě podčeledi, Fringillinae, česky říkáme pěnkavy vlastní, a Carduelinae. Tady čeština raději mlčí, protože Carduelis je stehlík a to by bylo jméno pro celou podčeleď zavádějící. Chovatelé někdy hovoří o karduelidech, což má být souhrnné pojmenování stehlíka, konopek, zvonců, zvonohlíků, čížků, hýlů a dalších. Zvonohlíky jsme tedy zvyklí v současnosti řadit do rodu Serinus (Koch, 1816). To je jeden pohled. Jsou ovšem i pohledy další. Oni opravdu ptáci, které čeština nazývá rodovým jménem zvonohlík a němčina Girlitz, jsou na první pohled různí. Proto se nemůžeme divit, že další prameny se také různí. Třeba Wolters vypočítává celkem sedm rodů a z nich dva větší ještě dělí na další podrody. Vlastně nedělí, ale zaznamenává je. Našeho zvonohlíka šedého uvádí pod jménem Ochrospiza leucopygia (Sund., 1850). Uvádí ještě druhové synonymum musica. Němčina pak zná tyto zvonohlíky pod jmény Grauedelsänger nebo Weissbürzelgirlitz, angličtina jako White–rumped Canary nebo White–rumped Seedeater.
Chování
Zvonohlíci jsou ptáci vesměs nenároční, kteří toho při chovu v kleci opravdu mnoho nepotřebují. Jsou to klasičtí zrnojedi, kteří loupou semena ze slupek. Ti afričtí se živí většinou semeny trav, právě tak jako astrildovití, kteří žijí ve stejných oblastech. Jsou však svým chováním jiní než astrildovití.
Astrildovití jsou svým chováním zcela jiní především proto, že jsou to ptáci společenští, kontaktní. Sedí jich třeba deset vedle sebe a tisknou se svými těly k sobě. Všichni takzvaní karduelidi jsou ptáci teritoriální. Mají svůj hnízdní okrsek, který si hájí, který brání oproti jiným párům svého druhu. V klecích je držíme po párech. Klec je jejich domov, jejich hnízdní teritorium. V hejna se shlukují jen po vyhnízdění, když společně hledají zdroje potravy, v Africe pak spíše zdroje vody. I k šedým zvonohlíkům musíme přistupovat spíše jako ke kanárům než k astrildovitým. V literatuře toho o nich zase tolik nenajdete. Asi nejvýstižnější je krátký text v knize J. Karáska ještě z první republiky, který o nich píše: „Pravidelně a za nepatrnou cenu na trhu. V zajetí je nenáročný, velmi vytrvalý a brzo zkrotne. Ale nesnášenlivý a bojovný vůči jiným druhům v kleci. Zpěv, po celý rok pilně přednášený, je jasný, velmi zvučný a příjemný. Snadno se rozmnožuje a kříží se s kanárem a několika jinými druhy zvonohlíků. Snůška je 4–5 vajíček, doba zahřívání 13 dní, 18.–20. den opouštějí mláďata hnízdo.“
V tomto krátkém textu můžeme najít v podstatě odpovědi na mnoho otázek. Proč se zvonohlík šedý běžně neodchovával? Inu, proč také! Býval běžně k mání a lidé jej kupovali především kvůli jeho zpěvu. V takovém případě měli doma v kleci jen jednoho ptáka, který jim vydržel mnoho let. Když pošel, koupili si nového. Tak tomu bývalo především v Holandsku, Belgii a vůbec na Západě. U nás ne. K nám totiž přicházely dovozy jaksi přebrané. Viděl jsem jich několik. Samé samice, samec byl vzácností. To bylo nepřirozené, ale snadno vysvětlitelné. Samice stála třeba 5 marek, ale samec, kvůli zpěvu, třeba 20 až 50. Veškerá literatura říká, že samec je stejně zbarvený jako samice. Je a není. Rozdíly jsou minimální, ale obchodníci dokázali oddělit samce od samic. Obchod je obchod. Každý samec prodaný za cenu samice je ztráta. V tom byl právě ten zakopaný pes. Mnoho se změnilo, především pak cena těch ptáků. Tak jak se zvedla cena, změnil se pohled na jejich chov. V současnosti může být, řekněme, vysoce rentabilní. Jestliže však jejich chov půjde dobře, trh se brzy nasytí a ceny půjdou dolů. Úspěšný chovatel proto hledá odbyt pro svoje odchovy co nejdále od svého bydliště. Jenže takhle to dělá zase jen někdo. Jakmile klesne odbyt, chovatelé přejdou na jiné ptáky. Zůstanou ti méně zkušení, ptáci se z našich klecí vytratí. Pak trvá nějaký čas, než jdou ceny zase nahoru a celý kolotoč se může opakovat. U zvonohlíků šedých to takhle zatím nebylo. Odchovy sice byly, nikoliv však hojné. Pravým důvodem bylo, že až dosud jsme nedovedli dobře rozlišovat pohlaví. Vždy jsem měl pocit, že to jde, jenom si to všichni šetří pro sebe jako výrobní tajemství. Jsem přesvědčen o tom, že úspěšný chovatel, který bude odchovávat tyto zvonohlíky po nějakou dobu, dostane do oka svůj správný úhel pohledu, aby mohl, řekněme s vysokou pravděpodobností, určovat pohlaví těchto ptáků. To je základ úspěchu.
Určování pohlaví
V podstatě se dá říci, že určení pohlaví je jednoduché. Pták, který zpívá, je samec. Jenže on zpívá, jen když sám chce a když má na to náladu. Ve chvíli, kdy jej chcete zrovna koupit, nezazpívá. Takže jde o rozeznávání pohlaví podle nějakých vnějších znaků. Obvykle nějaké takové znaky, byť titěrné, existují. Jestliže tedy určování pohlaví pokládáme za to nejzákladnější, potom je tady otázka, jak se to naučit? Právě u zvonohlíků šedých je to problém. I ve velmi odborné literatuře najdeme lakonickou větu: Sexes alike. Neboli samice se zbarvením neliší, jak to překládal Karásek. Nejsem dlouholetým chovatelem šedých zvonohlíků, takže si netroufám činit závěry, jak na to. Nicméně v poslední době jsem mohl fotoaparátem nahlédnout do cizí klece a zachytit jakž takž některé ptáky, kde bylo pohlaví známé. Samec zpíval, samice snesla vejce. Tyhle fotky potom předkládám. Je to něco jako známé stejné zábavné obrázky tištěné vedle sebe. Hledej pět rozdílů, třeba. Takže hledejte, pokud snad máte ty ptáky doma, můžete ověřovat. Připadá mi, že samice jsou poněkud skvrnitější na spodní části těla a ta skvrnitost zasahuje více na břicho. Ptáci budou vykazovat rozdíly i ve zbarvení na hrdle. Jak se na takovém vybarvení bude podílet jejich věk, není dostatečně známo. Pravděpodobně se budou rozdíly ve zbarvení zvětšovat. Do diskuse by se měli zapojit především chovatelé, kteří mají ptáky déle ve svých rukou.
Rozdíly se mohou projevovat i mezi zeměpisnými formami. Formy jsou popsány celkem tři. Podle anglického popisu si vůbec netroufám jejich rozdíly popsat. Mluví se tady především o odstínech šedé barvy. Někdy je hnědší nebo tak. Žádný zásadní rozdíl, který by se snad dal rozeznat na fotografiích. To vůbec ne. Navíc tady bude stejný problém jako u některých jiných ptáků. Formy při páření v klecích nebyly rozlišovány, takže dnes můžeme předpokládat evropský, chovatelský typ. Pro upřesnění uvádím formy podle Clementse:
1. Serinus leucopygius leucopygius je rozšířený ve středním a jižním Súdánu až severovýchodním Zairu, severozápadní Ugandě a západní až severozápadní Etiopii.
2. Serinus leucopygius pallens se vyskytuje v jižním Nigeru a severní Nigérii.
3. Serinus leucopygius riggenbachi je rozšířen především na západě Afriky v Senegalu a Gambii, ale uvádí se i severní Kamerun až západní Súdán a další země v tomto regionu. Tohle není jednoduché posoudit a vyžadovalo by to opravdu hlubší studium. Kde však vzít opravdu věrohodné podklady? Všimnul jsem si, že někteří ptáci měli více narůžovělé zobáky, ale odkud byli? Avšak podle bezpečnostní situace v Africe lze předpokládat, že do Evropy se dnes dostanou nejspíše ptáci formy riggenbachi.
Podle Karáska tito zvonohlíci snadno zkrotnou. Tuto zprávu můžeme považovat opravdu za věrohodnou. I na internetu můžeme najít fotku, kdy pták sedí na rameně svého majitele. Docela snadno jsem pořídil fotografii mláděte, jak sedí na prstě ruky. Jsou opravdu klidní. Ten mladý pták byl asi 4 dny po opuštění hnízda, když jej majitel chytil do ruky, posadil na prst a on tam seděl tak dlouho, že se dal vyfotit. Pozadí jsem upravil, to je problém, protože ti ptáci jsou tak nenápadně vybarvení, že na barevnějším pozadí se prostě ztrácí. Jsou však opravdu krotcí. Dával jsem třeba na stěnu klece polozralý klas senegalu, který je neobyčejně přitahuje, a on si mi sedl na prst, protože to bylo prostě pro něho pohodlnější.
Kdyby ti ptáci byli v současnosti v mém vlastnictví, neváhal bych si s jejich fotografiemi pohrát tak, aby vypadaly, že jsou pořízeny někde v Africe. Takhle jen sem tam strčím objektiv do cizí klece a potom hledám nějaké rozdíly. Předkládám vám tyto pokusy a můžete hledat se mnou. Myslím si, že jako nějaké takové popostrčení na začátek to může i stačit. Věřím, že dnes již jsou mezi námi takoví chovatelé, kteří se umí dívat a dokáží rozlišit pohlaví šedých zvonohlíků s vysokou pravděpodobností. Nakonec to může zkoušet každý …
