Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Pondělí 3. 12. 2012: Z čekání, až se hroch uráčí odejít a pustí nás do chatky, mě ráno trochu bolí hlava. Tedy, abych byla upřímná, ne tolik z toho čekání samotného, ale spíš z toho, co se dělo při tom čekání. Trošku jsme degustovali africké pivo a moravskou oskerušu (Jiříčkova výtečná pálenka) a přitom pozorovali nebe plné hvězd. No, byli jsme tak rozjitření z tolika zážitků, že se nám již ani nechtělo jít spát. Naštěstí jsme se dokopali jít do postele ještě včas. Ne všichni naši spolucestovatelé ale dopadli stejně, protože oskeruša je ne a ne pustit do hajan …

V 7 hodin ráno vyrážíme na safari. Slovo „safari“ proniklo do ostatních jazyků ze svahilštiny a doslova znamená „dlouhá cesta“. Ve svém původním významu se tento termín používal pro lov divoké africké zvěře, ale dnes má poněkud jiný význam. Umožňuje co nejvíce se přiblížit k divokým zvířatům v jejich přirozeném prostředí a „ulovit“ je objektivem fotoaparátu či kamery.

Snídani dostáváme s sebou zabalenou v balíčku. Náš minibus má zvednutou střechu, abychom mohli lépe pozorovat a fotit divokou zvěř. Patrik s námi jede, jako by nás ukradl, asi mu nikdo neřekl, že safari není rallye, ale poklidné pozorování zvířat. Objevují se první zvířata, ale Patrik jede dál a my se musíme křikem domáhat, aby nám zastavil. Dojíždíme k řece a až tady chápeme, proč náš řidič a průvodce v jedné osobě tak spěchal. Jsme u přívozu a musíme se přeplavit na druhý břeh. Přijet jen o pár minut déle, přívoz bychom zmeškali a kdo ví, kdy by jel další. Přisedá si k nám ozbrojený průvodce parku Murchison Falls. Mladíček, jehož jediným zájmem jsou jeho dva mobilní telefony a samopal vzor 58. Za celé safari se ale nijak neprojevil, neupozornil na jediné zvíře ani na jiné krásy parku. Bereme ho jako nutné zlo, které nám akorát zabírá drahocenné místo v autě.

Součástí tohoto parku jsou známé Murchisonovy vodopády na Nilu. Park je největší v Ugandě (3 841 km čtverečních) a byl založen v roce 1952, i když byl objeven již o sto let dříve sirem Bakerem. Ten vodopády pojmenoval po tehdejším prezidentovi britské Královské zeměpisné společnosti. Park navštívila i řada významných osobností, jako byl Churchill, Roosevelt nebo královna matka. Letadlo Ernesta Hemingwaye zde při cestě na loveckou výpravu havarovalo.

Občanská válka značně zdecimovala stavy zvěře v parku, ale dnes už zde zase žije na 14 tis. hrochů, 14,5 tis. slonů, 26,5 tis. buvolů a dalších 70 druhů savců a přes 450 druhů ptáků!

Zvířata a ptáky si vyhledáváme sami, a protože jsme všichni posedlí focením čehokoliv živého, chudák Patrik zažívá naprostá muka. Je čím dál tím víc nervózní a neustále nás popohání. Na oplátku my na něho pořád křičíme, ať zastaví, couvne pár metrů zpátky a pak zase pár metrů popojede dopředu. Na anglické slovíčko „back“ má již docela obstojnou alergii. Spatřujeme své první žirafy okusující akácie, buvoly, stáda impal, buvolců a prasat savanových.

U prasete savanového se zastavím. Kdo by ho neznal ze všech přírodopisných snímků nebo zoologických zahrad! Ale ouha! Ještě dnes se setkáváme s jeho nesprávným názvem „prase bradavičnaté“. Existují totiž dva druhy, prase bradavičnaté a prase savanové. Je to až k nevíře, že odlišné morfologické znaky obou druhů byly popsány teprve nedávno, a to v roce 2005! A pak že v přírodě už není co objevovat!

Rozdíly jsou na první pohled nepatrné (stavba lebky, počty zubů, velikost, osrstění, tvar „bradavic“). Areál rozšíření prasete bradavičnatého sahá od Etiopie, jižního Somálska po východní Keňu, dále k jihu se vyskytuje již jen prase savanové. Takže i v zoologických zahradách je načase vyměnit tabulky, s největší pravděpodobností se totiž převážně jedná o prasata savanová, v lepším případě o křížence obou druhů.

(Pokračování příště)