Konopky
Proč právě o konopkách
Tentokrát jsem byl naprosto klidným, co do výběru námětu, protože příští psaní mělo být o pravidelné příhraniční výstavě támhle v Sasku, hned za našimi hranicemi ve Šluknovském výběžku. Měl to být jubilejní, desátý ročník. Vystavovali vždy Sasíci i naši a dobře to fungovalo. Derby drobných exotů. Všichni si přivezli ptáky ve svých vlastních výstavních klecích a vystavovali se jenom drobní ptáci, považovaní v celém světě po veterinární stránce za naprosto bezproblémové. Najednou bum. Veterináři jim výstavu nepovolili. Nikdy na Češích ani nějaké veterinární potvrzení nechtěli, ačkoliv je všichni měli vždy s sebou, protože my jsme takové cvičené opice. Rádi zaplatíme veterinářům nehorázný poplatek za něco, co stejně na těch ptácích vidí lépe jejich majitel než cizí oko, byť vysokoškolsky vzdělané. A jestli náhodou není v okrese slintavka nebo kulhavka či prasečí mor? To se zjistí na internetu rychleji a spolehlivěji po celé Evropě než z nějakého papíru. Ostatně, pokud by nějaká nákaza existovala, přineseme jí na podrážkách bot více, než by jí měl drobný ptáček na svém peří. Jenže pak nemohou vybírat peníze za razítko. Já jim prostě lidsky závidím. Nikdy jsem v životě nepřišel k penězům takhle snadno. Nejspíš tam šel starý veterinář do penze a nastoupilo nové rameno spravedlnosti, Bruselem řádně poučeno, jak se co nejlépe napást.
Takže teď honem co? Minule byli stehlíci, o kterých sbírám informace drahně let. A jejich nejbližšími příbuznými jsou u nás konopky. No, to je pták, který je mému srdci asi nejbližší. Neměl jsem sice žádnou konopku v kleci dobře čtyřicet let, ale stará láska nerezaví. A mám dokonce i nějaké nové fotky. Samozřejmě jsem o konopkách psal již i ve Fauně, bylo to ve třetím čísle roku 2004, což je tedy již více než devět let. A že bych nedokázal napsat něco jiného? No to bych tedy musel být opravdu čajíček.
U konopek jsem totiž začal, možná již v předškolním věku. Brácha tu historku přímo nesnáší. Ležel jsem takhle pod keřem v roli indiánského stopaře, když tu najednou mně přímo před nosem přistál nádherný ptáček. Samec konopky. Měli jsme totiž na zahradě takové ideální ptačí napajedlo, kam létali ptáci ze širokého okolí. Ptačí napajedlo! My dnes máme všichni zimní krmítka, ptačí budky, ale napajedla nevedem. Přitom nějaká ptačí napajedla jsou právě ta věc, která z našeho okolí zmizela. Z polí a strání zmizely prameny a studánky, všechnu vodu se snažíme dostat pod zem, do kanalizace. Ptáky sice vidíme často pít vodu i z různých louží, ty však brzy vyschnou. Jenže ptáci obvykle nepijí jen tak někde, ale mívají právě svoje oblíbená napajedla. Ti, kdo chytají ptáky, dnes již v podstatě jen kvůli jejich kroužkování, tohle dobře vědí. Máme vodu, říkal mi jeden. Kde? Jseš blázen? Najdi si!
Vzhled konopek
S nástupem digitální fotografie, když nemusíte utrácet za filmy a jejich vyvolání a navíc si můžete okamžitě zkontrolovat výsledek, se rozhodně vyplatí pořídit nějaký ten dokumentární snímek. Když jsem si tentokrát vybíral fotky pro tento článek, byl jsem sám překvapen, jak málo znám přesný vzhled konopky. Kdyby mi totiž někdo položil otázku, jestli má samec konopky na některých letkách světlé až bílé konce, řekl bych, že nemá. Sami se můžete podívat, že tedy má. Jde sice o samce žluté variace, kterou literatura zná a kterou staří ptáčníci nazývali jarabatkou, nicméně až do takové podrobnosti literatura nezachází. Ono to totiž na složeném křídle ani není patrné. Teprve na rozloženém křídle si to můžeme zkontrolovat. Od deváté ruční letky a na letkách loketních je to na snímku patrné. Nejsou však dobře vidět tři letky ramenní, které jsou nejviditelnější na složeném křídle. Bohužel jsem nevyfotil křídlo běžně vybarveného samce, které nemusí být nutně totožné s křídlem jarabatky. Je to jistá podobnost s vybarvením křídel stehlíka, kde rovněž existují ptáci s velkými bílými znaky na konci křídel a ptáci se znaky malými až zcela bez bílých znaků. Velmi důležitým znakem pro určení konopky, když ji vidíme v přírodě, jsou bílé lemy na vnitřních praporech letek, které tvoří ve složeném křídle bílé pole. Tento znak je totiž viditelný i na tmavé siluetě ptáků, když ostatní barvy nedokážeme rozeznat. Zajímavé je to s červeným vybarvením na prsou a čele u samců. Po vyhnízdění mají konopky zcela přepelichat. Většina samců potom v zimě nemá viditelné červené vybarvení. Péra na prsou mají jakési šedé špičky, které se posléze odlamují a pták začíná být na prsou zářivě červený. Jak praví dr. Erwin Stresemann, autor mnohasvazkové obecné ornitologie, jejíž odvar u nás vyšel z pera dr. Zdeňka Veselovského. Když chytnete v zimě samce konopky a fouknete mu do peří na prsou, uvidíte tmavě červenou, karmínovou barvu. To je pravda. Nicméně jsou i v zimě někteří samci sytě červení. Potom se můžeme potkat se samci, kteří jsou na prsou a čele zlatožlutí až pomerančoví. Bývali vzácní, v posledních letech se mi zdá, že jejich počet vzrostl. Kdysi dávno, někdy v polovině padesátých let, jsem z dobře stohlavého hejna konopek chytil osmnáct ptáků. Z toho byly dvě jarabatky, jak je nazývali staří ptáčníci. Bylo to někdy v zimě, protože byl sníh. V poslední době, kdy jsem již fotil, jsem je našel dvakrát při hnízdění. Jsou to tedy jak naši ptáci, tak ptáci severnějšího původu. U konopek je vcelku přijímána teorie, že naši ptáci ve velké míře táhnou jihozápadním směrem. Velký počet u nás kroužkovaných ptáků přezimuje na jižní straně Alp, někde v severní Itálii. Naši ptáci byli ovšem zastiženi až na Maltě, Sicílii, Sardinii, Baleárách nebo na jihovýchodním pobřeží Španělska. Když jsme někdy před třiceti lety čekali na trajekt, který nás měl převézt na ostrov Hvar v Chorvatsku, byl jsem překvapen množstvím konopek, které jsem tam pozoroval. V té době totiž konopky u nás již téměř zmizely. Kdysi dávno nám hnízdily konopky na zahradě každoročně, někdy jsem našel i dvě hnízda. Poslední hnízdo, kdy jsem kroužkoval mláďata, jsem našel před domem v roce 1984. Potom jsem ještě asi dvakrát pozoroval v okolí pár konopek, pak již žádné. Jak krajina, tak druhové složení ptáků se zcela změnily. Stromy v zahradách vyrostly, pole a opukové lomy v okolí se změnily v park a tenisové kurty. Objevili se krahujci, straky, sojky. Stará tráva se v předjaří přestala vypalovat a celá společenstva změnila svoje složení. Z trav roste nejhojněji ovsík vyvýšený, jehož stařina udusí na jaře další rostliny. Nevidíte mateřídoušku, kozí bradu ani porosty merlíků, nejoblíbenější to zimní potravu konopek. Docela zajímavé pak je, jak téměř nevidíte nikde růst lopuch, lidově zvaný knoflík. Co dokázalo takhle skoro vyhubit takový plevel? Pak se nedivme, že také skoro nevidíme konopky a stehlíky.
Systematika
Konopky jsou dnes řazeny do čeledi pěnkavovitých Fringillidae (Leach, 1820). Někdy je tato čeleď dále dělena na dvě podčeledi, jindy nikoliv. U nás jsme v současnosti zvyklí řadit je do rodu Carduelis, jindy a jinde můžete zjistit, že jsou řazeny do rodu Acanthis, případně i dalších. Jistější je, že české rodové jméno konopka používáme v současnosti pro čtyři druhy ptáků. A to pro naši konopku obecnou Carduelis cannabina (Linnaeus, 1758), konopku žlutozobou Carduelis flavirostris (Linnaeus, 1758), konopku šedohlavou Carduelis yemenensis (Ogilvie–Grant, 1913) a konopku somálskou Carduelis johanis (Clarke, 1919). Aby to ovšem nebylo snad nějakou náhodou příliš nudné, dovoluji si upozornit, že konopky byly u nás, tedy u starých ptáčníků, známy spíše pod jménem jiřice. Jiřice pak byla naše konopka obecná a jiřicí horskou nebo horní byla dnešní konopka žlutozobá. Obrátíme-li se na Zdeňka Klůze, který lidová pojmenování sbíral a vydal o tom i knížku, zjistíme, že naše dnešní konopka obecná měla tato synonyma: čečatka, geřice kanární, giřice polní, giřička, jiřice, jiřice konopka, jiřice obecná, jiřice polní, juřica, konopáček, konopásek, konopáska, konopek, konopka obecná severní, konopníček, konopník, vrabec konopka. Docela slušný počet pojmenování.
Početní stavy konopek
To, že tomuto ptáku někde říkali i vrabec konopka, může svědčit o jeho dřívější hojnosti, srovnatelné až s vrabci. Asi před deseti lety byly stavy hnízdní populace odhadovány na asi 60 až 120 tisíc hnízdících párů, což je asi jen třetina stavu u stehlíků, kterých je ovšem rovněž málo. Zimní populace byla odhadována na 30 až 60 tisíc jedinců. V zimě jsem však konopky neviděl vůbec již dlouhou dobu. Citelné zmenšení populace konopek nemá samozřejmě jednu jedinou příčinu. Vždy jde o celý soubor vlivů; některé si vůbec neuvědomujeme, jiné bagatelizujeme, další naopak zveličujeme natolik, že potom přes ně vůbec nevidíme další, většinou i podstatnější. A ona také každá populace nějakého druhu pulzuje. Někdy propukne i populační exploze a druh se začne rychle šířit na další území, kde dříve nebyl vůbec doma. Někdy se na nově obsazených územích uchytí tak dobře, že jej považujeme za domácí. Kdybychom podle takových kritérií měli usuzovat třeba na globální oteplování, potom by tento jev musel nastat již někdy v polovině devatenáctého století, kdy se k nám z jihu začal šířit zvonohlík zahradní. Dnes je tento pták u nás řídkým jevem, je vidět dokonce méně než konopka. Je snad tedy to strašidelné globální oteplování ve skutečnosti již na ústupu? Nesmysl, že ano? Musíme si však dokázat přiznat mnoho a mnoho vlastních omylů. Nějaké oteplování mě nestraší, staré kosti chtějí teplo. Doba ledová by byl malér. Nejrafinovanější strašení je pro mne proto takové, které říká, že budeme způsobovat tak dlouho oteplování, až z toho bude zase ta doba ledová. A opět to není pravda, protože tohle všechno již tady bylo. Celé zástupy klimatologů i jiných profesí placených z našich daní nás straší, ale neumí předpovědět, jestli si mám vzít zítra s sebou deštník. A vo tom to je!
Vrátím se nyní raději ke konopkám. Celá populace konopek má střed někde v okolí Středozemního moře. To je taková jejich pravlast, odkud se rozšířily a kam také i naše konopky létají na zimu. Tam jsou nejhojnější. Někdy se jejich populace rozmnoží, přímo nafoukne, jindy je zase na ústupu a stahuje se do svého středu. To, že nevidíme zimní konopky, může svědčit o zmenšování jejich teritoria.
Zeměpisné formy
Tento druh má vytvářet celkem šest zeměpisných forem. Od severní Afriky až po západní Sibiř žije konopka obecná evropská, nominátní forma. Ve Skotsku konopka obecná skotská, Carduelis cannabina autochthona (Clansey, 1946). Ve Střední Asii, a to od Malé Asie a Kavkazu směrem na východ, konopka obecná předoasijská Carduelis cannabina bella (C. L. Brehm, 1845). Na Krymu má žít jakási přechodná forma. Další tři formy potom na atlantických ostrovech. Rozdíly ve zbarvení jsou minimální. Středoasijská forma je však jak podle kreseb, tak podle fotografie, které se dá věřit, rozeznatelně světlejší v šedých tónech zbarvení hlavy. Tedy u samců, rozdíl ve zbarvení samic mi není znám. Ještě bych snad podotknul, je to vidět i na fotografiích, že naše konopky mají jinak vybarvené zobáky v zimě a v hnízdním období. Literatura říká, že zobák je v období rozmnožování hnědavý, v zimě šedý. Nezdá se mi to nijak výstižné. V létě má samec i samice zobák spíše černý, maximálně bych připustil hnědočerný, v zimě spíše šedavý s odstínem okru. Všimněme si, že u žlutě zbarvených samců je i zobák světlejší, zvláště na spodní čelisti. Ta žlutá, přírodní varianta je pro chovatele poněkud zrádná. Konopka držená v kleci obvykle po přepelichání vybledla, právě tak jako čečetky, částečně i stehlíci. Ve voliérách není tento jev tak nápadný. Ostatně v dnešní době máme k dispozici umělý karoten, který tomu účinně zabraňuje. Problémem by bylo, jak se dívat na oranžového samce při posuzování. Pokud by snad byl hlášen jako oranžový, jestli jej uznat jako přírodního ptáka, nebo v kleci vybledlého. Nakonec nevíme, proč jsou někteří samci žlutí a také třeba jestli dalším rokem by nebyli zase sytě červení? Je snad tento jev trvalým, anebo je náhodným, když ptáci neměli něco, co jim dává spolehlivě červenou barvu? Tedy v tom správném období, kdy se tvoří nové opeření. Což by měl být konec léta. Takových otázek si můžeme klást velké množství a vidíme, jak málo víme o ptácích, kteří jsou někde okolo nás, takže bychom je měli také lépe znát. Leč neznáme.
Tak to bychom měli. Dalo by se sice dále pokračovat, ale všechno má mít svůj rozměr, tak akorát. Všechno, co je příliš rozsáhlé, zakrátko přestává bavit, každý to odloží, proto je to jako mlácení prázdné slámy. Takže já to na neurčito odložím, třeba ještě někdy na konopky dojde. Bývaly ceněny jako nedostižní zpěváci a také Kříženci s kanárem měli takovou pověst. O tom by se dalo i ledacos napsat, kdybych tedy nevynikal svým hudebním hluchem.
