Kdo si počká, ten se dočká
Pyrura rudohlavý
(Pyrrhura rhodocephala)
Řeč bude o pyrurech rudohlavých. Přes svůj velmi impozantní vzhled, který je sympatický širokému spektru chovatelů a díky němuž připomínají „zelenočervené aratingy“, nejsou u nás v zemi příliš rozšíření a můžeme je v chovech považovat za vzácnější druh. Sehnat totiž nepříbuzný pár, či dokonce dva sobě nepříbuzné páry dodnes není zcela jednoduchý úkol. Přestože literatura popisuje tento druh jako poměrně snadno se množící, u sebe v chovu jsem zažil naprostý opak. U všech ostatních pyrurů se mi dařily odchovy, ale tito pyrurové ne a ne se nechat „zlomit“ a konečně ukázat, jaké to vlastně geny v sobě nosí a jak pěkná mohou mít mláďata. Tito pyrurové mi však dali velmi cennou zkušenost a motivaci k dalším pokusům o úspěchy v chovu a odchovu tohoto druhu. Do doby, než jsem začal chovat tento druh, jsem byl totiž zvyklý, že se mi u každého ptačího druhu dařilo a za poměrně krátkou dobu jsem ptáky s menšími či většími problémy odchoval. U rhodocephalů jsem však neuspěl ani se všemi fintami, které zkouším běžně na jiné ptáky ve svém chovu a které vždy pomohly. Uvědomil jsem si také to, že pokud si člověk myslí, že se snaží mnoho, reálně se vždy může snažit ještě víc.
Moji pyrurové rudohlaví
Když jsem uviděl inzerát s možností koupě nepříbuzného páru těchto nádherných ptáků, neváhal jsem ani sekundu a telefonem si ihned zamluvil odběr ptáků na přerovské burze. Zanedlouho byli ptáci u mě doma. Po přivezení nového druhu domů se vždy opakuje stejný scénář. Ať už se jedná o jakýkoliv druh, nemůžu z něj spustit oči a pozoruji ho každou volnou chvíli. U pyrurů rudohlavých však byl tento zážitek silnější než jindy. Ptáky s tak zajímavým chováním a pohyby jsem doposud neviděl. Všechny ty působivé úklony a prozkoumávání všeho nového ve mně budily pocit, že pozoruji opravdu originální kousek jihoamerické divočiny. Samička byla ručně dokrmená a sameček odchovaný pod ptačími rodiči, přesto tvoří velmi silně harmonizující pár a téměř nikdy se od sebe nevzdálí na větší vzdálenost. Co se týče stravy, ochutnali naprosto všechno a i věci, které evidentně neznali. Jelikož bylo zrovna období, kdy na zahradách dozrávalo mnoho šťavnatého ovoce a zeleniny, doslova jsem je bombardoval každý den velmi rozmanitými ovocně–zeleninovými mixy.
Kdo si počká, ten se dočká
Ve věku jednoho roku se pyrurové začali více zajímat o budku a docházelo k častému páření. Vždy když jsem čekal u samice již sestouplé vejce, chování páru se razantně změnilo a tok se proměnil v naprosto netečné období. Takto se to opakovalo celé čtyři roky a představení mělo vždy stejný scénář. Mnohačetné páření, krmení, dlouhodobý pobyt v boudě, kdy samice škrábala dno, ale ke snůšce nikdy nedošlo.
Začal jsem přemýšlet, zda to není tím, že je samice ručně dokrmená, nebo zda vejce nelikvidují. Druhá varianta mi však přišla jako velmi nepravděpodobná, jelikož jsem nikdy u samice nespatřil sestouplé vejce. U ptáků jsem vyzkoušel mnohé způsoby krmení, různé typy budek či přemisťování do jiných boxů nebo venkovních voliér, ale nic nezabralo. Letos jsem se rozhodl, že je škoda nechat tak málo početné chovance jen tak „stát“ a že je přenechám kamarádovi, aby zkusil štěstí on a mohla se tak rozšířit základna těchto ptáků. Pyrurové jako by vycítili můj úmysl a letos se začali zajímat opravdu hodně o budku.
Zažil jsem jeden z nejlepších zážitků, jaké si za roky chovatelství pamatuju. Samička měla sestouplé vejce a věděl jsem, že dojde ke snůšce. V tomto období jsem nevěděl, jestli počkat až na to, zda se v budce objeví pískot mladých a po několika dnech nakroužkovat, nebo se o plnosti vajec přesvědčit dříve. Zvědavost vyhrála a využil jsem chvíle, kdy samička vylezla z budky a šla okouknout, co dobrého jsem jim ten den nachystal. Ihned jsem chytl baterku do ruky a otevřel budku. V budce byla snůška sedmi vajec, která byla všechna plná a o něco větší než vajíčka perlát. Ihned po kontrole jsem budku uzavřel a samička šla spokojeně sedět dále. Budku jsem vlhčil zvenčí, aby určitá vlhkost prostupovala dřevem i dovnitř. Ještě by bylo dobré zmínit i to, že samička začala již před snůškou být docela agresivní a útočila mi na ruce při obsluze boxu. Bylo to zajímavé, jelikož u některých dokrmených samiček to bývá spíše naopak a klidně vám sedí na rameni, když se kroužkují jejich mláďata. Zkrátka z krotkého ptáka, který se rád tulil, se stal hodně velký nervák. Čím více se blížil čas líhnutí, tím více byla samička agresivní a musel jsem krmit velmi potichu, abych ji nevylákal z budky. Nakonec se v hnízdě vylíhlo pět mláďat. Dvě mladé samice ihned zabila a třetí poranila na hlavě po nakroužkování. Rozhodl jsem se tedy, když v hnízdě zůstala poslední dvě již nakroužkovaná mláďata, že již nebudu budku kontrolovat, aby se podařilo odchovat alespoň dvě mláďata. Budku jsem si troufl znova otevřít až v době, kdy jsem věděl, že jsou mláďata již v půlce vývoje a budou statnější a odolnější vůči řádění samice. Vylákal jsem samici ven a v boudě spatřil dvě nádherná mláďata pyrury rudohlavého. Přestože původní stav byl pět mláďat, byl jsem rád i za tento částečný úspěch a velmi jsem si vážil této skutečnosti. Fakt, že jsou rodiče velmi dobrými strávníky a že v hnízdě byla pouze dvě mláďata, zapříčinil to, že odchovaná mláďata byl opravdu velká, a to větší než rodiče, jakmile opustila budku. Zkrátka pokud člověk nešetří a ptákům dopřává, vždy se mu to vyplatí v podobě nadprůměrných odchovů.
Mláďata jsem nechal u rodičů, i když již samostatně jedla, a teprve nedávno jsem je pustil s několika páry pyrurů černotemenných do venkovní proletovačky, aby se učila ihned od mládí správnému sociálnímu chování. Nedávno si jedno mládě zamluvil pán, který ode mě kupoval samičku pyrury hypoxanthy, a druhé mládě bych si chtěl nechat do chovu. Pokud by byla někdy možnost rozšířit chov o další nepříbuzný pár, neváhal bych ani vteřinu. U mladých jsem prozatím neprovedl odběr krve na test DNA, jelikož po tak dlouhém čekání na odchov si chci pohled na mláďata užívat co možná nejdéle. Největším zážitkem je pro mě nyní do této proletovačky umístit pořádnou větev vrby a sledovat, jak je za chvíli obsypána pyrury, kteří jsou neuvěřitelní „hračičkové“. Pokud jsou pyrurové letněni společně ve více párech, jejich chování je úplně odlišné, než když jsou celý rok chováni jen po párech. Chovatel má především možnost dozvědět se o těchto ptácích daleko více informací a jsem přesvědčen, že takové občasné sbližování mimo chovnou sezonu má pozitivní vliv na následnou reprodukci. Přeci jenom v přírodě také ptáci nežijí celý rok pouze po párech.
Závěrem
Přestože mnozí chovatelé větších papoušků označují chov papoušků rodu pyrrhura za poměrně snadný, tento názor osobně nesdílím. Složit opravdu bezproblémový pár, který pravidelně odchovává mláďata bez jakýchkoliv problémů či nešvarů rodičů, je docela štěstí a také každý chovatel těchto ptáků po několika zkušenostech zjistí, jak je důležitý naprostý klid v době jejich hnízdění. Osobně jsem dříve během sezony sem tam někoho k ptákům vodil. Čím více jsem však rozšiřoval chov pyrurů, tím více jsem omezoval tyto prohlídky. Zkrátka v době hnízdění mají naprostý klid, bez jakéhokoliv zbytečného vyrušování. Toto opatření přineslo i své výsledky. Přesto jsou pyrurové ideální volbou pro chovatele, který nechce neustále řešit témata módních vln zájmu a nezájmu o některé druhy papoušků či téma výkupu. Pyrurů je a bude vždy méně a určitě si zaslouží naši chovatelskou pozornost. U pyrurů rudohlavých to dnes platí dvojnásob. Přes veškerá úskalí chovu jsou pyrurové ptáci, kteří se za dobrou péči dokážou chovateli náležitě odvděčit. Každopádně chov těchto ptáků je vždy výzvou a velkým očekáváním, co chovná sezona přinese.
