Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) Sýkavkovití (Chloropseidae) 9
Další zajímavostí čeledi sýkavkovitých je fakt, že jsou čeledí čistě monogenerickou, mají tedy pouze jeden rod, a to rod Chloropsis. Druhů je často uváděno jedenáct.
Popis
Jejich velikost kolísá od 14 do 21 cm a váha mezi 15 až 48 gramy. Vnější morfologií připomínají bulbuly (Pycnononitidae), ale místo jejich fádních barev jsou sýkavky jasně zbarveny s převládající zelenou barvou, což jim dalo název v mnoha jazycích. Na rozdíl od bulbulů jsou také ve zbarvení většinou pohlavně dimorfické. Pohlavní dvojtvárnost se projevuje v rozsahu určitých barev v opeření, především na hlavě. Nejčastějším znakem je modrá či černá „maska“ na tváři ptáka, pohlavní dvojtvárnost se u samic projevuje menší intenzitou i menším rozsahem či úplnou absencí masky. Některé druhy mají také modré znaky na křídlech a ocase. Zbarvení mláďat je uváděno jako matnější verze dospělých samic.
Zpěv je popisován jako melodický a některé druhy jsou dobrými „imitátory“.
Společným znakem s bulbuly je například způsob obrany, kdy při polapení pták uvolní spoustu per. Tato obrana je velice účinná ke zmatení predátorů, především hadů.
Výskyt
Hlavním habitatem sýkavek jsou vždy porosty stromů a keřů. Téměř všechny druhy preferují husté stále zelené lesy, až na tři druhy, kterými jsou sýkavka zlatočelá (Chloropsis aurifrons) a sýkavka Jerdonova (Chloropsis jerdoni), žijící v opadavých monzunových lesích, a sýkavka oranžovobřichá (Chloropsis hardwickii), která vyhledává opadavé lesy. Nejvyšší nadmořská výška, kde sýkavky nalezneme, je 2 500 m n. m. a například sýkavka sumaterská (Chloropsis venusta) je typickým horským druhem, který nesestupuje pod 1 000 m n. m.
Nejrozšířenějším druhem je zmíněná sýkavka zlatočelá, obývající velkou oblast v pevninské Asii. Naopak sýkavka palawanská (Chloropsis palawanensis) má jedno z nejmenších rozšíření, obývá pouze filipínský ostrov Palawan, a je tedy jeho endemitem. Podobně sýkavka bornejská (Chloropsis kinabaluensis) je endemitem severní části ostrova Borneo.
Oblasti rozšíření jednotlivých druhů sýkavek se jen zřídkakdy překrývají, ačkoli na Sumatře se překrývají oblasti výskytu až pěti druhů sýkavek. Podobné soužití je dle literatury umožněno tím, že tyto druhy jsou různé velikosti, a nijak si tedy nekonkurují.
Chování
Potravu obvykle hledají v korunách stromů, kde sbírají hmyz, plody a nektar. Ptáci jsou to velice obratní, a tak hmyz loví velice snadno i na okrajích listů a větviček, a dokonce také ve vzduchu. Někdy jej hledají rovněž na zemi. Rozsah konzumace nektaru je dodnes předmětem debat. Jisté je například to, že ptáci v pevninské jižní Asii jej vyhledávají více než sýkavky z ostrovů jihovýchodní Asie. Některé druhy se připojují ke skupinám hledajícím plodící či kvetoucí dřeviny, jiné druhy tyto své „sady“ dokonce brání.
Na rozdíl od většiny pěvců tropické Asie nebudují sýkavky hnízda v nižších patrech deštných lesů, ale naopak blíže koruny stromu, na koncích větví. Hnízda většiny druhů sýkavek však v přírodě ještě nalezena nebyla. U těch, která byla nalezena, bylo vypozorováno, že jsou budována z jemných stonků bylin a travin, listů a vlasových kořínků. Některá jsou přichycována k tenkým horizontálním výhonkům, jiná k páru vertikálních větví.
Samice snáší 2 až 3 narůžovělá vejce. Vzhledem ke zmíněnému malému počtu informací o hnízdění v přírodě pochází veškeré znalosti o jejich inkubaci a následné péči o mláďata z chovů v lidské péči. Inkubace tedy trvá přibližně 14 dní a je zřejmě obstarávána pouze samicí. Minimálně u dvou druhů samci inkubující samici krmí.
Druhy chované v ČR
Sýkavky jsou ptáci chovaní jen velice, velice zřídka v celé Evropě. U nás jsou chovány pouze v jedné instituci. Samozřejmě nemohu mít veškeré informace, jestli je u nás chová nějaký soukromý chovatel, natož nějaký zahraniční. Veškeré informace mám tedy pouze o chovech v různých institucích. V Evropě je chováno 5 druhů, nejvíce v Německu. Jsou to následující druhy:
Sýkavka
(Chloropsis media)
Weltvogelpark Walsrode (DEU);
Sýkavka oranžovobřichá
(Chloropsis hardwickii)
Wilhelma Stuttgart (DEU), Tiergarten Schönbrunn (AUT), Zoo Basel (CHE) a Zoo Newquay (UK);
Sýkavka větší
(Chloropsis sonnerati)
Weltvogelpark Walsrode (DEU);
Sýkavka zlatočelá
(Chloropsis aurifrons)
Weltvogelpark Walsrode (DEU), Burgers Zoo Arnhem (NLD) a Voliere Zug (CHE);
Sýkavka modrokřídlá
(Chloropsis cochinchinensis)
Zoo Augsburg (DEU) a Zoo Praha (CZE).
Jediným u nás chovaným druhem je tak zřejmě sýkavka modrokřídlá, pojďme si tedy říct něco bližšího o tomto druhu.
Sýkavka modrokřídlá obývá lesy a sekundární porosty široké oblasti od severovýchodní Indie přes celou jihovýchodní Asii východně až do Bornea a jižně do Jávy.
Tradičně byly k tomuto druhu přiřazovány i sýkavka Jerdonova z Indie a sýkavka bornejská z Bornea jako jeho poddruhy. Dnes však převládá názor, že se jedná o druhy samostatné. Sýkavka modrokřídlá se od nich liší rozměry i celkovou morfologií. Sýkavka Jerdonova například postrádá modré letky a u sýkavky modrokřídlé snadno objevíme výraznější pohlavní dimorfismus než u sýkavky bornejské.
Patří tedy mezi druhy, u kterých snadno rozlišíme samce od samice. Oním rozlišujícím znakem je výrazná černá maska na tvářích a hrdle samce, kterou samice zcela postrádá. Samička má také méně žlutou hlavu a delší, ale světlejší modrý pásek pod okem. Mláďata jsou zbarvena podobně jako samice, ale postrádají i tyto „knírkové“ pásky.
Podobná je jí sýkavka zlatočelá, ta však postrádá křídelní i ocasní letky modré barvy a její čelo je výrazně zlatavé.
Sýkavka modrokřídlá je na celém svém území poměrně běžným druhem. Zcela jiné je tomu však, jak je výše zřetelné, v chovu v lidské péči. Přejme tedy sýkavkám, aby se jejich stavy v chovech zvýšily.
