Psí konverzace – část 35. Klíč k tajemství psího jazyka – Komunikace se psími kmety
Dostal jsem až překvapivé množství dotazů, které se týkají jediného tématu: komunikace se starými psy. Řada tazatelů si stěžuje, že jejich spolupráce se psími důchodci je stále horší, reakce psů jsou pomalé, a někdy si stýskají, že jejich šediví psí kamarádi začínají být neposlušní a nevrlí. Na chování psích kmetů není nic podivného. Smysly psích dědečků a babiček slábnou, jejich nároky na odpočinek jsou větší, mnoho z nich trápí omezená pohyblivost a patálie s klouby. Jejich „neposlušnost“ je často způsobena jen nesoustředěností. A nevrlost? Starý pes je sužován omezenou pohyblivostí a bolestivostí kloubů a hájí si „své kruhy“. Psí důchodci prostě již chtějí mít svůj klid …
„Stárnout je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku.“
George Bernard Shaw
Schody do nebe
Ten pohled se mi vryl hluboko do paměti a nelze jej vymazat. Náš pozemek terasovité zahrady byl svažitý a na náhorní plošinku vedlo devadesát devět schodů. Naše stará a artrotická aljašská malamutka Beryl zkoušená řadou chorob měla už toho trápení dost. Jednoho dne se o třech nohách (pravou přední vlekla za sebou jako kus cizí, nepotřebné věci) vydala od své boudy po schodech vzhůru. Po dlouhé strastiplné cestě (kterou v mladších letech vybíhala tryskem) se nahoře svalila pod keřem zlatice a zhluboka oddechovala. Vlk v ní si zřejmě přál odejít do věčných lovišť, ale pes v ní ještě nedokázal pevné pouto s lidskou smečkou přervat …
Milované Berušce jsme na plošině zhotovili přístřešek a trávili s ní co nejvíce času. Teenager Malamut Fram se, navzdory svému mladistvému temperamentu, choval ke své náhradní mámě něžně a ohleduplně. Úzkostlivá péče nepomáhala: Beruščin zdravotní stav se týden od týdne horšil. Nic nepomohla veškerá snaha veterinářů. Svůj odchod na věčnost nakonec ponechala bohužel na mně …
Má paměť je za těch pětapadesát let zaplněna bolestnými odchody mých psů, kteří mi obohatili život a kteří – s nadšením a trpělivě – spojili svoje osudy s mým. V psím nebi mě očekává početná smečka věrných duší …
Psí důchod
Psí život ubíhá oproti lidskému, k zármutku jejich pánů, raketovou rychlostí. A že i ten lidský letí proklatě rychle … „Je to krátká radost,“ řekl mi se smutným povzdechem chovatel irských vlkodavů (jejichž průměrný věk je děsivě krátký). Obří plemena v podstatě začínají stárnout, jakmile dosáhnou dospělosti. U velkých plemen se považují za seniory již od šestého až osmého roku, zatímco střední plemena vstupují do seniorského věku od osmi devíti let a některá malá plemena počínají stárnout až v devíti nebo jedenácti letech.
Rekordman z Austrálie
Dosud nejstarším seriózně doloženým psem byl Australský honácký pes (plemeno proslulé svou dlouhověkostí) Bluey, který zemřel v roce 1939 přesně ve věku svých devětadvacátých narozenin (v orientačním přepočtu na lidský věk mu bylo v podstatě neuvěřitelných sto šedesát let).
Stárnoucí smysly
S pokročilejším věkem psům logicky slábnou smysly. Nejprve se to projeví na zraku a sluchu.
Slábnutí zraku je způsobeno tím, že bílkoviny, z nichž se skládá čočka oka, postupně ztrácejí pružnost. Psí oko zaostřuje pomaleji, a trvá mu tedy zákonitě mnohem delší dobu, než rozezná pohybující se osoby (lidi, zvířata …) či stojící věci. U starých psů také není vzácný glaukom (zelený zákal), jehož příčinou je růst tlaku tekutiny uvnitř oka, což poškozuje sítnici a zrakový nerv. Špatný zrak či slepota jsou pro psa nepříjemné (navenek se můžou projevit např. bázlivostí, lekavostí a enormní závislostí na pánovi), nejsou však tragické. Když mu slouží čich, není totálně dezorientovaný. Venku se lépe cítí na vodítku, poněvadž sleduje pánovy pohyby a změny směru. Osleplí psi většinou častěji štěkají: ověřují si přítomnost pána a upozorňují na sebe. Máme-li slepého psa, měli bychom zapomenout na přestavování nábytku. Psycholog Stanley Coren radí: „Trocha laciného parfému nebo vonícího oleje použitého na důležitých místech, jako jsou např. místa, kde pes spí nebo jí, nebo na nebezpečných oblastech – např. na vrcholku schodiště, pomůže psovi k lepší orientaci. Různé pachy rozdílných míst totiž výborně rozlišuje.“
Můj dvanáctapůlletý malamut Misha je na pravé oko slepý zcela a na levé vidí špatně. Přitom po celý svůj vidoucí život chytal pamlsky či balonky špatně a nešikovně. Teď – se zrakovým handicapem – je neomylný a chytí vše jako rytíř Jedi.
Psím důchodcům rovněž slábne sluch. Ohluchnutí způsobí fakt, že kůstky ve vnitřním uchu – kladívko, kovadlinka, třmínek – jež přenášejí zvuk z bubínku do vnitřního ucha, srůstají a ztrácejí pohyblivost. Na slábnutí (či ztrátě) sluchu se však podílejí faktory, které můžeme ovlivnit. Zvukovod psa je podstatně delší než lidský a v pravém úhlu zahýbá, až dosáhne bubínku. Nečistota, výpotky, maz a chlupy mohou zvukovod ucpávat. Navíc ušní roztoči mohou způsobit zánět zvukovodu. Prevence je důležitá: k čištění uší můžeme použít ušní kapky, ale i olivový olej. Že všechny nečistoty pravidelně čistíme smotkem vatičky (namočeným v oleji nebo hydroperoxidu), jistě nemusím připomínat. Stanley Coren doporučuje vhodnou pomůcku: „Pro hluché psy jsou užitečnou pomůckou zvonky. Pro hluchého psa zvonek nemá žádnou cenu, ale může být užitečný pro vás. Dáte-li ho hluchému psovi, který přirozeně nemůže přiběhnout na zavolání, cinkání zvonku vás upozorní, kde se pes právě pohybuje a co dělá.“
Nutno přiznat, že hluchota psa omezuje méně než slepota. Oba handicapy však hrají roli v pozorovatelných změnách chování – určité bázlivosti a lekavosti. Rovněž psi se slabým sluchem (nebo hluší) výrazně a hlasitě štěkají (není divu, i lidé se slabým sluchem mluví mnohem hlasitěji). Hluší psi spí také mnohem tvrdším spánkem (nejsou rušeni venkovními zvuky), z leknutí tedy mohou zákonitě chňapnout, když na ně sáhneme. Proto je na svůj příchod vždy zřetelně předem upozorníme.
Můj třináctapůlletý malamut Fram slyší velmi špatně. Není sice hluchý zcela, ale stejně, když mu chci dát nějaký pokyn či povel, nejprve se jej dotknu, abych upoutal jeho pozornost. (Jak řvát či ječet vlídným tónem je pro mne nějak mimo mou představivost.) Jakmile máme oční kontakt, reaguje Fram na každé mé slovo. Čert ví – odezírá?
Zda psům věkem také slábne čich, je nesnadné objektivně posoudit. Je pravděpodobné, že tento smysl může ztratit na ostrosti, rozhodně však dobře slouží psům až do smrti (a významně jim ulehčuje zrakový a sluchový handicap).
Strašák artritidy
Stárnoucí psi mají pochopitelně větší či menší pohybové problémy: např. opotřebované klouby se hlásí menší pohyblivostí či bolestivostí. Některá plemena mají často problémy s páteří a ploténkami – např. jezevčíci, baseti atd. Postupem času se dostavuje pomalý pohyb, kulhání, nedošlapování … Psi se začnou, seč mohou, vyhýbat některým povrchům (např. kluzkému linoleu, dlaždicím), dělají jim potíže schody, nevyskakují ochotně a s nadšením na zvýšené plochy (na gauč, křeslo nebo postel), kde dříve rádi odpočívali.
Proti problémům s klouby bychom měli bojovat celoživotně preventivně: používat kloubní přípravky, předkládat stravu s kolagenem – mohou nám posloužit i dobře povařené vepřové kůžičky, vepřové nožky atd.
Adekvátní pohyb!
Samozřejmě se při společných aktivitách musíme bezpodmínečně podřídit fyzickému stavu svého psa a v žádném případě ho nepřetěžovat. Případně sporty či zábavné kousky, které jsou pro stárnoucího psa nevhodné, zcela vynecháme. Pozor: temperamentní (i když stárnoucí) pes, který miluje pohyb s námi, často „klame tělem“ a pro společnou zábavu by se uštval. Mohu to posoudit z vlastní zkušenosti: můj malamut Misha je simulant a od mládí předstírá únavu, aby se nepředřel. Malamut Fram je rovněž simulant, ale „naruby“: za každou cenu se snaží skrýt únavu nebo jakoukoliv slabost, jen aby mi „nepokazil radost“. Pro práci se psy vždy platí, že člověk (má-li se vyvarovat zbytečných chyb) musí být dobrým a empatickým pozorovatelem.
Dieta pro seniory
Stárnutí lidí i psů (a pochopitelně i dalších živočichů) vyvolává změny v mozku, které mají vliv na změny chování, na schopnosti paměti i učení. „Viníkem“ jsou mitochondrie, které umožňují přeměnu živin v energii. Věkem činnost mitochondrií klesá, čímž se spustí volné radikály, okysličující složky nezbytné pro normální funkci buněk. Hrozí degenerace tkáně, v mozku se ukládají bílkoviny (anuloidy). (Odumřelé a odumírající nervové buňky jsou příznakem nástupu Alzheimerovy choroby, jíž nejsou ušetřeni ani psi.)
Preventivně bojovat proti tomuto jevu můžeme antioxidanty. Významnými antioxidanty jsou např. vitaminy C a E, karotenoidy (obsahují více než 600 antioxidantů), minerály – např. selen a mastné kyseliny (např. karnitin, EPA, DHA atd.).
Z uvedených faktů vyplývá, že bychom stravu psů měli významně obohatit zeleninou a ovocem. Beta karoten je obsažen v mrkvi, dýních, v rajčatech, kadeřavé kapustě, v broskvích, meruňkách … „Céčko“ nejvíce obsahují citrusové plody, které však psi většinou „nemusejí“, takže může pomoci paprika, brokolice, jahody, jablka, brambory atd. Vitamin E je obsažen v pšeničných klíčcích, v listové zelenině, v rybím tuku a rostlinném oleji a obsahují ho i ořechy. Selen obsahují ryby, vejce, drůbež atd.
Pokud misky našich psů obohatíme o antioxidanty, můžeme mít dobrý pocit, že jsme něco udělali pro jejich zdraví a že prodlužujeme jejich aktivní život.
Stárnutí mysli? Nerezignujme!
Ať se nám to líbí, nebo ne, staří psi mají lehčí mozek nežli v dobách své největší síly (starší mozek prý může být až o čtvrtinu lehčí než mladý). Přenos důležitých informací v nervové soustavě probíhá pomaleji. Jacob Mosier z Kansaské státní veterinární univerzity zjistil, že zatímco u mladého psa probíhá informace nervovým „řečištěm rychlostí 360 km/hod., u starého je to jen rychlostí 80 km/hod. Pro psy platí totéž co pro lidi: chceme-li vzdorovat stárnutí, musíme mozek cvičit stejně jako svaly. Co se necvičí, atrofuje, slábne, ochabuje …
| V žádném případě nerezignujme! Nenechejme psího důchodce ladem! Věnujme mu svou péči, vymýšlejme pro něj odpovídající program, zpestřujme mu život přiměřenou zábavou a komunikujme s ním! Vraťme mu alespoň střípek bezvýhradné lásky, kterou nás on tak štědře zahrnoval po celý svůj život. |
Kreativita
Mnohé osudy stárnoucích psů jsou smutné … Často otřesné případy dostihových chrtů ve Velké Británii, jejichž výkonnost je za zenitem, jsou i v Česku dostatečně známy. Neradostné jsou často i osudy saňových psů, kteří již nestačí na vrcholné podniky (tato skutečnost se týká zejména situace v profesionálním mushingu v Kanadě a USA).
Avšak i obecně lze říci, že se stárnutím svých psů se řada pánů těžko smiřuje. Přitom stárnutí je věc naprosto přirozená, jak již praví moudrý a vtipný citát v záhlaví dnešního dílu z úst pana Shawa.
Elixír mládí?
Mnohdy pomůže, když stárnoucímu psu „pořídíme“ štěně. Načas „omládne“ a navíc předá juniorovi mnoho ze svých životních zkušeností. Páneček má pak s výchovou teenagera jen polovinu práce. Rozhodně se však nesmíme nechat unést nadšením a věnovat většinu přízně novému přírůstku – to by náš „dědeček“ či „babča“ nelibě a žárlivě nesli. Tato rada však platí zejména v případě, že chováme více psů (nejméně dva). U celoživotních „jedináčků“ může příchod štěněte naopak situaci ještě zkomplikovat a ztrpčí našemu seniorovi život.
Podněty, zábava, přiměřená aktivita!
Zásadou je přinášet stárnoucímu psu dostatek nových podnětů, zábavy a vhodných aktivit, samozřejmě adekvátních jeho psychickým a fyzickým možnostem. Je třeba zapojit kreativitu, neházet flintu do žita a nevzpomínat jalově na loňské sněhy, kdy byl váš pes v plné síle. Nepřetěžovat, dopřát dostatek odpočinku, ale také nenechávat ladem! Psi, kteří nám nezištně věnovali svou celoživotní lásku, si to nepochybně zaslouží!
Na závěr dnešního zamyšlení si nemohu odpustit svůj oblíbený citát z pera Bonnieho Wilcoxe: „Staří psi jsou podobně příjemní jako staré boty. Možná už trochu ztratili tvar, jsou drobátko ošoupaní, ale sednou vám báječně.“
P. S.
Vlčí smečka se dokáže o své staré členy postarat, vyvrhuje dokonce svým bezzubým patriarchům potravu jako mláďatům. Mnohým lidem mohou být vlci nedostižným příkladem.
