Hlídači (skoro) bez výcviku – III. Ostražitost mají v sobě

V předchozích číslech Fauny jsme si připomněli neradostný trend ve vykrádání rodinných domů a bytů a také uvedli příklady vhodného i nevhodného psa pro laické střežení, tedy hlídání bytu, domu a zahrady bez nějakého zvláštního výcviku. Tentokrát uvedeme několik příkladů plemen psů, kteří jako hlídači nevypadají, a přesto mohou účinně zvýšit bezpečnost vašeho domova.

Asi tím nejjednodušším způsobem by bylo hlídání zahrady a domu smečkou psů. Několik malých pražských krysaříků nadělá kolem nezvané návštěvy takový rambajs, že vzbudí páníčka i v nejhlubším spánku. Je pravda, že v zimě by nemohli být dlouho venku, tak zůstane v bezpečí alespoň dům. Velikostním extrémem na opačné straně žebříčku jsou vlkodavové, kteří ve smečce odvedou rovněž skvělou práci při ostraze. Z výstav známe vlkodava jako krásného psa s důstojným chováním, ale kdo ho má, ten ví, že si nemůže zakládat na hezké zahrádce. Vždyť jak jinak by si měli tito mohutní sportovci uvolnit energii než běháním. Zkrátka smečka má své výhody i nevýhody.

Dvojice postačí

K plusům smečky patří vzájemná podpora psů, roste jim sebevědomí a stejně důležité je, že ve skupině dokážou svou pozorností vykrýt celých čtyřiadvacet hodin. Smečka však skrývá jedno velké nebezpečí, pro které se u nás upustilo od systematického hlídání tímto způsobem už před padesáti roky. Tehdy testovala Pohraniční stráž společné nasazení několika německých ovčáků. Vyhledání osoby bylo naprosto spolehlivé a stejně dokonalé bylo střežení a obrana objektu. Jenomže ovladatelnost vícehlavé skupiny zmítané při zákroku emocemi byla natolik problematická, že by mohlo být ohroženo zdraví a možná i život zadržené osoby. Proto se takový způsob využití psů u ozbrojených složek neujal. Jenomže intenzivní vzájemná podpora se projevuje už u dvojice psů. Své o tom ví Klára Týřová, která se po jedné nepříjemné zkušenosti vydává na procházky městem nejraději se svými dvěma výmarskými ohaři. „V parku se na mne snažil útočit muž, jenomže moji výmaráci ho ke mně nepustili,“ říká Klára, která má ohaře především proto, že se jí líbí, a namísto loveckých zkoušek je připravuje k úloze všestranných psů a záchranářů. S devítiletým Apollem má dokonce deset zkoušek, s tříletým Denisem čtyři, ale jak říká, své teritorium si tito ohaři uhlídají i bez výcviku, protože ostražitost je jim vrozená.

Správný výběr nestačí

Pro mnoho lidí jsou ohaři ztělesněnou psí elegancí, proto si je pořizují a věří, že jim budou skvělými společníky i hlídači. To vše je reálné, platí to však v případě, že majitel psa něco ví o jeho výchově. Pokud ne, může se i z jinak dobře zvoleného plemena stát postrach rodiny a jeho náprava si vyžádá spoustu námahy a času. „A to ještě není úspěch zaručen,“ upozorňuje zkušený kynolog a rozhodčí Pavel Palfi z Liberecka, ke kterému se dostal z jedné rodiny krásný, ale (ne)výchovou dokonale zkažený Výmarský ohař. „Protože rodiče ani děti nevěděli nic o výchově psa, umožnili mu tak nevědomky rozvinout dominanci, takže nikoho nepustil na gauč nebo do místa, kde právě ležel. Rodina to zpočátku řešila tak, že když zavrčel nebo se po někom ohnal, zavřeli ho na záchod. Tam vychladl, a když ho pustili, byl rád, že má opět volnost, a chvíli dal pokoj. Podobně dominantně se choval k věcem, které, když si je přivlastnil a odnesl na své místo, už mu nikdo nesměl vzít. Doslova terorizoval celou čtyřčlennou rodinu, které nezbylo nic jiného než se psa zbavit. Nejprve si ho vzal myslivec v domnění, že z něho udělá lovecky upotřebitelného psa. Jak se ukázalo, na takový výcvik už bylo pozdě,“ konstatuje kynolog a zdůrazňuje, že mít psa podle svých představ není jen otázka vhodného výběru, ale především záležitost výchovy a výcviku.

Pomohla náhoda

Protože výmarský ohař byl krásný, rozhodl se Pavel Palfi zkusit ho převychovat a dát ho vhodnému zájemci. Základem nápravy bylo zvládnutí jednoduché poslušnosti a především naprostá důslednost. „Výmarák se zalíbil manželce jednoho neurologa, a protože lékař jí chtěl udělat radost, vzali si ho domů i přes upozornění na jeho předešlé neduhy. Ohař však brzy vycítil u nových páníčků tolerantnost a vše se vrátilo do starých kolejí. Opět si zabral gauč a manželé s ním bojovali do chvíle, než spolknul nějaký předmět. Následovala drahá operace a během rekonvalescence došlo ke zlomu. Vztahy psa s manželským párem se staly pohodovějšími, pes pobíhá na volno na zahradě i v bytě a je dobrým hlídačem. V tomto případě změně pomohla náhoda a manželé se také poučili, jak se psem zacházet. Ne vždy to tak ale dopadne. Je jasné, že tento nádherný ohař mohl být skvělým společníkem i ochráncem rodinného krbu dávno. Stačilo jen, aby se první majitelé obrátili na někoho, kdo psům rozumí, a s jeho pomocí ho vychovali k obrazu svých představ,“ dodává kynolog.

Jednoduchý výběr i příprava

Pokud se někomu zalíbili lovečtí psi, ať už malí, nebo velcí, má šanci, že z nich budou dobří hlídači. Slídění, tedy neustálé pátrání po revíru, v našem případě po zahradě, je těmto psům vlastní, stejně jako hlášení štěkotem. A nemusí terorizovat rodinu, jak jsme poznali na uvedeném příkladu. Stačí psa naučit základní poslušnost a důsledně vyžadovat správnou a včasnou reakci na vydaný povel. To zvládne každý, když bude postupovat podle jakékoliv příručky pro výcvik psa. Jinou variantou může být absolvování kurzu se štěnětem a podobnou školičku je vhodné si zopakovat ještě s dospívajícím psem. Pokud však chceme mít za hlídače třeba takového jezevčíka nebo jiného klidnějšího psa, měli bychom mít na paměti, že od začátku z něho nemůžeme dělat vítacího psa. Tedy aby vrtěním ocásku, radostným skákáním a olizováním přijímal každého člověka, jak o tom vypráví Jitka Winklerová, která má už třetího trpasličího jezevčíka: „Cíleně jsme zkoušeli mít pejska, který by šel doslova s každým. Trpasličí drsnosrstou jezevčici jsme od šesti týdnů brali všude s sebou, kdokoliv si ji mohl vzít, hrát si s ní, dát jí malý pamlsek. Hlídali jsme, aby neměla s nikým špatnou zkušenost, ani s dětmi, které občas pejsky potrápí. To se nám povedlo, takže v dospělosti každého u branky vítala, u plotu čekala, že ji někdo pohladí nebo jí něco dá, skočila ke každému do auta, kdo jen otevřel dveře. U další fenky jezevčíka jsme dělali pravý opak. Byla od štěněte většinou doma, kontakt s návštěvami měla omezený, krmení dostávala v domě i na zahradě v různých místech. Takže si hlídala své teritorium, vyštěkávala osoby blížící se k plotu a hlásila každý neobvyklý podnět. Problém byl jen v tom, že když přišla návštěva, museli jsme si ji vzít do ruky, aby nikoho neštípla do nohy. Obvykle to trvalo pár minut, než návštěvu přijala za svou,“ uvádí paní Jitka příklady, kdy pouhá výchova stačí k výrazně rozdílnému formování psího chování.