Jednoho krásného dne mi známá řekla: „Hele, ty jsi na ta zakrslá zvířata, co bys řekl na miniaturního oslíka?“ A do mailu poslala pár odkazů na americké farmy. To neměla dělat, do té doby jsem ani netušil, že taková zvířata existují. Byla to láska na první pohled, hlavně malá hříbata byla kouzelná …
Začalo velké brouzdání po chovech hlavně v USA, ale i v Evropě. Oslovil jsem několik amerických farem s požadavkem na nákup jimi inzerovaných hříbat. Bohužel jsem se nedočkal žádné, a to ani zamítavé odpovědi. Tak jsem svůj zájem obrátil na chovy prezentované na internetu v Anglii, Nizozemsku, Itálii a Francii. Většina těchto chovů má dvě až čtyři klisničky, a když jsou březí, budoucí potomci už jsou zadaní a je na ně složená záloha. Jen v Anglii jsou i větší chovná stáda, ale transport je zase komplikovanější o cestu trajektem anebo tunelem přes kanál. Ještě v říjnu roku 2008 jsem se byl podívat na starší klisničky v Anglii, ale nedošlo k dohodě. Celý rok 2009 jsem marně sháněl oslíky po celé Evropě, až nakonec v lednu 2010 jsem začal komunikovat s Frankem O´Sullivanem z Gorey v Irsku a po výměně několika desítek e-mailů jsem se s ním dohodl a nakoupil celou chovnou skupinu mladých zvířat. Původně jsem si chtěl oslíky osobně vyzvednout a přivézt z Irska sám, ale Frank mě upozornil na mnohá úskalí takového transportu a jeho časovou náročnost komplikovanou čtyřmi trajekty. Měl pro mě vynikající řešení a oslíky poslal kamionem firmy, která se zabývá výhradně přepravou koní z Irska do celé Evropy. Komfort, jaký zvířata mají po celou dobu dlouhé přepravy, bych jim já nedokázal zajistit. Prostě specializovaní profesionálové, kteří mi při předávání zvířat dokonce nabídli videozáznam z celého průběhu přepravy. To nebylo potřeba, když jsem viděl, v jaké pohodě a čistotě zvířata přijela. A tak se nám podařilo po roce úsilí a pokusů získat první miniaturní oslíky s registračními certifikáty a rodokmenem. Matky našich oslíků pocházejí z kanadské Alberty a otcové z amerického Ohia. Svoje ušáčky jsem dostal 27. 2. 2010. Už jsem tomu ani nevěřil.
Toto plemeno nejmenších oslíků původně pochází z ostrovů Sardinie a Sicílie. Na těchto ostrovech se již téměř nechovají, ale díky hromadnému exportu do USA se toto jedinečné plemeno zachovalo. Přestože jsou tito oslíci drobné postavy, používali se pro přepravu nákladů, vody od studní a k pohonu mlýnských kamenů. S přibývající industrializací venkova těchto ostrovů ztratili oslíci na svém významu a přestali se chovat. Někteří farmáři je dokonce vypustili do hor, kde dodnes žijí divoce. V roce 2011 jsem navštívil Sardinii, abych se pokusil tyto divoké předky našich oslíků spatřit. Bohužel jsem nesehnal dostatek informací o místě jejich výskytu, a tak jsem vzal za vděk návštěvou blízkého ostrůvku Asinara, kde původně žila populace endemických bílých miniaturních oslíků. V nedávné době byla na tento ostrov dovezena i populace těch barevných ze Sardinie, takže tam dochází k páření mezi oběma barevnými variantami. Za jeden den na ostrově Asinara jsem spatřil téměř čtyři desítky různě zbarvených miniaturních oslíků, včetně hříbat.
V roce 1929 jistý americký burzovní makléř na Wall Street jménem Robert Green dovezl šest klisen a jednoho hřebce na svůj ranč v New Jersey. Green je také autorem citátu, který vystihuje charakter miniaturního oslíka: „Miniaturní osli mají laskavost newfoundlanda, rezignaci krávy, vytrvalost muly, odvahu tygra a intelekt jen o trochu nižší než muž.“ Další dovozy uskutečnil pan Busch z Missouri. V roce 1958 byla založena asociace chovatelů v Nebrasce, která přešla do současné asociace AMDS v Texasu. Chov těchto oslíků se velmi rychle rozšířil po celých státech i v Kanadě. Z těchto farem se zase importují zpět do Evropy, a to hlavně do Anglie, Francie, Irska, Belgie, Nizozemska a dalších zemí. V roce 1980 pan Fisher ze Sussexu dovezl zpět do Evropy dvě samostatná stáda miniaturních oslíků. V současnosti se ve Velké Británii chová více než 800 miniaturních oslů.
Miniaturním oslíkům se v anglofonních zemích říká „miniaturní středozemní osel“, někdy také nesprávně „miniaturní americký osel“. To většinou v německy hovořících zemích, aby se odlišil od zakrslého osla (Zwergesel), který je ovšem větší než miniaturní osel.
Evropští chovatelé miniaturních oslů působí v Irsku, Anglii, Skotsku, Walesu, Francii, Belgii, Nizozemsku, Německu, Itálii, Španělsku, Norsku, Švédsku, Švýcarsku a teď i v Česku.
Registrace miniaturních oslíků je možná (spíše nutná) v americkém registru ADMS v Texasu, popř. v evropské plemenné knize MMDA. Oba registry mají některá rozdílná kritéria pro velikost zvířat, která mohou být zaregistrována.
Pro miniaturního osla platí, že do registrovaného chovu nemůže být zařazen osel s vyšší kohoutkovou mírou než 36“ (91,44 cm), ovšem ideální výška ve 4 letech je 30“–34“ (76,2–86,36 cm).
V USA není stanovena minimální kohoutková výška, v MMDA je stanovena na 29“ (73,66 cm) pro hřebce a 30“ (76,20 cm) pro klisny. Pro zaregistrování se klade velký důraz na kontrolu rodokmenu tři generace zpět kvůli možné příbuzenské plemenitbě.
Do chovu by měla být klisna zařazena ve věku minimálně 3 let, lépe 3,5 roku. V tomto věku je již dostatečně vyspělá a březost ji nijak neohrozí ve vývoji. Hřebec se do chovu zařazuje ve věku 2 let. Březost trvá 11 až 14 měsíců, nejčastěji porod přichází po 12. měsíci. Dvojčata se rodí jen velmi vzácně.
Mladá zvířata obou pohlaví mohou být společně maximálně do věku jednoho roku u hřebečka, pak už je nebezpečí nechtěného nakrytí.
V době vysokého stupně březosti je lépe hřebce od klisny oddělit, aby ji neobtěžoval a popřípadě neohrozil porod nebo čerstvě narozené hříbě. Není ovšem dobré, aby byl dlouhodobě sám, může to vést až k agresivnímu chování. Z tohoto důvodu se doporučuje chovat více klisen, aby se u něj mohly střídat a hřebec nezůstával sám.
Ustájení pro oslíky je ideální v přístřešku s jednou otevřenou stranou a podestýlkou z pilin, hoblin, popř. slámy. Přístřešek by měl minimalizovat průvan, který oslíci nemají rádi, stejně jako déšť. Jelikož je osel v podstatě polopouštní zvíře, jeho srst není vodoodpudivá a lehce se promočí až na kůži. Pak hrozí oslíkům nachlazení, popř. zápal plic. Suchý chlad naopak snášejí velmi dobře.
Pro chov dvou miniaturních oslíků se doporučuje pastvina o minimální rozloze 400 m2. Je dobré mít větší pastvinu a zvířata na jednotlivých částech střídat. Osel má raději tvrdší a méně výživné traviny. Příkrm jádrem dáváme jen kojícím klisnám nebo pracujícím oslíkům, jinak jim hrozí obezita. Obilí raději nahradíme vhodnými granulemi, případně dobře usušeným pečivem.
Základní očkování oslů je stejné jako u koní. Mladá zvířata se doporučuje vakcinovat proti tetanu. První vakcinace se opakuje po měsíci a potom zpravidla každé dva roky. Důležité je také odčervování, a to vždy na základě koprologického rozboru trusu. Březí klisny se odčervují do 10. měsíce březosti. K odčervení se používají stejné přípravky jako pro koně.
Dále je důležité ošetřování kopyt, které se u mladých zvířat provádí častěji než u starých. Osel má kopyto menší, kolmější, tvrdší a pružnější než kůň, proto je nutné na tuto skutečnost upozornit kováře, pokud nemá zkušenost s oslíky. Četnost úprav kopyt je dost individuální, ale minimálně jednou za 8 týdnů je potřeba kopyta zkontrolovat a případně upravit. Podle terénu, na kterém se zvířata pohybují, je nutné i čištění kopyt, předcházíme tak problémům s hnilobou apod.
Letos v březnu se u nás narodila první hříbata. Každá z klisen porodila hřebečka. Bohužel jsem přesně nevěděl, kdy k porodu dojde, a tak se stalo, že klisna Heather porodila nad ránem nejmrazivější noci letošního roku, dne 16. března. Já jsem našel hříbě stát venku před stájí, celé pokryté zmrzlou plodovou vodou. Naštěstí jsem ho našel včas a rychlým zahřátím a vysušením jsem mu zachránil život. Jen špičky uší mu omrzly a následně odpadly. Druhý porod jsem už ohlídal, klisna Isabella porodila večer dne 29. března a celý porod byl pod mojí kontrolou. Tento porod trval zhruba 10 minut, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Obě moje klisny porodily bez jakékoliv pomoci, což je u prvniček velké štěstí. Obě hříbata měla téměř shodnou hmotnost, 10,4 a 10,8 kg.
Po odstavu, což bude zhruba v říjnu letošního roku, budou oba hřebečci nabídnuti k prodeji. Oba mají stejného otce a tím je Reuben. Já mám totiž v chovu hřebce dva. V současné době jsou pravděpodobně obě klisny opět březí, a to každá s jiným hřebcem.
Pokud se rozhodnete chovat tato zvířata a máte pro jejich chov dobré podmínky, vybírejte si zvířata z chovů, kde se dbá na plemenitbu a vedou se záznamy o původech zvířat. Je to podstatné, pokud uvažujete o odchovech. Taková zvířata s průkazem původu jsou sice dražší, ale na potomstvu se vám to vrátí dvakrát. Jednak následnou prodejní cenou, jednak radostí ze zdravých, dobře vypadajících hříbat, která také budou ve standardních velikostech. Bohužel se o to v některých chovech nedbá a pak si tu můžete pořídit zvíře, které může mít „nabouranou genetiku“ a s jeho dalším využitím v chovu se to povleče dál. Dobře zvažte, co je pro vás prioritní. Předesílám, že opravdu kvalitních chovů je v Evropě málo a není jednoduché u nich zvířata nakoupit. Na druhou stranu je v Česku několik obchodníků (překupníků), kteří vám nabídnou zaručeně „čistokrevná“ zvířata například z Nizozemska anebo z Belgie bez jakéhokoliv dokladu o původu. Takto se v zahraničí prodávají zvířata, která z nějakého důvodu neodpovídají standardu, a tudíž nemohou být registrována v anglickém registru miniaturních oslů, a nemají tak žádnou chovnou hodnotu. Také se stává, že zakrslí oslíci se nabízejí jako miniaturní, na to obzvláště pozor. Tady je cena několikanásobně jiná. Tak až uvidíte v inzerátu, že někdo v Česku nabízí miniaturního oslíka, nechte si předložit jeho rodokmen a registraci.
Měl jsem trochu obavy, jak zvládnou první českou zimu, ale chtějí být raději po břicha ve sněhu než v suché stáji na podestýlce. Oslíci se ukázali jako pěkní řvouni. Když se ráno v 6 hodin rozsvítí světlo v domě, už stojí u branky a řevem (jinak se to nedá popsat) se dožadují mé přítomnosti a hlavně krmení. Krmím je dvakrát denně a v zimě jim nosím dvakrát až třikrát za den vlažnou vodu na pití. Ráno dostávají vodu a seno a navečer dostávají navíc granule pro koně, ovšem bez ovsa. Je to speciální směs pro poníky a oslíky bez nadbytečné energie, aby nám neztloustli.
Proč chováte zrovna tyto malé oslíky? Na co je používáte, na ježdění, či do tahu? U nás se všechna zvířata chovají hlavně pro radost a pro potěšení z mláďat. Zrovna tihle oslíci jsou vděční mazlíci, kteří vás nechtějí nechat odejít z jejich výběhu. V USA se s nimi pořádají různé skokové a dovedostní soutěže a také tahají dvoukolové vozíky s vozkou na způsob klusácké sulky. Jsou to také velmi vhodná zvířata na animoterapii. U nás oslíci zatím nepracují, jen dělají velkou radost všem návštěvníkům farmy. Do budoucna bych chtěl naše základní stádo rozšířit o mladé klisny z našeho odchovu, pokud se nějaké někdy vůbec narodí. Také mám v plánu začít s oslíky více „pracovat“, aby se nenudili!