Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Úterý 4. 12. 2012: Ráno si krátíme čekání na snídani laškováním s divokými prasátky. Sešla se jich tady celá rodinka a rejdí čumáčky po kempu s nadějí, že objeví nějaký pamlsek. Za starou housku za námi chodí jako pejsci. To se ale opět nelíbí správci, myslím, že se mu hodně uleví, až definitivně opustíme jeho kemp. Zatímco zase musíme strpět výchovnou přednášku na téma „Afrika“, prasata nám štrachají v odložených batozích. A objevila doslova poklad, Jiříčkovu „oskerušu“. Po krátké výměně názorů, kdy se ani jedna strana nehodlá oskeruše vzdát, vyhrává česká skupina. Je přeci jen více motivovaná, bez ranní „dezinfekce“ si další dlouhou cestu lze jen stěží představit.

Při snídani fotíme snovače, lákáme je na rozdrobený toast. Musíme ale nenápadně, tady se jakékoli bratříčkování s divokými zvířaty nevidí rádo. Teď už zbývá jen naložit batohy na střechu vozu, rozloučit se a vyrážíme. Dnes nás čeká skoro 400 km dlouhá cesta. Hlavní silnice jsou asfaltové a poměrně dobré i na naše poměry, ale jejich síť je nedostatečná. Alespoň pro nás. Spojují jenom Jižní Súdán s Rwandou a kolmo obdobná silnice vede z Konga do Keni. Takže asfaltky si moc neužijeme, brzy přejedeme na prašnou cestu. Po ní delší cestování není žádný med. A to náš minibus má už taky něco za sebou! Cílem je ekolodge v Národním parku Kibale Forest, kde jsou v popředí našeho zájmu pochopitelně zdejší šimpanzi. Kromě nich zde žije na rozloze asi 766 km2 dalších 12 druhů primátů a asi 330 druhů ptáků. Park se nachází v nadmořské výšce 1 100 až 1 600 m n. m. a zahrnuje jak původní deštný prales, tak savanu.

Cestou míjíme vesničky s kruhovými chýšemi a spoustou roztomilých dětí. Máme pocit, že čím dál jsme od civilizace, tím jsou lidé milejší a příjemnější. Projíždíme kolem rozlehlých banánových a čajových plantáží. Mezi pečlivě sestříhanými keři se pohybují sběrači v pestrých oděvech, ručně trhají nové lístky a házejí je do košů na zádech.

Uganda je díky příznivému klimatu a kvalitě půdy třetím největším africkým producentem čaje. Pěstitelé jsou většinou členy sdružení zapojených do systému fair trade, který zajišťuje i o něco vyšší příjmy. Ale i tak trhači dostávají jen asi 1,4 dolaru za den (za to si mohou koupit nanejvýš 1 kg pšeničné mouky).

Na oběd nás Patrik bere do jedné z místních restaurací. Podává se maso s omáčkou, vařená mrkev, rýže, maniok, pečený banán a kukuřičná kaše. Jídla je veliká porce a mně je trapně, že nechávám zbytky, zvlášť když jsme pod drobnohledem houfu místních dětí. Ty se s námi snaží navázat kontakt, protože ač není Uganda tak navštěvovaná turisty, začínají si zvykat na to, že bílý člověk – mzungo – rozdává dárky. Každý mzungo je v jejich představách nechutně bohatý. A tak tedy rozdáváme dárečky, které jsme pro tuto příležitost dovezli z domova. Nejlépe je vybaven Martin; překvapuje nás bezedností svého batohu. Vytahuje stále nové a nové poklady, jako jsou různobarevné gumičky a sponky pro holky a pro kluky baterky i s náhradními bateriemi, propisky, tužky. A rázem se stává nejoblíbenějším bílým mužem široko daleko.

Další cesta se již vleče, elán nám postupně ubývá, jsme v autě již deset hodin. V hluboké tmě se konečně dostáváme na místo dnešního noclehu. Jaké je překvapení, když nás vítá ohlušující řev gekonů, žab a cikád. V této romantické atmosféře se podává večeře, asi nejchutnější jídlo, které jsme zatím jedli. Kvůli nám i rozdělají oheň, ale my jsme tak zbití z dlouhé cesty, že jdeme brzy spát. Jsme natěšení na ráno, až se rozední, čeká nás výprava za šimpanzi. A prý jich tady žije asi 1 400, tak snad nějakého z nich spatříme …

(Pokračování příště)