Začínáme s holubářstvím – 24. díl Kresby holubů
Kresby provází trojice základních atributů, kterými jsou variabilita, protikladnost a souvztažnost. U jednotlivých plemen se jejich popisem zabývá vzorník, přičemž nelze opomenout, že hlavní zastoupení kreseb nalézáme ve skupině barevných holubů a rejdičů. V samotném českém holubářství se kresleným holubům mimořádně daří a jejich obliba a rozšíření, bezpochyby dokladované boomem sedlatých staváků, jsou ve světovém holubářství výjimečné. Naši hanáčtí voláči, moravští pštrosi, prácheňští káníci, slezští barevnohlávci, čeští voláči sedlatí rousní, brněnští voláči, české čejky a bubláci, pražští rejdiči obou forem, moravští a slezští voláči, ale i další plemena jsou důkazem, že v hledáčku našich holubářů nebyla zdaleka jen užitkovost, ale naopak touha po ušlechtilé kráse. Mnohá z plemen se vyskytují v jediné kresbě, která se stává obligátním, určovacím znakem. Typickým zástupcem je moravský pštros, u kterého však existuje i ráz běloocasý, dále český voláč sedlatý rousný nebo staroholandský kapucín. Monokresebná plemena nelze šlechtit do jiných kreseb a někdy se setkáváme s jevem, že i jejich barevné rázy mají poměrně střídmý počet v duchu hesla: Někdy méně (pestrosti) znamená více (kvality barvy). Většinou však kreslení holubi tvoří jen část z množství uznaných rázů a jejich chovatelé patří k nejtrpělivějším. Ne vždy se totiž podaří odchovat v kresbě ideální výletky, byť třeba z bezchybně zbarvených rodičů. Velmi často je potřeba získat určité vědomosti o vhodném párování, kdy se rodiče ve variabilitě kresby doplňují tak, aby jejich odchov aspoň teoreticky odpovídal požadavkům standardu. Vlohy pro kresby nejsou umístěny na pohlavním chromozomu. Neexistuje tedy větší dědivá síla holubů nebo holubic, což je v holubářství velmi rozšířená pověra. Kreslení jedinci jsou náročnější na přípravu před výstavami, kdy je povolená až žádoucí taková úprava per, která zajistí ostré a přesné prolínání bílých a barevných ploch. Provádí se nůžkami a vydrží až do dalšího pelichání, což potěší i holubáře pozorující své upravené svěřence každý den.
Kresby nejsou vzorky
Všichni holubi jsou nositeli některého ze čtyř forem vzorku, byť někdy i skrytě. Rozeznáváme holuby bezpruhé, pruhové, kapraté a tmavé. Vlivem některých modifikátorů mohou tyto vzorky opalizovat nebo se měnit do bronzova, ale také mohou být vyběleny. Pro bílé vzorky, které jsou někdy ohraničeny původním zbarvením, užíváme označení bělopruhý, šupkatý a slitě šupkatý, zatímco bezpruhá se v této formě neprojevuje. Díky bílým vzorkům vzniká kombinace bílého a barevného opeření, což svádí k označení termínem kresba, ale správně bychom vždy měli hovořit o vzorku. Třeba stavák červený „běloštítný“ není ve skutečnosti v kresbě běloštítné, ale ve vzorku slitě šupkatém. Česká terminologie holubů je jedna z nejpřesnějších vůbec a díky tvárnosti českého jazyka umožňuje jednoznačně identifikovat probírané jevy, což činí naše názvosloví velmi pregnantním.
Kresby nezaměňujme s účinky modifikátorů
Již v díle o modifikátorech zbarvení jsem poznamenal, že jejich nejčastějším projevem je zesvětlování nebo vybělování (základních barevných řad). Vzniká tak významná soustava forem, u kterých je opeření vyběleno a holubáři hned hovoří o kresbě. Navrhuji spíše použít termín efekt, který lépe doloží, že se nejedná o běžné kresby, vzniklé kombinací bílých a barevných ploch, ale o projev bělení vlivem konkrétní modifikace. Jmenovat mohu efekt čárkovaný, pro který se ve vyšším stupni prošlechtění užívá označení šupinatost (faktor pencil). Dále lemovanost u orientální barevné řady (orient stencil), zrcátka vybělující ocasní pruh u této řady nebo lentu u libanonského bronzu. Ke zcela zvláštnímu efektu dochází u hýlů (a některých dalších barevných holubů), u nichž sledujeme projev černokřídlého, modrokřídlého, stříbřitokřídlého či bělokřídlého zbarvení, kontrastujícího s opeřením ovlivněným bronzem. Jediným modifikátorem, u kterého lze doporučit označení kresba před termínem efekt, je tygr, což se ovšem týká až jeho přepeřených jedinců. V juvenilním šatě je budoucí kresba naznačena tím způsobem, že později zcela vybělená pera jsou jakoby světle mramorovaná. Vzniká soustava tygrů různého probělení, kteří by však vždy měli mít barevné ruční letky a ocasní pera. Nejméně probělení je znát na tzv. kropenáčích (jen na hlavě), pak hovoříme o tmavých a světlých tygrech, docházíme k tabulovým (bělokřídlým) formám až po nejvíce probělenou kresbu čápka, známou třeba u brněnského voláče. Do širší rodiny tygrů řadíme i holuby běloštítné, u kterých jsou bílé křídelní štíty, ruční letky zůstávají zbarveny, u červených a žlutých recesivních se tato kresba projevuje až po pelichání. V žádném případě nedoporučuji hovořit o kresbě u běloušů, lépe jejich účinek vymezíme termínem efekt. Homozygotní bělouši, známí jako černohrotí čápci, nejsou nikdy černí, ale modří. To, že mají černé letky a tmavý ocas, je dáno tím, že na modrém rázu jsou tyto partie takto probarveny. Genetika holubů nás naučila, že na černém zbarvení se projevují bělouši jako černě stříkaní, podobně jako holubi mandloví. Samotná stříkaná kresba a kresba straků je rozšířena také u jiných holubů, kde je velmi populární. Jedná se o jediné dvě kresby, kde není rozmístění bílých a barevných ploch přesně dané, ale libovolné. U kudrnáčů červených a žlutých běloušů vzniká efekt podobný mniší kresbě, ale o tuto se nejedná. O kresbě nemůžeme hovořit ani u běloušů heterozygotů jiných plemen, kteří mají peří mramorované.
Variabilita
Projevuje se jak v rámci jednoho plemene, tak vůči ostatním holubům. Variabilita v rámci jednoho plemene (např. délka lysky či počtu letek) je předpokladem k dosažení určitého prostoru pro vyrovnávací párování a je zárukou, že i na výstavy bude mít chovatel větší možnosti výběru. Variabilita konkrétní varianty kresby vůči ostatním plemenům je výsledkem cílevědomé dlouhodobé činnosti, kdy stejná kresba, například sedlatá, má napříč plemeny více forem, někdy bez kapky, s lehčí nebo těžší kapkou, s vouskem, bez náprsenky, s náprsenkou či prodlouženou náprsenkou, liší se i zbarvením hřbetu. U příbuzné kresby stračí převládá barevné opeření, kdy bílá jsou křídla, ale zpravidla i dolní hruď a břicho. U některých plemen byla stračí kresba modifikována o půlměsíc či hvězdu na krku, bradku či bílé líce na hlavě. Případem další variability je mniší kresba, charakteristická bílou hlavou, letkami, ocasem a oblastí kolem běháků (u rousných plemen je bílý též rous). Tato kresba je někdy prodloužená, kdy je bílá rozšířena až na celou dolní hruď. Významnou mnohotvárností se pyšní kresba pštrosí, tzv. gazzi, která může být i běloocasá. U moravských pštrosů, hanáckých voláčů či rostovských rejdičů je nejtmavší. Barevné jsou hlava, obojek, celá křídla, hřbet vč. kostrce a ocas včetně podocasníku. Kresba je nejvíce kolísavá na obojku, kde se různí hloubka zákresu a pak se velmi často vytváří na krku nežádoucí cop. U tohoto stupně se vždy projevuje barevný rous, který u výše zmíněných plemen mají hanáčtí voláči a rostovští rejdiči. Protože jsou pštrosi hladkonozí, není barevný rous viditelný, ale obvykle se u nich nachází barevné opeření kolem patních kloubů, které nazýváme punčošky. Směrem k modenům dochází k ústupu barevných ploch gazzi kresby, jenž dále pokračuje přes české holuby či bavorské voláče (rous a letky bílé) až k prácheňským káníkům, kteří jsou navíc s lyskou, a vídeňským slepičákům, majícím hlubokou náprsenku a na zadní části hlavy a na krku bílou pěšinku. Z dalších nejznámějších kreseb je vyhlášená zejména anglická (měsíčková), sestávající z bílého půlměsíce, bílých letek a bílého opeření od dolní hrudi až po ocas. Její pestrost se projevuje nejvíce přítomností nebo postrádáním růžic (skupinky bílých jednotlivých per v ramínkách) a šířkou půlměsíce. U holubů běloštítných oscilují některá plemena k bílému kostrci, jiná k bílému břichu a bércům, další z nároků kresby neslevují. Štítníci se liší povinností probarvení křidélek, barevné plošky za nohama jsou zpravidla tolerovány. Některá plemena jsou obdivována v jedinečné kresbě, řadíme sem namátkou lahore.
Protikladnost
Častější jsou barevné kresby na bílém opeření než opačné varianty. Kresby se mohou jevit jako pozitiv a negativ. Stejné oblasti mohou mít alternativu bílou i barevnou. Štítníci mají barevné křídelní štíty, běloštítní zase bílé, jeptišky se vyznačují barevnou hlavou s náprsenkou, ručními letkami, ocasem a případně rousy, zatímco mniši mají tyto oblasti bílé na jinak barevném základě. Jasný opozitní vztah je mezi holuby běloocasými a barevnoocasými. Protikladů nacházíme velké množství, kdy hovoříme o barevných kresbách na bílém opeření (barevnohlávek, krymka, štítník, sedlatý či gazzi) a bílých kresbách na barevném opeření (bělohrotý, bělokřídlý, běloštítný, lysý, bělohlávek, mnich, kněz nebo běloocasý). Součástí složitějších kreseb bývají bílé nebo jim opozitní barevné skvrnky na hlavě, krku nebo křídlech. Jedná se například o náprsenku, plamínek, lysku, kapku, lícní skvrnu, bradku, vousek, srdce či růžice. Častou vadou kresby jsou kalhoty na bércích nebo špunt u kloaky a bílý kostřec.
Souvztažnost a dědičnost
Známe dvě skupiny kreslených holubů, z nichž jedna část se nachází ve správné kresbě v založení heterozygotním, zatímco druhá část jako homozygoti. Příklady heterozygotů, u kterých se projevuje dědičnost částečně dominantní, nalézáme u některých severoevropských, ruských a asijských rejdičů, kde se kromě správně kreslených heterozygotů v odchovu objevují holubi bílí i barevní (homozygoti). Někdy jsou tito homozygoti v našich podmínkách i vystavováni, ale bez opory ve standardu bychom tak činit neměli. Naprostá většina kreslených holubů patří mezi homozygoty, jejichž pářením žádné bílé nebo barevné odchovy nedostáváme. Jejich dědičnost odpovídá nepohlavně vázanému recesivnímu znaku. Aby se kresba mohla projevit, musí se vlohy sejít od otce i matky. Mangile uvádí, že pštrosí kresba je recesivní dokonce i vůči recesivně bílé a vytváří alelu. Podobné alelické sestavy byly popsány mezi barevnoocasými, běloocasými a štítníky. Není bez zajímavosti, že křížením holubů sedlatých a gazzi získáme část odchovu v kresbě měsíčkové. Úzký vztah nalézáme mezi kresbou bělohrotou a sedlatou a tak bychom mohli dlouze pokračovat. Že se ve vzornících kresby přesně popisují, má svoje důvody. Současné kvalitě kreseb předcházelo dlouhodobé šlechtění, viz probarvení hřbetu u moravského pštrosa. U bělohrotých holubů je ideálem počtu bílých letek asi 6×6, zatímco při mniší kresbě, která bělohrotost obsahuje jako jednu z bělených partií, je ideálem 10×10 bílých letek. Proč tomu tak je? Protože u běžné bělohrotosti by se při větším počtu bílých letek začaly bílé skupinky objevovat i jinde na těle, kde by byly nežádoucí. Šlechtění některých kreseb je jednoduché, jiných mimořádně obtížné. Orientovat se v těchto zákonitostech je chovatelsky nezbytné.
Tvůrčí kresby
Někteří holubi mají předpoklady k tvorbě kresby, kterou dotváří opakovaný zásah chovatele. Vznikají tak světoznámé české čejky kropenky, u kterých se pravidelně prolínají bílá a barevná pera, na větších výstavách bývají k vidění subotičtí rejdiči červení s uměle vytvořenou velkou bílou plochou u oblasti, kde mají plaví holubi pruhy. Na internetu se můžete pokochat krásou plemene „kach paray“, kde překvapuje kombinace bílých či barevných ploch na jiných místech, než působí vzorky. Pomocníkem efektivní tvorby kresby bývá méně intenzivní základní zbarvení.
Na poslední výstavě v Norimberku byli k vidění také afghánští holubi plemene schirazi, kteří zase udivují svojí půlenou kresbou. Jsou to holubi zpravidla bílí s barevnou čepičkou, běloocasí nebo barevnoocasí, u kterých je zbarveno jen jedno křídlo, zatímco druhé je zcela bílé. Schirazi se vyskytují delší dobu i v jednom chovu v západních Čechách, typem připomínají lahore, jsou však hladkonozí.
Ovlivnění dalších znaků
Rozložení a s tím spojená variabilita až vady kresby mohou ovlivnit zbarvení zobáku, respektive jeho jednotlivých čelistí, očí a drápků. U holubů černé a hnědé řady je při zbarvených plochách na hlavě u nasazení zobáku přítomen barevně odpovídající zobák, při lysce jen dolní čelist, při kapce jen horní čelist. U bílých partií kolem očí je jejich barva vikvová, při rozšíření barevných ploch k očím odpovídají plemenným charakteristikám barevných rázů, ale velmi ochotně se objevuje nežádoucí různookost nebo tržené oči. Barva drápků je u mnohých kreslených plemen bez významu, často jsou barevně kombinované. Vady ve výše zmíněných oblastech, stejně jako nedostatky v pravidelnosti kresby projevující se nežádoucími záběly v barevném opeření či naopak se snažíme omezit vyrovnávacím párováním. Jestliže se nám podaří bezvadně kreslený odchov, který odpovídá nárokům vzorníku i v jiných oblastech (typu), dostaneme tu největší odměnu za někdy obrovský kus práce, který chov kreslených holubů představuje.
