Moje zkušenosti s agapornisy II Agapornis růžohlavý (Agapornis lilianae)

Tento druh agapornisů mě zaujal svou delikátností. Malé překrásné agapornisy růžohlavé jsem získal v první polovině roku 2008 výměnou za své odchovy agapornisů etiopských. Jednalo se o přírodně zbarvený pár a samce v mutaci pastel ino. Šlo o odchovy chovatele z Olomouce, př. Malého. Při výměně jsem získal zajímavou informaci o původu samečka pastel ino – pocházel totiž od rodičů přírodně zbarvených, dovezených ze zahraničí. Po pár týdnech k nim přibyl do chovu další nepříbuzný pár a jedna samička, vše z odchovů českých chovatelů. Při nabídce koupě mladého samečka lutino jsem dlouho neváhal a sameček rozšířil moji skupinu „růžohlávků“. Všichni jedinci byli ve věku kolem jednoho roku.

Stručný popis

Agapornis růžohlavý je asi 13 cm velký, patří k nejmenším představitelům rodu agapornis. Má oranžově červenou masku, která přechází do trochu tmavšího odstínu na hrudi. Maska na zátylku přechází do olivově žluté a dále do zelené. Barva těla je zelená. Ocasní pera jsou světle zelená s oranžově žlutými skvrnami ve středu, konec per je černý se žlutými okraji. Zobák je červený, u kořene světlejší. Oči jsou světle hnědé se světlejší duhovkou a bílým okružím. Nohy i drápky jsou šedé.

Agapornis růžohlavý je často laickou veřejností zaměňován s agapornisem Fischerovým (Agapornis fischeri), proto bych se zaměřil na rozdíly mezi oběma druhy. Agapornis růžohlavý bude vždy menší než Agapornis Fischerův (asi o 1 cm). Kostřec přírodního růžohlavého je zelený, u „fišeráků“ je modrý. Jakýkoliv nádech modré na kostrci u růžohlavých agapornisů svědčí o genetické nečistosti, o křížení s jinými druhy agapornisů v předchozích generacích. Červená barva zobáku u růžohlavého agapornise směrem ke kořeni zobáku světlá, u fišeráků nikoliv. Rozhraní barev mezi krkem a hrudí (tzv. bryndáček) se u fišeráků táhne od křídla ke křídlu, u růžohlavých nezasahuje tak hluboko a končí asi 2 cm pod zobákem. Lutino mutace u agapornise růžohlavého musí mít čistě žlutě zabarvený kostřec, bez náznaků bílé barvy, u agapornisů Fischerových je kostřec bílý. Toto je výčet nejpodstatnějších rozdílů mezi oběma druhy.

Odchov

Mutační samec pastel ino si vybral samici pořízenou jako poslední; tato samička byla ze všech jedinců nejstarší, měla jeden a půl roku. Tento přirozeně vytvořený pár jsem přemístil do bednové klece. Samec samici intenzivně krmil, koncem června jsem pozoroval páření a počátkem července 2008 proběhla snůška čtyř vajíček. Vajíčka byla snášena obden, první bylo sneseno asi deset dnů po pozorovaném prvním páření. Vajíčka se mi během sezení zdála proti vajíčkům jiných druhů agapornisů, které jsem choval (A. taranta, A. cana, A. Fischeri), stále ušpiněná od trusu, ale jelikož bylo hnízdo překlenuto, nečistil jsem je.

31. července se vylíhlo první mládě, 1. a 3. srpna další dvě, jedno vajíčko bylo neoplozené. Inkubační doba byla 21 dnů od snesení druhého vejce, po kterém samička zasedla a zdržovala se v budce. Mláďata jsem ve věku 12 dnů okroužkoval kroužky o velikosti 4 mm. Již při kroužkování bylo zřejmé, že se nebude jednat o přírodně zbarvené jedince. Týden nato již bylo patrno, že jedno mládě je žluté s červeným okem (lutino) a další dvě jsou žlutá s černým okem; ta později po těle lehce prokvetla do zbarvení svého otce – pastel ino. Asi po čtyřiceti dnech mláďata opouštěla budku a ještě asi dva týdny měla zůstat u rodičů. Ještě před odstavením mláďat se v budce objevila nová snůška, opět čtyři vejce. Rodiče v té době začali svá mláďata dost prohánět a škubat jim peří na hlavičkách. Jednoho pastelového ino jedince poranili tak vážně, že následujícího dne i přes poskytnutou péči uhynul. Zbylá dvě mláďata byla odchycena a přemístěna do voliérky o rozměrech 120×120×80 cm (délka×výškaךířka). Mladí byli od prvních dnů po opuštění budky velmi dobře vzletní, jen byli trochu více plaší.

Z druhého hnízdění byli odchováni dva přírodně zbarvení jedinci (pravděpodobně štěpitelní na ino) a jeden pastel ino, ve čtvrtém vejci zárodek odumřel.

Podmínky chovu

Párování probíhalo v kleci dlouhé 120 cm a vysoké 120 cm, šířka 80 cm. Odchovů bylo dosaženo v bednových klecích 90×60×60 cm, budka byla poskytnuta stojatého typu o velikosti základny 17×17 cm, výška 25 cm a byla zavěšena zvenčí. Stálá teplota v chovné místnosti byla kolem 20 °C a vlhkost kolísala mezi 55 a 60 %. Materiálem na stavbu hnízda byly vrbové větvičky, seno a sláma, ptáci použili také zbytky vyloupaných senegalských klásků. Po snesení vajec jsem nekontroloval, zda jsou vejce oplozena, prvním zásahem do jejich hnízda bylo částečné rozebrání překlenuté hnízdní kotlinky při kroužkování mladých. Hnízdo si pár po tomto zásahu již neopravil a ponechal je bez nějakých dalších výrazných úprav – nahoře otevřené. Kontroly budky snášely hnízdící páry celkem dobře.

Krmení

V době páření a snůšky dostávali směs zrnin pro agapornisy od firmy Deli Nature, nadrobno nakrájené jablko a nastrouhanou mrkev, to vše posypáno suchou vaječnou směsí, do vody jsem přidával Promotor L a sirup Calcium chlorátum. Měli také neustálý přístup ke gritu namíchanému s drcenými převařenými vaječnými skořápkami a s jemným říčním pískem. Při krmení mladých přestali přijímat proso z krmné směsi a začali upřednostňovat oves, senegalské proso v klasech, čirok v klasech a samozřejmě krájené jablko s mrkví posypané vaječnou směsí a kouskem nadrceného dětského piškotu. Jakékoliv bobuloviny i pampelišku odmítali, později trochu obírali ptačinec (Stelaria media). Byl jsem překvapen malou spotřebou krmiva v době odchovu mladých a dále faktem, že jsem mláďata při náhodných kontrolách nezastihl nikdy nějak moc nakrmená. Avšak jejich vývoj ve všech probíhajících hnízděních pokračoval uspokojivě a bylo dosaženo odchovu vitálních mláďat, která dobře přijímala nabízenou potravu v širší paletě než rodiče. Úhyn během pozdějšího přepeřování jsem nezaznamenal.

Mutace

Ve svém chovu jsem měl pouze mutaci lutino a pastel ino. Obě tyto mutace asi jako první u nás odchoval př. Malý ze Slatinic, od něj pocházel i můj samec pastel ino. Lutino jedince můžeme kombinovat nebo získat následovně:

zelený×lutino

= 100 % zelených štěpitelných na ino

zelený/ino×zelený

= 50 % zelených + 50 % zelených/ino

zelený/ino×zelený/ino

= 25 % zelených + 50 % zelených/ino

+ 25 % lutino

Zelený/ino×lutino

= 50 % zelený/ino + 50 % lutino

lutino×lutino

= 100 % lutino

(toto spojení nelze doporučit vzhledem k vysoké úmrtnosti mláďat od takto sestaveného páru)

Poznámka

Zelené jedince nelze od zelených štěpitelných na ino vizuálně rozeznat, pro spolehlivé rozlišení je třeba použít zpětné křížení.

Pastel ino jsou světlejší pasteloví jedinci, kteří původně vznikli pářením pastelových ptáků s lutino jedinci, oči mají pastel ino jedinci černé. Při páření pastel ino×pastel ino dostaneme 25 % lutino jedinců, 50 % pastel ino jedinců (světlejší forma!) a 25 % pastelových jedinců.

Pastel ino jsou světleji zbarvení než pasteloví.

Agapornisy etiopské i agapornisy růžohlavé jsem přestal chovat v létě 2010, když jsem přebudovával své chovatelské zařízení na chov pouze větších papoušků, a prozatím jsem se k jejich chovu nevrátil …