Střízlík obecný Troglodytes troglodytes (Linnaeus, 1758)
Kde hledat střízlíky
Nakonec jsem se dokázal z té Sahary vrátit a přeci jenom tam i něco ulovit. Byl jsem v oboře Hvězda, známé pražské přírodní památce. Tam na jednom místě jsou prameny pitné vody, kterou odtud kdysi vedli až na Pražský hrad. Dnes napájí jen kanalizaci. Malý lom na pískovec, spíš lomeček, a z něho kdysi vedla taková sběrací štola na vodu. Okolo rostou staleté buky. Nádherná scenerie, přímo obraz. V zimě, při zapadajícím slunci to hrálo barvami. Tak mě jako přepadla myšlenka, že bych tu scenerii udělal ve všech ročních dobách. Už to neudělám, protože zub času nikdo neuprosí a velikánský balvan, který se z té skalky odvalil, docela ten obraz změnil. Jak jsem tam tak civěl, slzu v oku, osud se krapítko obměkčil. No tak přeci koukej, línej mamlase, nevidíš ty střízlíky, co maj hnízdo pod utrženým převisem? No jo, vidím, dyť už mám foťák v ruce. Dřepěl jsem tam přes dvě hodiny a tiše se potil.
Střízlíci jsou ptáci vysloveně lesní, ale můžeme se v nimi potkat i ve větších parcích, které lesní prostředí alespoň předstírají. Střízlíci si libují v hustém roští, spadaných větvích, mezi kameny, v přízemní partii porostů. Spíše pak ve vlhčím prostředí, někde u potoka, na březích řek nebo lesních rybníčků. Po zemi se pohybují jako myšky, prolezou každou sebemenší skulinku, kde hledají schovaný hmyz a pavouky. V zimě se potulují po kraji a zastihneme je i na zahrádkách nebo v řídkých porostech. Nejsou nijak plaší, spoléhají na svou hbitost a malou postavu. Že se tito hmyzožraví ptáci u nás uživí i v zimě, je malým zázrakem. Mají krátké tělo a nosí vzpřímený, krátký ocásek. Stavbou těla se podobají skorcům, ti jsou ovšem větší. Mají i podobný způsob letu. Křídly mávají velice rychle a létají přímočaře, ale obvykle jen na krátké vzdálenosti. Jejich zpěv je k jejich malé postavě až nepřiměřeně hlasitý. V podstatě si jej nemůžete splést. Samci jej přednáší většinou z několika vyvýšených míst ve svém revíru. Pozoroval jsem kdysi jednoho samce, který s oblibou zpíval na rohovém kůlu jedné lesní oplocenky. Skoro se mi ho podařilo i vyfotit, nakonec jsem to vzdal. Musel bych nejdřív vybudovat úkryt a až potom jít na věc, což by vyžadovalo několik dní čekání. Protože jsem tam jezdil jen na víkend, nemělo to smysl. Jen tak mi to zalezlo pod nehty, protože kdysi kdosi získal třetí cenu ve velké soutěži přírodních fotografií, pořádané britskou plynárenskou společností. Za zpívajícího střízlíka. Bylo to ovšem ještě v době, kdy ty nejlepší záběry se dělaly na barevné diapozitivy. V současné, digitální době by to bylo mnohem a mnohem snadnější.
Jak lákat ptáky
Ptáky lze lákat do pastí nebo na příhodnou vzdálenost, ze které je pak můžete dobře vyfotit, jejich hlasem. Tohle se ví od pravěku. Dělalo se to pomocí takzvaných volavců. V malé klícce, zvané sklípek, seděl stehlík nebo čížek a ptáci, se kterými hlasově komunikoval, přilétali do jeho blízkosti. Dneska to nemůžete používat, je to považováno za týrání, s poukazem na to, že můžete použít hlasové nahrávky. Jako obvykle je to pravda jen částečná. Celá tahle zvukařina je, jak se ukazuje, docela neznámá věda. Kdekdo má do uší zastrčené jakési špunty na drátkách, kývá se v nějakém rytmu, když však chcete nějaký zvuk vyslat do většího okolí, všichni se na vás dívají jako na pošuka. Letos jsem si umanul, že si něco takového pořídím. Dospěl jsem do stadia, že vlastním malý přehrávač MP3, k němu jakýsi bazmek velikosti šišky sekaný, což má být zesilovač s reproduktory, a pochopitelně spojovací šňůru. Mám i nahrávky ptačích hlasů. Má to všechno spoustu obezliček, třeba v mém věku potřebujete k té MP3 samozřejmě brýle a ještě i lupu, ale hlavně, ptáci na ty umělý hlasy kašlou. Zatím. Taky jsem z toho zařízení dosud nevyloudil pořádně hlasitý ptačí zpěv. Kdysi měl mladej magnetofon s rádiem, aby byl in. Půjčil jsem si tenkrát to zařízení a pouštěl v lese střízlíka. Majitel toho hnízdního revíru málem vlezl až dovnitř, jak usilovně hledal drzého vetřelce. Samozřejmě jsem s sebou neměl foťák. Za 14 dní již na vetřelce nereagoval. Omladina byla vyvedena z hnízda a majitel revíru přestal jeho hranice bránit. Teď, v té Hvězdě, se taky moc nevzrušoval. Zpěv, který jsem mu pouštěl, nepovažoval za konkurenci. Jenom mi ukázal, takhle přes rameno, že to umí lépe, a klidně odletěl. To by neměl dělat. Musím to do příštího roku nějak vyladit, jestli to náhodou nerozšlapu. Samozřejmě se i v tomto případě názorně ukazuje, jak to v přírodě v žádném případě není jednoduché a sladit to všechno s nějakým technickým zázrakem je jen v představách méně zkušených. Volavý pták byl přeci jenom volavý pták.
Systematika
Střízlík patří do řádu pěvců. Nakonec umí zpívat tak hlasitě, až to při jeho malé postavě udivuje. Ale jeho postava a koneckonců i jeho chování jsou natolik odlišné od jiných ptáků, že to nutně muselo vzbudit pozornost systematiků. Soustava a české názvosloví ptáků světa zastávají názor, že takoví ptáci patří do samostatné čeledi střízlíkovitých Troglodytidae, kterou ustanovil Swainson v roce 1831. V tomto případě je do této čeledi řazeno na 79 druhů ptáků. Valnou většinou jsou to pro nás ptáci exotičtí, když pocházejí z Ameriky, a opět nejvíce druhů najdeme v Jižní Americe. Jezdil jsem po tom seznamu druhů poctivě prstem odshora dolů a nenašel žádný druh žijící v Africe nebo v Austrálii. Několik druhů najdeme i v Severní Americe, ale v podstatě jsou to ptáci typičtí pro neotropickou oblast. Jedinou výjimkou, která tak potvrzuje pravidlo, je náš, evropský střízlík obecný. Toho najdeme v celé západní Palearktice, v orientální oblasti, ale i v oblasti neoarktické neboli v Severní Americe. To je hodně rozmanitá oblast jeho výskytu, proto nepřekvapuje, že bylo popsáno množství zeměpisných forem. Uvádí se až na 44 různých forem. Rozluštění hádanky, podle čeho se jednotlivé formy liší, by byla celoživotní snaha. Otevřel jsem si třeba knihu Song and Garden Birds of North America, našel v ní fotku střízlíka obecného, který se v americké angličtině jmenuje Winter Wren, a porovnával ji s vlastní fotkou střízlíka támhle od Ledče nad Sázavou. Jako kdyby si oba z vlastního oka vypadli. Nakonec jsem objevil u toho Američana malou tmavou skvrnku na spodní tváři pod okem, kde je ten Ledečák světlý. Jsou ovšem i střízlíci jiných rodů, kteří jsou natolik podobní střízlíku obecnému, že byste si sotva povšimli, že jde o různé ptáky. Třeba střízlík kaňonový – – Catherpes mexicanus (Swainson, 1829), anglicky Canyon Wren. Na druhou stranu existují ovšem i střízlíci na první pohled rozeznatelní, především s mnohem robustnější postavou, než máme vžitou pod pojmem střízlík. Třeba střízlík kaktusový – Campylorhynchus brunneicapillus (Lafresnaye, 1835). Přesto bych řekl, že podobnost jednotlivých druhů střízlíků je natolik patrná, že zkušenější oko pozná: je to nějaký střízlík. Samo to jméno vyvolává představu malosti, kdekdo by proto řekl, že střízlík je naším nejmenším ptákem. Ale není. Našimi nejmenšími ptáky jsou králíček obecný nebo ohnivý. U těch se uvádí hmotnost 5,5 až 6,9 gramu, střízlík má mít 8–11 gramů.
Hnízda střízlíků
Střízlík staví překlenutá hnízda s malým kulatým postranním vletovým otvorem. Bývají vtěsnána do nějaké zemní dutiny. Oblíbená místa jsou třeba v nějakých vývratech, mezi kameny zdí lesních můstků, ale stačí i zemní dutina někde u lesní cesty nebo pod zlomeným kmenem. Vnější konstrukce hnízda bývá stavěna z hrubšího materiálu, často ještě ze zelených částí kapradí. Jednou jsem takhle našel hnízdo střízlíka, když jsem si všimnul jen otvoru, který jsem považoval za myší díru. Kapradí sice za nějaký čas seschne a změní barvu ze zelené na hnědou, což je vidět i na fotce střízlíka u hnízda, obvykle však i okolí mění barvy, a hnízdo je tak vždy dobře zamaskované. V té Hvězdě hnízdo nebylo vidět vůbec, ptáci zalétali někam hluboko pod hranu sesuté stěny. Existuje také malebná fotka střízlíka u hnízda, které bylo umístěno ve stěně stohu slámy. Samotné hnízdo nebylo vidět, zase jen vletový otvor. Ne každé hnízdo střízlíky postavené je používáno k samotnému hnízdění. Jsou hnízda jaksi jen přespávací, ve kterých nikdy žádnou snůšku nebo mláďata nenajdeme.
Střízlíci v zimě
Střízlík je u nás považován za stálého ptáka. Ptáky, které můžeme vidět v zimě, však s velkou pravděpodobností můžeme považovat za cizince. V zimních měsících, někdy tak okolo Dušiček, se u nás objevují ptáci původem někde na severovýchod od nás. Poněkud se změní místo výskytu. Objevují se blíže k lidským sídlům. Jednak je v blízkosti lidské zástavby poněkud tepleji, jednak i bezpečněji. Když ze stromů opadá listí, stane se i drobný střízlík bytostí mnohem viditelnější, než je mu zdrávo. V okolí lidských sídel je pro něho prostředí, které mění svůj ráz na mnohem menší ploše než v lese, o hodně příznivější. Rostou tu vedle sebe okrasné stále zelené křoviny i jehličnany, vedle je srovnané dříví a jsou tu především ploty. Ploty hrají v životě ptáků pozoruhodnou roli. Ptáci jsou si dobře vědomi jejich výhod. Drobný střízlík proleze v podstatě každým plotem, zatímco nějaký predátor, ať už kočka, kuna, nebo krahujec, musí vždy okolo. Zimní hosté, střízlíci nebo červenky, mají také člověkem a jeho ploty vymezené území za vhodné hranice svých vlastních teritorií. Střízlík je totiž velmi silně teritoriální pták. Hejno střízlíků neuvidíte. I v zimě obsazují určitá území, která pak hájí proti jedincům vlastního druhu. Dá se říci, že v zimě dokonce urputněji než v létě. Není se čemu divit, jde o život. Nemůže si dovolit, aby se na jeho talíři živil někdo další. V zimě hájí teritoria dokonce i samice, zatímco v hnízdní době připadá tato úloha samcům. Jen krátce po vyhnízdění, tedy ještě v období blahobytu, až do doby nástupu zimy se teritoria střízlíků rozpadají. Střízlíci jsou v té době v pohybu. Mladí si hledají vlastní území, kde by se jim opravdu líbilo, staří se začínají posouvat do zemí, kde je tepleji.
Lidová jména střízlíka
Střízlík je u nás docela známým ptákem, ale spíše podle svého jména. Kdybyste jej někomu ukázali, třeba ve výstavní kleci bez jmenovky, troufám si říci, že jej pozná málokdo. Zajímavá jsou i jeho lidová jména, sebraná Zdenkem Klůzem. Často v nich najdeme i prvky jeho chování. Střízlík obecný středoevropský podle Zdenka Klůze: crle, crkálek, cvrkálek, čečula, čižiček, čížíček, hrázíček, kokorišek, kralik, králíček, nátonník, oříšek, paleček, pařezníček, plotníček, podplotníček, podplotňáček, pokřovka střízlík, střizik, střizlík, střízlíček, střízlík obecný evropský, stříž, střížek, šprček, třízlíček, třízlík, zmrzlíček. Docela slušná sbírka pojmenování. Všimněme si hlavně pojmenování podle vzhledu, oříšek, když jeho stavba těla opravdu připomíná lískový oříšek s ocáskem, nebo jmen podle jeho chování. Ty ploty se tam objevují již v dobách, kdy ještě nebyly tak husté a z drátěného pletiva pak vůbec. A jak je ptáci dovedou využívat.
Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem neviděl žádný chovatelský pokus, kdy by se někdo pokusil využít dělení území chovných zařízení na nějaká teritoria, která by si ptáci sami vytvořili. Třeba veliká voliéra s hustým pletivem po obvodu, aby ptáci neunikali do okolí, ale uvnitř dělená ploty s velkými oky. Samci by tak museli přirozeně hájit svá území, jako to dělají někde v přírodě. Nenudí se, takže hnízdění by mělo přirozenější průběh. Nějaké jasné, ale z pohledu chovatele jednoduše kontrolovatelné hranice. Chovatelé sice vysazují do voliér živé keře, to je však spíše okrasa, která se nedá dobře kontrolovat. Navíc je ptáci obvykle brzy zničí. Dělit prostor tak, abychom mohli vést přesné záznamy. Já si totiž myslím, že dnešnímu chovatelství chybí výzkumný duch. Všechno děláme podle zavedených měřítek a málo se snažíme přijít na něco nového. Na něco, co by vedlo k lepším výsledkům.
