Začínáme s holubářstvím – 25. díl Pernaté ozdoby
Existují dvě skupiny okrasných holubů, pro které je nezbytná přítomnost alespoň jedné pernaté ozdoby. Těmito skupinami jsou rackové, charakterističtí svislou náprsenkou, a pak holubi strukturoví, pro které je typický právě výrazný rozvoj pernatých ozdob. Významné množství zástupců s bohatým rozvojem pernatých ozdob nalézáme mezi bubláky, u rejdičů, barevných holubů a voláčů, zatímco homéři, holubi tvaru a slepičáci se nachází na opačné straně. Pernaté ozdoby patří mezi oblíbené estetické doplňky v holubářství, které ho pozvedávají výš a z okrasných holubů vytvářejí objekty podobné ornamentálním obrazcům. Najdou se však i chovatelé, kteří je odmítají, byť někdy pouze z důvodů praktických, neboť chov holubů s pernatými ozdobami je náročnější, vyžaduje vyšší nároky na čistotu holubníku a mnohdy i přípravu před výstavní sezonou. Během chovné sezony někteří chovatelé pernaté ozdoby zkracují, ale technicky to není nezbytné. Záleží spíše na rozhodnutí holubáře. Nekompletní pernaté ozdoby připravujeme na výstavní účely s předstihem 6 až 8 týdnů. Řada plemen vyžaduje podstřih nebo jinou speciální péči. Tato metodika může být v závislosti na daném plemeni natolik složitá, že začínajícím holubářům doporučuji raději návštěvu u zkušeného holubáře. V tomto případě platí, že je lepší jednou vidět než dvakrát číst.
Pernaté ozdoby hlavy a krku
Nejnápadnější jsou různé formy chocholek, které se nachází v záhlaví. Největší je lasturovitá, směřující od ucha k uchu. Vzorníky přesně popisují, zda je u jednotlivých plemen vyžadováno její zakončení drobným vírem, pak hovoříme o lasturovité chocholce s růžicemi. Velmi často bývá standardizována též chocholka bez růžic, ale jsou i případy tolerující obě varianty, byť někdy jednu z nich upřednostňují. Dalším případem je chocholka špičatá, která může být u větších plemen nepatrně širší, nebo podobná chocholka lžičkovitá. V odchovu můžeme nalézt též netypickou chocholku na pomezí mezi špičatou a lasturovitou, což se považuje za vadu. Chocholka může být buď přilehlá, nebo volnější struktury, s čímž koreluje také bujnost hřívy. Jedná se o poněkud pozvednutá pera v zadní části krku, která vytváří efekt širšího krku. U některých zástupců je přechod mezi chocholkou a hřívou neznatelný, u jiných nacházíme klín. Chocholka a hříva patří nedílně k sobě, nicméně v minulosti byly opakované pokusy o šlechtění holubů chocholatých, ale bez hřívy. Snaha o minimalizaci hřívy se nejvíce projevila u některých barevných holubů a voláčů, ale u všech ostatních plemen hříva těmto tlakům odolává. Bohužel i v českém holubářství u některých národních plemen vznikl mýtus o nežádoucí hřívě. Tato plemena dodnes bojují o odstranění znaku, který je přirozený a dle mého názoru také velmi pěkný, dodávající našim holubům na líbivosti. Přináší sice širší krk, ale to nemusí být na škodu. Taková moravská bagdeta s pěknou hřívou se dokáže prezentovat daleko lépe a působí též o poznání více majestátně. Pernaté ozdoby se mohou nacházet rovněž na přední části hlavy a pak hovoříme zpravidla o vrkočích nebo čelních chocholkách, velmi vzácně se vyskytují drobné pernaté útvary nad očima, které nazýváme oční kápě. Vzpřímenější formy vrkočů začínají vyrůstat již za ozobím a končí na čele. Dopředu směřují pod různým úhlem, některé šikmo, jiné takřka svisle. Rozšířenější jsou formy vrkoče oválného nebo kulatého. Jejich centrum nacházíme poněkud více na čele. Pera zde rostou jakoby z jednoho bodu (růžice) nebo z jedné přímé linie. V minulosti jsme slýchali, že úpravy vrkoče před výstavami jsou nežádoucí, což bylo projevem hluboké neznalosti. Tvar nebo přibližnou výšku pozvednutí vrkoče určuje standard a někdy je přesný zásah chovatele nezbytný. Plemeno lalůčkových holubů abu–abse má na hlavě oboustranně nahoru rostoucí peří, zatímco u uzbeckých tleskačů nalézáme mnoho možných variant. Zpravidla má přední vrkoč tvar rozetky nebo kokardy, ale objevují se i varianty, kdy na hlavě roste kadeřavé peří. Variant ozdob hlavy je mnohem více. Náprsenkou označujeme protočené a středovou pěšinkou rozčísnuté opeření na přední straně krku, případně horní hrudi. Její modifikací vznikly u plemene čínský holub horní a dolní poduška, které jsou děleny vodorovnou pěšinkou. Na bočních stranách krku se nachází výchozí místo pro růst límce, kapuce nebo až paruky. Límce oboustranně pozvedávají opeření krku směrem k očím, zatímco kapuce směřují často až nad hlavu. Vrcholnou pernatou ozdobou je paruka, obepínající nejen krk, ale také hlavu a nahoře využívající rozšířené chocholky ke správnému, co nejvíce kulatému tvaru. Paruka sestává z hřívy, což je opeření vzadu na krku, řetězu, kterým je poněkud rozevřené opeření na přední části krku, a z klobouku, což je útvar podobný protáhlé lasturovité chocholce, který vytváří oporu pro žádoucí výseč před očima a nevídanou šíři celé horní části paruky. Řetěz ani hříva nejsou v koncových partiích oboustranně těsně přiléhavé, ale tvoří několik centimetrů široký útvar. U plemene rumunská holokrčka došlo k podchycení možností modifikátoru naked (holý, symbol na), který způsobuje absenci opeření. Holokrčka je intermediárním představitelem holosti, která se projevuje výhradně na krku.
Pernaté ozdoby křídelních štítů a zad
U čínského holuba a chorrery se na zadní části zad nachází zvednutá a částečně protočená pera, která jsme nazvali kačírky dle podobnosti s analogicky zvednutými pery u vodní drůbeže. Na křídelních štítech se setkáváme se třemi formami projevů pernatých abnormit. Zpravidla u červeně recesivních, ale též jiných barevných rázů nacházíme třepenitost. Je to nežádoucí projev narušující celistvost opeření, nejedná se však o pernaté ozdoby. Ty začínají teprve zkadeřeností (střapatostí), vyskytující se dodnes u zkadeřeného lalůčkového holuba. Zkadeřenost spočívá v tom, že zadní část per křídelních štítů nese drobné protočení. Tato mutace byla šlechtitelsky podchycena již před mnoha stoletími, kdy bylo cílenou prací dosaženo u plemene kudrnáč, nyní též u nizozemského kudrnatého voláče, dokonalého stočení per do podoby křídelních prstenců. Předpokladem pro někdy až několikanásobné stočení je mimořádná délka per. Důležitá je jejich pevnost, zpravidla jsou líbivější širší kudrny než užší. Rozvoji kudrnatosti pomohla kombinace kudrnatosti s efektem tzv. třepenitého faktoru (frayed), který modifikuje kvalitu opeření po těle do měkčího typu, podobného hedvábnosti. Tento projev je nejnápadnější na krku a spodku těla.
Pernaté ozdoby nohou
Stejně jako na dalších oblastech holuba mají i pernaté ozdoby nohou celou škálu projevů, od nejmenšího zapeření běháků až po dlouhé rousy a bujná supí pera. Ojedinělá pera vyrůstající na neopeřených běhácích se považují za vadu, kterou lze v případě včasného podchycení odstranit. Jestliže opeření pokrývá běhák a končí u nasazení prstů, hovoříme o punčoškách. Někdy se opeření přesto přesune až na prsty a končí někde u drápků. V tomto případě můžeme použít označení grousek (zdomácnělý u orientálních racků) nebo krátký rousek, zatímco v německojazyčných oblastech hovoří ještě o punčoškách. Delší opeření, které dosahuje někdy méně, jindy velmi daleko za prsty, nazýváme rous. Vymezit lze krátký rous, střední rous a velmi dlouhý rous. Až na výjimky je žádoucí, aby pera vyrůstala z blan na prstech bočním směrem, což je předpokladem toho, aby ani při dlouhých perech nebyla narušena plynulost chůze. Cennější se zdá být ucelenější a hustý, byť kratší rous nad rousem sice dlouhým, ale mezerovitým. Kvalita rousů je nejlepší u barevných holubů a některých bubláků, ale také u velkých rousných voláčů. Chomáček opeření u čínského opeření, který překrývá běháky, nazýváme kalhotky.
Pernaté ozdoby vytvářené modifikací ocasních per
Vidličnatoocasost způsobuje nepřítomnost kostrční žlázy, kdy ocasní pera, tzv. rýdováky, nejsou uprostřed složená, ale rozdělená mezerou na dvě strany. Postihuje jak holuby s normálním počtem per (12), tak plemena se zvětšeným počtem rýdováků, přičemž žádoucí je jen zcela ojediněle (vidličnatoocasý bublák), všude jinde je vadou. Ve skupině rejdičů a u všech plemen pávíků se setkáváme se zvětšením počtu ocasních per, která jsou rovněž rozličně tvarována. U méně náročných forem je ocas pouze rozšířen na počet 14 až 20 per rozevřených do malého vějířku, který může být i stříškovitý. Pera jsou nesena pod různým úhlem. O vějíři hovoříme přibližně tehdy, když je ocas složen z více než 26 per a vytváří přibližně 3/4 horním a bočními směry rostoucí kruhovitý útvar. U některých pávíků vyžaduje vějíř předvýstavní péči spočívající ve vyrovnání per tak, aby středové pero dělalo „hřeben“ a pera na obou stranách byla poskládána jako tašky na střeše. Rozpojené prapory per ve vějíři jsou vyhlazeny a vějíř získává kompaktní tvar.
Modifikátory struktury celého opeření
Známe několik mutací, které jsou schopny ovlivnit veškeré opeření. Efekty většiny z nich nejsou chovatelsky žádoucí, bohudík jsou velmi vzácné. Oblíbenou mutací se stala hedvábnost, která patří k nejstarším známým modifikacím vůbec. Účinek faktoru způsobuje, že v paprscích per chybí háčky, které fungují jako suchý zip a u normálního opeření vytvářejí ucelená a pevná pera. Uvolněním paprsků dochází k nelétavosti, která nepředstavuje při dnes vedených voliérových chovech zásadní překážku. Peří si uchovává termoregulační vlastnosti v plné míře. Složení chovných párů sestává obvykle z jednoho jedince hedvábného, druhého v normálním opeření. Získáváme pak mláďata obou pohlaví v obou typech opeření.
Dědičnost pernatých ozdob
Dědičnost všech pernatých ozdob není pohlavně vázána, což znamená, že z obou pohlaví se přenáší vlohy zcela shodně. Liší se ovšem v projevech, které oscilují od recesivního přes částečně dominantní až po jednoduše dominantní. Zvláštností některých ozdob je jejich nezbytná kombinovanost. Příkladem je správný rozvoj paruky, pro který je nezbytná interakce dominantně dědičného faktoru (symbol Pe) s dědičnou informací pro lasturovitou chocholku (shell crest, symbol cr), která je recesivní. Pro dědičnost chocholky platí pravidla přenášení recesivních, nepohlavně vázaných vloh. Při spojení chocholatého jedince s hladkohlavým získáváme pouze hladkohlavý odchov, který nese skrytě vlohu pro chocholatost. Spáříme-li tyto odchovy mezi sebou, docílíme typického fenotypového projevu u recesivních nepohlavně předávaných vloh v poměru 3 : 1. Tři čtvrtiny odchovu by měly být hladkohlavé, z nich 2/3 nesou vlohu pro chocholatost a 1/3 nikoliv. Chocholku vykazuje zbylá 1/4 odchovu a v tomto znaku jsou tito výletci homozygotní. Párováním hladkohlavých štěpitelných jedinců na chocholaté partnery docílíme asi 50 procent hladkohlavých i chocholatých výletků obojího pohlaví. Při spáření štěpitelného hladkohlavého jedince na hladkohlavého homozygota docílíme hladkohlavého odchovu, z něhož polovina bude nést vlohu pro chocholatost. Chocholatí homozygoti dají pouze chocholatý odchov, třebaže by sami pocházeli z hladkohlavých štěpitelných rodičů. Špičatá chocholka je obdobně recesivní proti hladkohlavosti jako chocholka lasturovitá, ale oba typy chocholek tvoří navzájem alelu, kde dominuje špičatá chocholka. Alelický vztah potvrzuje, proč někdy z křížení hladkohlavých a chocholatých holubů (lasturovitá forma) získáváme část odchovů se špičatou chocholkou. Z těchto jedinců je pak snadné docílit pářením s protějšky s lasturovitou chocholkou velmi kvalitního odchovu s lasturovitou chocholkou. Pářením holuba se zvětšeným počtem ocasních per s partnerem, který má ocas sestávající z 12 rýdováků, docílíme intermediárního odchovu. Zvětšený počet per je tedy znakem částečně dominantním. Jestliže se nám stane u normálních plemen, že v odchovu získáme zvětšený počet ocasních per, raději z tohoto důvodu výletka z chovu vyřadíme, neboť by se vada ochotně vracela. Krátký rousek vytváří při samostatném působení recesivní modifikátor grouse (symbol gr). Účinek dominantního faktoru slipper (symbol Sl) vytváří punčošky. Spojením obou modifikátorů docílíme dlouhého rousu. Křížením rousných a hladkonohých holubů získáváme intermediární odchov. Kudrnatost je dle mého mínění přenášena částečně dominantně, zatímco dědičnost holokrkosti je recesivní. Dědičnost náprsenky je recesivní, ale nikoliv jednoduše. Hedvábnost je faktor jednoduše dominantní, velmi dobře se přenášející na výletky, kteří se nenachází v intermediárním stupni (hedvábnost jen někde) jako u částečně dominantních faktorů, ale buď ji mají, nebo nemají (pracujeme s heterozygoty). Pro pozvednutý čelní vrkoč známý u čínských rejdičů platí pravidla pro přenášení jednoduše dominantních vloh. Oproti tomu pro klasický přední vrkoč známý u různých bubláků nebo rejdičů platí dědičnost recesivně přenášených vloh. Šlechtitelská práce s pernatými ozdobami patří k nejnáročnějším činnostem v okrasném holubářství. V příští Fauně si blíže představíme holubářství ve světě.
