Svět podle psa – část 1. Průvodce labyrintem psích emocí
Když jsem připravoval rozsáhlou pasáž o komunikaci vlků a psů (Hovory s vlkem) pro svou knihu Jantarové oči, musel jsem projít desítky svých zápisníků terénních pozorování, které jsem popsal a nashromáždil za desítky let cest za vlky a za desítky let života se psy. Rozmazané a poškozené stránky deníků mě odváděly zpět do vzpomínek a oživovaly dávné i nedávné vzrušující zážitky a příběhy, které mi díky přízni vlčího boha bylo dopřáno prožít. Většině příběhů chyběla pointa, zato každý z nich vznášel nějakou naléhavou otázku.
Listoval jsem hustě popsanými stránkami, mnohé z nich byly poznamenány deštěm, měly oslí rohy, byly potrhané nenechavými zoubky štěňat, jiné voněly jehličím a objevil jsem mezi nimi i dvoustranu založenou modrým sojčím pírkem. Díky nim jsem – navzdory antické moudrosti – znovu vstupoval do stejné řeky, kterou jsem se již jednou brodil …
Už při psaní Hovorů s vlkem jsem si naléhavě uvědomoval, že hnacím motorem komunikace smečkových psovitých šelem jsou … emoce. Ano, emoce, které mnozí zoologové považovali (a někteří dodnes považují) takřka za neslušné slovo. Nejsem vědec, a proto si mohu dovolit směle tvrdit: Psovité šelmy mají bohatý duševní život. Samozřejmě je naprosto odlišný od lidského, ovšem neméně obdivuhodný. Jejich svět je nesrovnatelně starší než ten náš!
V únoru roku 2013 uhynul v brněnské zoologické zahradě vůdčí arktický vlk Attila. Početnou Attilovu smečku, kterou po léta soustavně sledujeme, tvoří vlčice Alex a Claire a početný zástup jeho potomků. Po smrti vůdce nastal ve smečce neklid. Matka vlčice sice ještě porodila po oplodnění Attilou dvě vlčata, ale vlci byli neklidní a stresová atmosféra v krásném výběhu (3 500 metrů čtverečních) kulminovala. U vlků, které normálně zdobí nádherný bělostný kožich, se začalo projevovat onemocnění kůže: jsou vylínaní, vylysalí, s krvavými ranami. Také se mezi vlky počaly množit šarvátky. Smečku ovládal vnitřní neklid, který střídala apatie. Opakovaná veterinární vyšetření neprokázala bakteriální, parazitární ani plísňové původce problému. Série testů nakonec jasně prokázaly, že problém je psychosomatický.
Uhyne-li vůdčí vlk v divočině, smečka se zpravidla rozpadá, jednotliví členové putují a vytvářejí smečky nové. To samozřejmě při chovu v zajetí ani sebevětší výběh neumožňuje. Vedení Zoo Brno se tedy správně rozhodlo, že pro dospělé členy smečky nalezne útočiště v jiných zoo a ponechá si pouze vlčice Alex a Claire a vlčata a pokusí se k nim získat vhodného, nepříbuzného vlka.
Zmíněný případ jasně prokazuje, co s inteligentními psovitými šelmami dokážou provést silné emoce …
Emoce a city se nedají změřit ani zvážit, nedají se žíhat v plameni ani leptat kyselinou. Jsou bez chuti a bez zápachu. Člověk, který se ve své obludné ješitnosti pasoval na pána tvorstva, se domníval a často nadále domnívá, že emocí a silných hnutí mysli je schopen jen on sám, a ostatním živým tvorům podobné schopnosti upíral a upírá. Dokonce i učení vědci neradi vstupují na tenký led zvířecí psychiky, aby si nezadali a nebyli podezříváni z antropomorfismu. Navíc: vždyť takřka vše je možné (a snadnější) vysvětlit pudy, instinkty, dědičností a vžitými vzorci chování. Avšak kdo chce, kdo se nebojí, kdo neriskuje „ztrátu vědecké či společenské prestiže“, má oči k vidění, dostatek porozumění, zkušenosti a určitou sumu teoretických znalostí, může se vydat do tajemného „podzemí“ psychiky a vnořit se do ponorných řek podvědomí tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu a jejichž historie je mnohem, mnohem starší nežli ta naše… Tvorů, kteří zasluhují náš obdiv a úctu!
„Milující chovatel psů vám toho o zvířatech může říct mnohem víc než nějaký laboratorní vědec.“
George B. Schaller,
světově proslulý terénní biolog
Nerozluštitelné psí tajemství?
Odhaduje se, že na naší planetě žije asi 400 milionů psů. Je to moc, nebo málo? Těžko říci – lidí žije na Zemi sedm miliard!
Vědci se stále snaží přijít na kloub vtíravé otázce: jak dlouho vlastně psi provázejí člověka, respektive kdy došlo k domestikaci psů a kdy se – vlivem a tlakem člověka – psi oddělili od svých prarodičů, vlků? V odborné kynologické literatuře nejčastěji narazíme na údaj před 20 000 lety. Skoro autory podezřívám z bezmyšlenkovitého automatického přepisování, které nerespektuje moderní výzkumy …
Radioanalýzy kosterních zbytků psa v Jaguáří jeskyni v Birch Creeku v severoamerickém státu Idaho prokázaly, že domestikovaný pes tu zahynul kolem roku 8 420 př. n. l. Při vykopávkách na Aljašce poblíž osady Old Crow u řeky Yukonu byl nalezen psí zub; nález byl datován do období zhruba 20 000 let př. n. l. Dosud nejstarší kosterní pozůstatky psa na americkém kontinentu nalezli archeologové u dnešního Dawsonu; jsou staré 30 000 let.
Nedávno objevili archeologové v Belgii kosterní pozůstatky psa, které jsou staré 37 000 let.
V roce 1997 vybuchla v zoologických kruzích časovaná bomba: američtí biologové Charles Vila a Robert K. Wayne poprvé zveřejnili údaje o svých genových studiích 140 psů 67 plemen, 162 vlků z 27 populací v Evropě, Asii a Severní Americe, dvanácti šakalů a pěti kojotů. Výsledek jejich výzkumu byl šokující: podle něj se lidé spřátelili s vlky již před 135 tisíci lety! Podle nich by tedy se psími čtyřnohými přáteli žili již neandertálci! Genetici tvrdí, že psi nomádských předků člověka se nemuseli od vlků lišit tolik jako pozdější psi usedlejších lovců a sběračů.
| Zbytky kostí „vlků“ v blízkosti pravěkých lidských osad pocházejí z období (neuvěřitelná datace) před 400 000 lety! |
Vzrušující svět emocí zvířat
Osvícení etologové tvrdí, že emoce jsou zásadní faktorem živočichů pro přežití; ti méně osvícení naopak duševní svět pocitů zvířat beznadějně podceňují. Teprve nedávno se zjistilo, že silné prožívání emocí existuje a hraje veledůležitou roli i u bezobratlých – např. u chobotnic a olihní. Spektrum emocí a jejich kombinací, jež zvířata prožívají, je nesmírné (a pro člověka často těžko a obtížně představitelné). Mezi základní emoce jednoznačně patří strach, agrese a rozmnožovací pud.
O tom, že zvířata prožívají silné emoce, se donedávna pochybovalo (dokonce i v odborných kruzích se diskuse o citových prožitcích zvířat považovaly za „neslušné“). A šíři a hloubku pocitů zvířat často nechápeme a nerespektujeme dodnes …
Psi stojí člověku v běžném životě ze zvířecího světa nejblíže. Pokud nahlédneme do hlubokého bludiště jejich pocitů, do jejich bohatého citového života, budeme své čtyřnohé přátele lépe chápat a společné soužití nám přinese ještě více vzájemného pochopení a radosti …
Trocha teorie
(nikoho nezabije)
„Čo tým myslíte – také oné – emoce?“ mohl by se zeptat major „Terazky“ vojína Kefalína v legendárních Černých baronech. Takže, trocha teorie snad nikoho nezabije…
Emoce (z latinského e-motio = pohnutí) jsou psychologické procesy zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti provázené fyziologickými změnami (např. změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání atd.), motorickými projevy (např. mimika, řeč těla atd.), změnou pohotovosti a zaměřenosti. Tvor ovládaný emocí hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle svého subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému zdroji; emoce vedou k zaujetí postoje k dané situaci a poté vyvolávají a ovlivňují další psychologické procesy. Lze u jich zjišťovat přibližování či vzdalování, intenzitu a dobu trvání.
| Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, a proto jsou jejich projevy silnější a obtížněji ovlivnitelné. |
Emoce se poměrně snadno přenášejí na ostatní. Opravdu silné emoce mohou poškodit zdraví, či dokonce způsobit smrt. Také dlouhodobé působení určité emoce může vést ke změnám zdravotního stavu.
Původní smysl emocí je příprava jedince k adekvátní reakci na konkrétní situaci či zážitek. Kromě toho vedou emoce ke vštípení konkrétního zážitku. Například strach má jedince připravit na nebezpečí a vtisknout danou situaci do paměti jako potenciálně nebezpečnou. Emoce tak vedou k vymezení a hierarchizaci hodnot a rovněž k vytvoření schopnosti seberegulace. Emoce lze podle jejich evolučního stáří rozdělit na základní a vyšší.
„Zloduch“ Descartes
Francouzský filozof, matematik a fyzik René Descartes (1596 La Haye – 1650 Stockholm; zemřel na zápal plic) byl vědcem velmi širokého záběru. Na starých portrétech budí jeho charismatická vizáž pozornost: připomíná mušketýra či kardinála. Dlouhé, tmavé, mírně zvlněné vlasy, výrazné oči s pronikavým, poněkud ironickým pohledem, nepřehlédnutelný nos, pěstěný knír …
Pohledný zvídavý vědec se zajímal i o lidské emoce; definoval šest základních: lásku, nenávist, úžas, touhu, radost a smutek. S emocemi zvířat si ovšem Descartes hlavu nelámal. Považoval je za méněcenné tvory ovládané pouze nízkými pudy. „Descartes vyjádřil víru, že zvířata byla na Zemi stvořena pro užitek člověka,“ píše v knize O vlcích a lidech americký autor Barry Holstun Lopez. „Podle něj jsou zjevně nízkého rodu, nemají duši, a proto se člověk nevystavuje žádné morální vině, když je zabije.“ Na jiném místě své knihy Lopez píše: „René Descartes vykresloval zvířata jako ‘živé stroje’, tvory bez duše, odlišné od člověka. Racionalisté tohoto období vytvářeli teorii neživého a předvídatelného světa. Idea karteziánského dualismu byla jednou z nejvlivnějších teorií 17. století a její dunivá ozvěna je i v současné zoologii prakticky stejně silná, jako byla v Paříži v roce 1640. (Myslím, že to je poněkud přísná obžaloba; pozn. aut.) Jejím obsahem byla teze, že když zvíře nemá duši, je pouhým strojem. Potom naše zacházení se životem takového tvora může být naprosto nezodpovědné. Byl to přesně ten pohled, který začal dominovat v biologických vědách a dal lidem jako Audubon (John James Audubon; 1785–1851, slavný výtvarník a autor nejproslulejšího atlasu amerických ptáků; pozn. aut.), kterého lidé velmi obdivovali, etický prostor na zastřelení padesáti anebo stovky ptáků jen kvůli tomu, aby udělal jednoduchý přesný náčrt. Mechanistický přístup k životu v divočině později vedl biology k tragickému a krátkozrakému závěru, že zvířata je možno rozpitvat, popsat a znovu složit a vrátit zpět na polici. Tato myšlenka se začíná ze zoologie zvolna vytrácet až nyní.“
René Descartes upíral zvířatům nejen myšlení, emoce, ale např. i základní pocit – vnímání bolesti. Svým přátelům to s oblibou předváděl na své fence: nakopl psíka, ten zaječel, odskočil, ale vzápětí se navracel olízat svému pánovi ruku. Pro Reného Descarta to bylo nezvratným důkazem, že fena necítí bolest …
S názory Reného Descarta vášnivě nesouhlasil proslulý francouzský básník a bajkař Jean de La Fontaine (1621–1695), autor světoznámých bajek. La Fontaine skálopevně věřil, že zvířata nejenže mají duši, ale jsou i schopna racionálního myšlení. Co však bylo slovo básníka proti slovu vědce? Básník čtenáře bavil, zatímco vědec přinášel lidem nové poznatky, i když mnohdy scestné …
Psy Disney nevymyslel!
Filmové studio Walt Disney a jeho filmy, to je kapitola sama pro sebe. Kdo by je nemiloval … Romantické snímky, moudří a oddaní psi, moudrá zvířata, tklivé příběhy; láska a citlivost v nich vždy překonají veškeré úklady. Zvířata, která mluví, cítí a myslí jako lidé … Psi, jejichž vlastnosti překonávají vysněné lidské ideály. Proboha, nemám nic proti těmto filmům, vždyť mě hřejí po celý můj život a přinášejí kýžené odreagování od každodenní šedé reality … Ale: zvířata skutečně mluví, i když svým vlastním jazykem, a zvířata skutečně myslí a cítí, ale po svém. Polidšťování – antropomorfizace – zavádí často pozorovatele do bludiště slepých uliček. I když …
Striktní vědci jsou na antropomorfismus všeobecně „nabroušení“ a alergičtí. Behaviorista David McFarland horuje: „Často je třeba zvláště vést k tomu, aby se naučili odolávat (rozuměj: zoologové; pozn. aut.) pokušení vysvětlovat chování zvířecích druhů v termínech běžných pro popis lidského chování.“ Behaviorista John S. Kennedy v knize New Anthropomorphism píše: „Již od svého zrodu byl – a do značné míry dosud je – vědecký výzkum chování zvířat nevyhnutelně poznamenán antropomorfickým přístupem svých autorů. Musel bojovat, aby se osvobodil od této noční můry, a tento boj ještě neskončil. Má-li být studium chování zvířat na úrovni vědy, musí se nejprve oprostit od falešných představ vyplývajících z antropomorfismu.“
Na druhé straně je však třeba zmínit, že např. světově proslulá primatoložka Jane Goodalová (studovala šimpanze v Gombe) a legendární Dian Fosseyová (studovala horské gorily na vulkánech Virunga) ve svých dílech často používaly antropomorfických výrazů – a budoucnost jim dala za pravdu. Antropomorfický úhel pohledu využívala i proslulá Joy Adamsonová (expertka na africké kočkovité šelmy) a v menší míře i její manžel George Adamson (specialista na lvy). Ostatně antropomorfismu se tak docela nevyhýbal ani otec etologie Konrad Lorenz.
Tak jako v mnoha jiných lidských činnostech platí i ve vyhodnocování zvířecího chování pravidlo: Všeho moc škodí aneb pryč s extrémy! Je komické tvrzení afektované paničky „Ten náš pejsánek rozumí každému slovu!“, stejně jako oportunistické tirády etologa, který prostě nemůže říci „Pes projevil radost“, ale volí formulaci „Pes projevil pocity, které se téměř blíží projevům lidské radosti“.
Takže: užívejme vlastního rozumu! Antropomorfismu užívejme s mírou, a pokud to není možné jinak. A nezapomeňme: vysvětlit si chování zvířat pomocí antropomorfismu bývá nejlehčí, často však nesprávné a zavádějící.
Za mnohem nebezpečnější však osobně považuji antropocentrismus, tedy kladení člověka do středu všehomíra. Jeffrey Moussaieff Masson píše: „Kladení člověka do středu veškerých výkladů, pozorování, všeho zájmu, a do tohoto středu pak dominantní jedince, vedlo k některým největším omylům vědy, ať už se to týká astronomie, psychologie, či chování zvířat. Antropocentrismus považuje zvířata za nižší formy lidí a popírá to, čím skutečně jsou. Odráží toužebné přání odlišit se od zvířat, ukázat, že zvířata jsou jiná než lidé, a tím jen potvrdit pozici lidí na nejvyšším vývojovém stupni a v posledním článku potravinového řetězce. Představa o naprosté odlišnosti lidí od zvířat, navzdory našemu společnému původu, je iracionálnější než představa, že jsou jako my.“
Perlička (na dně)
Nemohou domácí zvířata, zejména psi a kočky, vyhodnocovat lidské chování ze svého úhlu? Nemohou se tak dopouštět zoomorfismu? Je to nonsens? Někteří vědci se domnívají, že nikoliv. Např. významná americká antropoložka a etoložka Elizabeth Marshall Thomasová ve své knize The Hidden Life of Dogs zveřejnila svůj zajímavý názor: „Když pes s kostí hrozí člověku, má ve skutečnosti za to, že tento člověk chce tu slizkou, špinavou věcičku, a chová se k němu stejně, jako by se choval k jinému psu.“ Obdobná situace možná nastává, když kočka přináší své lidské rodině ulovené myši nebo ptáčky.
P. S.
Přijměte roztomilý nádavek v podobě citátu Anne Tylerové: „Přemýšlel jsi někdy o tom, co si o nás psi myslí? Mám na mysli, když přijdeme z obchodu s nákupem – kuřat, vepřového, půlky krávy. Musí si myslet, že jsme nejlepší lovci na světě!“
