Obedience
V obedienci provádí psovod se svým psem postupně deset cviků. Devět z nich prověřuje poslušnost a ovladatelnost psa, jeden spadá do kategorie takzvaných pachových prací. Jednotlivé cviky se liší v obtížnosti podle výkonnostní kategorie. K nejtěžším cvikům pro psa patří směrový aport, kdy pes běží ke kuželu a odtud je vyslán pro aport, nebo vyslání na velkou vzdálenost do čtverce, aportovaní kovového aportu (psi neradi berou do tlamy kovové předměty).
Tento sport vznikl v Anglii, kde chtěli pořadatelé jedné z nejprestižnějších výstav Cruft´s připravit doprovodný program, který by zaujal diváky. První obedience soutěže se tedy konaly na výstavách. Z Anglie se obedience dostala do Skandinávie, kde její pravidla mírně upravili. Postupem času se pravidla upravila až do dnešní podoby FCI mezinárodního řádu.
Obedience v ČR
V ČR je obedience velmi mladým sportem, klub Obedience CZ byl založen v roce 2007 a je zastřešen Českým kynologickým svazem. Založila ho parta nadšenců z Kladna v čele s Kristýnou Másilkovou (SBT) z Prahy a Ivanou Kocifajovou (CC) z Kamenných Žehrovic. Český zkušební řád rozeznává čtyři výkonnostní kategorie: OB–Z, OB1, OB2 a OB3. V zemích zastřešených pod FCI se obsah jednotlivých zkoušek může lišit, ale nejvyšší kategorie OB3 musí být vždy stejná, odpovídající mezinárodnímu řádu FCI. Většina zemí však již používá jednotný mezinárodní řád i ve třídách OB1 a OB2. Ve všech kategoriích se v naší zemi mohou účastnit i psi nezapsaní v plemenných knihách. Registrace v plemenné knize uznané FCI je povinná pouze pro psy účastnící se mezinárodních soutěží a šampionátů. Soutěží se na prostoru minimálně o velikosti 25×40 m, prostor musí být rovný, pes musí dobře vidět, kde je umístěna aportovací činka a předměty pro rozlišení. Steward dává pokyny k provádění jednotlivých i dílčích cviků. Předvedení cviků obedience je hodnoceno takto:
0 – 5 – 5,5 – 6 – 6,5 – 7 – 7,5 – 8 – 8,5 – 9 – 9,5 – 10 bodů, dále se pak připočítávají koeficienty.
Oficiálních akcí obedience se mohou zúčastnit jen ti závodníci, kteří mají výkonnostní knížku. Více informací, jak tuto knížku získat, najdete na oficiálních stránkách www.obedience.cz.
Pro koho?
Na cvičení obedience nepotřebujete žádné speciální pomůcky ani velký výcvikový prostor. Obedience je vhodná pro všechna plemena psů, i pro taková, která nejsou předurčena pro služební výcvik. Důležité je, aby pes dobře spolupracoval s psovodem. Tento krásný sport nabízí nové prvky, u kterých je možné předvést dokonalou souhru psa a psovoda. Rovněž je vhodná alternativa pro psy starší nebo pro ty, u kterých se objevily zdravotní problémy, ale stále neztratili chuť pracovat. Tento sport není fyzicky náročný pro psovoda, takže je vhodný i pro tělesně handicapované. Obedience je nová výzva ve světě psích sportů.
Lucie Prause
Lucie Prause je jednou z našich úspěšných závodnic. Vydala jsem se za ní do Horních Počernic, kde působí ve Škole psích sportů (www.skola-psich-sportu.cz). Je zde k dispozici klimatizovaná a vytápěná hala, což je přes zimu výborné. Kromě toho dává individuální tréninky podle domluvy (více informací naleznete na http://santonyvycvik.webnode.cz/). Jako instruktorka trénuje tři roky. Je oficiální instruktorkou klubu Obedience CZ. Lucie má úžasný přístup k tréninku, pejskové jsou na prvním místě. Trénink probíhá pozitivní motivací, pamlskem či pochvalou.
Složené zkoušky: OB–Z, OB1, OB2, OB3, GH1, ZZO, ZOP, BH, MA1, MA2, CT
Obedience úspěchy:
MČR OB–Z 2008 – 1. místo
Joop De Reus (Rakousko) GH1 – 1. místo
Zimní Brno OB2 – 1. místo
MČR OB2 2009 – 1. místo
MČR OB3 2010 – 4. místo
O pohár Slovanky 2010 OB3 – 1. místo
Zimní závod Brno OB3 – 2. místo
Rozhovor
Jak dlouho se obedienci věnujete?
Obedienci se věnuji skoro od začátku, kdy se tento sport dostal do ČR. První zkoušky jsem absolvovala v roce 2008.
Jak jste se k tomuto sportu dostala?
Náhodou jsem narazila někdy v roce 2007 na pozvání budoucích zakladatelů klubu Obedience CZ do Kladna na takové úvodní setkání s tréninkem, a tak jsme s kamarádkou vyrazily. Hodně mě to zaujalo a postupně jsem se tomuto sportu začala věnovat víc. Od té doby jsem navštívila různé semináře a soustředění a s pár lidmi jsme začali společně trénovat. První zkoušky jsem složila v létě 2008 hned na známku „výborně“ (295 bodů).
Můžete nám představit svého čtyřnohého partnera?
Vendulka je osmiletá kříženka, kterou jsme jako malé štěně našli v lese. Je hodně kontaktní a milá, má kolem sebe ráda lidi, hlavně děti. Miluje dlouhé procházky a výlety, kde se může pořádně proběhnout. Co se týká absolvovaných zkoušek a závodů – společně jsme složily všechny úrovně obedience zkoušek, rakouskou obedience zkoušku GH1, základní zkoušky ze sportovní kynologie, canisterapeutické zkoušky a agility zkoušky úrovně A2. Také máme třináctiletého jezevčíka, ale ten kromě coursingové licence získané asi před 11 lety nemá žádné zkoušky.
Jak dlouho s Vendulkou závodíte?
S Vendulkou závodíme od roku 2008, kdy jsme absolvovaly hned 1. zkoušku OBZ na známku výborně (295 bodů). Krátce nato jsme vyrazily na 1. MR obedience u nás, kde jsme v této kategorii obsadily 1. místo z 18 závodících.
Co považujete za největší úspěch?
Asi bodovou kvalifikaci na MS obedience v roce 2011, kam jsme nakonec stejně nejely, protože mistrovství světa pořádá FCI, a je tudíž přístupné jen psům s PP.
Čím vás Vendulka dokáže nejvíce potěšit a naopak?
Nejvíce mě potěší, když na psu vidím, že ho trénink (nebo jakákoliv naše společná aktivita) baví a spolupracuje rád. Naopak nepotěší, když nevidím u psa zájem o cvičení. V tom případě raději netrénuji a nechám ho být, případně jdeme jen na procházku. Je mi smutno, když vidím někde cvičit psa, kterého to evidentně nebaví a poslouchá jen z donucení nebo ze strachu před psovodem. Naštěstí by měl v obedience rozhodčí hodnotit na zkouškách nejenom přesnost provedení jednotlivých cviků, ale i nadšení psa a radostný projev.
Krmíte nějaké speciální krmivo?
Krmím psy už asi sedm let syrovým masem s kostmi a se zeleninou, k tomu občas přidávám nějaké přírodní doplňky a vitaminy. Je to tzv. BARF (bone and raw food), který se v posledních pár letech stává v ČR hodně populární. Pokud jsme na cestách, tak si krmení zjednodušuji granulemi.
Jaké máte cíle do budoucna?
Co se týká Vendulky, tak s ní žádné obedience cíle nemám. Se závoděním jsme skončily nejdřív kvůli mému těhotenství, ale potom jsme se už k tomu nevrátily, protože nás obě začalo ještě víc bavit agility, které jsme do té doby dělaly jen tak okrajově. Momentálně tedy běháme agility a děláme canisterapii především u zdravých i postižených předškolních dětí. Ale s dalším psem někdy v budoucnu určitě zase s obediencí aktivně začnu … A jestli budeme i závodit – to se uvidí až podle toho, jak nás to bude společně bavit. To je asi pro mě to hlavní kritérium.
Jak často se svým psem trénujete?
V době aktivního závodění jsem trénovala tak jednou dvakrát týdně, před závody častěji. Teď si jen tak pro připomenutí a pro zábavu občas něco procvičíme, ale už to není zdaleka tak pravidelné.
Co byste poradila lidem, kteří chtějí s tímto krásným sportem začít?
Především asi to, že mají obedienci brát jako společnou zábavu člověka a psa a neměli by se tomu věnovat jen kvůli výsledkům. Neměli by zapomenout, že mají vedle sebe partnera a kamaráda, a ne stroj, který funguje vždy a všude bez chyb. A lidem bez předchozí zkušenosti s podobným výcvikem doporučuji najít si nějakého trenéra a aspoň ze začátku k němu občas docházet. Tím se dá předejít zbytečným chybám ve výcviku, které by pak bylo asi nutné odstraňovat. A co se týká chyb, snad vždycky jsou to chyby v člověku, a ne ve psu.
Jaká plemena jsou k tomuto sportu nejvhodnější? Jsou nějaká plemena, která jsou vyloženě nevhodná?
Já myslím, že s každým plemenem se dá obedience dělat. Není to fyzicky náročná disciplína. Spíš záleží na vztahu psa a člověka a také na způsobu výcviku a motivaci. Jedno z těch vhodnějších je podle mě Border kolie a třeba belgický ovčák a další plemena šlechtěná pro přímou spolupráci s člověkem, ale samozřejmě záleží na přístupu psovodů k nim a na způsobu výcviku apod. Asi méně vhodná jsou plemena původně určená k samostatné práci (pastevci, chrti apod.). Ale určitě bych to takhle negeneralizovala, záleží hlavně na konkrétním psu, a jak jsem už řekla, i na způsobu spolupráce člověka se psem.
