Neúspěch při zkouškách či závodech není tragédie

Neúspěch psa při zkouškách z výkonu či na závodech je vždy určitě mrzutá záležitost. Majitel psa (psovod) přemítá, proč zrovna on, zrovna dnes, vždyť to měli tak nacvičené … Po „vychladnutí hlavy“ by měl konkrétní jedinec reálně uvažovat, jak co nejdříve odčinit neúspěch.

Tak by se dala charakterizovat jedna skupina psovodů. Ta druhá bude charakteristická tím, že po neúspěchu chtějí majitelé psa prodat, necvičit s ním již vůbec, a ještě k tomu skončit navždy s kynologií … Takováto blesková rozhodnutí jsem již několikrát viděl, a to i v poslední době. Jednalo se většinou o začínající psovody. Naštěstí i u této skupiny se poté objeví jedinci, kteří po určité době, kdy uplynou chmurné myšlenky a zážitky, začnou opět reálně uvažovat o svém dalším působení ve sportovní kynologii. Problémem může být skutečnost, že než si psovod opět dodá potřebné sebevědomí a chuť do dalšího výcviku, necvičí a ztrácí tím zbytečně potřebný čas. Ale ani toto nelze považovat za tragédii. Zkoušková sezona u Českého kynologického svazu je každoročně od března do listopadu a závody probíhají takřka celoročně.

Jaké jsou tedy nejčastější příčiny neúspěchů při zkouškách či závodech?

• Pes nemá řádně zvládnuty disciplíny či cviky dle konkrétní zkoušky. Zde může být více příčin – špatná metodika výcviku, psovod na počátku výcviku správně nerozeznal převládající typ vyšší nervové činnosti svého psa, psovod a pes nemají kontakt.

• I dobře připravený pes mohl být „přetažený“ a v den zkoušek či závodů se u něj dostavil útlum.

• Pes cvičí poprvé v jiném prostředí (na jiném cvičišti), nikdy předtím s ním nebylo trénováno v jiném prostředí, a pes je proto roztěkaný.

• Psovod se při předvádění psa na zkoušce či závodech chová jinak, dává např. hlasitější povely, používá posunky, ale v tréninku tak nečinil - obvyklé u začínajících psovodů.

• Většinou opět začínající psovodi jsou zbytečně nervózní, dělají tak chyby, mnohdy umocněné i neznalostí obsahu zkoušky dle zkušebního řádu, a nervozita se přenáší na psa.

• U fen se může jednat o změněné chování v důsledku hárání.

• Pes je nedoléčen po úrazu či onemocnění.

Uvedl jsem stručný výčet příčin, které mohou vést k neúspěchu, tak jak jsem měl a mám možnost sledovat za více než čtyřicetiletý pohyb v kynologii. Mohou se samozřejmě objevit i další. Je však důležité připomenout, že výcvik psa je práce se zvířetem, které není naprogramovaný stroj. Mělo by nám vždy jít především o zdraví našeho psa a jeho pohodu – dnes hojně užívaný výraz welfare, v širším pojetí pohoda zvířete.

Sportovní kynologie je koníčkem a tak bychom k ní měli přistupovat. Na druhou stranu je ovšem jasné, že každý psovod, byť to nepřizná, je vždy alespoň trochu nervózní, a to i mistr sportu. I vrcholoví psovodi někdy se svým psem „vypadli“ na zkoušce. Jak se tedy ukazuje, příčiny chyb, které vedou k případnému neúspěchu, je nutno ve většině případů hledat u psovoda, pes pracuje na základě našeho vedení. Neovlivníme fyziologické příčiny (hárání feny), ale ani patologické příčiny – onemocnění, úraz atd. Vždy říkám nováčkům na cvičáku, že kynologie je většinou celoživotním koníčkem, kdy psovod musí být:

• důsledný při výcviku,

• trpělivý při každodenním kontaktu se svým psem,

• objektivní při nárocích na svého psa.

Cesta k získání co největšího počtu bodů na závodech a zkouškách je mnohdy dlouhá a strmá. Vždy nás čeká nějaké překvapení. V tom osobně vidím krásu sportovní kynologie. S pozdravem „Kynologii zdar“