Přestože kopytní rohovina není ve skutečnosti živá tkáň (buňky, které ji tvořily, jsou už dávno odumřelé), je stále velmi dynamická a přizpůsobivá, okolní prostředí i působící síly mají vliv na její vlastnosti, tvar, soudržnost. Zdravá rohovina kopytní stěny je silná, pevná a přitom do jisté míry pružná, aby odolala silám působícím z boku (nárazy) i zespodu (zatížení při došlápnutí). Přesto existuje několik faktorů, které tyto vlastnosti oslabí a způsobí její lámavost a náchylnost k praskání. Jsou to především:
1. Propustné kopyto. Pružnost a poddajnost rohoviny záleží na tom, jaký má v sobě obsah vody. Čím je vlhčí, tím je měkčí, ale na druhé straně pružnější. Tlaku se sice poddá, ale po jeho uvolnění se vrátí k původnímu stavu. Pokud je však rohovina suchá, je sice mnohem tvrdší, takže jen tak nějaká síla s ní nehne, pokud je však ona síla příliš velká, snadno ji nevratně poškodí. Suchá, tvrdá rohovina se už není schopná tak dobře vrátit k původnímu stavu, snadno praskne, zlomí se.
Koňské kopyto je proti vysychání dobře chráněno: vnější plocha kopytní stěny je pokrytá jakýmsi lesklým „filmem“, který je pro vodu nepropustný. Skrze kopytní stěnu tedy kopyto ani nezvlhne, ani se nevysuší. Problém však může způsobit spodní strana, tedy nosný okraj kopytní stěny a pak chodidlo a střel. Rohovina je totiž složená z velkého množství dutých rourek, dá se přirovnat ke složitému tělesu kostelních varhan. Rourky jsou navzájem „svařené“ mezirourkovou rohovinou, a protože jsou duté, zdola – čili od země – jsou schopné do sebe nasát vodu nebo ji naopak do suchého prostředí vypustit. Ale i zde jsou proti vysychání kopyta chráněna: pokud kůň dostatečně chodí po pevném povrchu, tlak konce rourek „zanýtuje“ a voda se z nich jen tak ven nedostane.
Kdy se tedy kopyto stává pro vodu „propustným“? Pokud je čerstvě trimováno, tedy pokud je jeho chodidlo upraveno nožem, nosný okraj rašplí; otevřou se rourky a snadno může dojít k vysychání. Nebo pokud se kůň pohybuje v abrazivním prostředí, například na drsném písku, který rohovinu neustále obrušuje jako smirkový papír. Pokud na chodidlo a nosný okraj nepůsobí na suchém povrchu dostatečná síla, aby je „zanýtovala“, například proto, že je kopyto podkované a chodidlo má výrazněji nad zemí. Příkladem je stání koně v boxu nastlaném suchými pilinami/hoblinami. Pokud se rohovina „otevře“ dalšími otvory, například podkováky či prasklinami. Nebo třeba pokud se na kopyto dostanou různé chemické látky zvyšující jeho propustnost. K nim patří modrá skalice, formaldehyd, alkoholové přípravky apod.
2. Vysušující prostředí. Oslabená a „otevřená“ rohovina vysychá v prostředí, které do sebe výrazněji natahuje vodu. Jedná se například o vysušený písek, hlínu, ale i o normální piliny či hobliny v boxu. Proto koně, kteří stojí na takové podestýlce, mívají sklony k přesušeným kopytům.
Problém ale může být i častější změna mezi suchým a mokrým prostředím. Opakované namáčení kopyt, aby následně byla opět v suchu, totiž vede nejen ke změnám obsahu vody v rohovině, ale i ke změnám vlastností rohoviny. Vlhká rohovina se roztáhne, nabobtná, a když se rychle vysuší, ztrácí na objemu a pružnosti. Po několikerém prostřídání těchto prostředí nevydrží a praská, jednotlivé její vrstvy se trhají a tím vytvoří bránu pro další únik vlhkosti. Namáčet kopyta na krátkou dobu (například na 10–20 minut denně) v období sucha nejenže nemá smysl, ale může to na kopyta působit škodlivě.
3. Oslabená kopytní stěna. Samozřejmě se může jednat o oslabení například nevhodným trimem (příliš mnoho rohoviny se sebralo), zde mám ale na mysli tvar kopyt, který oslabuje odolnost kopytní stěny. Jde o kopyta ostroúhlá, jejichž kopytní stěna celkově nebo v některých částech svírá se zemí příliš ostrý úhel. Pokud máte varhany šikmo a bude po nich skákat těžší osoba, mnohem snáze se stane, že jednotlivé píšťaly od sebe oddělí, tedy zlomí jejich sváry. Podobné je to s rourkami kopytní stěny. Pokud jdou k zemi téměř kolmo, jsou velmi pevné, ale pokud jsou příliš šikmo, každým krokem se jejich spoje namáhají a za určitých podmínek (sucho …) mohou snáze prasknout. K vylomení pak už není daleko.
Kopytní stěna je oslabená i v místech, kde se mění její úhel, například kde se začíná prohýbat (sukně) nebo kde výrazněji pracují patky (jsou širší) a špice zůstává tuhá. Tam působí na mezirourkovou rohovinu velká tažná síla, jako by se v těchto místech nacházely dveřní panty. Rohovina zde je namáhána a za nepříznivých podmínek může prasknout. Oslabení pak samozřejmě představují podkováky a díry po nich, takže není vzácné, že stěna se v některých případech vylamuje právě v těchto místech. Někdy mohou praskliny vznikat po poškození kopytní škáry, z níž už nedokáže růst plnohodnotná rohovina. Je to například následek hlubšího poranění korunky, kopytních abscesů, schvácení apod.
4. Přerostlá nebo nepravidelná kopyta. Existuje mnoho koní, kteří žijí v suchém prostředí, a kopyta se jim nelámou. Například mustangové či australští brumbyové. Jak je to možné? Jejich kopyta chodí po tvrdém a výrazně se tím obrušují a zakulacují. Vše, co je „navíc“, se hned odstraní, a tak se není co olamovat či praskat. Pokud má ale kůň kopyta přerostlá, působí na některé části jejich kopytní stěny příliš velké bodové síly, které začnou hýbat rourkami od sebe. Totéž platí u kopyt nepravidelných, která nedokážou působící síly při pohybu rozložit rovnoměrně. Praskliny jsou proto často důležitým znakem nedostatečné nebo nesprávné podkovářské (kopytářské) péče a mnohdy i toho, že kopyto má stále příliš nebo nepravidelně dlouhou stěnu.
Myslím, že není nutné se rozepisovat, jak se poznají přesušená, křehká kopyta. Praskliny a místa lomu jsou většinou dobře vidět. Rohovina stěny je často tenká a má tendenci se drolit, především u nosného okraje a okolo podkováků či děr po nich. Praskliny mohou být jemné jako vlásek, obvykle začínají dole a postupně se táhnou nahoru, až časem dojdou ke korunce. Mohou se pak prohloubit, zvýraznit, zasahovat do hlubších vrstev kopytní stěny.
Kůň většinou není schopen naboso pohodlně chodit po tvrdším povrchu (někdy ani po měkkém), našlapuje opatrně nebo kulhá. Hlubší praskliny mohou být bolestivé na tlak, například diagnostickými kopytními kleštěmi. Po přibití podkovy se koni často uleví, problém ale nastává ten, že podkovy rády upadávají a za chvíli je není kam přibít. Pokud se pak podkova dává na přerostlé kopyto, případná prasklina se bude postupně zhoršovat; rozhodně není pravda, že ji podkova „stabilizuje“! Při pohledu na kopyto zdola je často vidět suchá, popraskaná rohovina chodidla a tenký střel s užšími patkami. Bílá čára bývá široká, vydrolená nebo s namačkanou špínou.
Co dělat s přesušenými, křehkými kopyty?
Neexistuje jediný návod a bohužel neexistuje ani jednoduchá cesta. Rohovina, která už narostla, se jen těžko spraví – musí odrůst. Aby ale narostla rohovina kvalitní, musí mít kopyto patřičné podněty z prostředí i zevnitř. Vyjmenuji proto důležité zásady léčby a péče o kopyta s tím, že cílem bude obnovit pevnost rohoviny – nikoli „nějak to udělat“, aby se mohlo jezdit i na koni s takovými kopyty!
1. V první řadě je třeba zkrátit kopytní stěnu, která je pravděpodobně přerostlá, popřípadě upravit nepravidelnosti. Protože tento zásah vyžaduje opravdu zkušeného a znalého podkováře („kopytáře“), možná bude třeba pár dní na něho počkat. Proto do té doby
2. je dobré na koni nejezdit a spíš mu zajistit poklidné trávení dní ve výběhu. Poklidné proto, aby si náhodou neutrhl podkovy, pokud je má, pokud je bosý, běhání a skákání nebude jeho kopytům dělat dobře. Povrch, na němž se bude zatím pohybovat, by měl být rovný, měkčí a pružnější, například tráva, ale i měkká hlína či písek, kdo má možnost, tak i různé gumové či plastové rohože. Ideální však je takový povrch, který se do kopyta „natlačí“ – na něm se nebude dále páčit a lámat již narušená stěna. To může ale udělat i majitel sám: natlačí do chodidla mokrý jíl. Díky pohodlnému povrchu budou také koně popocházet, a ne stát, což je pro zdravý růst rohoviny důležité.
3. Pokud je kůň bosý nebo mu právě upadla podkova, je dobré všechny ostré okraje, vypáčenou či polámanou rohovinu zarašplovat, aby se dál netrhala.
4. Praskliny, nejsou-li příliš hluboké a nezasahují-li až ke korunce, se může majitel pokusit odrašplovat nebo jim udělat takzvaný T-zářez. Zmírní se tím síly působící na konec praskliny a zpomalí nebo zastaví to další praskání. Nejedná se však o definitivní řešení – tím je zkrácení stěny a nastolení rovnováhy kopyta.
5. Rozhodně nemá žádný smysl kopyta něčím mazat a ani namáčet – především pokud zbytek dne koně tráví v suchém prostředí. Obojí může naopak ještě zhoršit stav rohoviny.
6. Po zkrácení a úpravě kopyta je nutné se s podkovářem domluvit, kdy a jak lze s koněm začít pracovat. Často je lepší nechat koně bosého, protože úpravy kopyt mohou být prováděny častěji a kopyto tak bude udržováno ve vyváženém stavu. Kůň ale asi bude velmi citlivý, takže nebude možné na něm jezdit nebo od něj vůbec něco chtít. Tento „pracovní klid“ je však dobré vydržet (počítejte s týdny až měsíci!), pokud se chcete skutečně zbavit problému s nekvalitní rohovinou.
7. Dnes existují různé kopytní tmely, kterými se může nahradit vylomená rohovina či vyplnit chodidlo, aby koně netlačilo. Lze použít i nazouvací boty pro lepší pohodlí koně, v nejzazším případě se kůň okove, pokud je stěna dostatečně stabilní. Předpokladem je ale velmi dobře zkrácené a upravené kopyto pod podkovou. Zmíněná ochrana kopyt zlepšuje pohodlí koně a podporuje jeho pohyblivost – to, že kůň bude stále popocházet, zlepšuje prokrvení kopyta a tím i růst nové rohoviny.
8. Dobrá rohovina se z něčeho musí vybudovat. Proto je třeba koni zajistit kvalitní výživu: dostatek bílkovin a aminokyselin pro tvorbu tkáně, minerální doplňky (zinek, měď, síru …) pro tvorbu keratinu a samozřejmě kvalitní vlákninu pro zdravou střevní mikroflóru, která vyrábí potřebné vitaminy. Lze podávat i speciální kopytní doplňky, z nichž nejznámější je biotin, MSM (zdroj síry), nenasycené mastné kyseliny apod. Počítejte s tím, že kvalitní výživa a doplňky se na kvalitě kopytní rohoviny ukážou až za pár týdnů, či spíše měsíců.
Promyšlenou úpravou kopyt, kontrolovaným nenáročným pohybem po měkčím povrchu (postupně je možné koně nechávat na povrchu tvrdším, jako je třeba vrstva kačírku, beton apod.) a dobrou výživou dosáhnete zlepšení kopyt koně, ale musíte si na to, bohužel, počkat. Počítejte s půl rokem, pravděpodobně i s delší dobou, než nová rohovina doroste do takové délky, aby mohla být kopytům dobrou oporou. Na druhou stranu toto čekání má smysl, protože můžete kopyta koně skutečně zachránit, aby pak mnoho dalších sezon pilně pracoval. Samozřejmě za předpokladu, že kopyta opět nezanedbáte!