Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Středa 5. 12. 2012 Jaké je pro nás překvapení, když po probuzení vykoukneme z pokoje ven. Jsme ubytovaní u břehu krásného kráterového jezera, které jsme včera v noci pro černočernou tmu neměli šanci spatřit. Tak teď již chápeme ten noční koncert žab a jiné havěti. A ty spousty komárů. Ještěže jsou všude v bungalovech moskytiéry. Antimalarika sice baštíme, ale hmyz tady nepřenáší jen malárii. Včera nás při cestě sem překvapil Patrik, když nám do auta vletělo pár much tse–tse. Takovou hrůzu, jakou měl v očích, jsem ještě neviděla. Podařilo se mu vyvolat paniku i mezi námi, tedy kromě Ládíka, který si svou mouchu tse–tse hýčkal na okně a před ostatními ji zatajil. Všichni tlučou kolem sebe jako diví, protože nás Patrik postrašil spavou nemocí, kterou tito drobečci také přenášejí. V autě se nedá dýchat, protože se nesmí větrat, ti lépe vybavení se důkladně polévají repelenty, ti „hůře“ vybavení se alespoň prolévají slivovicí. Ládíkova moucha ale všechny zákeřnosti ve zdraví přežila, a když už ji to blbnutí a hysterie v autě přestaly bavit, vylétla si okýnkem ven na čerstvý vzduch pít krev někomu jinému.

A opravdu je namístě strach před tímto dvoukřídlým hmyzem, který se vyskytuje v 31 druzích právě v těchto oblastech rovníkové Afriky. Moucha tse–tse, s novějším názvem bodalka tse–tse, přenáší spavou nemoc (a také dobytčí nemoc naganu). Ve 20. století byla tato nemoc skoro úplně vymýcena, ale dnes se znovu vrací a šíří Afrikou. Ročně onemocní až půl milionu lidí, z nichž až 40 000 umírá …

Snídaně se podává pod širým nebem a máme se co ohánět, protože jsme pod palbou loudících opic, tentokrát jsou to kočkodani. Já jsem, co se týká zvířecího loudění, docela dobře trénovaná – a tedy i odolná – z domova. Když se ale objeví opičí máma i s miminkem, které si nese přichycené na břiše, ochotně jí přenechám část své snídaně. Bere si jídlo přímo z ruky a největší radost jí udělají banány, které nám duchapřítomně přinesla kuchařka. Bohužel nemáme moc času opičáky rozmazlovat, protože nás čeká výprava za šimpanzi. A tak nasedáme do auta a vyrážíme na cestu.

Problém je, že začíná pršet. Doufáme, že se počasí umoudří, ale obloha je zatažená a déšť spíše nabírá na intenzitě a nemá daleko k nefalšovanému tropickému lijáku. Ve správní budově parku Kibale si nás rozdělí do skupin po šesti až osmi lidech. Větší skupina k šimpanzům nesmí. Kdo není připraven na déšť, toho vybaví nepromokavými ponči a holinkami. Česká skupina pod vedením Pepy je oproti jiným návštěvníkům vybavena přímo nadstandardně. Všem se totiž před cestou vždy dostane podrobný seznam s doporučeným vybavením. Nejen tedy, že všichni máme svá ponča, kvalitní boty, píšťalky, ale někteří dokonce i speciální impregnaci od „Smékala“. Dostane se nám pár instrukcí, jak se chovat v přítomnosti opic. Zkráceně: nejíst, nepít, nečurat, neodhalovat vlasy. A jde se. Lije a lije, z cesty se vytvořil rozbahněný potok. Během prvních deseti minut jsme celí promočení, nejvíc ti, co použili tu speciální impregnaci. K našim uším dolehne něco, co vzdáleně připomíná mantru: „Ku..a Smékal!“ ozývá se zpod Jiříčkova ponča. Brodíme se vodou nasáklým pralesem. Drápeme se z kopce do kopce. Když přemýšlím, jak budeme v tomto počasí šimpanze fotit, průvodce nás upozorňuje, že šimpanzi mohou být kvůli dešti zalezlí ve svých stromových hnízdech. To by byl pech. Ale co, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Zhruba po hodinovém pochodu průvodce zpozorní a my s ním. Zaslechneme zvláštní zvuky, které by mohli vydávat šimpanzi. V tu chvíli zapomínáme na déšť, únavu a pospícháme k místu, odkud zvuky přicházejí. A skutečně za malou chvíli spatříme našeho prvního šimpanzího samce, který asi tři metry od nás rozčileně kope do stromu. Jestli mám před některými zvířaty respekt, pak jsou to právě šimpanzi. Najednou se ocitáme uprostřed rozvášněné tlupy, která má asi 13 členů. Naštěstí nejsme příčinou jejich divokého chování my, ale jedna samice, která je v říji. Je to neuvěřitelný zážitek, být součástí něčeho, co známe jen z televize. Zkoušíme fotit, ale v dešti se nedaří udělat kloudnou fotku. Fotoaparáty v mokru kolabují. Pozorujeme rej zvířat v korunách stromů a obdivujeme se jejich mrštnosti a divokosti. Kupodivu jim liják nevadí, věnují se svým obvyklým činnostem, tedy snídani, milostným hrátkám a vzájemnému čištění srsti.

(Pokračování příště)