Alexandr černohlavý žlutoocasý (Psittacula himalayana himalayana)

Tyto ne zrovna pestře zbarvené papoušky z rodu Psittacula, pocházející z jihovýchodní Asie, jsem měl možnost osobně sledovat během svého pobytu v jejich domovině po dobu téměř 8 měsíců. Do kontaktu jsem se s nimi dostal nečekaně ihned po vystoupení z letadla na velkém mezinárodním letišti, kdy jsem následně čekal na transfer a najednou uslyšel nad hlavou pro ně typické pronikavé skrí–skrí. Zvedl jsem hlavu a naskytl se mi pohled na krásně vybarvený dospělý pár alexandrů černohlavých žlutoocasých, který si to mířil přímo přes hlavní ranvej směrem do hor.

Dle svých zkušeností si dovoluji tvrdit, že se v jejich domovině jedná o běžný druh papoušků, protože jsem se s nimi potkával téměř na každém kroku. Ptáci mají velmi elegantní styl letu, který je velice rychlý a přímý. Dokážou s lehkostí a umem manévrovat i v korunách hustých stromů, když unikají před dravci. Jejich převážně zeleně zbarvené peří jim poskytuje vynikající maskování v korunách listnatých stromů, a kdyby nevokalizovali, určitě bych ani nevěděl, že se vyskytují v těsné blízkosti. Ptáci nejsou nikterak plaší a běžně se pohybují v okolí hustě obydlených měst. Většinou jsem je viděl po párech anebo ve skupinkách maximálně o 20 kusech, někdy ve společnosti alexandrů malých (Psittacula krameri borealis). Ptáky jsem nikdy nespatřil na zemi, vždy jen v korunách stromů či za letu. Dokonce jsem se s nimi mnohokrát setkal v oblastech, kde byl široko daleko jen písek a kamení.

Můj první černohlávek

Prvního Alexandra černohlavého jsem si pořídil na podzim roku 2011, a to doslova náhodou. Jako většina chovatelů v republice i já si v pravidelných intervalech procházím inzerci na chovatelském webu iFauna. Člověk je tvor vnímavý a opakující se inzeráty si velice rychle zapamatuje. Všiml jsem si, že od jara do podzimu měl jeden chovatel inzerát, kde poptával samičku „černohlávka“ a byl ochotný za ni dát maximálně 3 000 Kč. V půlce podzimu jsem zaregistroval změnu. Místo koupím samičku se zde objevilo prodám ročního samečka za 4 000 Kč. Neměl jsem sebemenší zájem si černohlavé pořizovat, ale když jsem viděl tento markantní cenový rozdíl, neváhal jsem a chovatele jsem kontaktoval. Do dnešního dne nevím, proč jsem tak učinil. Nabídl jsem za jeho samce chovatelem dříve nabízenou cenu za poptávanou roční samici – tedy 3 000 Kč. Nejprve se zdráhal, nicméně nakonec povolil a slíbil, že ho prodá za 3 200 Kč. I když jsem neměl volné místo ve voliérách, slovo dalo slovo a já jsem si v sobotu jel pro svého prvního alexandra černohlavého, samozřejmě v obavách, jestli budu schopný k němu sehnat vhodnou samici. Přijel jsem k chovateli a samec se mi opravdu zamlouval. Jednalo se o silného velkého jedince, vadou na kráse bylo jen začínající pelichání. Na otázku, proč ho chovatel prodává, mi bylo odpovězeno, že se snaží sehnat samici téměř rok a že se stále nedaří. S jejich odchovem jsem nehodlal nikterak spěchat, a samce jsem si tedy odvezl. Na druhý den v neděli jsem se vydal na burzu do Přerova, a co čert nechtěl, narazil jsem zde na roční samičku ze Slovenska. Samice byla ve výtečné kondici, jen jí chyběl jeden drápek. Cena byla více než přijatelná a mně nezbylo než ji koupit. Po třítýdenní karanténě jsem oba ptáky pustil do hejna pěti alexandrů rudohlavých a dvou samců papouška černočapkového. Tím začal můj neplánovaný chov alexandrů černohlavých žlutoocasých.

Sezona 2012

Ptáci byli drženi od jejich pořízení do jara následujícího roku s šesti alexandry rudohlavými (Psittacula cyanocephala) a čtyřmi papoušky černočapkovými (Psephotus dissimilis) ve společné kombinované voliéře, kde vnitřní ubikace byla přes zimu vytápěna na 5–7 °C. Na jaře byli již oba černohlaví přepelichaní do šatů dospělých ptáků a šli pomalu do toku. Samice i samec začali vydávat zvuky typické jen pro období toku (něco jako wa–wai). Stavěli se do pozoru a roztahovali ocas. Současně se jim zužovaly a rozšiřovaly zorničky a šlo na nich poznat, že jsou rozrušeni. Proto byli odděleni z hejna do samostatné voliéry. Rozměry vnitřní ubikace byly 2×1×2 m (dך×v), venkovního výletu 4,5×1×2,5 m (dך×v). Vnitřní ubikace byla vybavena velice stroze, pouze dvěma jednoduchými dubovými bidly bez jakýchkoliv větví o takovém průměru, aby se na nich ptákům pohodlně sedělo a aby se jejich přední a zadní drápky nesetkávaly. Samozřejmě průměr bidel nebyl stejný po celé délce, ptáci si mohli vybrat, zda budou sedět na užším, nebo silnějším místě. Nepostradatelnými součástmi vnitřní ubikace byly krmicí otočný pult, miska na vodu, grit a sépiová kost. Venkovní voliéru jsem vybavil pestřeji. Na každé straně jsem umístil větší větve s různými výčnělky a větévkami z čerstvého tvrdšího dřeva, které mělo vrásčitou kůru. Po celé délce voliéry jsem natáhl konopné lano o průměru 3,5 cm, kde ptáci velice rádi odpočívali na sluníčku. Navíc měli ptáci ve voliéře k dispozici dva bavlněné kruhy, jeden s uzlem a jeden se železným zvonem. Velice rádi se na nich hašteřili, a když dostali něco dobrého, v klidu si to tam konzumovali. Pravidelně každý víkend dostávali čerstvé větve k okusu, viz odstavec „Krmení“. Současně jim byla předložena pouze jedna hnízdní budka ze smrkových prken o rozměrech 20×25×75 cm (š×h×v) a velikosti vletového otvoru 7 cm. Pro snazší vstup a výstup z budky byl na vnitřní boční stěně umístěn tenký proužek pletiva. Výstelku tvořila směs hrubých hoblovaček z modřínových prken a ztrouchnivělého kmene listnatého stromu. Budka byla ihned přijata a samice si v ní začala připravovat hnízdo. Rozmělnila veškeré větší části podestýlky nadrobno a navíc začala okusovat stěny budky, kde na každé stěně a hlavně na kontrolních dvířkách vykousala různě velké prohlubně. Ptáci se pojímali několikrát denně a vůbec jim nevadila moje přítomnost u voliér. Spíše bych to však nazval pouze pokusy o pojímání. Samice ocas zvedala pěkně, ale samec nebyl schopný spojit se s její kloakou. Za tři týdny bylo sneseno první vejce a s odstupem dvou dní další dvě. Byl jsem s dosavadním průběhem nadmíru spokojený, i když jsem si nebyl jistý, zda budou vejce plná po samcových planých pokusech. Nicméně jaké bylo mé překvapení, když se po pěti dnech od posledního sneseného vejce v hnízdě objevilo ještě jedno vejce. Nedokážu si vysvětlit, proč bylo sneseno tak pozdě, protože jsem nezaznamenal žádné obtíže při snášení. Samička se v období mezi třetím a čtvrtým sneseným vejcem chodila pravidelně a bez problémů vyprazdňovat a nechat se nakrmit od samce. Po 14 dnech od snesení prvního vejce jsem se ujistil, že celá snůška je neoplodněná. Již jsem nechtěl, aby ptáci v této sezoně zahnízdili, a tak jsem samičce snůšku nechal. Po čtyřech a půl týdne snůšku opustila. Vyndal jsem budku z jejich voliéry a ptáky nechal zbytek roku odpočívat.

Na podzim roku 2012 jsem si řekl, že se pokusím dát dva páry alexandrů rudohlavých a pár alexandrů černohlavých do společné voliéry. Ptáci na sebe byli zvyklí od začátku a život ve skupinách je pro ně mimo dobu hnízdění běžný. Jelikož mám jak venkovní, tak vnitřní voliéry rozebíratelné, stačilo vymontovat stěnu mezi voliérami obou druhů. Tím pádem se mi vnitřní ubikace zvětšila na 2×2×2 m (dך×v) a venkovní část na 4,5×2,5×2,5 m (dך×v). Ptáci s touto změnou neměli sebemenší problém, a tak jsem si vytvořil menší smíšené hejno alexandrů. Koncem listopadu mi v tomto hejnu přibyla samička Alexandra šedého (Psittacula columboides). Ta se po chvíli stala vůdčí samicí celého společenství. Během zimy se ptáci chovali až ukázkově, nikdy se vážně nenapadali, u krmítek se také bez sebemenších problémů snesli. Jen ti, kteří odletěli s nějakým krmením v zobáku, byli ihned obklopeni dalšími jedinci, již se jim dobrotu vždy pokusili ukrást. Mnohokrát se stalo, že z jednoho kousku jablka si ukousl každý pták ve společné voliéře.

Odchov

Na konci roku se rudohlaví začali pomalu párovat. Jeden pár rudohlavých šel začátkem ledna do toku a dominoval celému hejnu. Všichni mu museli jít z cesty, ale k žádným vážným potyčkám nedošlo. Jelikož jsem měl ptáky pouze ve vnitřní ubikaci, kde nebyl dostatek prostoru na přidání dostatečného množství budek, tak jsem s jejich vyvěšením stále otálel a vyhlížel příznivější počasí. To bohužel nepřicházelo a samice rudohlavá se mi podnesla na zem. Začátkem února přišel tok i na černohlavé. Dominantním párem začali být oni, ale stále jsem nemohl vyvěsit budky, protože počasí mi kvůli velkému množství sněhu ve voliérách a stále trvajícímu chladu a vlhku neumožňovalo ptáky vypustit do venkovního výletu. Ptáky jsem se snažil co možná nejdéle od toku odradit tím, že jsem krmil jen suchým zrním a jednou za dva dny ovocem.

Koncem března se ukázalo sluníčko a sníh stál. Měl jsem volnou pětimetrovou voliéru na zahradě bez vnitřních záletů. Rozhodl jsem se, že do ní umístím pár černohlavých samostatně, aby měli klid na hnízdění a nikdo je nerušil. 30. března jsem ptáky odchytil a umístil do voliéry. Bohužel večer přišla taková sněhová vánice, že napadlo více než 30 cm sněhu a ptáci byli ve voliéře doslova zavaleni sněhem. Chlad a sníh jim evidentně nevadily, ale po dobu dvou dnů vůbec nesletěli ke žrádlu a jen seděli na jedné větvi a nijak se neprojevovali. Začal jsem mít černé svědomí, že to berou jako trest. Proto jsem ptáky na druhý den k večeru odchytl a umístil zpět do společného hejna. Ptáci okamžitě ožili, nakrmili se a byli opět spokojení. Tudy cesta nevedla.

Ještě před vypuštěním páru černohlavých zpět jsem do vnitřní ubikace umístil budky pro alexandry rudohlavé. 1. dubna jsem již viděl černohlavou samici intenzivně lézt do budky a z budky, která byla určena pro rudohlavce. Její rozměry byly 22×27×45 (š×h×v), s vletovým otvorem o velikosti pouhých 5 cm. Samice měla problém otvorem prolézt, ale budka se jí evidentně zamlouvala, tudíž jsem již nic neměnil. Černohlaví byli mnohem klidnější než rudohlaví a ostatních ptáků si téměř nevšímali. Pravidelně se pojímali, ale jakmile samec vylezl na samici, hned u nich byli rudohlaví, jak samci, tak samice, a museli jim asistovat. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, jak samec ze samice seskočil a odehnal hejno rudohlavých. Začal jsem mít špatné tušení, že vejce budou opět prázdná. 14. dubna snesla černohlavá první vejce. 19. dubna byla snesena celkem tři vejce a samice zasedla. Kontrolu budek jsem prováděl jen tehdy, když samice byla mimo budku. Možnost kontroly se mi u nich naskýtala každý den a k mému úžasu jsem po týdnu zjistil, že všechna tři vajíčka jsou oplozená. Bohužel při kontrole, kterou jsem prováděl následující týden, jsem si všiml, že jedno vajíčko je poškozené a již se s ním nedalo nic udělat. Nechal jsem ho v hnízdě pro případ, že kdyby se vylíhla zbylá dvě vejce, měli by se malí „alošci“ o co opírat.

Ráno 21. dubna jsem zaznamenal rozruch u voliér. Ptáci se takovým způsobem projevují, když kolem voliér projde kočka, proletí letadlo nebo dravec. Jen jsem vyběhl a zkontroloval, jestli se opravdu nejedná o škodnou, abych ji mohl v případě potřeby odehnat. Nic jsem neobjevil a ptáci se uklidnili. Večer téhož dne se situace opakovala. To mi bylo divné, a tak jsem rozruchu ve voliéře věnoval větší pozornost. Během chvíle jsem tomu přišel na kloub. Všichni alexandři rudohlaví pronásledovali samce černohlavého. Abych byl konkrétnější, rudohlavý samec z páru, který se mi na začátku roku podnesl, honil ustavičně černohlavého, a když někam dosedli, přiletěli zbylí rudohlaví a ze všech stran napadali samce. Nenechal jsem nic náhodě a agresivního rudohlavého samce i s jeho samicí jsem odchytil a dal do volné voliéry na zahradě. Ve voliéře byla ještě stále budka po černohlavých. Říkal jsem si, že jdou nejspíše podruhé do toku, a tak dělají neplechu. Místo toho začali ptáci pelichat.

Po 25 dnech sezení na vejcích se vyklubalo první holátko bez jediného chmýříčka na těle a za další dva dny druhé. Rodiče se o ptáčata velice vzorně starali a ta byla vždy řádně a dostatečně nakrmená. V devíti dnech jsem jim nasadil kroužky o průměru 6 mm a musím se přiznat, že to bylo umění. U většího mláděte jsem to chtěl již vzdát, ale nakonec se podařilo a oba mladé ptáky jsem úspěšně okroužkoval. Musím dodat, že rodiče svou práci opravdu nezanedbávali a malí vypadali spíše jako tučňáci než papoušci. Absolutně nebyl vidět rozdíl mezi břichem, voletem a hlavou, vše splývalo v jeden velký celistvý prvek. Na konci května jsem vrátil odloučený pár rudohlavců zpět do hejna a vše probíhalo již bez sebemenšího problému. 22. června oba mladí ptáci najednou opustili hnízdní budku a již se do ní nevrátili. Ze začátku jsem měl strach, jak se k nim zachovají ostatní členové skupiny, ale vše proběhlo bez sebemenšího zranění. První den až dva je rudohlaví odháněli, ale třetí den si to již vylétnutá ptáčata nenechala líbit a sekala zobákem po všem, co se jim nezamlouvalo, někdy i po svých rodičích. Nejednou jsem viděl, jak se rudohlavá samice pokouší krmit mladého „černohlávka“. Po neúspěšných pokusech po ní mladý „černohlávek“ nakonec vždy sekl zobákem a samice raději odletěla. V době, kdy píši tento článek, jsou již ptáčata měsíc venku z budky, ale stále intenzivně škemrají o potravu u rodičů a ti je neustále přikrmují.

Krmení

Své alexandry krmím následovně. Základní krmnou dávku zrní tvoří Deli Nature 69. Od jara do podzimu přidávám máčenou a řádně propláchnutou namáčecí směs Teurlings Super Diet, kterou podávám obden. V sobotu dostávají máčenou nakličovací směs pro papoušky šedé. Ptáky krmím vždy před šestou hodinou ranní. Před polednem jsou misky s máčeným zrním odebrány, aby nedocházelo ke kvašení a tvorbě plísní. Každý druhý nebo třetí den dostanou k večeru nádavkem tyčinky s různými příchutěmi (vitaminové, medové, ovocné či ořechové) a klas senegalského prosa.

Z ovoce dostávají téměř vše kromě banánů a švestek. Banány odmítají a švestky pro ně nejsou dle mého názoru vhodné. Podle ročního období dostávají vše, co je na zahrádce k dispozici – jablka, hrušky, třešně, višně, jahody, angrešt, maliny, ostružiny, jostu a physalis. V obchodech kupuji zbylý sortiment ovoce, které u nás nelze pěstovat, jako vinné hrozny, granátová jablka, fíky, kokosové ořechy a jiné. Vždycky u všech mých papoušků vyhrávají na plné čáře fíky a granátová jablka. Misku s ovocem dostávají co druhý den, protože když ji dostávali každý den, zbytečně plýtvali. Ze zeleniny předkládám papriky, různé druhy ředkví a salátů.

Granule mají k dispozici po celý rok ad libitum. Dostávají střídavě ovocné, zeleninové standard a pro chovnou sezonu značky Zupreem. Dávám jim do misky hrst granulí a během dvou až tří dnů je miska prázdná.

Celoročně mají k dispozici přírodní velkou sépiovou kost, Witte Molen Energy a Mineral Block plus grit s drcenými mušlemi. Navíc jak suché, tak naklíčené zrní posypávám Humac natur Exotem. Mimo hnízdní sezonu dávám svým svěřencům pravidelně každou sobotu piškoty namočené ve vodě, následně vymačkané a takto rozmělněné piškoty promíchám s rozmrazeným açai. Misky s tímto pamlskem jsou během krátké chvilky prázdné. Každý den, v létě i dvakrát, dostávají čistou pitnou vodu. Do vody přidávám acidomid, jablečný ocet, čerstvý česnek z naší zahrádky nebo med. Tyto ingredience postupně střídám, samozřejmě dostávají také jen čistou vodu. Pravidelně každý víkend dostávají čerstvé větve na okus, a to téměř ze všech stromů a keřů, které nejsou příliš toxické pro ptačí organismus. Přes zimu se jedná především o lísku obecnou, olši lepkavou s krásně dlouhými samčími jehnědami – u olše také šišticemi, a rovněž modřínové větvičky se šiškami. Na jaře dostávají jakékoliv větve ovocných stromů s nalitými pupeny a následně větve ovocných stromů v květu. Koncem jara a začátkem léta to jsou květy bezu černého, lípy či jehnědy břízy bělokoré. K podzimu a během podzimu to jsou větvičky bezu a hlohu obecného i s plody. K tomu všemu dostávají na podzim a během zimy plody růže šípkové a jeřábu obecného. Jsem přesvědčený o tom, že podávání těchto větví našim svěřencům v maximální možné míře jen prospívá. Listy, pupeny a kůra většiny listnatých stromů obsahují flavonoidy (antioxidační působení), silice (dezinfekční a antiseptický účinek, podporují chuť k jídlu), pryskyřice, vitamin C, minerální látky, organické kyseliny, cukr a třísloviny. Nicméně je nutné upozornit, že obsahují i jedovaté látky, například saponiny, glykosidy, alkaloidy a mnohé jiné. Proto je dobré mít na paměti, že všeho moc škodí. Každý den chodím se psem na procházku a vždy papouškům donesu něco zeleného. Jedná se o různé druhy lipnicovitých trav, kokošku pastuší tobolku, penízek rolní, ale hlavně všichni milují lebedu rozkladitou. Samozřejmě ze zahrádky dostávají ptačinec žabinec, smetanku lékařskou, sedmikrásku obecnou, kopretinu bílou, rozrazil rezekvítek, hluchavky a jiné pokud možno léčivé rostlinky, které se nachází na zahradě v trávě.

Při odchovu mladých střídám namočené piškoty někdy promíchané s rozmrazeným açai anebo jen posypané komerční vlhčenou vaječnou míchanicí s klasickou domácí vaječnou míchanicí.

I když jsem pořízení těchto alexandrů neplánoval, musím dnes konstatovat, že mě jejich chov uspokojuje a můžu je vřele doporučit všem obdivovatelům rodu alexandrů. Nejedná se o náročný druh a myslím, že si je může pořídit každý, ať již začínající, nebo zkušený chovatel.