Agapornisové šedohlaví mě zaujali náročností chovu a delikátností.
Stručný popis
Agapornis šedohlavý se vyskytuje na ostrově Madagaskar a vytváří dva poddruhy – canus a ablectaneus. Rozlišit u nás v chovech oba poddruhy by bylo dost složité, až nemožné. Agapornis šedohlavý se řadí spolu s agapornisy etiopskými (Agapornis taranta), agapornisy oranžovohlavými (Agapornis pullarius) a agapornisy zelenohlavými (Agapornis swindernianus) do skupiny agapornisů s viditelným rozdílem mezi samečkem a samičkou.
Velikost agapornise šedohlavého je kolem 13 cm a spolu s agapornisem růžohlavým (Agapornis lilianae) patří k nejmenším z celého rodu.
Samec má hlavu, krk a horní část prsou světle šedé, zbytek těla je v odstínech zelené, jen spodní krovky křídelní jsou černé, zobák je světle šedý, nohy šedé s tmavými drápy. Mladí samečci jsou už v hnízdě zbarveni jako dospělí, jen týl mají zelenější.
Samice má hlavu, krk, prsa i spodní krovky křídelní zelené.
Podmínky chovu a odchov
Svůj první pár agapornisů šedohlavých jsem získal od kamaráda v létě roku 2007. Pár pocházel z dovozu jedné plzeňské dovozní firmy. Tento pár bral zpočátku pouze senegalské proso v klasech, ale do měsíce jsem ptáky naučil brát i běžnou směs semen pro agapornisy, složenou z více druhů prosa, z lesknice a loupaného ovsa, občas si papoušci zobli i do nigru, podávaného v samostatné misce. O pohanku, ostropestřec a kardi nejevili pražádný zájem. Z ovoce brali pouze nadrobno nakrájené kousky jablka. Pitnou vodu jsem obohacoval o Calcium chlorátum sirup a o přípravek Promotor L.
Pár „cáníků“ jsem choval v bednové kleci z bílého lamina o velikosti 80×50×50 cm (d×vך), zvenku jsem zavěsil klasickou ležatou budku pro agapornisy, doplněnou o jednu přepážku navíc, která v budce vytvářela takovou malou předsíňku. Předkládal jsem větvičky vrby, které ptáci začali olupovat a nosit do budky, jež měla na dně vrstvu hrubších hoblin. Z proužků vrbové kůry si v budce vytvořili jakési otevřené kulové hnízdo a začali se zdržovat neustále v budce, tedy alespoň v mé přítomnosti. Byli tiše a o tom, že jsou naživu, mě ujišťoval jen úbytek krmiva v miskách. Asi po dvou týdnech jsem již neodolal a nahlédl do budky – sameček i samička budku při kontrole neopustili, byli nervózní, hrabali a výstražně se naježili a křičeli. Podařilo se mi zahlédnout tři bílá drobná vajíčka, která ovšem do další kontroly, již jsem provedl za další týden, zmizela. Celý průběh hnízdění mě sice nenadchl, ale doufal jsem, že příští hnízdění bude úspěšnější – a také že bylo! Další nakouknutí do budky jsem provedl asi až za měsíc a půl, mezitím probíhaly hnízdní aktivity stejně jako v předchozím případě – loupání další kůry a vylepšování stávajícího hnízda. Pár jsem vůbec neviděl. Našel jsem tam dvě asi týdenní mláďata, ale jejich osud byl stejný jako po kontrole vajíček při předchozím hnízdění – jednoduše beze zbytku zmizela. Tato dvě hnízdění proběhla na podzim a začátkem zimy 2007 v chovné místnosti, kde byli umístěni a odchováváni také agapornisové etiopští a růžohlaví. Teplota se zde pohybovala mezi 17 a 20 °C a vlhkost zde kolísala kolem 60 %.
Po těchto neúspěšných pokusech o hnízdění jsem tento „chovný“ pár can přenechal jinému chovateli, papoušci se mi zdáli moc komplikovaní na odchov.
S agapornisy šedohlavými jsem si dal pauzu až do podzimu 2009, kdy se mi podařilo víceméně náhodou zakoupit dvě roční samičky, sestry z jednoho hnízda, obě ne v moc dobrém stavu i opeření. Na začátku následujícího roku mi kolega chovatel dovezl z Nizozemska dva krásné téměř dvouleté samečky, odchov s kroužky z roku 2008. Měl jsem tedy dva páry, napůl příbuzné, a začal jsem pátrat po dalších agapornisech šedohlavých. Podařilo se mi výměnou s olomouckou zoo moji skupinu caníků rozšířit o dva několikaměsíční samečky z jednoho hnízda a nepříbuznou asi půlroční samičku. Dospělé jedince jsem nahodile spároval a umístil do voliérek 2×1×1,2 m, do vedlejší voliéry stejných rozměrů putovala společně i mláďata získaná ze zoo. Všechny tři boxy byly umístěny vedle sebe a oddělovalo je pouze dvojité pletivo.
Obě dospělé samičky trávily většinu času zavěšeny na pletivu proti sobě a snažily se navzájem si ublížit. Samci byli v klidu a nejevili žádný zájem ani o samice, ani o jedince v sousedních voliérkách. Vyvěsil jsem párům klasické hnízdní budky ležatého typu pro agapornisy a začal jsem předkládat vrbové větvičky. Všichni ptáci se s chutí krmili polozralými klásky trav, v oblibě měli nejvíce ježatku kuří nohu (Echinocloa crus), oblíbili si i nadrobno nakrájené jablko jemně posypané průmyslově vyráběnou suchou vaječnou směsí. Nic se dále v jejich chování nezměnilo, jen jsem přišel postupem času o dva mladé samečky získané ze zoo – vše se událo během jejich prvního přepeřování. Začalo ve mně hlodat podezření, že to není to pravé „ořechové“ pro mne a pro mé chovatelské zařízení, a začal jsem postupně přenechávat zbylé jedince jiným chovatelům. Nejprve samostatnou mladou samičku, následně jeden z párů.
Zbývající poslední pár po odchodu svých sousedů a po vyprázdnění sousedních voliér rázem změnil své chování, začal loupat kůru z vrbových a bezových větviček, střídavě navštěvoval klasickou překližkovou budku i větší kmenovou boudu, která nedopatřením zůstala ve voliéře ještě po papoušcích hnědohlavých (Poicephalus cryptoxanthus). Ptáci stále ve velké boudě něco kutili, ale při vyrušení s křikem mizeli v malé budce. Nakonec jsem se 16. 11. rozhodl tuto velkou boudu odstranit, ale v této obří boudě jsem až po jejím sundání objevil dvě snesená vajíčka. Okamžitě jsem kmenovou budku i s vajíčky nainstaloval zpět na původní místo a malou budku, sloužící jako občasný úkryt, jsem ve voliéře ponechal také, ale pár o ni časem ztratil zájem úplně, sloužila jen k občasnému posezení pro samečka. Pár byl tou dobou krmen klasickou suchou zrninovou směskou pro agapornisy, na kterou bylo položeno nadrobno nakrájené jablko a drobně strouhaná mrkev, to vše posypáno suchou vaječnou směsí, moučkou z kopřiv a rozemletými vaječnými skořápkami. Ptáci se k zrninám museli doslova prokousat či prohrabat. Do vody byl přidáván Promotor L. Ještě jsem je všechny – i ty uhynulé a odchozí – naučil brát drobné ovocno-zeleninové barevné granulky zn. Zupreem.
9. prosince jsem při kontrole budky objevil jedno vylíhnuté mládě, o čtyři dny později již tři mladé a dvě čistá vejce. Ptáci kontroly budky, která byla zavěšená na čelní straně voliéry, snášeli dobře. Samička seděla jako přibitá, sameček budku opouštěl a odlétl vždy na vzdálenější bidlo. Na Štědrý den jsem se rozhodl je vyfotit, ale v budce již byla jen dvě mláďátka a dvě vejce. Další kontrola proběhla až 9. ledna a prozradila, že se jedná o dva samečky, ale jedno z téměř měsíčních mláďat bylo samičkou obíráno na hlavičce a na zádech mezi křídly. Rozhodl jsem se tedy obě mláďata odebrat a ručně dokrmit.
Prvních pár dnů byla teplota v odchovně nastavena na 28 °C a byli krmeni dokrmovací směsí zn. Harrison's doplněnou o Avian Enzyme, každé 4 hodiny asi 1 cm3 kaše. Krmení probíhalo injekční stříkačkou. Po týdnu konzumovali již téměř 2 cm3 každých 5 hodin, jen sameček s horším opeřením měl občas problémy s vytrávením. Vše se vždy na pár dnů upravilo podáváním kmínového čaje. 27. ledna jsem oba mladé samečky přemístil z odchovny do klece, do pokojové teploty asi 23 °C. Mladí již sami obírali klásek senegalského prosa, zkoušeli okusovat i máčený piškot a kousek jablka. Později začali mít zájem o předkládanou směs zrnin, nejprve o lesknici a oves, následně i o proso. Kardi a pohanka zůstávaly nepovšimnuty, střídavý zájem byl o nedozralé a rozmrazené klásky čiroku.
Mezitím samička ve voliéře trávila opět většinu času v budce a počátkem února jsem opět ve velké kmenové budce nalezl další dvě vajíčka, o dva dny později již byla vajíčka tři, ale samička seděla načepýřená v koutě voliérky na zemi, nemohla totiž snést další vajíčko. Odchytil jsem ji, do zobáčku jsem jí aplikoval opakovaně několik kapek sirupu Calcium chloratum a přemístil jsem ji do odchovny vytopené na 30 °C, kde během několika hodin snesla neporušené vejce normální velikosti, jen na povrchu bylo drsné, jakoby posypané drobnou krupičkou. Poté byla samička navrácena do voliéry, vajíčko jsem přidal do budky k ostatním a za malou chvíli již samička začala vajíčka zahřívat. Následující dny přibylo ještě jedno vejce, samička tedy seděla na celkem pěti vejcích.
Mladí z předchozího hnízdění dopeřovali, byli již téměř samostatní i v příjmu potravy, ale jeden z odchovaných samečků – ten, který byl oškubáván samičkou v hnízdě – začal být netečný a i přes poskytnutou péči, spočívající v přemístění do tepla odchovny, podávání tekutin a opět krmení kaší Harrison's, za dva dny uhynul.
Rodičovský pár mezitím odchoval z pěti snesených vajec dvě mláďata, tentokrát samce a samičku. Odchovávaní mladí samečkové měli od počátku opeřování šedou hlavičku. Odchov se u tohoto páru podařil během následujícího roku ještě třikrát, později samička při přepeřování uhynula.
Tyto úspěšné odchovy probíhaly v odchovné místnosti při teplotě nad 20 °C a vhlkosti 60 %. Společnost canám tentokrát tvořily dva hnízdící páry papoušků senegalských na opačném konci místnosti.
Závěr
Moje zkušenost je následující – agapornisové šedohlaví nejsou papoušci pro úplné začátečníky, osobně je považuji za velmi delikátní a zvláště za choulostivé v období přepeřování, snad jim chybí něco, co v zajetí nedostávají. Polovina snesených vajec u mne byla vždy neoplozena, líhnivost oplozených vajec byla 100 % a z vylíhnutých mláďat jsem vždy o necelou polovinu během prvního půlroku přišel, příčina byla v trávení a v přepeřování. Ze 17 mladých odchovaných od dvou párů jsem dokázal udržet při životě jen 11.
Odchovy se mi podařily jak ve větším prostoru voliérky, tak později v bednových klecích, ale bez možnosti vizuálního kontaktu s jedinci téhož druhu. Ve zmiňované zoo, ze které jsem získal odchovy, je odchovávají v prostorných voliérách ve společnosti jiného hmyzožravého ptactva (leskoptví), ale některá mláďata can byla v této smíšené voliéře bezprostředně po opuštění budky svými spolubydlícími usmrcena …