Čejka chocholatá Vanellus vanellus (Linnaeus, 1758)
Systematika
Co jsem se tenkrát naučil, jsem tedy dávno zapomněl a mám jen povrchní povědomí, co se pod pojmem bahňáci myslí. Všichni ten název používají, i když v současnosti neexistuje. Tak jsem si musel otevřít několikero tištěného, abych se ujistil, jak se to vlastně dneska vykládá. A jestli bývala čejka vůbec někdy bahňákem? Ulevilo se mi, bývala. To se mi tedy opravdu velice ulevilo! Je to totiž asi jediný z někdejších bahňáků, kterého poznám bez mrknutí oka. Dneska by se dalo říci, že jsou to ptáci, kteří se rádi čvachtají v blátě. Odborněji je to tak, že jsou to ptáci řazení do řádu Charadriiformes, kdysi česky bahňáci, v současnosti dlouhokřídlí. Používám názor uplatněný v knize „Soustava a české názvosloví ptáků světa“. Celý řád je dále dělen na množství čeledí. Čejka chocholatá je uvedena hned na prvním místě v čeledi Charadriidae (Leach, 1820), která se česky jmenuje kulíkovití. V tomto případě je do této čeledi zahrnuto na 67 druhů. Čejky mají vyhrazenu svoji vlastní podčeleď Vanellinae, kde najdeme na 24 různých druhů. Exotické čejky se často chovají ve voliérách, dokonce jsem je zahlédl i u nás. Viděl jsem je kdysi na výstavě ve Strančicích, i když si dnes již nepamatuji, o který druh tenkrát šlo. Nejvíce druhů někdejších bahňáků jsem viděl v ptačí zoo Walsrode, kde pro tyto ptáky mají opravdu vkusně upravenou voliéru se stále tekoucí vodou. Další druhy bahňáků, které jsem viděl na vlastní oči v přírodě, bych spočítal lehce. Kromě tedy čejek. Ty jsou jakousi výjimkou, i když je samozřejmě také nenajdeme všude.
Kde najdeme čejky
Nejspíš je uvidíme brzy na jaře, kdy přes naše území protahují někdy ve velkých počtech. Někde v Polabí uvidíme mnohdy i tisícová hejna odpočívající na rozmočených polích. V hnízdní době najdeme u nás čejky na vlhkých loukách a polích, nejspíše někde v jižních Čechách. Také na jižní nebo severní Moravě, kde má krajina placatější charakter, a je tam tudíž voda na větších plochách. Čejka je sice dobrým letcem, ale jinak chodí pěšky, potravu sbírá na zemi. Příliš vysoké travní porosty nijak nemiluje, nanejvýš v nich ukrývá svoje hnízda. Dnešní zemědělství pracuje na velikých lánech, o jakých ani kolchozníci nemohli snít. Když zmizely meze a polní cesty, kde tedy mají čejky pěšky chodit? Nedivme se tudíž, že jich ubývá. Dokáží však využít příležitosti. To, co vidíte na obrázku, není žádný skutečný rybníček, ale jen obyčejná velelouže, která vznikla koncem jara po vydatných deštích. Nenapájí to žádný pramen spodní vody. To samo by asi žádné čejky nepřilákalo, jenže vzadu za tou louží je úhor, vzniklý po polním velehnojišti. Půda tam byla sice zorána, ale asi neoseta. Hlavní rostlinou je rmen a je tam hodně nezarostlé půdy. To přitahuje mnohé druhy ptáků, kteří potřebují ke svému životu chodit pěšky. Třeba je tam hodně skřivanů polních a slétávají se sem hejna holubů doupňáků, které jsem jinak léta neviděl. Navíc je to tak daleko od silnice, že tam nedohlédnete. Nikdo tam nechodí, nanejvýše tam jednou nebo dvakrát týdně přejede traktor, když si zkracuje cestu. Mají to sice pod dozorem krkavci, ale ani tito velebystří lupiči to nedokázali zcela vyžrat. Dá se předpokládat, že tady nějaká ta čejka vyrostla. Jakmile začnou létat, nemusí se krkavců příliš obávat. Létají obratněji a rychleji než oni a jsou velmi opatrné. Pěšky se k nim nepřiblížíte. Auto nebo traktor však ptáci vyhodnotí jako neškodnou věc, tudíž se k nim dostanete na příhodnou vzdálenost, ze které se dá pořídit již nějaká ta fotka. Tam, kde hnízdí, se čejky prozradí jen tak, že když se dostanete do jejich teritoria, létají v uctivé vzdálenosti okolo, za hlasitého křiku. Jejich let a tvar křídel jsou natolik typické, že jim daly i jedno lidové pojmenování. Vypadají jako létající, stále se otevírající kniha, jak se jim také někdy od středověku říkalo. Ono se jim tak sice říkalo kvůli jejich volání, ale mně jejich let připadá, jako když si vítr hraje se stránkami otevřené knihy.
Hnízdění čejek
Čejka jako příslušník někdejšího řádu bahňáků staví svá hnízda na zemi. Někde v trávě, na vlhké louce si vystele mělký důlek, do kterého snáší obvykle čtyři skvrnitá, maskovaná vejce. Jen vzácně je počet vajec jiný, mezi dvěma a šesti. Hnízda bývají na místech, odkud má samice zahřívající vejce dobrý rozhled. Při dnešním způsobu hospodaření na polích jsou její hnízda s vejci nebo malá kuřata velmi ohrožena. Louky se na jaře válcují, zoraná pole vláčí, tím přijde vniveč hodně hnízd. Nesmíme zapomenout ani na krkavce, nad kterými ochránci tolik jásají, že představují nedotčenou přírodu. Ti jsou dnes u nás celoplošně rozšíření a vědí, že když samice dlouho sedí na jednom místě, má pod sebou vejce. Čejka sama se u nás nestřílí, nepamatuji se, že by se o ní mluvilo jako o lovné zvěři. Její maso bylo považováno za nechutné. Ale bývalo jich tolik, že se někde sbírala jejich vejce, která naopak byla považována za lahůdku. Bylo to zajímavé asi i proto, že vejce čejek byla k disposici v době, kdy domácí slepice na jaře právě nenesly. Brehm říká, že čejky v zajetí brzy zkrotnou a stávají se záhy velmi krotkými a přítulnými, berou ošetřovateli potravu z ruky a též jej doprovázejí.
Na vejcích sedí samice 21 až 29 dní. Vejce jsou uložena v hnízdním důlku vždy špičatějším koncem k sobě a samice jejich polohu pečlivě ošetřuje. Po vylíhnutí odvádí samice kuřata brzy od hnízda, v řádu několika hodin. Líhnou se v ranních hodinách a do večera jsou z hnízda pryč. Pak se musí živit sama, samice je však čas od času zahřívá. Když na jaře není dostatek potravy, hodně kuřat nepřežije. Po vylíhnutí váží malá kuřátka 14 až 20 gramů. Při dobrých podmínkách přibírají kuřata zpočátku až 4 gramy denně, později ještě o 2 gramy více. Po měsíci dosahují asi 160 gramů a ve věku asi 35 až 40 dnů jsou vzletná. Překonala nejnebezpečnější období svého života. Čeká je sice ještě hodně svízelných situací, třeba někdy ke konci zimy, kdy je mohou překvapit nenadálé pozdní mrazy, to jsou však již silná a vybavená zkušenostmi natolik, že dovedou překonat ledacos. Čejky jsou dlouhověkými ptáky. Uvádí se, že se dožívají nejméně 25 let. To je na tak malého tvora úctyhodný věk.
Čím se čejky živí
Čejky se živí rozmanitými bezobratlými živočichy, které sbírají z povrchu země nebo v mělké vodě. Všichni se ovšem domnívají, že nejdůležitější jsou pro ně žížaly. Co by nakonec měly žrát brzy na jaře? Kromě žížal vlastně ani nic jiného není. V jejich žaludcích prý byla nalezena, sice vzácně, ale přeci jenom, i nějaká semena. U tohoto údaje však chyběl časový údaj. Pokud tomu tak bylo při nějakém tom jarním mrazu, dovedu si představit, že asi šlo o akt čirého zoufalství. Živit se žížalami není zas až tak velký problém, ve vlhké zemi jich bývá dostatek, zvláště v okolí polních hnojišť. Tam také bývají čejky často pozorovány. Čím živí čejky v zoologických zahradách, se budu muset ještě zeptat, ovšem v současnosti by to neměl být nějaký velký problém. Většina bahňáků, včetně čejek, žije v severněji položených zemích. Na severu Evropy jsou rozsáhlá bažinatá území s mělkou vodou, která jsou na jaře a v raném létě přeplněná komáry, jejich larvami a ovády. Jejich larvy, žijící v mělké vodě, jsou potravou pro hodně druhů ptáků. Od různých druhů bahňáků až po pěnkavu jikavce. I od nás existuje fotografie nějakého bahňáka, pořízená velmi kvalitním digi fotoaparátem s vysokou rozlišovací schopností a rychlým ostřením, jak drží ve špičce zobáku právě vylíhlého ováda. Budiž za to pochválen. Nesnáším hovada. Čejka však nemá příliš dlouhý zobák, takže se ani v měkké půdě nedostane tak hluboko do země jako jiné druhy bahňáků. Čejky však nezůstávají na hnízdišti příliš dlouho, a když v létě půda příliš ztvrdne, přesouvají se na jiná stanoviště, kde se mohou lépe uživit.
Tah čejek
Čejka je u nás tažným ptákem, na zimu od nás tito ptáci odlétají. Můžeme někde na polích vidět i větší počet čejek ještě někdy v listopadu, to však nejsou naši ptáci, ale ptáci stále ještě protahující na zimoviště odněkud, třeba až z oblastí severního Ruska. Výskyt čejek se u nás uvádí podle ornitologických tabulek mezi únorem a listopadem. Hnízdní populace podle odhadů z přelomu tisíciletí se uvádí na 20 až 40 tisíc hnízdících párů. Výjimečně u nás některé čejky i přezimují, odhad zimní populace je uváděn mezi 800 až 1 600 jedinci. To je však jen třeba za příhodné, teplé zimy a na nějakém velkém, vypuštěném rybníce. Napadá mě například Nesyt. Tah našich čejek je docela dobře zdokumentován. No, to docela dobře platí tedy ve významu oproti jiným ptákům, nikoliv tak, že bychom migraci čejek znali snad do detailu. Ono je to všechno malinko složitější. U čejek je třeba znám takzvaný tah oklikou. Není to tedy tak, že by se ptáci srazili do hejna a potom společně odletěli nejkratší cestou do zimoviště. To vůbec ne. Naše čejky se dávají ponejprv na vandr. Přitom ještě navíc mladí se snaží poznávat cizí krajiny v širším rozsahu než staří, kteří již preferují bližší, ale jistější lokality. Nejoblíbenější zimoviště našich čejek leží v západní Francii, na mořském pobřeží Biskajského zálivu. Nebo na jihu v deltě řeky Rhôny. A potom v severní Itálii v Pádské nížině. Přičemž ještě třeba čejky z našich krajin mají i oblíbenější destinace. Říká se například, že ty z jižní Moravy létají více do severní Itálie, ze severní Moravy pak spíše do Francie. Naše čejky byly ovšem zastiženy jak v Anglii, tak ve Španělsku a až v severní Africe. Nejlepší je pro ně ovšem zimování na mořském pobřeží s vysokým přílivem a odlivem, kde najdou bohatě prostřený stůl kdykoliv. Čejky se k nám vrací poměrně brzy na jaře, již někdy koncem února. Čejka je tak spolu se skřivany a špačky zvěstovatelem jara. Zatímco odlet čejek od nás je nenápadným jevem, jednotlivci se objevují oklikou na zimovištích již i v průběhu července, přílet k nám se děje přímočaře, nejkratší cestou. Fotografoval jsem tyto čejky dvakrát v první polovině července. Nemohu tedy dost dobře říci, jestli to byli ptáci tam hnízdící, nebo již na potulce. Prostředí bylo sice příznivé i pro hnízdění, nicméně jsem tam dříve nebyl. Je tam sice jakási polní cesta, nebo lépe řečeno nějaký její zbytek, ale auto by tam jistojistě uvázlo v bahně. Pěšky již ani nechodím, ale on tam nechodí nikdo. Jednou dvakrát jsem viděl projíždět traktor. Jednou pak jakéhosi sportovce na horském kole, který usilovně šlapal, aby se dostal zpět na lepší silnici. Jinak je to území o průměru asi tří kilometrů, kde nepotkáte živáčka. Proč to říkám? Inu proto, abych upozornil na to, že my dneska vidíme všechno jen z jedoucího auta, a mnoho nám proto uniká. Co s tím? Inu nic, jenom bychom to měli brát v potaz.
Stará jména čejky
České jméno čejka je pojmenování opravdu staré a existuje o tom i písemný doklad. Před rokem 1366 píše mistr svatovítské kapituly Bartoloměj z Chlumce, zvaný Claretus, v knize Ortulus phisiologiae, že čejka je malý pták velikosti drozda a v letu říkává: „Knihy, knihy,“ ale nikdy žádné nečte! Ačkoliv se čejce říkalo čejka již ve středověku, měla celou řadu dalších lidových pojmenování. Zdeněk Klůz zaznamenal tato: áhežka, áhyžka, čajka, čejka, čejka obecná, kniha, knihavka, knihora, knihovka, kníha, kníhora, kníhovka, kolajka, koliha, kyviz, mikačka, piviska, „stará dívka“, „stará panna“, vdova. Nemůžeme si stěžovat, že by snad naše rodná řeč nebyla dostatečně pestrá, ale měli bychom si dávat větší pozor na to, abychom ji lépe používali.
Tak to by asi bylo pro dnešek všechno. Dalo by se však i pokračovat, nicméně by potom text byl zase příliš dlouhý. Připravte se však na další díly toho, co viděl pozorovatel sedící v autě zaparkovaném mimo silnici. Vydržel jsem to vždy tak maximálně přes dvě hodiny. Potom se musíte již protáhnout a také budíte nezaslouženou pozornost. Stejně čekám, že na mě někdo všímavý zavolá policajty. Jeden místní, jedoucí na mopedu, civěl na mě za jízdy tak dlouho, až si to mastil pankejtem. Ještěže sebou nepraštil, že to nakonec vybral, to bych potom musel asi přelakovat auto na jinou barvu. Kdybych někoho okradl, asi by to bylo normálnější. Oni si asi myslí, že tam stejně nějakou tu zlodějnu okukuju. Proč bych tam asi takhle dřepěl, no ne?
