Povodeň

Je počátek června 2013 a Českým královstvím se, už kdoví pokolikáté, žene povodeň. Masy vody ze západu a jihu země se spojují v mocný proud, který udeří na srdce země a řítí se dál na sever, nechávaje za sebou spoušť a obrovské škody, tisíce nešťastníků, co přišli o všechno, zraněné i mrtvé. Rádio, televize a noviny o ničem jiném nemluví a nepíší, je to událost, pro média hotové žně.

Před čtyřmi lety přišla povodeň i k nám do údolí Ploučnice. Bylo to v červenci, přišla ta voda náhle, jako blesk z čistého nebe, však ji taky nazvali „bleskovou povodní“. To, co bude následovat, je příběh chovatele poštovních holubů.

Srdceryvný pohled

Čtvrtého července byla sobota, letěl se závod holubů z Německa, nic moc daleko, střední vzdálenost, co ji holubi obvykle překonají po obědě. Jenže před obědem začalo pršet a po něm lejt jako z konve. Že by se v tomhle nečasu holubi vrátili nějak brzo, to ani nápad. Holubář si nazul holínky, gumový kabát a rybářský klobouk – co kdyby? To už nepršelo, z nebe padaly proudy vody silné jako provazy a silně bušily holubáře do zad a ramen. Nepřiletí ani brko. Holubář postával v dílně za oknem, díval se na silnici a taky na potok, co mu obtékal zahradu a jehož hladina se rychle zvedala. Měl by přijet Venca, pomyslel si holubář, to byl kamarád vedle ze vsi, co slíbil, že přijede hned, jak něco přiletí. Po chvíli se skutečně ozval klakson a holubář vyšel k silnici do toho nečasu. Nebyl to Venca, to auto přijelo z druhé strany, řidič jednou rukou řídil i mačkal klakson, druhou ukazoval někam za sebe. Holubář chvíli zíral, až to uviděl: přímo k němu se hnalo „cosi“ tmavého, mohutného, vydávajícího temné dunění. Holubář zpanikařil a rychle vběhl do dílny a po schodech do patra, dostal strach z toho neznámého, co se valilo na jeho dům a dílnu. Nahoře to z něj spadlo, byla to voda, možná dva metry do výšky špinavé vody plné bláta, trávy, planěk z plotů, valila se rychle mezi domy přes zahrady a silnici, nic ji nedokázalo zastavit. Nejdřív ta špína přišla potokem, přelila se přes zahradu a zdvihla menší holubník s výletky. Bouda se zachvěla, pohnula snad o metr, padla na předek, na okna, dveře, výlety, a pomalu začala plout přes zahradu. Druhý holubník vydržel mnohem déle, však to taky byl těžký vysloužilý železniční vagon, ale i ten se zvedl, zachvěl a padl na záda. Uplaval jen kousek, cestou srovnal se zemí skleník, kde holubářova manželka pěstovala kytky, a jen sklo zmizelo pod hladinou, zarazil se holubník o nízkou stráňku. Holubář stál u okna a srdce mu to rvalo, když viděl, jak dírou v boku holubníku čas od času voda přináší špinavé chuchvalce peří holubů, co bývali závodníky rychlými jako šíp.

Přijít o všechno

Netrvalo to ani hodinu a voda téměř odtekla. V dílně zůstalo pár louží bláta a špína, na zahradě voda sice byla, ale v holínkách se dalo k holubníkům dojít. Ve velkém přežila tak třetina holubů, seděli na plovoucích rámech od budníků a na dřevěných hnízdech. Holoubata, vajíčka, všechno pryč, holubář sbíral mokré holuby a nosil je na plochou střechu králíkárny. Druhý, menší holubník se zarazil o stromy na konci zahrady a nepřežil v něm ani jediný výletek, neměli si na co sednout, nic neplavalo, všech téměř sedmdesát mladých pošťáků odvezl na kolečku. Příští hodiny a nejbližší dny přivedly davy čumilů, ale taky přišli pojišťováci a lidé z charitativních organizací. Holubář čistil dílnu, vynášel uhlí ze sklepa, protože to byla jediná škoda, co mu vznikla. Voda na dům udeřila ze strany, kde nejsou dveře, barák obtekla a to, co nateklo dovnitř, zůstalo na chodbě. Nejvíce to odnesl živý plot mezi silnicí a domem a pak taky zahrada. Všude plno špíny, bláta a igelitů. Holubi posedávali na padlém holubníku a na okolních stromech, holubář jim občas nasypal na kamenný dvůr a na to malé hejnko se díval s hořkostí. Vždyť to vůbec nemá cenu, člověk se s něčím léta hmoždí a pak během chvíle přijde o všechno.

Kolega z Plzně

Třetí den se zastavil starosta, že prý se jim na úřad napsal člověk někde od Plzně, taky si s povodní před lety užil své, a nabízí zadarmo, jen za odvoz, zachovalý stroj, co by se holubářovi mohl hodit. Starosta podal lístek s telefonem, ať se domluví sami, a šel pryč. Holubář na lístek zapomněl, měl úplně jiné starosti, práce nad hlavu, až toho měl plné zuby. Nejlepší by bylo se vším seknout a někam ujet, vzpomněl si při tom na kolegu od Plzně. Zavolal mu, druhý den připřáhl za auto přívěs a rozjel se k městu piva.

Tři neděle na člunu

Ten člověk bydlel na okraji vesnice v přízemním domku, byl ještě poměrně mladý a řemeslo provozoval v někdejší garáži přistavěné k domku. Deset centimetrů pod stropem měl znamení, kam až tenkrát sahala voda. Ale kde se tu vzala, divil se holubář, vždyť tu není ani potok, ani řeka. Bylo mu ukázáno až kamsi k obzoru, k řadě stromů, tam je řeka. Tři neděle jsem jezdil na člunu a vozil krmení králíkům a slepicím, co žili na půdě. Králíci se prokousali a většina se jich utopila v ložnici. Když voda opadla, prohrabávali se k domu půlmetrovým blátíčkem hrably na sníh a zrovna tolik toho bláta bylo i uvnitř. Téměř všechno, co měli, museli vyhodit. S dílnou pomohli známí i docela cizí lidé, tyhle mašiny se mi tenkrát sešly dokonce tři, že prý bude jen rád, pokud někomu pomůže. Naložili stroj, holubář poděkoval a rozloučil se, cesta domů je daleká. Čím více se k domovu blížil, tím lehčeji mu bylo, vždyť jemu se nestalo téměř nic, vždyť to ani nestojí za řeč. Jen dojel, doběhl pro souseda, aby mu pomohl stroj vyložit, a hned s ním dohodl, jestli by mu zítra nepomohl postavit holubník, že ještě sežene pár chlapů. Soused přikývl a jako by říkal – to se mělo udělat už dávno.