Začínáme s holubářstvím – 26. díl Holubi v Evropě I
Při zevrubném pohledu na holubářství ve světě nalézáme řadu různých ukazatelů. Jsou jimi způsob chovu, zaměřenost, krmení, kroužkování, vystavování, trhy, posuzování, propagace v masmédiích a mnoho dalších aspektů. Cestu od „tradičního“ pojetí holubaření k „modernímu“ zrychlují možnosti přepravy holubů, metod i know–how v podstatě ze dne na den, kamkoliv si usmyslíme. Vliv oblastí není nejzásadnější. Hlavním motorem holubářství byl vždy „lidský faktor“. Jedinec nebo skupina nadšenců toužící po soužití anebo zušlechťování těchto ušlechtilých tvorů. Jak jednoduché je to s dopravou vědění a produktů, o to náročnější bývá přeprava holubů na velké vzdálenosti. Proto až na výjimky zůstává okrasné holubářství lokálně ohraničeno, nekonají se celosvětové výstavy, ale nanejvýš kontinentální, například severoamerické, evropské či australské. Světové výstavy holubů, například „otevřená“ severoamerická pávíků v Kanadě v roce 2010 s účastí chovatelů z Evropy, jsou výjimečné a jejich četnost bude dále omezovat nákladnost letecké přepravy.
Evropský svaz chovatelů
Myšlenka sdružit chovatele ve světě vznikla v USA již v době, kdy nastal boom zakládání chovatelských klubů a organizací, tedy na přelomu 19. a 20. století. V roce 1912 bylo v Londýně založeno Mezinárodní společenství pro výzkum a hodnocení drůbeže, kterému předsedali zástupci Velké Británie a USA. Počáteční složení ze zástupců dvaceti zemí se časem rozrostlo na padesátku členů. Společnost zorganizovala již v té době světové drůbežnické kongresy, první v Haagu v roce 1921, druhý v roce 1924 v Barceloně a třetí v roce 1927 v kanadské Ottawě. Slávu českému holubářství přinesl hned další kongres, který se uskutečnil v roce 1930 v Londýně s naší bohatou účastí. Poukázal na přednosti, ale i negativa našeho směřování a byl velkou vzpruhou pro naše nadšené holubáře. Další světové akce se uskutečnily v Římě, Lipsku a v roce 1939 v Clevelandu, každá s návštěvou mezi 100 000 a 300 000 návštěvníky. Další akce tohoto druhu ukončila druhá světová válka, ale již před ní, 18. června 1938, se v Bruselu podařilo založit Mezinárodní spolek chovatelů drobných zvířat. Vznikl proto, že drůbežářské kongresy se stále více profesionalizovaly a na drobná zvířata na nich bylo stále méně místa. Zrodila se tak organizace slučující Francii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko, která se pod vedením J. B. W. A. Giesberse v roce 1954 v Duisburgu transformovala v Evropský svaz chovatelů (EE).
V současné době evropský svaz soustřeďuje 29 evropských zemí a pět sekcí (holubi + poštovní holubi, králíci, drůbež, okrasné ptactvo a morčata), ve kterých působí nejméně 2,5 milionu chovatelů. Těžiště faktické činnosti EE spočívá v organizování evropských výstav, z nichž první se měla uskutečnit v roce 1938 v Metách, ale ze zřejmých důvodů se nekonala. První akci tedy hostil Haag v roce 1948. Dvouletá perioda byla později rozšířena na tříletou. Dvakrát se konaly také v České republice (Brno 1998, Praha 2004) a jednou na Slovensku (Nitra 2009). Jejich dobré zvládnutí znamenalo pro naše přední funkcionáře Herberta Zense, Slavibora Petržílku, Ing. Petera Žuffu a Ing. Jaroslava Kratochvíla jmenování čestným členem EE. Posledně jmenovaný Ing. Kratochvíl od roku 2001 zastává funkci viceprezidenta evropského svazu. Současným prezidentem EE je Gion Gross, čestným prezidentem EE byl nedávno jmenován Urs Freiburghaus, oba ze Švýcarska.
Rozkvět tzv. evropských speciálek pro jednotlivá plemena nebo skupiny plemen začal počátkem 70. let 20. století. U nás se nedávno uskutečnila Evropská výstava moravských pštrosů a blíží se Evropská výstava gigantů a homerů v lednu 2014 na výstavišti v Lysé nad Labem. Na těchto akcích se nejlepší holubáři utkávají o tituly Evropský mistr a Evropský šampion dle reglementu EE. Pro posuzování je využíván evropský oceňovací lístek. Všichni holubi jsou hodnoceni v rozmezí od 90 do 97 bodů, struktura lístku je rozdělena do tří pozic – přednosti, přání a vady, kdy posuzovatel holuba písemně ohodnotí dle těchto propozic. Písemné vyjádření není sice tak názorné jako verbální, ale pro vystavovatele je trvalou hodnotou. Velmi přísně jsou trestány hrubé vady, jejichž výčet uvádí každý vzorník, i vady aplikovatelné pro všechna plemena (například zahmyzení). Posuzování probíhá bez přístupu veřejnosti a posuzovatelé si sami zapisují na předvyplněný lístek. Jednotlivé členské země EE hromadně přešly či přecházejí na evropský systém hodnocení, ke kterému se jako mezinárodní norma využívá německý sborník vzorníků.
Informace z EE jsou k dispozici na internetových stránkách ve třech úředních jazycích (německy, anglicky, francouzsky). EE každoročně v květnu svolává generální zasedání, kde probíhají jednání v jednotlivých sekcích i generální mítink společný pro všechny; jsou organizována i mezinárodní školení. V roce 2011 se uskutečnilo školení pro sekci holubi v Hradci Králové, v minulém roce v Německu a letos v Rumunsku ve městě Sibiu. Od EV v Lipsku 2006 jsou součástí evropských výstav také evropské výstavy mladých chovatelů. Evropský svaz doporučuje plastové kroužky, které vždy musí nést označení EE. Zajímavostí je, že svaz není nijak financován z evropských dotací, ale na svoji činnost získává prostředky z členských příspěvků, evropských výstav a aktuálně i z evropských speciálek. Zástupcem České republiky v EE pro sekci holubi je autor článku.
Dánsko
V minulosti se o rozvoj holubářství zasloužilo hanzovní město Kodaň, kde probíhal čilý obchodní ruch. Na základě z Indie přivezeného materiálu zde vznikli dánští rejdiči, úžasní představitelé vzpřímeného holuba s vyššíma nohama a krkem, červenými obočnicemi, prokrveným zobákem a perlovýma očima, chovaní v mnoha kresbách a barevných modifikacích včetně mandlových. Jak tomu bylo v minulosti běžným zvykem, i někteří dánští králové se věnovali chovu holubů. Počátky holubářské organizace spadají do roku 1884, přičemž nedlouho předtím (1872) se uskutečnila první výstava. Dánský svaz organizuje celostátní výstavy s obsazením mezi 3 až 4 tisíci holubů. V sousedním Švédsku se dosud chovají angličtí indiáni z nejstarší evropské linie s mimořádně rozvinutými bradavičnatými znaky.
Francie
Rozmach chovu holubů nastal v 8. století za Karla I. Velikého, který vydal nařízení, že každý soudce bude mít na svém panství chov pávů, bažantů, kachen, křepelek a holubů. Smyslem tohoto nařízení bylo zajistit dostatek čerstvého masa v dobách, kdy se maso dalo uchovávat jen uzením nebo solením. Jemné a žádané bílé maso bylo dlouhou dobu neznámé a jediným jeho zdrojem byla holoubata. Jenom měšťané a šlechta mohli stavět holubí věže a v nich chovat holuby. Vznikaly holubníky ve tvaru věží s typickou architekturou, z nichž se mnohé dochovaly do dnešní doby. Od prvopočátku bylo francouzské holubářství orientováno na hospodářské využití holubů a tento fakt se odrazil též při šlechtění národních plemen. Přesně tři týdny po dobytí Bastily, dne 4. 8. 1789, bylo vyšším vrstvám zrušeno exkluzivní právo držet holuby. Teprve ve 20. století získalo francouzské holubářství sportovního ducha a otevřelo se světu. Milníkem byl rok 1903, kdy byl v Paříži založen francouzský holubářský klub Société Nationale de Colombiculture. Od roku 1975 vychází odborný dvouměsíčník Colombicultura. V současné době je ve Francii chováno přes 400 holubích plemen, čemuž odpovídá moderní sborník vzorníků vybavený velmi kvalitními kresbami. Francouzské holubářství je výrazně klubově orientováno, speciálních klubů je v současnosti činných 36. Hlavní a zásadní těžiště dosud zaujímají holubi tvaru (dříve užitkoví), kterých je 16 z celkového počtu 24 francouzských plemen. Mezi pilíře této skupiny patří nám dobře známý říman a montaubánec, dále i u nás chovaní mondén, karnó a košoa. Majestátním dojmem a osobitou ušlechtilostí působí nepřehlédnutelný gierský holub, který je ozdobou každé mezinárodní výstavy. Zvláštní barevností zaujme brivský černohlávek, plnobarevný holub, u kterého vytváří jemnou šupinatost projev faktoru penciled. Z holubů v ostatních skupinách jsou nejznámější francouzský voláč, vysokonohý, ušlechtilý a hladkonohý voláč v bílém zbarvení nebo v anglické kresbě, majestátní francouzská bagdeta a pak voláč lilský, který je slušně rozšířen v Německu. Na celostátních výstavách se schází mezi 5 000 a 6 000 holuby. V prosinci 2003 oslavili francouzští holubáři 100. výročí založení chovatelské organizace, kdy se sešlo celkem 10 000 holubů na výstavišti v Chambéry. V Metách v roce 2015 očekáváme nejbližší evropskou výstavu drobných zvířat, míří tedy do míst, kde se EV měla konat vůbec poprvé.
Nizozemsko
Úzký vztah s okrasnými holuby začal velmi brzy díky čilému obchodu po rozvoji mořeplavectví. Řadu později zdokonalených plemen lze identifikovat na malbách holandských malířů. Svaz nizozemských spolků chovatelů okrasných holubů byl založen v roce 1923 a sdružuje asi 2 500 chovatelů. Mnohem více je v Nizozemsku, obdobně jako v jižně ležící Belgii, chovatelů poštovních holubů. Nizozemci stále nezapírají obchodního ducha a odsud míří většina importů a exportů holubů z Evropy do světa a naopak. Z hlediska tamních šlechtitelských počinů lze vyzvednout vyšlechtění staroholandských kapucínů, voorburských voláčů nebo u nás rozšířenějších holandských výstavních holubů. Nejméně podstatná část aktivit se zaměřila na chov okrasných holubů letově dovedných plemen, jako jsou španělští voláči a slenkové. Tito holubi mají výstavní využití, ale prvořadé jsou jejich atributy letového mistrovství. Vychází časopisy Avicultura a Fokkersbelangen. Původní systém posuzování byl založený na stobodové stupnici, ve které se využívala škála od 83 do 98 bodů. Oceňovací list nebyl rozdělen na kolonky, ale sloužil k písemnému zachycení kvality stěžejních znaků, před několika lety byl nahrazen tzv. evropským systémem.
(Příště dokončení – Holubi v Evropě II)
