Polský chrt

Polský chrt je velmi málo známé a zřídka chované plemeno. V Polsku je aktivních kolem 10 chovatelských stanic, několik málo dalších je v USA a ve Francii. Nemnoho jednotlivců polského chrta najdeme také například v Belgii, Nizozemsku, ale i v České republice. Je typickým chrtem vzhledem i povahou, ovšem nenápadný, bez líbivých třásní a pro mnohé lidi na pohled až příliš „obyčejný“. Přesto ten, kdo by po pečlivém nastudování jeho povahy došel k názoru, že by to mohl být ten pravý pes, jistě nebude litovat, neboť určité významné osobní kouzlo tento velký pes má.

Je Polský chrt polský?

Nad jeho historií se vznáší spousta otazníků, a to nejen z dob dávno minulých. Jisté indicie o jeho existenci před několika staletími existují, ale je jich pramálo a jsou i málo určité. Běžně se uvádí, že polský chrt existuje od 13. století a byl považován za vyhynulého v polovině 20. století. Ovšem hrstka polských nadšenců v čele s M. Szmurlo-Gadziowskou nechtěla věřit, že by existence – a tedy i záchrana – tohoto starobylého plemene byla nulová. Pustili se do vyhledávání typických představitelů polského chrta a započali s jeho regenerací. Těžko říci, zda na počátku stáli chrti ryze polského původu, ale rozhlédneme-li se dnes, zjistíme, že jejich snaha, způsob plemenitby a konečný záměr měly smysl.

Od počátku snahy o regeneraci plemene docházelo ke sporům s ruskou stranou. Polsko totiž bylo během své historie několikrát rozděleno a příhraničí prošlo mnohými změnami. Neustále tedy vyvstávala otázka, zda polský chrt má původ polský, nebo ruský, pobaltský, či ukrajinský. Pravda také je, že základ novodobého chovu – první tři jedince, vybrali polští chovatelé, i přes odpor Polského kynologického svazu, na bývalém, nikoli současném polském území.

Ruská strana neustále trvala na dokonalých odpovědích na některé otázky. Prvotně ji zajímalo, která plemena se podílela na vzniku polského chrta, jaké jsou jeho prapůvodní kořeny a zda jejich doposud mezinárodně neuznané plemeno chortaja borzaja (nikoli barzoj) sehrálo nějakou roli při vzniku „nového“ polského chrta, či se jedná o odlišná plemena, třebaže exteriérem velmi podobná.

Z pochopitelných důvodů se Rusko snažilo bojkotovat mezinárodní uznání polského chrta, plemene, které je po všech stránkách podobné ruskému, o jehož uznání tato země už dlouho usiluje. A to déle nežli polská strana. Plemeno chortaja borzaja je vedeno v plemenné (chovné) knize již od 60. let 20. století, tedy minimálně o 10 let dříve, než začalo docházet k regeneraci polského chrta. Nic nezměnil ani fakt, že uznávaný dávný ruský kynolog V. Gusev veřejně zastával názor, že chortaja borzaja je vlastně polský chrt. Ruský kynologický svaz v čele s panem Maximovem razantně protestoval proti vzniku polského chrta. Poukazoval neustále na to, že plemeno, které polští chovatelé považují za své, je naopak jejich chortaja borzaja.

Blíže k ruskému, nebo perskému chrtovi?

Podobnost, a tedy i z určité, ale značné části stejný původ, polského chrta a plemene chortaja borzaja je zřejmá. Následovalo proto dokládání faktů, slovíčkaření a jistou roli sehrála i taktika. Došlo i na prokazování, jak velký podíl na vzniku polského chrta měl barzoj. Ruští kynologové trvali na tom, že velký, a polští se snažili dokázat, že hlavní podíl na vzniku původního polského chrta měli asijští chrti. Při dokazování původu prastarého polského chrta Polákům nejvíce nahrál fakt, že polští chrti se objevovali především v barvě černé, respektive v barevné kombinaci se základní černou barvou (trikolor, černá s pálením, černá s bílými znaky). Velkou roli v příklonu k verzi polských kynologů měla délka srsti na ocase a končetinách a poměrně krátká srst jinde na těle, která ukazovala na příbuznost se saluki. Polská strana se snažila prokázat svou pravdu nejen historií, ale i výzkumem. Prof. K. Swierzynski a doc. F. Konbrynczuka provedli měření 75 chrtů a procentuálně byl vytvořen profil jednotlivých částí těla polského chrta při srovnání s ostatními plemeny chrtů. Byli mezi nimi chrt polský, anglický (Greyhound), perský (saluki) a ruský (barzoj). Výsledky se výrazně přikláněly k názoru, že polský chrt má nejblíže k perskému chrtovi.

Tak či tak je dnes zřejmé, že nejednou byl barzoj v chovu polských chrtů přikřížen. Kdysi i nedávno. Ale v jaké míře, to je neprokazatelné. To však nic nemění na faktu, že historicky je pro polského chrta základem perský chrt – saluki. Některá literatura sice uvádí, že původní polský chrt vznikl na základě křížení greyhounda a barzoje s místními typy loveckých chrtů, ovšem barzoj je plemenem chrtů relativně mladým, o němž první záznamy pocházejí až ze 17. století, kdežto vznik polského chrta by měl sahat do 13. století. Stále to však nevylučuje fakt, že by v průběhu historie polského chrta nemohl být barzoj přikřížen.

Třebaže se polský chrt hlásí k chrtům asijským, jejichž typickým představitelem je saluki (perský chrt), polský chrt je více jakýmsi přechodem mezi „severskými“ evropskými chrty a chrty asijského původu, typu barzoje.

Na vzhledu i povaze polského chrta se kdysi s největší pravděpodobností podepsalo více typů, chcete-li „plemen“, chrtů kdysi oblíbených, dnes již neexistujících. Jednat se mohlo o turonského, ukrajinského či varjažského chrta. Novodobý typ polského chrta již v sobě takovou barevnou genetickou škálu nemá. A jestliže ano, tak ve velmi malém, až zanedbatelném množství.

Hledání začátku historie polského chrta

Za první zmínku dokazující existenci chrtů na polském území může být považována část z účetní knihy uvádějící výdaje za chrty, kterou vedl Gallus Anonim, jehož narození je uváděno „po roce 1016“. Přesto je věrohodnost textu zřejmá, neboť tentýž člověk napsal první Kroniku polskou. Zmínka o existenci chrtů u dvora nicméně neprokazuje, o který typ chrta se jednalo, proto není považována za jasný doklad o existenci polského chrta. Navíc jméno Gallus Anonim je smyšlené, neboť pravé jméno autora Kroniky polské není známo, přestože se mělo jednat o tutéž významnou osobu, která vedla účetnictví u polského dvora. Ovšem jedním slovem „chrt“ byli společně jmenováni všichni chrti až do začátku 19. století …

Z našeho pohledu jsou za nejslavnější chrty na polském území považováni Kusy a Sokól, psi, kterými byl nadšen spisovatel Adam Mickiewicz (1798–1855) při pobytu na Velkopolském statku bratrů Bojanowských a v díle Pan Tadeáš (epos o 12 zpěvech z roku 1834) se o těchto lovecky vedených psech obšírně zmiňuje. O polském chrtovi píše také hrabě Alexandr v knize „Chrti“, která vyšla ve Lvově v roce 1880. Jeden z nejpřesnějších popisů 19. století se objevil v knize s názvem Sylwan, která byla vydána až v roce 1923.

Polsko je jedna velká rovina, respektive má především nížinatý profil, proto zde byl lov s houževnatými chrty ideální. Prvotním posláním chrta byl lov divoké zvěře, například divokých králíků, zvěře spárkaté, lišek, ale třeba i vlků. Přestože není jisté, na jakou všechnu zvěř byl v historii používán, že pomáhal s lovem vlků, jisté je. Na jejich lov se brali tři, spíše výjimečně čtyři psi. Dva se vypouštěli k dostihnutí vlka a jeden chrt se až do poslední chvíle držel přivázán na vodítku v záloze, pro případ nouze. Na lov ostatní zvěře se bral různý počet psů. Záleželo i na majetnosti šlechtice, velkoleposti akce či na vidině množství ulovené zvěře. Existují záznamy, kdy bylo vedeno na jednom vodítku propojeném přes všechny obojky až 20 chrtů. Častěji se ale brala na lov menší skupina chrtů. V zimě se chrti vozili na saních přikryti dekou a až v případě objevení zvěře byli vypuštěni.

Zámožní lidé si v lovu libovali a používali k němu různé typy loveckých psů. Mezi nimi právě i chrty. Různé malby a dokumenty ukazují, že polský chrt byl po celou dobu své existence poměrně vyrovnaný v typu a že zde existoval opravdu několik století coby běžné „evropské“ lovecké plemeno. V rusky mluvících zemích, ale i v Polsku byli po staletí chrti velmi rozšíření a byli až téměř do 20. století považováni za nejlepší lovecké psy. Je známo, že výrazný krevní podíl měli na těchto chrtech psi z muslimských zemí, jejichž majitelé jezdili směrem na sever obchodovat a nabízeli i své výborné lovecké, především krátkosrsté psy – chrty.

Lov s chrty a s tím spojený chov těchto psů byly v Polsku v roce 1946 zakázány. Represe v poválečném Polsku znamenala pro polské chrty konec. Byli zabíjeni stejně, jako se ničilo vše, co bylo spojeno se šlechtickým původem. O přežití několika málo jedinců polských chrtů se zasloužili paradoxně jen pytláci, kteří si uvědomovali cenu práce těchto psů.

Nezbytná regenerace

Jak již bylo řečeno, není v historii polského chrta mnoho jeho popisů, a tak se autoři novodobého standardu a regenerace plemene opírali o cokoliv, co neslo o těchto psech zmínku. První impulz sice vznikl v 70. letech 20. století, ale až v roce 1981 byla založena provizorní, přípravná plemenná kniha, kam se polští chrti zapisovali. Při novodobé regeneraci posloužila různá plemena chrtů, zřejmě např. greyhound, barzoj, Irský vlkodav a také Deerhound. Bohužel, třebaže regenerace plemene je věcí nedávnou, informace, která plemena byla použita (o jménech nemluvě), nejsou k dispozici. Dlouho byly vidět i typy polského chrta s kulatým hřbetem a náznakem klabonosu. Dnes mají zřetelně blíže k saluki bez dlouhé srsti na uších.

V roce 1985 bylo v Polsku devět chovatelských stanic. Mravenčí práce s výběrem typických jedinců vrcholila v roce 1989, kdy byl na sjezdu FCI v Helsinkách předložen a schválen první oficiální standard polského chrta. Plemeno bylo předběžně schváleno pod č. 333. Radost však netrvala dlouho. Když mělo v roce 1999 v Mexiku dojít k definitivnímu oficiálnímu uznání plemene, Valné shromáždění FCI řeklo ne. Jako důvod bylo uvedeno malé množství chovných linií a stejně tak malé množství chovatelských stanic. V tu dobu jich existovalo 31. Avšak polští kynologové se nevzdávali a hned následující rok, kdy se v Poznani konala Evropská výstava psů, představili na 57 zástupců tohoto plemene z různých evropských zemí. Toto bylo zřejmě impulzem pro mnoho členů rady FCI, aby se přiklonili k uznání polského chrta. A tak v roce 2001, na sjezdu FCI v Paříži, se toto plemeno dočkalo oficiálního mezinárodního uznání FCI.

Z Evropy se polský chrt dostal až na konci osmdesátých let 20. století a v USA se první vrh narodil v roce 1991.

Polský chrt v České republice

Největší chovatelskou stanicí v České republice je „Xantusia“ Ivety Soldánové. Druhou chovatelskou stanicí, která se v naší zemi věnovala polským chrtům, je „Of Darkness“ paní Barbory Bláhové. Tyto dvě chovatelky se jako jediné věnovaly chovu polských chrtů a paní Soldánová i výrazně jejich propagaci. Prvního polského chrta dovezla v roce 2002 B. Bláhová. Jednalo se o fenu jménem Nadia Lowiecka Dusza. Druhou fenu dovezla také z Polska I. Soldánová. Šlo o následně velmi úspěšnou Czujnu Arcturus. Následovaly další importy, především do jmenovaných chovatelských stanic. První štěňata se narodila v chovatelské stanici Xantusia, a to v roce 2006, ze spojení Czujny Arcturus a Grema Akacjany. Zde se narodil i druhý vrh. Momentálně se v České republice žádná chovatelská stanice z různých důvodů nevěnuje chovu tohoto zajímavého chrta.

Jaká je povaha polského chrta

Je to vyrovnaný a vnímavý pes, který má rád celou svou rodinu, včetně dětí. Jeho povaha je typická pro většinu chrtů – je svůj. K cizím lidem je zpravidla odtažitý a nevšímavý, nevyhledává s nimi kontakt a už vůbec nemá potřebu se s někým cizím mazlit a přehnaně hladit. Jen minimum polských chrtů je vyloženě kamarádských. Pokud chtějí s někým kamarádit, řeknou si o to sami. Nemají rádi důvěrnosti od cizích lidí.

Tento vcelku sebevědomý pes je zpravidla v různých situacích odvážný, a třebaže to není hlídací plemeno, ohlásí štěkotem podezřelé lidi a je i schopen svého pána chránit. Často se upíná jen na jednoho pána a toho je také ochoten poslouchat.

Je milý, klidný, až rozvážný, doma nepřekáží ani není dotěrný. Pro pohlazení si sice rád přijde, chce tím ale vyjádřit svou náklonnost a připomenout, že tam se svým pánem stále je. Třebaže je to aristokrat, umí být něžný, přítulný i vděčný. Má rád pohodlí a mazlení, zkrátka teplo domova. Nejraději spí na vyvýšeném místě a rozhodně upřednostní měkkou podložku či polštář před tvrdou podlahou, a to i v letních měsících. Opravdu to není pes na zahradu.

Jeho výchova není těžká, třebaže je lehce odlišná od ostatních plemen. Je nutné naučit se pochopit a respektovat jeho trošku zvláštní, běžným standardům se lehce vymykající povahu. Patří však k poslušnější a ke spolupráci ochotnější skupině chrtů. Nesnese dril, a třebaže je ochotný poslouchat, chce si o svém životě rozhodovat sám. Na konkrétní situace má svůj názor, který chce svému člověku sdělit. Ovšem ne vždy je jeho postoj k dané situaci shodný s názorem jeho pána. Volí cestu domluvy či kompromisu. Není psem, který by splnil bezodkladně jakýkoliv povel či přání člověka, na to je příliš důstojný.

Je učenlivý a zároveň osobitý, což z něj dělá psa s vlastním názorem. Dokud žije v rodině jako psí jedináček a člověk je vlídný a zároveň důsledný při výchově, je polský chrt velmi poslušný a poměrně ve všem spolehlivý. Je schopen se brzy naučit základním cvikům poslušnosti, třebaže nikdy nebude strojově přesný. Ovšem je-li součástí smečky, snadno sklouzne k využívání nedůslednosti a dá přednost smečkovému chování, které je pro něj srozumitelné, přirozené a svým způsobem výhodnější. Má rád klasický smečkový řád.

Jak takového psa zaměstnat

Základní výchova a výcvik k poslušnosti nebývají problém, pokud pes není pod příliš velkým tlakem. Není problém ho naučit chodit na vodítku, bude chodit klidně a spořádaně. Je to sprinter, miluje tedy klidné a třeba i pomalé procházky, ale s nadšením si naplno zaběhá někde na bezpečném, nejlépe uzavřeném prostoru na volno. Je i značně vytrvalý a rychlý. Jeho časy jsou nezřídka srovnatelné s časy greyhoundů.

I když se doma jeví jako líné stvoření, rád si zaběhá vedle kola nebo vedle svého pána při kondičním běhání. Protože je však velmi snadno vzrušivý na jakýkoliv pohyb, který u něj může probudit touhu po lovu, měl by být v přírodě i ve městě neustále na vodítku. Jeho reakce jsou bleskurychlé a pro jeho majitele povětšinou překvapivé. Navíc jeho poslušnost při akci je minimální, což zvyšuje riziko nebezpečí, že se (nejen) psovi něco stane. Ovšem bez volného pohybu alespoň jednou začas by byl nešťastný. Proto je zde možnost vyběhat ho na dostihové dráze. Ještě zábavnější a dostupnější forma běhání naplno je coursing – psí dostihy v přírodě. K těmto dvěma sportům je chrt nadprůměrně vhodný. Toto ho zcela naplňuje a snadno zde vyniká.

Je to výrazný lovec, při lovu rychlý, obratný, s velkým zaujetím a koncentrací, silný, razantní, vytrvalý a snadno vznětlivý. Dnes je však použití chrtů při lovu u nás nemožné. Proto musí postačit zmiňovaná náhražka v podobě dostihů na dráze nebo v terénu, běh u kola a různě dlouhé procházky. A je-li možnost čas od času se do sytosti vyběhat v oploceném areálu, bude polský chrt přímo nadšen. Ideální k tomu mohou být cvičiště psů, kde si může i polský chrt vyzkoušet třeba agility. Někteří chrti tento druh sportu, v duchu hry a pohody, rádi uvítají.

Je-li zvykán na různá zvířata od štěněte, může bez problémů žít v jedné domácnosti s kočkou nebo jinými psy. V otevřeném prostoru, nebo bude-li v tomto ohledu nesocializovaný, bude v každém menším pohybujícím se zvířeti vidět potenciální kořist – důvod k lovu. Je to lovec tělem i duší a není jej to možné odnaučit. Samci mohou být dominantnější k ostatním psům stejného pohlaví, ale běžně je polský chrt k ostatním psům nevšímavý, ale snášenlivý. Samozřejmě hodně záleží na socializaci a výchově, nejen na míře vrozené dominance konkrétního jedince.

Péče o polského chrta

Polský chrt je největší i nejmohutnější ze všech krátkosrstých chrtů. Může být na první pohled zaměnitelný s greyhoundem nebo s maďarským chrtem, je však oproti nim větší, má jinou strukturu srsti a celkově působí méně ušlechtile, více přírodně. Je však poměrně houževnatý a odolný, jeho srst je téměř bezúdržbová a celkově o něj není žádná větší starost, nepočítaje čas na jeho vypohybování.

Srst stačí jednou začas překartáčovat, aby v bytě bylo minimum chlupů, časté koupání není potřeba, neboť nečistoty i bláto se na srsti dlouho neudrží. Jen je zapotřebí udržovat krátké drápy, zuby bez zubního kamene a dát si záležet na výběru kvalitní stravy s dostatkem minerálů a vitaminů.

Celkově se jedná o velmi zdravé plemeno, ale podcenění vhodného výběru stravy může s ohledem na jeho rychlý růst způsobit problémy s pohybovým aparátem, nebo dokonce křivici. Průměrně se ve zdraví dožívá 13 až 14 let.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Polský chrt není tak jemných tělesných proporcí jako ostatní krátkosrstí chrti, ale nesmí být těžkopádný ani nemotorný. Ve vzhledu polského chrta hrají důležitou roli také jeho výrazné oči a čilý pronikavý pohled. Jeho tělo je téměř čtvercového rámce (10,2–10,3 : 10). Pohyb musí být plynulý a energický. Úhlení hrudních a pánevních končetin mu umožňuje volný a prostorný pohyb v kroku i v klusu. Je-li polský chrt veden pomalu, může se pohybovat mimochodem, při zvýšení rychlosti se však musí vrátit k normálnímu střídavému kroku. Jedním z charakteristických znaků je pohyb pánevních končetin: pohyb může lehce konvergovat – chrt v pomalém klusu „plete“. To však není vadou.

Jeho hlava je silná, suchá a dlouhá. Temeno by mělo být ploché, čelní rýha i nadočnicové oblouky málo zdůrazněné. Boční linie mozkovny by měly zcela splývat s bočními liniemi tlamy. Také stop je málo vyjádřen. Nosní houba je černá nebo tmavé barvy, velká, vystupující nad pysky. Tlama je silná a směrem ke špičce nosu se zužuje, aniž by působila špičatým dojmem. Na chrta je spíše tupá. Lehký hrbol naznačený na hřbetu nosu není důvodem k diskvalifikaci. Pysky jsou suché, na počátku tlamy mohou tvořit velmi malou vrásku, jež pokrývá pigmentované okraje dolního pysku. Skus je nůžkový, ale klešťový skus je také přípustný. Žádoucí jsou tmavě zbarvené oči. Podle barvy srsti je duhovka tmavě hnědá až jantarově zbarvená. Oči mají být výrazné, poměrně velké, lehce šikmo posazené a mandlového tvaru. Uši polského chrta jsou středně velké a poměrně tenké. Při natáhnutí dopředu musí špička ucha snadno dosahovat k vnitřnímu koutku oka. Nasazení ucha je ve výši očí. Chrupavka ušních boltců je poměrně měkká, uši působí skutečně masitým dojmem. Mohou být neseny stříškovitě nebo sklopené dozadu a dotýkající se krku, případně při vzrušení zcela vzpřímené nebo se špičkou lehce překlopenou dopředu.

Krk je dlouhý, svalnatý, hlava je nesena poměrně vysoko. V klidu však nese polský chrt hlavu poněkud níž než greyhound. Kohoutek je malý, ale vyjádřený, horní linie je nad hrudním košem rovná, bederní partie je lehce klenutá. U fen není vadou, pokud je horní linie bederní partie rovněž téměř rovná. Záď je lehce spadající, dlouhá a široká. Široká je vzdálenost mezi kyčelními hrboly – odpovídá 12–14 % kohoutkové výšky. Hrudník je velmi prostorný a hluboký, přičemž ideální hrudní koš dosahuje prsní kostí až na úroveň loketního kloubu. Při pohledu zepředu je středně široký. Břicho je standardně vtažené. Ocas polského chrta je dlouhý, u kořene silný, v klidu nesen nízko, v pohybu může být nesen výš, ale základna ocasu by nikdy neměla být nesena nad úrovní beder. Konec ocasu je srpovitě otočen vzhůru nebo by měl tvořit uzavřený kroužek. V klidu však může být zcela rovný. Hrudní končetiny jsou dlouhé, suché, navzájem nepříliš daleko od sebe postavené. Nesmí však vznikat dojem nadměrně dlouhonohého zvířete. Pánevní končetiny jsou dlouhé, lehce postavené dozadu a poněkud šíře od sebe, ale výrazně méně než u greyhounda. Při pohledu zezadu jsou končetiny rovnoběžné. Tlapy jsou oválné, prsty dobře sevřené a klenuté, na pánevních končetinách mnohem delší než u hrudních končetin.

Srst na dotek působí pružným dojmem, je poměrně tvrdá, ale není „drátovitá“ ani hedvábná. Na trupu dorůstá různé délky, obecně je poněkud delší na kohoutku, naopak na bocích kratší. Nejkratší je na prsní kosti a na končetinách. Břicho je osrstěno jemnější a řidší srstí. Na pánevních končetinách zezadu a na spodní straně ocasu je srst nejdelší. Zůstává zde však také tvrdá a tvoří lehké tzv. kalhoty a kartáč. Povoleny jsou všechny barvy srsti.

Ideální velikostí u feny je kohoutková výška 68–75 cm a u psa 70–80 cm. Exempláře vyšší než ideální rozměry jsou přípustné, pokud jsou zachovány typické morfologické znaky plemene. Poněkud menší velikost, než udává standard, není důvodem k diskvalifikaci, pokud s ní nejsou spojeny další vady.