Svět podle psa – část 2. Průvodce labyrintem psích emocí – strach

Pronikneme psům do hlav?

Elizabeth Marshall Thomasová si ve své knize Společenský život psů klade otázku: „Můžeme porozumět zvířecí mysli? To je nanejvýš ožehavá otázka. Jedni jsou přesvědčeni, že zvířata mají vědomí, druzí to rezolutně popírají. Osobně nevidím pro negativní stanovisko žádné logické zdůvodnění od doby, kdy jsem hlubším studiem zjistila, že i tak významní vědci, jako jsou Marc Bekoff, Diana Fosseyová, Roger Fouts, Jane Goodalová, Donald Griffin, Irene Pepperbergová, Sue Savage–Rumbaughová a Frans de Waal (abych jmenovala alespoň některé), se přiklánějí k názoru, že zvířata mají mnoho mentálních kvalit podobných našim – v čemž se mimochodem shodují s Charlesem Darwinem. Pozorování, jež prováděli jiní vědci (Douglas Chadwick a George Schaller např.), kteří sice otázku vědomí zvířat otevřeně nenastolili, nicméně vyúsťují v předpoklad, že zvířata nějakým vědomím a emocemi disponují. Někteří vědci jsou však skálopevně přesvědčeni o opaku. Jejich zamítavé stanovisko se podle mne opírá mnohem více o teorii než o empirickou zkušenost. Nicméně názor, že zvířata nejsou nadána vědomím ani citovostí, získal pověst vědecké korektnosti a v této době je názorem převládajícím, třebaže nebere v potaz celou řadu jevů svědčících o opaku. Odmítavý názor se opírá o předpoklad, že mysl všech ostatních živočichů se liší od naší tak zásadně, že člověk nedokáže v žádném případě tyto mentální výkony dešifrovat.“

Nasaďte si šém!

Nikoliv proto, abyste se stali mocným Golemem, ale abyste prohlédli. Takovým „šémem“ je schopnost empatie! „Názor, že člověk nemůže proniknout do mysli jiného živočišného druhu, se zdá být řadě lidí samozřejmý, zvířata se jím ale neřídí,“ píše Elizabeth Marshall Thomasová. „Ta jsou naopak schopna nahlédnout do cizí mysli s velkou přesností, i do té naší, lidské. Jak to dělají? Zčásti tak, že nás empaticky pozorují a naše chování pak vyhodnotí z hlediska svých vlastních znalostí, zkušeností a pocitů. Empatii nesmíme zaměňovat za sympatii – empatie znamená, že rozpoznáte situaci druhého a pochopíte, jak se cítí, zatímco sympatie znamená, že s ním soucítíte … Jestliže dokážou posoudit mentální situaci druhého zvířata, pak to dokážeme i my.“ Dlužno podotknout, že psovité šelmy patří k nejempatičtějším tvorům na Zemi. Lovecká úspěšnost vlků je na empatii přímo založena (dokážou se vmyslet do pocitů a jednání lovené kořisti)! A domestikovaní psi nás vnímají empaticky neustále!

Démon strachu? Ne, motivátor!

„Potřebujeme takovou etiku, která zahrne i úctu ke zvířatům.“

Albert Schweitzer

„Emocionální život psa je silně rozvinutý – ve skutečnosti výrazněji než

u jakéhokoli jiného zvířete.“

George Romanes

(přítel Charlese Darwina)

Mezi základní emoce savců (ale i ptáků) a mnohých dalších zvířat patří tři stavební kameny jejich psychiky: strach, agrese a rozmnožovací pud. Mnozí odborníci považují právě strach za emoci primární.

Fenomén strachu

Snížené těžiště těla, ocas přitisknutý na břicho, zúžené zorničky, zrychlené mrkání, uši položené vzad, někdy odhalené tesáky: jasný důkaz, že psa ovládl pocit strachu!

Strach je velmi významným motivačním faktorem, který v zásadě vyvolává dvě možné reakce: buď útěk, nebo obranu. „Strach je stresová situace, kdy hodnocení určitých situací jednotlivcem u něj spouští sérii fyziologických a anatomických procesů, které mají pomoci se s danou situací co nejlépe vypořádat,“ píše Roger Abrantes v Řeči psů.

Je třeba si uvědomit, že strach nutí psa (a živočichy obecně) vyřešit situaci ke svému prospěchu. „Kdyby živočichové neměli žádné obranné reakce, strach by jim neposkytoval žádný prospěch,“ zdůrazňuje Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou.

Osvícení psychologové tvrdí, že prazáklad strachu zvířat se od strachu lidí prakticky neliší. Levin Konner to popsal následovně: „Jsme – ne metaforicky, ale skutečně, doslovně biologicky – jako laně, které ukusují orosenou trávu za mlhavého oparu před úsvitem, žvýkají, očichávají vlhké rostlinky, dýchají vzduch plný mlhy a pasou se v klidné harmonii. A najednou z ničeho nic jako když do nás střelí a jsme divoká zvěř.“

Ve světě zvířat rozeznáváme dva základní druhy strachu: existenční a sociální.

Existenční strach

Tento typ se rovná pudu sebezáchovy. Pes (zvíře) se cítí ohrožen vnějšími podmínkami. Na misce vah má k rozhodnutí dvě varianty: útěk nebo naopak boj. Obvyklou reakcí je však úprk! (Tento typ strachu zvířeti – na rozdíl od strachu sociálního – nedovoluje naprosto žádný kompromis.) Příklady: ohrožená štěňata se skryjí u matky; vlčata se na povel zvukového signálu dospělého vlka skryjí v brlohu atd.

Sociální strach

Na rozdíl od předchozího typu vzniká sociální strach kvůli konfliktům s jinými členy stejného druhu (u vlků např. v rámci hierarchie smečky). Sociální strach nabízí zvířeti kromě útěku nebo boje další významné řešení: kompromis! Umění kompromisu ovládají především sociálně žijící zvířata, jejichž vzájemná komunikace je dokonale rozvinuta a jejichž životní styl vyžaduje určitou spolupráci. Roger Abrantes v knize Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých uvádí: „Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory strach a agresi … Mezi mistry kompromisů najdeme vlky, koně, šimpanze, lidi a jejich nejlepší přátele, psy.“

Kompromis je podřízením (submisí); je diplomatickou finesou mezi příslušníky téhož druhu. (U psů může být tento faktor výjimečně proměnným: jestliže zdánlivě submisivní jedinec postupně dobrou socializací získá sebejistotu, může se stát nadřazeným /dominantním/.)

Při výchově štěňat a mladých psů musíme dbát na dobrou socializaci: umožnit jim kontakt s jinými, cizími psy, dopřát jim hry a společné honičky a „bláznění“. Jen tak se z našeho psa stane pes. A diplomat! Pro konfliktní situace mezi jedinci téhož druhu mají psovité šelmy řadu prostředků. Submisivní jedinec, který pociťuje strach, volí uklidňující gesta, která mírní nepřiměřenou agresivitu dominantního jedince: přiložení uší k hlavě, snížení těžiště těla, přitažení ocasu mezi nohy, zúžení zorniček, zrychlené mrkání, olizování koutku úst nadřízeného jedince, vysoké zaječení, ulehnutí na záda a odhalení břicha a hrdla … To vše – a mnoho jiných – jsou prostředky, jimiž může dobře socializovaný pes (vlk a jiná šelma psovitá) vyřešit situaci, při níž jej ovládl sociální strach.

(Pokud dominantní zvíře nebere dostatečný zřetel na submisivní signály „hodnostně“ podřízeného psa /či vlka/ a podřízené zvíře nemůže uniknout, volí nezřídka defenzivní hrozbu. Ta se projevuje vizuálně – pes /vlk/ má nahrbený zježený hřbet, sníženou záď, ocas mezi nohama se dotýká břicha, hlava skloněná k zemi, uši dozadu přitisknuté k hlavě, čenich nakrabacený a tesáky vyceněné; hlasový projev: vrčení. Submisivní pes může po agresoru i chňapnout; při výstražné defenzivní hrozbě si však většinou nedovolí zákus ani stisk. Podřízené zvíře nechce bojovat, ale pustí se do zoufalé obrany v případě, že tlak dominantního zvířete nepovolí.)

Pozor!

Nebuďme přespříliš úzkostliví! Útlocitná hysterie, při níž chráníme své štěně před kontaktem s cizími psy, rozhodně není namístě. Na druhé straně se snažme zabránit tomu, aby naše štěně získalo neadekvátně špatné zkušenosti. Ke hrám našeho svěřence si vybírejme vyrovnané, dobře socializované partnery (sociálně kompetentní)! Stejně tak volme kontakt s cizími lidmi: i špatné zkušenosti malých štěňat s některými lidmi, kteří se k nim chovají nevhodně, může u nich vyvolávat strach, nejistotu a bázlivou nedůvěru.

Nevhodné chování, například příliš úzkostlivé a přehnaně chlácholivé chování majitele při návštěvě u veterináře, může u psa podněcovat a podporovat pocit strachu. Buďme přiměření!

Xenofobie

Tento termín v lidské společnosti označuje zavrženíhodný postoj. Ve světě zvířat však vystihuje něco zcela jiného. Slovo xenofobie má kořeny v řeckém ksenos (= živý tvor) a fobia (= strach). Označuje strach z neznámých (či neznámého). I u zvířat, v našem případě u psů, znamená, že cizí lidi (či neznámé situace) vnímají a přijímají s opatrností a nedůvěrou (tuto vlastnost zdědil pes od svých prarodičů, vlků, kteří jsou pochopitelně ještě mnohem opatrnější a nedůvěřivější, neboť to jejich způsob života a schopnost přežití takto vyžadují).

Pes se nejprve musí s cizími osobami a s neznámými situacemi obeznámit a přesvědčit se, že pro něj nejsou nebezpečné. „Není ovšem normální, u kteréhokoliv plemene, aby pes projevoval xenofobii do té míry, že by měl strach z cizích lidí,“ zdůrazňuje Roger Abrantes v Řeči psů. „Musíme chovat takové psy, kteří se socializují snadno a vesele – to je základ evoluce psa domácího (Canis lupus familiaris).“

Optimální socializaci na člověka musíme věnovat maximální pozornost v období vtištění! Vtištění na člověka probíhá u štěněte do věku jeho sedmi týdnů (v této době zodpovídá za tuto fázi v podstatě chovatel). Pokud by ke vtištění na člověka v tomto období nedošlo, pes v budoucnu nebude člověka považovat za svého sociálního partnera. S trochou nadsázky lze tvrdit, že pak by nový majitel musel štěně nesocializované na člověka ochočit jako divokou šelmu! Nikdy by však nedosáhl onoho pověstného silného pouta mezi psem a člověkem. (Roger Abrantes poznamenává, že cosi podobného existuje i u vlků chovaných v zajetí: „Výzkum ukázal, že několik minut tělesného kontaktu denně během prvních několika týdnů života stačí k tomu, aby došlo ke vtištění člověka u vlčat. Bez tohoto tělesného kontaktu by zůstala plachá a odtažitá.“)

Je třeba zdůraznit, že vtištění je nevratné! Nemá „escape“ = nelze jej zrušit!

Agorafobie a klaustrofobie

Agorafobie (řecky agora =  tržiště) je strachem z otevřených prostranství (či z veřejných míst). Mnoho divokých zvířat má agorafobii zcela vrozenou, je součástí jejich zakódovaného pudu sebezáchovy. Pohybují se raději ve skrytu podrostu a vyhýbají se otevřeným místům a volným prostranstvím. I některá štěňata dávají přednost odpočívání v košících a jiných úkrytech. Je na majiteli, aby pes získal dostatečné sebevědomí a aby pohyb na otevřených prostorách, mezi cizími lidmi a mezi spoustou rušivých momentů (doprava, tlačenice, hluk, světelné efekty atd.) zvládal s přehledem a bez potíží. Chce to jen trpělivost, empatii a láskyplnou péči.

Opakem agorafobie je klaustrofobie (latinsky claustrum = uzavřený prostor); znamená strach z uzavřených prostor. Výskyt klaustrofobie u psů je minimální a velmi vzácný, jen někteří psi projevují určitou opatrnost při vstupu do neznámých uzavřených a tmavých prostor. (Pokud pes „vyvádí“ o samotě uzamčený v bytě, nejde o klaustrofobii, nýbrž o strach ze samoty. V té době může svou nelibost dát najevo nejen akusticky, ale i ničitelskými sklony.)

Strach ze samoty

Strach ze samoty se projevuje zpravidla u štěňat a mladých psů: opustí rodnou smečku a zamíří k novému majiteli do neznámého prostředí. V tomto období je třeba (nezbytné!) se novému členu rodiny maximálně věnovat a pomoci mu se na nové prostředí adaptovat. Pejska opouštíme zpočátku jen na chvíli; postupně dobu prodlužujeme.

Normální pes, kterému nabídneme aktivní životní program, čas nucené samoty prospí a prolenoší: dobře ví, že se pánové vrátí a potom s nimi vyrazí na procházku (tedy za prací a za zábavou).

Pokud ovšem chováme psy ve smečce, strach ze samoty nehrozí.

Pozitivní emoce

Strach je z hlediska evoluce „zdravá“ a potřebná emoce: pomáhá živým tvorům přežít, vede je k ostražitosti a opatrnosti a umocňuje jejich pud sebezáchovy. Sociální strach navíc rozvíjí a podporuje komunikaci v rámci druhu, vytváří ritualizované chování a umožňuje vnitrodruhovou spolupráci.

Domnívat se, že strach udržuje potenciální kořist v permanentním děsu před predátory, je nejen zavádějící, ale i pošetilé. Zebry a pakoně nezmírají strachy před lvy, gazely a buvolové se netřesou děsem před tygry a jelení zvěř nešílí bázní před vlčí smečkou. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by potenciální kořist normálně žít a rozmnožovat se. Strach je pro ni zdravý a její strach je zdravý pro krajinu.

Strach nemá nic společného s bezhlavou a hysterickou panikou. Ta je vlastní – za normálních a běžných okolností – především našemu druhu Homo sapiens. Bohužel naše lidská psychická rozpoložení jsme mnohdy dokázali v nekonečném proudu generací přenést na své nejbližší čtyřnohé přátele: psy. Nemám na mysli výjimečné situace, které podnikají frontální útok na psí psychiku (např. silvestrovská ohňostrojová běsnění), ale např. chování některých jedinců ve veterinárních ošetřovnách, které o tomto faktu neklamně svědčí. Divoké šelmy, které v kritických okamžicích zachvátí panika, se často chovají naprosto jinak. Např. vlci, kteří jsou stěhováni v transportních bednách, upadají zpravidla do pasivní rezistence. Jsou naprosto němí a snaží se na sebe vůbec neupozorňovat. I v tomto pocitu ohrožení na životě v nich pracuje logika matky přírody: hluk a nápadné chování můžou přivolat dalšího nepřítele! Nepozorný přihlížející by ani nepoznal, že bez hlesu stravuje vlčí psychiku panika a stres.