Hlídači (skoro) bez výcviku – IV. Když se člověk a psi doplňují
Zjednodušeně řečeno, psovité šelmy mají největší šanci na úlovek za soumraku, a jsou pro to i dobře vybavené smyslovými senzory. Proto jsou nejvíce aktivní dvě hodiny před západem slunce a loví do setmění. Obdobně je tomu ráno, kdy začínají být aktivní dvě hodiny před východem slunce a končí tři hodiny po východu. V měsíčních nocích jsou dokonce aktivní od večera až do východu slunce. Po lovu odpočívají a spí ve svých úkrytech. Odpočívají však i v době mezi nejvyšší loveckou aktivitou, tedy přibližně mezi 23. a 2. hodinou ranní, ale v jakémsi polospánku, kdy jejich smysly reagují na neobvyklé i malé podněty na rozdíl od hlubokého spánku přes den. Vysvětlení je takové, že i psovité šelmy se mohou pod příkrovem tmy stát kořistí větších predátorů, proto taková ostražitost. A protože denní aktivita člověka je rozložená během čtyřiadvaceti hodin opačně, mohou se lidé a psi vhodně doplňovat při ochraně svého teritoria.
Aktivizace
Vzájemné doplňování denní aktivity člověka a psa názorně ilustruje graf. Z něho vyplývá, že každý, kdo užívá psa pro hlídání, si může odvodit vyšší nebo nižší pravděpodobnost jeho reakce na nějaký podnět. Aktivitu psa však lze ovlivnit takzvanou aktivizací, aby byl pes ostražitý nejen v době své nejvyšší přirozené bdělosti, ale i v jiné době. Největší zkušenosti s ovlivňováním denního režimu psů získali vojáci, kteří měli za minulého režimu ve službě 2 300 psů, u nichž prováděli aktivizaci, což, jinak řečeno, bylo cvičné narušení objektu nebo cvičné přepadení hlídkujícího vojáka se psem. To v případě, kdy se hlídkování se psem praktikovalo při střežení vojenských táborů a techniky během manévrů. A není nic jednoduššího než si schopnosti psa hlásit štěkotem vniknutí cizí osoby vyzkoušet doma. Pokud při testu bude pejsek dál pospávat, stačí dát signál „cizí“ osobě (figurantovi), aby zvyšovala intenzitu šramotu a více tak na sebe upozornila. Jakmile pes zareaguje, je třeba pochválit ho, podržet za obojek a nechat ho figurantem vydráždit. Za neustálého povzbuzování a chválení necháme psa doběhnout ke dveřím, které za sebou právě zaklapl utíkající figurant. Pes si tak posílil sebevědomí, a když aktivizaci provedeme v několika dalších dnech, pak už ji stačí opakovat třeba jen jednou měsíčně. Pokud nejsme s výkonem psa spokojeni, může se opakovat častěji. Důležité je vědět, že při aktivizaci je potřebné měnit osobu „narušitele“, oblečení, místo a čas jeho příchodu. Pokud nemáme talentovaného psa, který vyštěkává cizí osobu bez zvláštní přípravy, musíme přistoupit k výcviku, o němž se zmíníme později.
Výhoda habituace
Když už víme, proč má pes v noci v porovnání s člověkem větší schopnost uhlídat si teritorium před vetřelcem, měli bychom vzpomenout další přednost štěkajícího hlídače. Na rozdíl od elektronických zabezpečovacích systémů totiž nevyvolává falešné poplachy. Jak známo, má-li být hlídací elektronika účinná, nestačí mít čidla jen na domovních dveřích, ale také na chodbě a v dalších místnostech, kde nespíme nebo kde se nepohybujeme a které by mohly být zajímavé pro zloděje. Těmi mohou být obýváky, pracovny, dílna, garáž. Jenomže rozespalý dospělák a zvláště dítě nebo návštěva si hned tak neuvědomí, že tam, kam právě hodlají jít, je aktivní čidlo. Pokud houkačka vzbudí celý dům a sousedy, nic moc se neděje. Horší je to v případě napojení na pult centrální ochrany. Když totiž rozespalí majitelé včas neohlásí, že k poplachu došlo nedopatřením, za výjezd zaplatí několik stokorun. A jak se při nenadálém vstupu do hlídaného prostoru zachová pes? Připomeňme si, že u něho odmalička probíhá takzvaná habituace, což je nejjednodušší typ přirozeného učení. Ta spočívá v tom, že si pes na často opakovaný podnět zvykne a přestává na něj reagovat. Nejde o únavu, ale o paměťový záznam informace o nevýznamnosti a nedůležitosti určitého podnětu či chování jiného tvora. Takže když se například páníček v noci rozhodne jít do pracovny, pes ležící v kuchyni mírně zvedne hlavu, pootevře oči a zavětří. Přitom bezpečně pozná sluchem, čichem nebo podle typických pohybů siluety příslušnost bytosti ke své rodinné smečce. Půjde-li však do pracovny cizí osoba, která měla třeba padělané vchodové klíče, pes to dá přinejmenším hlasitě najevo. A takovou rozlišovací schopnost – kdo patří k rodině a kdo ne – zatím běžný zabezpečovací systém nemá.
Vztah k teritoriu
Už víme, že cyklus denní aktivity a habituace jsou vlastnosti psů, které přirozeným způsobem přispívají k naší bezpečnosti v domě. Bez většího snažení nám pomáhá i další vlastnost každého psího stvoření, kterou je hájení teritoria. S tím má nepochybně každý svoji zkušenost. Třeba když přijdeme k někomu na návštěvu a chceme se uvelebit na sedačce, kde se právě rozvaluje Pražský krysařík. Vidět ho pomalu není, ale než dosedneme, už máme skobu na košili. Ponechme stranou úsudek o páníčcích, kteří bohudík nemají v bytě většího psa, a zdůrazněme vlastnost minipejska, která však patří ke každému psovi. A to, že čtyřnožec pojal po určité době sedačku za své teritorium a běda tomu, kdo ho naruší. A podobně si osvojil byt, dům, zahradu. Není to náhodné, ale vrozené teritoriální chování. Psovitá šelma si přirozeně nejvíce chrání pelech, kde odpočívá, rodí a kojí své potomky. U psa je tímto nejvíce chráněným okruhem bouda, ale může jím být i košík či podobný pelech v bytě. Druhým chráněným okruhem je o něco větší prostor, kde konzumuje potravu, kam vyvádí své potomky a kde si s nimi hraje. To v případě psa může být kotec či výběh. Třetí okruh představuje pro psovitou šelmu revír, kde loví. I ten si chrání, byť intenzita jeho ochrany je ve srovnání s předchozími nižší. Nyní záleží na majiteli psa, aby jeho chování v jednotlivých teritoriálních okruzích ovlivnil, jak uzná za potřebné. To lze výchovou, případně výcvikem, jak se o tom zmíníme příště.
