Chyby ve výcviku (5) Pata níž než špička
Sed
Zejména pro začínajícího jezdce je však obtížné mít chodidlo v žádoucí pozici, protože strach pracuje proti němu. Když se kůň „příliš“ hýbe, jezdec se instinktivně koně chytá vším, co má – tedy rukama i nohama se stáhne k sobě, nahoru (obr. 1). Spoléhání na držení se nohama však způsobuje, že zadek jezdce ztrácí pevný kontakt se sedlem, vzniká příliš volný sed, který je nestabilní. Proto je od prvních jezdeckých pokusů potřeba dbát na správné usazení jezdce v sedle, snažit se o pevný sed s pozvednutou špičkou a patou spuštěnou dolů (obr. 2). Čím lépe se jezdec na koni usadí, tím bezpečnějšího svezení se mu dostane a také pro něj bude snazší koně ovládat.
Pobídky
Sotva se však jezdec na koni jakžtakž usadí, začne mu problém s patou nanovo – a to v pomůckách. Jezdec chce koně pobídnout nohou. Jak se ale ke koňskému boku nohou dostat? Asi každému, kdo si sedne na koně, přijde nejsnazší dosáhnout pobídky posunutím nohy trochu dozadu a přimáčknutím nebo klepnutím koně nohou. Jenže při tomto pohybu jde přirozeně nahoru i pata (obr. 3). Při jízdě s patou nahoře se běžně rozladí celý sed, celkové působení na koně. Tím je kůň někdy postaven do nepříjemné role – má odpovědět jezdci na pomůcku, ale jiná část těla jezdce mu zatím říká něco jiného. Kůň se časem buď naučí reagovat i na lehce matoucí pobídky (jednoduše toleruje nedostatky jezdcových pomůcek a snaží se ve své vstřícnosti jezdci i tak vyhovět), nebo začne takové pobídky ignorovat. Když kůň nereaguje dle očekávání, jezdec má potřebu svůj požadavek zdůraznit, stupňuje tlak, zarývá patu do koně. Na obr. 4 můžeme vidět intenzivní pobídku patou, pokud se však zaměříme na oblast sedla, zjistíme, že se ztratil kontakt se sedlem. Jezdkyně sice používá silně nohu, ale připravuje se o působení sedem. Přitom kůň nejlépe vnímá pomůcky, když jsou v součinnosti – sed, váha, nohy, ruce, nasměrování … Aby kůň „fungoval“ na nesourodé pomůcky, musí se hodně snažit. Koně jsou natolik vnímavá zvířata, že i přes mnohé nedostatky v komunikaci ze strany jezdce nakonec většinou pochopí, co měl jezdec na mysli, a kýžená odezva se dostaví, ovšem za cenu velkého úsilí a v podstatě nadbytečného tlaku ze strany jezdce.
Účinnější tlak než dloubat koně patou přitom můžeme vyvíjet právě pomocí lýtka a zpevněné spodní části nohy. Pata prošlápnutá dolů propne achilovku a drží tak spodní část nohy pevnější a silnější pro pobídky. Tato oblast přiléhá ke koni a umožňuje působit na bok koně tlakem, aniž bychom museli výrazně nohou pohybovat nebo měnit sed (obr. 5). Pro udržení nohy ve stabilní poloze je také důležité nasměrování špičky nohy. Když se jezdec chytá koně patami, vytáčí špičky příliš od koně. Směřování špiček dopředu (obr. 6) pomáhá jezdci uvědomit si, že pobídka nemá přicházet od paty. Pobízení koně s nohou v takové poloze se ukazuje celkově účinnější než rýpání koně do boku patou. Spokojený kůň pak vede i ke spokojenému jezdci.
