Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Vydáváme se na zpáteční cestu. Mírovi pomalu docházejí síly a tak se průvodce pro nás snaží najít nějakou schůdnější a kratší zpáteční trasu a vysílačkou vysvětluje Patrikovi, kam si pro nás má přijet. Nepřipadá mi, že by cesta zpět byla nějak méně náročná, a když nám Patrik oznámí, že cesta za gorilami bude tak třikrát náročnější než to, co jsme absolvovali nyní, je nám jasné, že se máme na co těšit. Jsme promáčení a prochladlí.

Chtělo by to horké kafe a suché oblečení. Jdeme se podívat do obchůdku se suvenýry, jestli tu neprodávají nějaká trička. Mají tu jen jedinou safari košili. Jako by tu na mne holka čekala. Hned si ji zkouším, ale něco mě začne příšerně štípat, košili s jekotem ze sebe strhávám. V tu chvíli je mi úplně ukradené, že ostatní šokuji svým nečekaným striptýzem. Košile tu visela asi delší dobu a přede mnou se do ní nastěhovali termiti, kteří se jí nehodlali jen tak bez boje vzdát. Ani jsem netušila, kolik lidí jsem pobavila svým nakupováním, ale to parodování si vážně mohli odpustit. No co, košile je moje, je mi teplo a termiti skončili na dešti.

Vracíme se k bungalovům na břehu jezera, kde už si jen zabalíme věci a vydáváme se na další cestu za dobrodružstvím. Na břehu v koruně stromu objevíme hnízdo, na kterém sedí ibis hagedaš jako přikovaný. V těchto nadmořských výškách není až tak běžný. Naším dalším cílem cesty je Národní park královny Alžběty – Queen Elizabeth National Park. Původní Kazinga National Park byl později v roce 1954 přejmenován na počest návštěvy britské královny Alžběty II. Rozprostírá se na úpatí pohoří Ruwenzori, táhne se až k hranicím Konga po obou stranách Kazinga Channel, což je přirozený kanál mezi Edwardovým jezerem a jezerem Jiřího dlouhý 32 km. Se svými téměř 2 000 km2 je to druhý největší ugandský národní park a také asi jeden z nejhezčích.

Přejíždíme rovník. Ani nám to tak nepřipadá, že jsme opravdu na rovníku, protože podnebí s ohledem na nadmořskou výšku je docela příjemné. U cesty zahlédneme sloní stádo. Patrik zastavuje a my jdeme fotit. Ládík dostane úžasný nápad, vyfotit mě spolu se slonem. Měla jsem být obezřetnější a ne se nechat zase ukecat. Já ale tak důvěřuji nápadům svého muže, že jdu savanou naproti slonímu samci, a když se otočím, že zapózuji pro fotoaparát, slon se na mne rozeběhne. To ale naštěstí nevidím, protože jsem ke slonovi zády a můj muž za fotoaparátem se tváří klidně. Ostatní ale začnou křičet: utíkej, běží na tebe slon! Otočím se, a když vidím, co se na mne řítí, zpanikařím a navzdory naučeným moudrostem o Africe, utíkám. Oddechla jsem si. Překvapující je, že jediný, kdo je bez nálady, je můj muž. Zkazili jsme mu foto dne, kdy mohl mít svou ženu zvěčněnou za zády se slonem, který má hrozivě roztažené uši.

Konečně je zde Park Oueen Elizabeth. Ubytovaní jsme v Mweya Hostelu na poloostrově stejného názvu hned vedle luxusního Mweya Safari Lodge přímo v srdci parku. Pokoje jsou stroze zařízené, nic moc, ale příroda okolo překrásná. Sušíme si promáčené věci z rána a jsme pozorováni skupinou mangust žíhaných. Překrásné, roztomilé šelmičky. Žijí ve větších skupinách až 30 jedinců, společně shánějí potravu, společně se brání proti nepříteli. To jsme ještě netušili, že vědci studují asi sedm skupin mangust, žijících právě na tomto území poloostrova. Některé opatřili obojky s vysílačkou a osmidílný seriál o jejich životě právě vysílala ČT 2.

(Pokračování příště)