Odchov sojkovců popelavých (Ianthocincla cineracea cinereiceps – Styan, 1877)
Popis druhu
Sojkovec popelavý je středně velký (21–24 cm; 43–55 g) písčitě hnědě zbarvený pták s černou korunou, černým vousem (v anglickém názvosloví je proto nazýván sojkovec vousatý) a černými konci per křídel a ocasu. Pod očima má výrazný šedobílý pruh, šedobílé jsou špičky peří ocasu i křídel a barva spodních letek je popelavě šedomodrá (české názvosloví). Sytě šedomodré je zbarvení duhovky oka u dospělých jedinců. Duhovka mláďat je bledě modrá. Pohlavní dimorfismus je jen velmi málo patrný a víceméně rozpoznatelný jen u starších párů. Hlava samců je mohutnější a korunka tmavěji zbarvená. Pro určení pohlaví je proto nutné, stejně jako u velké většiny sojkovců, provést analýzu DNA. Kromě nominátního druhu Ianthocincla (dříve Garrulax) cineracea cineracea (Godwin–Austen, 1874), jsou popsány ještě dva poddruhy – Ianthocincla cineracea cinereiceps (Styan, 1877) a Ianthocincla cineracea strenua (Deigman, 1957). Zbarvení jednotlivých poddruhů se liší jen málo (rozdílná intenzita odstínů barev a různá šířka černých, bílých či šedomodrých ploch na hlavě a křídlech). Pro určení poddruhu je tedy důležitá také znalost lokality výskytu. Druh I. c. cineracea je od I. c. cinereiceps dobře odlišitelný zbarvením i od sebe vzdálenými lokalitami výskytu. I. c. cinereiceps je velmi podobný s I. c. strenua a lokality jejich výskytu se na jihu Číny prolínají, což vede k určitým sporům o status tohoto poddruhu.
Životní prostředí a výskyt
Sojkovci popelaví obývají nejčastěji husté křoviny na okrajích stálezelených listnatých a smíšených lesů, bambusové háje a houštiny. Občas se vyskytují i na okrajích vesnic, vždy se však vyhýbají primárním pralesům. I. c. cineracea se vyskytuje v severovýchodní Indii a vzácně i na západě Barmy, I. c. cinereceiceps v mnoha oblastech Číny ( hojně v provincii S–čchuan) a I. c. strenua na severovýchodě Barmy a na jihu Číny. Jednotlivé poddruhy sojkovců popelavých žijí v odlišných klimatických podmínkách, od 200 metrů nad mořem v Barmě až po 2 745 metrů nad mořem na severozápadě čínské provincie Jün–nan.
Potrava
Sojkovci popelaví patří mezi měkkožravé ptáky, a jejich potravu tak tvoří hmyz, ovoce a bobule různých druhů rostlin. Potravu hledají hlavně na zemi, kde rádi vyhledávají různé brouky, ale také semena. Bývají pozorováni i při prohledávání trusu přežvýkavců. Potravu hledají buď v jednotlivých párech, nebo ve skupinkách, většinou v rodinných hejnech.
Hnízdění
Doba rozmnožování tohoto druhu začíná již v březnu a končí až v říjnu. Je však závislá na lokalitě výskytu. U populací žijících ve vyšších nadmořských výškách Číny je hnízdní období výrazně kratší než u ptáků žijících v Barmě. Počty hnízdních cyklů v sezoně nejsou známy, ale je prokázáno, že snůška vysokohorských populací čítá více vajec (3 až 4), zatímco u populací žijících v Barmě zpravidla dvě. Je pravděpodobné, že tito ptáci hnízdí vícekrát v jedné sezoně. Hnízdo je pravidelné, úhledné, ale často tenkostěnné. Je postavené z mechu, listí, kořínků, trav a větviček. Bývá dobře ukryto v hustém křoví nebo v bambusovém porostu nízko nad zemí, nejčastěji ve výšce jednoho až dvou metrů. Vajíčka jsou tyrkysově modrá. Doba inkubace trvá asi 14 dní a mláďata opouštějí hnízdo ve stáří 13 až 17 dní.
Chov a odchov
Pár sojkovců popelavých (Ianthocincla cineracea cinereiceps) jsme získali na podzim roku 2012 na ptačí burze ve Zwolle. Ačkoliv se jednalo o ptáky s neznámým původem a s otevřenými kroužky, u kterých bylo určeno pohlaví pomocí analýzy DNA, neprováděli jsme žádnou kontrolu. Na první pohled bylo patrné, že se jedná o zdravé a mladé jedince, u nichž byl i částečně patrný pohlavní dimorfismus. Uvěřili jsme tak i informaci o nepříbuznosti a přirozeném odchovu obou kusů. A ačkoliv jsme si v témže roce pořídili ještě jeden pár téhož druhu, ptáky jsme „nepřepárovali“. Naše důvěra k anonymnímu prodejci na burze v Nizozemsku se vyplatila, neboť pár zahnízdil a bezproblémově odchoval čtyři mláďata již na jaře roku 2013. Od podzimu byl tento pár, podobně jako všechny ostatní druhy našich sojkovců, držen v prostorné celoroční kryté zarostlé voliéře (jehličnany, listnáče a bambusy) společně s bažanty. Koncem dubna ptáci během jediného dne společně postavili v hustém smrku asi metr nad zemí hnízdo. Ke stavbě miskovitého hnízda použili stébla trav, seno a kokosová vlákna. Během dalších čtyř dnů do něj samička snesla čtyři tyrkysově zbarvená vajíčka. Inkubace trvala čtrnáct dnů, během nichž jsme vždy na hnízdě pozorovali jen samičku. Čtrnáctý a patnáctý den se vylíhla tři mláďata. Čtvrté vajíčko bylo neoplozené a v hnízdě zůstalo po celou dobu krmení mláďat. O mláďata na hnízdě pečovali oba rodiče. Krmení muselo být v tomto období předkládáno několikrát denně, kdy jsme střídavě podávali do misek mrazené cvrčky, muší larvy a moučné červy. Kdybychom krmili ad libidum, rodiče by dle našich zkušeností krmili hlavně moučnými červy, což by nebylo dobré pro zdravý vývin mláďat. Mláďata začala postupně opouštět hnízdo osmnáctý den a asi týden se zdržovala jen v jeho těsné blízkosti. Poté, co se rozlétla, byla již krmena jen samcem. Samička ve velmi rychlé době do téhož hnízda snesla další čtyři vajíčka, na kterých seděla. Po čtrnácti dnech hnízdo s neoplozenými vejci opustila. Rodiče pak mláďata ještě několik dalších dnů společně přikrmovali a učili „chodit“ na granule a komerčně vyráběnou vaječnou míchanici s hmyzem. Mláďata byla zcela samostatná až měsíc po opuštění hnízda. V této době byla odstavena a přemístěna do samostatné voliéry, kde jim byla výrazně snížena dávka krmného hmyzu. Za několik dnů rodiče postavili nové hnízdo v hustém keři (bobkovišeň) ve výšce dvou metrů, do kterého samička snesla tři vajíčka. Patnáctý den se vylíhlo jedno mládě. Dvě vejce, která byla neoplozená, byla ponechána v hnízdě. Toto mládě opustilo hnízdo již dvanáctý den po vylíhnutí. Důvodem mohla být úmorná vedra. Zatímco teploty ovzduší při prvním hnízdění se pohybovaly v rozmezí od 6 do 20 stupňů Celsia, při druhém v rozmezí od 25 do 40 stupňů Celsia. Asi měsíc po opuštění hnízda bylo i toto mládě zcela samostatné.
