Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) Sýkořicovití (Panuridae) 10
Již podle českého rodového jména sýkořice nám musí být jasné, že byla považována za ptáka pravým sýkorám příbuzného, a tedy řazeného do stejné čeledi – sýkorovití (Paridae). Později byla přesunuta do čeledi sýkořicovití (Paradoxornithidae), která však dnes již ani neexistuje (změna relativně nedávná, její zástupci jsou dnes řazeni mezi pěnice (Sylviidae). Byla jí také přičítána příbuznost s timáliemi (Timaliidae) a do jejich čeledi byla i řazena. Podle posledních výzkumů se jedná o ptáka natolik ojedinělého, že dnes už nežije ani jeden z jeho blízkých příbuzných. Byla proto ustanovena samostatná čeleď Panuridae, jejíž věrohodnost i přesto musí být ještě přezkoumána.
Popis
Zbarvení tohoto druhu je zcela zřejmé z fotografií, uvedu tedy jen pár zajímavostí. Délka sýkořice se pohybuje mezi 14 až 15,5 cm. Rozeznat pohlaví lze již v juvenilním šatu podle zbarvení zobáku. Mladý sameček jej má žlutý jako adultní jedinci, naopak mladá samička jej má zbarvený černě. Do dospělého šatu přepeřují v červenci až říjnu.
Výskyt
Kromě naší vlasti ji najdeme samozřejmě i ve zbytku Evropy s mírným podnebím a také v podobných oblastech v Asii. Zde všude je výskyt značně ostrůvkovitý v souladu s vodními plochami.
Většina ornitologů rozlišuje dva poddruhy s následujícím rozšířením: Poddruh sýkořice vousatá evropská (Panurus b. biarmicus) obývá západní Evropu, severní Pobaltí, Středozemí, Balkán, západní a jižní Turecko až po jihozápadní Rusko a Ázerbájdžán. Naopak sýkořice vousatá eurasijská (P. b. russicus) obývá oblast táhnoucí se od Číny na západ přes celou Asii až po střední Turecko, Bulharsko, Srbsko a Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Rakousko, Litvu, Polsko a Českou republiku, která tvoří, shodou okolností, také západní hranici rozšíření tohoto poddruhu.
Je ptákem stálým a za svůj život prakticky nemigruje. Výjimečně může migrovat za příliš tvrdé zimy nebo při „přemnožení“. Za opravdu tvrdých zim může značná část populace zahynout.
Chování
Jedná se o typického obyvatele mokřadů a okolí vodních ploch. Zde všude ji najdeme v koloniích, v hustých velkoplošných rákosinách, které jsou zcela klíčovými rostlinami pro její život. V létě na rákosech sbírá mšice (Aphidoidea) specializující se na rákos, dále jiný hmyz a pavouky, v zimě se naopak živí semeny rákosu. Pro takto zásadní změny ve stravě má také samozřejmě upraven trávicí systém. V rákosí je ptákem velice obratným a pohybuje se v něm podobně jako například rákosníci (Acrocephalus).
Ptáci se párují již v juvenilním šatu a výsledné páry spolu zůstávají po celý život. „Manželské“ pouto je, dle literatury, tak silné, že například po úmrtí jednoho z partnerů v lidské péči dojde zakrátko k úhynu druhého. V rákosinách spolu partneři neustále komunikují typickým voláním. Hnízdit může až dvakrát ročně, kdy v rákosí staví hluboké miskovité hnízdo, stavěné z různých částí rákosu. Mláďata jsou zajímavá velice pestře zbarveným hrdlem, které není nepodobné pestrým hrdlům mláďat astrildovitých ptáků (Estrildidae). Mezi evropskými ptáky jsou však v tomto ohledu zcela na prvním místě.
Chov v lidské péči
V našich chovech se jedná o ptáka zcela ojedinělého. Ze zoologických zahrad ji najdeme pouze v plzeňské a ani u soukromých chovatelů se s ní prakticky nesetkáme. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že při kroužkování ptactva se jedná o druh velice snadno chytitelný. Jedna lapená sýkořice totiž svým voláním často do sítě přiláká i další. Proto zřejmě bude chována u chovatelů s přístupem ke kroužkovatelům, i když tento chov samozřejmě není zákonný. Taktéž o úspěšném odchovu nemám žádné informace.
Z ostatních evropských zoologických zařízení ji můžeme spatřit jedenkrát v Rakousku, ve Francii a Španělsku, šestkrát ve Švýcarsku a osmkrát v Německu.
