Začínáme s holubářstvím – 27. díl Holubi v Evropě II
Dobře fungující chovatelská organizace vydává měsíčník Chovatel. Národní výstavy drobných zvířat se dlouho uskutečňovaly na brněnském výstavišti, kde patřily k nejkrásnějším na světě, zvláště v pavilonu Z. Později se přemístily na výstaviště do Lysé nad Labem. Velké možnosti našeho holubářství brzdí skutečnost, že u nás nejsou holubi nijak významně ceněni. Ekonomiku tak v posledních letech zajišťuje boom chovatelských burz, které se konají na regionální úrovni na řadě míst. Nový význam mají též krajské a zemské (moravské či české) výstavy. Velmi dobrou úroveň našich výstav snižuje již dávno přežitá kvalita krmení a velmi rozšířená „estetická“ střídmost, spočívající např. v malé zdobnosti prostor. V chovech některých plemen lze zaznamenat značný úbytek chovatelů, kdy starší chovatelé s chovem končí a mladí nepřicházejí. Není-li takové plemeno rozšířeno ve světě, má zákonité problémy hraničící s existenčními. Cílem ČSCH je nejen uchovat, ale též rozvíjet krásu, jedinečnost a pestrost českého holubářství. Řídícím orgánem je Ústřední odborná komise chovatelů holubů, kterou vede Pavel Wieder, předsedou Sboru posuzovatelů je Jiří Holaň a předsedou Národní standardové komise autor článku. Podobné aspekty zastřešuje holubářství slovenské, které je v posledních letech pestřejší a díky výstavišti v Nitře si uchovává velmi důstojný stánek pro celostátní výstavy, ke kterým se přidávají vhodné aktivity v Košicích i jinde.
Polsko
Ze zemí vyspělé Evropy si nejdéle udrželo punc tradičního statkářského holubářství, kdy chovy holubů zdobí nejedno tamní stavení. Obchodní duch národa se nezapře ani v holubářství, chovatelské burzy mají ohromnou návštěvnost a rozsah. Zelenou mají i aktivity produkce drobnochovatelských potřeb a krmných směsí. Příkladná je též rozumná prochovatelská politika. Velké výstavy se uskutečnily například v hojně navštěvovaném nákupním centru, zpravidla jsou však součástí některého z ohromných trhů či burz.
Maďarsko
Chov drobných zvířat byl v této zemi vždy zaměřen zejména na holuby, zatímco ostatní sekce (králíci, drůbež, morčata) byly a jsou spíše popelkou. Vedle velkého množství plemen rejdičů patří k nejznámějším zástupcům maďarští obři a namátkou budapešťský krátkozobý rejdič patří k nejprošlechtěnějším holubům na světě. V současné době se celá chovatelská Evropa schází na velkolepých burzách v Monoru, které jsou díky svému místu nedaleko Budapešti křižovatkou holubářů z východu, jihu, ale i severu a západu Evropy. Nový maďarský vzorník je symbolem moderního, ale přitom velmi levného modelu. Vzorník vyšel na dobu nadcházejících deseti let v pevné vazbě. Místo kresby je u každého vzorníku zachycen kvalitní jedinec na fotografii, což je pro názornost dostatečné. Díky kdysi rozšířenému vystěhovalectví do Ameriky je v Maďarsku nepřekonatelná kvalita mnohých plemen pocházejících z USA a Kanady, například gigantů či kingů. Některé tamní holubníky předčí velikostí a kvalitou rodinné domy.
Německo
Motorem evropského holubářství a vzorem v oblasti výstavnictví, kvality krmné dávky, funkcionářských aktivit a koneckonců i v systému posuzování a vzorníků je náš západní soused. Chovatelský život je nedílnou součástí kvality života rodin holubářů. Partnerky i děti se účastní letních setkání, u akcí konaných v zimě je pro ženy připraven „dámský“ program. Jedná se tedy o formu aktivního vyžití pro celé rodiny. Německo je vzorem šlechtitelské pečlivosti a důslednosti, který se odráží v kvalitě tamních plemen a zaměření na čistotu jejich barev a kreseb. Je rovněž velmi výrazně klubově zaměřeno a díky velkému množství holubů je v něm pravidlem specializace posuzovatelů na některé skupiny holubů. To je velká výhoda při hodnocení konkrétních vybraných plemen, někdy však též handicap pro neznalost jiných skupin. Jazyková bariéra při přebírání některých vzorníků, zejména u ruských plemen, přinesla některé nesrovnalosti, které bude těžké napravit. Rakouské holubářství, svým rozsahem obdobné s českým, nese s německým řadu obdobných charakteristik a probíhá i blízká spolupráce, ale jedná se o menší zemi a posuzovatelé skládají zkoušky na všechna plemena. Německo dalo světu řadu vynikajících autorů odborné holubářské literatury a též jednoho z nejznámějších světových genetiků Axela Sella. Největší holubářské muzeum na světě najdete díky donátorství Karla–Heinze Sollfranka v Norimberku. Úspěšní vystavovatelé obdrží kromě plaket a pohárů menší nebo větší peněžité ceny, výhodou je i to, že mnoho holubářů pochází z rodin, kde se chovu holubů věnovaly dřívější generace. V Německu jsou vyhlášené trhy zvířat ve Wasserburgu nebo Straubingu, v Rakousku je nejznámější Wels.
Holubářství na Balkánu
Jádro šlechtění je zaměřeno na skupinu rejdičů a letově dovedných holubů. Voliérových chovů je naprostá menšina, holubi i velmi prošlechtěných plemen musí létat nebo mají k dispozici aspoň volný prolet. Kvalita některých holubů (angličtí voláči, maltézové, pomořanští voláči, pávíci, parukáři atd.) například v Srbsku, Chorvatsku či Bulharsku patří v rámci Evropy k největším. Vyhlášené jsou nejen trhy (Sombor), ale též výstavy. Posuzovací systém přechází na evropský model. Časté jsou soutěže rejdičů v letu.
Holubářství v Ruské federaci a zemích bývalého Sovětského svazu
Jedná se o tak rozlehlé oblasti, že je velmi nelehké popsat typické charakteristiky. Zejména jižní oblasti patří k nejstarším výspám holubářství, odkud se chov a šlechtění holubů šířily dále do Evropy a díky obchodu a přistěhovalectví do celého světa. Obrovské území, na které dosud v plné míře nepronikly všechny aspekty globalizace a modernity, těží z obrovského množství holubářů, stejně jako z nebývalého zastoupení tamních plemen, zejména rejdičů. Velké vzdálenosti mezi městy a holubáři na jednu stranu nepřímo vedly ke vzniku plemen, která se někdy liší jen malými markanty, na druhou stranu přináší zákonité potíže ve výstavnictví a vzájemném setkávání, jež si pro velké vzdálenosti žádá daleko větších obětí. Velmi negativní dopad na chov holubů měly války, po kterých bylo nutno zejména postavové rejdiče, ale i mnohé jiné zástupce s velkými obtížemi regenerovat. Do světa se velmi ochotně rozšířili ruští bubláci, volžští rejdiči, rostovští rejdiči a další postavoví, obdobně i různá plemena tleskačů. Chovy některých zbohatlíků jsou obrovské, dnes výrazně upřednostňují kvalitu před kvantitou. Vyznat se v různorodosti tamního holubářství vyžaduje speciálně zaměřené odborníky. V minulosti jsme těžili z obrovských znalostí doc. Havlína, dnes zejména z informací Lumíra a Anny Justových, kteří se v posledních letech věnují i propagaci českého holubářství v ruských periodikách, jsou členy tamních redakčních rad a požívají velké vážnosti. Z povídání s Lumírem Justem, který je novým členem Národní komise pro standardy v České republice, o zákonitostech tamního holubářství vybírám tyto nejzajímavější informace. „Setkávání holubářů v zemích Ruské federace bylo v minulosti spojeno s pořádáním trhů, kde bylo možno prodat, vyměnit či nakoupit vše potřebné. Standardy plemen se oproti centrální Evropě udržovaly poměrně dlouho pouze v hovorové řeči, výstavnictví nebylo příliš rozšířeno a kroužkovat holuby nebyla povinnost. Velký vliv na šlechtění plemen měly a dosud mají speciální kluby, velmi často sdružující určitý okruh příbuzných plemen. Díky jejich invenci začaly vznikat pro každé plemeno vzorníky v písemné podobě, které velmi pečlivě dbají o tradiční názvy barevných rázů. Přišly také nádherné výstavy, které svojí zdobností patří k nejmalebnějším na světě. Výbornou práci odvádí Federace chovatelů holubů Ruska, která vede tzv. Červenou knihu holubích plemen, ve které eviduje vzácná a ohrožená plemena. Jedná se velmi často o plemena chovaná v odlehlých oblastech, o kterých se třeba deset či patnáct let myslelo, že jsou již vyhynulá, nebo se o jejich existenci vůbec nevědělo. Do Červené knihy se uvádí jejich popis a rozšíření, přičemž tato práce dosud neskončila. Návštěvy holubářských akcí jsou obrovskou událostí, na kterou se chodí ve svátečním oblečení. Výjimkou nejsou případy, kdy chovatelé sednou na kolo v obleku, dozadu dají přepravku s holuby a jedou na výstavu či trh 200 km daleko. Vyhlášené výstavy nalezneme v Čeljabinsku, v Moskvě, Samarkandu, Kyjevě, Voroněži či Rostovu na Donu. Výstavy se konají jednak venku, zejména na náměstích nebo parkovištích, nebo ve sportovních halách a kulturních domech. Výstavní klece mají vždy dole mřížku, aby holubi nepřicházeli do kontaktu s trusem. Někdy jsou klece odlišeny i barvami podle skupin holubů, na spodku stolků, kde jsou klece umístěny, bývá ubrus. V Moskvě probíhá jednou za čtvrt roku výstava holubů na velkém parkovišti. Auta chovatelů jsou zaparkována v kruhu vedle sebe, výstavní holubi jsou umístěni v klecích, které se dají na kapotu, a zde jsou i hodnoceni. Ještě více neformální prostředí nalézáme na výstavách v Uzbekistánu či Turkmenistánu. Účastnit se výstavy je pro chovatele obrovskou ctí. Již pozvánka na výstavu je pečlivě zdobená s krásným písmem, propracovanou grafikou a dobře zvoleným námětem. Další umělecké dílo je posuzovací lístek, který je rozdělený do deseti pozic dle jednotlivých partií holuba. Do příslušné kolonky je zapsána bodová srážka na stobodové stupnici. Do otevřené kolonky na pravé straně lístku je možno bodovou srážku písemně odůvodnit. V současné době dochází k přebírání evropského systému posuzování.
U letově dovedných plemen je ocenění složeno z hodnocení letového výkonu (50 procent) a na exteriér připadá zbývajících 50 procent (případ z Kazachstánu). Pro chovatele z Ruské federace je největším oceněním jejich celoroční snahy zisk diplomu z výstavy, ekonomika je zcela vedlejší (ačkoliv jedinci některých plemen jsou nabízeni za astronomické částky). Ceny jsou předávány na oficiálním vyhlášení večer na schůzi, přičemž k vítězným holubům je podáván komentář s uvedením předností i vad. Často se jedná o rodinné události s velkým významem pro chovatele. Posoudit lze i holuba bez kroužku, ale kroužkování je žádoucí, přičemž kroužky jsou dostupnější než u nás. Velký prostor získává holubářství v médiích, zejména rozhlase a televizi.“
