Bulmastif

Již podle názvu tohoto plemene je zřejmé, z jakých plemen bulmastif vznikl. S čistokrevným chovem se u většiny plemen započalo až v 19. století, ovšem některá plemena znají lidé staletí, přičemž se jejich vzhled a vlastně ani povaha příliš nezměnily. Toto je případ anglického mastifa. Stejně tak je po staletí znám anglický buldok, ovšem až do začátku 20. století se vlastně jednalo povahově i vzhledově o zcela odlišné stvoření, než jaký je v současnosti.

Na začátku byl …

Kříženci mastifa a buldoka byli ve Velké Británii známi již v 18. století, ne-li dříve. Údajně již v roce 1791 se o křížení mastifa a buldoků zmínil jeden tehdy známý kynolog a spisovatel Buffo, ve své knize „Historie přírody“. Psy z tohoto křížení označuje jako „těžké buldoky“. Prokazatelně tedy již dávno docházelo ke křížení mastifa a buldoka, ovšem spíše experimentálně a ojediněle. Nastala však situace, kdy bylo zapotřebí během co nejkratší doby získat velkého, mohutného a statného psa, který bude odvážný, s velkou obrannou reakcí, ale bez zbytečné agrese, hbitý, tichý a zároveň poslušný. To vše, a ještě víc si přáli v 19. století angličtí hajní, když jeden po druhém nasazovali v lesích pro své pány životy.

Tak, jak dlouho jsou ustáleny některé typy psů, tak dlouho se i experimentovalo se vzájemným křížením a přikřížením jiných plemen, aby byla získána ještě užitkovější povaha, později i propracovanější vzhled. Existuje však i názor, že Bulmastif je původní plemeno, existující ještě před římskými výpady. Mělo se jednat o menší formu už tehdy dobře známého starobylého mastifa.

Pes na pytláky

Přibližně od poloviny 19. století opravdu šlo na rozsáhlém území Velké Británie hajným o život, když se rozmohly extrémní rozdíly mezi vrchností a chudým lidem. Aby chudý lid neumřel hlady, někteří jedinci se uchýlili k pytlačení v lesích bohatých na zvěř. Vrchnosti se to ale nelíbilo, a tak ustanovila trest smrti pro každého, kdo bude v lese přistižen při pytlačení. Na hlídání lesů vrchnost najala zmiňované hajné, kteří se vedle své obvyklé práce měli starat i o chytání pytláků. Jenže pytláci si velmi dobře uvědomovali riziko a svůj jistý konec, budou-li hajným chyceni. Proto se z pochopitelných důvodů snažili za každou cenu hajnému utéci. I za cenu, že by měli kolem sebe všechny postřílet. Hajní však přišli na řešení – mít k ruce takového psího pomocníka, který se nedá snadno zastřelit a naopak samostatně a relativně bezpečně dokáže pytláka skolit k zemi.

Mastif na pytláka předem upozornil štěkotem, čímž upozornil i na sebe. Byl tak snadným terčem. Tehdejší buldok byl zase příliš nezvladatelný, roztržitý a nedostatečně mohutný, aby pytláka dokázal jedním skokem přemoci. Ale při jejich spojení se kupodivu hned dostavily výborné výsledky. Psi byli téměř takoví, jaké hajní potřebovali. Tiší, mrštní, razantní, silní, ovladatelní, ale i tmaví a s obranně útočnou reakcí. Zároveň nebyli agresivní a protivníka netrhali. Aby byla zvýšena výkonnost takového psa, byl přikřížen bloodhound, čímž pes získal dokonalý čich. Z jiných důvodů byla přikřížena i Německá doga. Požadavky na psa byly jasné: musel umět dobře stopovat a vystopovat pytláka, mimikou na něj hajného upozornit, ten následně potichu odepnul psa z vodítka a pes neslyšně pytláka překvapil, povalil a držel ho na zemi, dokud nepřišel jeho pán. Po psovi se rozhodně nechtěly žádné nezvladatelné výpady, agresivní chování nebo jakékoliv jiné zbytečné ublížení „loveného pytláka“. Hajní chtěli vynikajícího a spolehlivého ochránce majitele a zároveň lovce lidí. A měli ho. Je však pravdou, že povaha bulmastifa tehdy a dnes je velmi odlišná.

Počátky pravého chovu

V některé literatuře je předek – počáteční forma bulmastifa – označován jako bandog. Při začátku šlechtění nového plemene byl však kladen důraz na to, aby plemeno vznikalo a neslo znaky 60 % mastifa a 40 % buldoka. Žíhaná barva srsti zajišťovala při hře stínů a světla měsíce v lese snadnou přehlédnutelnost. Pes doslova splývá s okolím a byl neviditelný, ať už byl, či nebyl úplněk. Dnes je ve výraznější oblibě zbarvení plavé s černou maskou.

Vznik bulmastifa se odhaduje na dobu kolem roku 1860. Zajímavé bylo, že nezávisle na sobě probíhal tento typ křížení v různých koutech Velké Británie, aniž by se mezi sebou chovatelé vzájemně domluvili. Protože nikomu nešlo o jednotnost vzhledu, ale účelnost a dobré povahové vlastnosti, na různých místech se od sebe jednotlivé typy lišily, ale překvapující výkonnost byla všude obdobná. Název „bulmastif“ získával na věhlasu.

Tito psi se objevovali nejen v lesích jako „noční strážci lesů“, ale pro svoji spolehlivost také na velkých usedlostech. Pro svůj věhlas ostražitosti začal být využíván i na statcích coby výborný hlídač před zloději dobytka. Nesl také název „pes nočních hlídačů“. Poprvé se toto pojmenování objevilo v roce 1867. Z roku 1871 pochází popis děje, při kterém bojoval bulmastif se lvem. Jak vidno, lidé používali bulmastify na dobré i špatné věci, k práci i svému zabavení, a to bezohledně.

Bulmastif, ale v různé kvalitě (tedy nevyrovnaného typu), se účastnil i výstav od roku 1871. Zpočátku, vlastně ještě skoro celou první polovinu 20. století, měl čenich poměrně dlouhý a hranatý. Vyskytoval se i v různých, především tmavých barvách srsti. První snímek bulmastifa pochází z roku 1900 a je na něm zachycený žíhaně zbarvený Thorneywood Terror, jehož chovatelem byl W. Burton. A právě tento chovatel byl jedním ze zastánců a významných osobností, kteří razili cestu k uznání tohoto plemene. Bulmastif Terror se stal nejznámějším představitelem plemene, který svou povahou a vycvičeností ohromoval každého, kdo měl tu čest se s ním setkat. Byl považován za jednoho z nejchytřejších a nejvycvičenějších psů své doby.

S tímto psem je spojena příhoda, kterou mají rádi všichni majitelé bulmastifů. Majitel Terrora se na jedné výstavě psů vsadil s kolem se nacházejícími diváky, že jeho pes s náhubkem na čumáku skolí k zemi jednoduše a pevně jakéhokoliv člověka, aniž by mu ublížil, a bude ho držet tak dlouho, jak si on – majitel psa – bude jen přát. Jeden dobrovolník se našel. Byl hluboce přesvědčen, že to není možné. Avšak spletl se. Třikrát chtěl tento dobrovolník pokus opakovat, s přesvědčením, že to byla náhoda, ale pes ho pokaždé dostal bleskurychle k zemi a držel tak silně, že nebyl schopen vstát, ani se nijak bránit. Síla, přesvědčivost a razantnost psa byly natolik působivé, že se tento den vryl do podvědomí diváků a kolemjdoucích. A nejenže se o tom všude následně mluvilo, ale děj z výstaviště otiskly nejedny noviny či časopis.

Velkým dílem k prošlechtěnosti exteriéru a povahy v první polovině 20. století přispěl velmi uznávaný S. T. Moseleye žijící v Bruslemu a vlastnící chovatelskou stanici Farcraft. Jeho nejvýraznějším plemeníkem, krycím a výstavním psem byl Farcraft Fidelity (nar. 1921) a Farcraft Felons Frayeur. Díky tomu, že Moseleye byl nejen skvělým chovatelem, jehož chov byl postaven na liniové plemenitbě, ale také obchodníkem. Neměl problém najít domov pro všechny své odchovy, které běžně přesahovaly 100 štěňat ročně. Například v roce 1925 měl 16 chovných fen a 5 krycích psů.

Dalším člověkem, který přispěl významnými kroky v chovu bulmastifů, byl chovatel bílých bulteriérů hrabě Viviant Hollender. Jinde byli zase pověstní Burtonovi psi. Jeho bulmastifové byli velmi ostří a zvládal je jen jejich majitel. Ano, rozdíly v exteriéru, ale částečně i v povaze byly zřejmé. Až do začátku 20. století neexistoval žádný standard a každý chovatel měl trochu jinou představu o ideálním typu psa. Plemeno bylo tak ještě značně neustálené. Většinou se však jednalo o mnohem větší i mohutnější jedince, než jaké známe dnes. Většina měla vzhledem výrazně blíž k anglickému mastifovi. Ve 20. letech 20. století už nebyla přikřižována další plemena a bulmastifové byli chováni tzv. čistě.

Stoupající obliba

Na přelomu 19. a 20. století byl běžným plemenem u anglické policie erdelteriér. Ovšem obliba bulmastifa stoupala ve všech kruzích, a tak se i on, vedle erdelteriéra, brzy postavil po bok anglické policie. Dlouhou dobu následně sloužil u policie ve větším počtu.

Svou domovskou zemí byl uznán v roce 1924. V roce 1925 byl založen Národní klub policejních bulmastifů, v originále „The National Bull–Mastiff Police Dog Club“, v čele s Moseleyem. V roce 1927 došlo k úplnému, mezinárodnímu schválení tohoto plemene. Obliba bulmastifů prudce stoupala a ve 30. letech patřil k velmi oblíbeným a vyhledávaným plemenům. Je zajímavé, že i přes svoji velikost patřil k málo plemenům, na kterých se ani jedna světová válka nepodepsala a neocitl se tak nikdy na pokraji zániku nebo genetické chudoby.

Mimo hranice anglického království se bulmastif dostal až koncem 40. let 20. století. Rozšířili se do celého světa a byli využíváni na hlídání všeho možného, třeba i diamantových a zlatých dolů. V některých státech jsou velmi rozšířeni dodnes, jako např. v severských zemích, přesněji: Švédsku, Norsku a Finsku. Jsou však země, kde jsou doposud raritou. Přestože patří i u nás k méně známým plemenům, nepatří vyloženě k málopočetným psům, kteří by se mohli obávat o zánik své existence. I na našem území se vyskytuje ve střední početnosti, přičemž se každoročně do plemenné knihy zapisuje minimálně 100 štěňat. První importy k nám přišly z Polska, a to v roce 1989. První český vrh spatřil světlo světa o dva roky později.

Tiché hlídání

I když má výrazný hlídací instinkt, je tedy výborným hlídačem, bezhlavě neútočí. Je obdarován klidnou sílou, což však neznamená lenost v pravém slova smyslu. Jeho povaha je vyrovnaná a jen tak ho něco nevzruší, není impulzivní. Zvědavě, na první pohled lenošně vše po očku sleduje a je připraven kdykoli ihned zasáhnout. Pozná, kdy se jedná o skutečné nebezpečí a nutnost zásahu a kdy jsou to jen dětské hry. Má cit pro situaci a vysoký práh vzrušivosti. Bulmastif je ztělesněnou trpělivostí.

Dobrým a ostražitým hlídačem se stává zpravidla až v dospělosti, tedy po 18. měsíci věku. Přesto po celý svůj život velmi málo štěká. I když umí upozornit na možný problém i štěkotem, zbytečně neštěká. Chápe, kdy a co má hlídat. Proto se hodí i do velmi zastavěné části města.

Je klidný a rozvážný, ale pokud uzná, že je nutné zakročit, je razantní a neústupný. Nepřítele zpravidla povalí na zem a drží ho, aniž by měl tendence agresivně kousat. Pokud je to však nutné, neváhá zuby použít. Je velmi odolný proti bolesti, proto přemoci takového psa holýma rukama je téměř nemožné.

Třebaže jeho minulost byla o určitém množství agrese a bojovnosti, jeho současná povaha je skoro pravým opakem. Svého pána sice bude bránit, ale jinak se jedná o hravé a milé plemeno, plné oddanosti, citu a tolerance. Dlouho se o něm psalo, že je k lidem nedůvěřivý. Dnes je ale v případě dobré socializace kamarádský nebo alespoň neutrální. Je dobromyslný a nevadí mu dotyky cizích lidí. Přesto je připraven kdykoliv bránit svou rodinu i majetek. Má smysl pro povinnost, přičemž nemá sklon k útočnosti. Nikdy nebývá zbytečně kousavý. Nedělá mu problém náhlé nebo letmé pohlazení kolemjdoucích. Lidi nepovažuje zbytečně za agresory. Naopak, nezřídka je z kladné pozornosti a kontaktu nadšen.

Bulmastif v rodině

Je výborným rodinným psem. Ke své rodině je velmi dobromyslný, střeží děti, jako majetek svého pána. K dětem je tolerantní, nechá si hodně líbit, ale nemůžou toho rodiče ani děti zneužívat. Je až neskutečné, že ani hyperaktivní děti jej nerozhodí. Přesto rodiče musí dohlížet nad chováním psa i dítěte.

K rodinným příslušníkům má měkké srdce. Zejména na svého pána se naváže a tvoří nerozlučný pár. I když miluje celou svou rodinu, musí mít jasno v rozložení hierarchie. Rád se nechá rozmazlovat a hladit od všech členů své rodiny. Má rád pozornost ze strany svých lidí. Je silně orientovaný na svou rodinu a potřebuje být ve středu jejího dění.

Je to pes do rodiny, nikoli do kotce. Nevylučuje to však možnost, že by mohl bydlet na zahradě. Pokud by si mohl sám vybrat, určitě by v přítomnosti členů rodiny byl rád s nimi v domě, a když doma nikdo není, tak na zahradě a vše by pečlivě střežil. Ovšem nevylučuje se ani možnost celoročního ubytování v bytě a stejně tak celoročního ubytování na zahradě. Obojí však má svá pravidla a je nutné plně pokrýt bulmastifovy potřeby. Těmi je dostatečný pohyb a zábava v případě ubytování v domě, a je-li jeho bydliště na zahradě, je nutná dobře zateplená bouda a opravdu velmi častý kontakt se svou rodinou. Má rád společnost, i když třeba v její přítomnosti spí.

Bulmastif a zvířata

K jiným psům, i doma, může být výrazněji dominantní. Zejména psi–samci si nenechají líbit jedinou výzvu či nepříjemné gesto od jiného psa. Zpravidla si „nezačíná“, ale ani nemá snahu o pokoru.

S jinými zvířaty problémy nemívá, nevyhledává, neprovokuje, většinou ani nepřistupuje na jejich výzvy k honění. Nemá tendence jim ubližovat. Může obývat stejnou zahradu se slepicemi, stejně jako s kočkou. Nemá výrazný lovecký pud, prakticky minimální. Proto nemá ani touhu po stopování, lovení či prohánění divoké zvěře. Procházky přírodou s bulmastifem jsou tak příjemné a beze strachu, zda se pes nezatoulá nebo nezačne zvěř bezhlavě pronásledovat. Je však zapotřebí, aby se s domácími zvířaty vhodně setkával ve štěněčím a mladém věku, a stejně tak v raném věku znal vůni přírody.

Příjemná povaha

Jedná se o v jádru klidného, trpělivého a tichého společníka, který si však i rád hraje i skotačí. Venku je středně temperamentní a má rád rozumný všestranný pohyb. Uvítá od všeho trošku. Rád se nechá překvapit, co nového jeho pán vymyslí. Zejména štěňata a mladí psi jsou velmi hraví, zvědaví a dychtiví po zábavě.

Jeho zřejmě jedinou nepříjemnou vlastností je značná tvrdohlavost. Ta je u tohoto plemene skloňovaná ve všech pádech, ať už jako svéhlavost, umíněnost, paličatost, svéráznost, nebo nepřekonatelná touha po nezávislosti. Proto se příliš nehodí pro začátečníky, kteří nevědí, jak na výchovu takového velkého osobitého psa. S ohledem na jeho sílu a hmotnost patří do rukou dospělého a rozumného člověka. Na jedné straně je plný energie, nadšeně vítá příchozí rodinné příslušníky, na straně druhé je milým psem, který dokáže dávat najevo svou oddanost každou minutu.

I když je věrný, je zpravidla přátelský. Je to sympatický pes, který má postrádat eleganci a jemnost. Na straně jedné se jedná o aktivní plemeno, na straně druhé bez problémů dokáže prospat celý den. Většina bulmastifů má ráda vodu a s ní spojené plavání. Rád se bude procházet v lese, stejně jako ve městě. Ruch velkoměsta mu nevadí, nezřídka naopak, ale musí na to být zvykán od štěněčího věku.

Výchova a výcvik

Bulmastif potřebuje především důkladnou a důslednou výchovu a socializaci. Výcvik v pravém slova smyslu je pak zbytečný. Celkově není zcela vhodné počítat u tohoto plemene s nějakým obšírnějším výcvikem. Samozřejmě, naučit se přijít na přivolání a chodit na vodítku bez tahání je velmi důležité a je samozřejmé, že v rámci výchovy se toto pes naučí, ale se vším je zapotřebí začít od prvního dne, co štěně přijde do nového domova. Výchova a zmiňovaný základní výcvik musí být harmonické, klidné, laskavé, pečlivé a po všech stránkách přirozeně vyrovnané. Důslednost však potřebuje, tvrdost nikoliv. Pak bude vyrovnaný a poslušný i pes. Protože se jedná o velké a těžké plemeno a ke všemu tvrdohlavé, začít s ním cvičit a vychovávat ho v téměř dospělém věku je pak nadlidský výkon.

Není to plemeno, které by se hodilo na obsáhlý výcvik poslušnosti, ani všestranný výcvik (stopa, poslušnost a obrana). Třebaže má vynikající nos, je chytrý a výborně brání majetek a svého pána, pro tento typ výcviku je zcela nevhodný. Problém spočívá v tom, že k takovému výcviku a úspěchům je zapotřebí dokonalosti cviků, častého opakování, preciznost při výcviku a okamžitá poslušnost kdykoliv. A to vše rozhodně není typické pro bulmastifa. On se rád rozhoduje dle situace sám. Nezřídka „má na všechno dost času“ a rozhodně nehodlá něco opakovat dvakrát. Ne že by to neuměl nebo byl lenoch, ale nevidí potřebu.

Jeho základní výchova je poměrně snadná, ale nutná je určitá vlídnost. Nesnáší cvičit podle šablony, jakýkoliv výcvik či návyk nesmí mít stereotypní formu. Cvičení nesmí být nudné. Naopak, nesmí chybět značná dávka fantazie. Navíc je zapotřebí určité dávky tolerance, která však nepřekročí mez a nestane se nedůsledností. Rád se učí něco nového, ale nerad opakuje, co už umí. Potřebuje kreativního majitele, pokud se má naučit různým cvikům. A že to není nemožné, dokazuje fakt, že je nemálo bulmastifů, kteří mají složenou zkoušku poslušnosti, nejčastěji zkoušku doprovodného psa. Někteří jedinci jsou výrazněji tvrdohlaví, a tedy je jejich výcvik poněkud složitější, ale základní výchovu je schopen zvládnout každý bulmastif.

Na jedné straně je v různé míře paličatý a rád si některé věci dělá po svém, ale na straně druhé má úctu k přáním člověka, a pokud to není nad jeho hrdost nebo pokud není přesvědčen nad nesmyslností povelu v konkrétní situaci, rád vyhoví. Tvrdé zacházení se mu však příčí a výcvik kazí.

Potřebuje střední množství pohybu. Za procházky a zábavu je rád, ale není to vytrvalec, který by měl běhat a sportovat od rána do večera. Může být zaměstnáván třeba i stopováním, neboť má dobrý čich a mnohé psy práce (hry) s nosem baví. Zabavit bulmastifa není těžké, jen je potřeba trochu nápaditosti. Nemusí si hrát celé dny ani nemusí chodit často na dlouhé procházky, ale nesmí mít příliš často pocit těžké nudy. Když už se příliš nudí a chybí mu příjemné unavení, začne si vyhledávat zábavu sám. Pak u něj platí, že raději negativně laděná pozornost jeho pána je lepší než žádná. Třeba někteří jedinci s radostí překopou celou zahrádku.

Péče o bulmastifa

Má rád opečovávání. Nestraní se kartáčování, které potřebuje přibližně jednou za 14 dní, v době línání častěji, ani péče o drápy – pakliže se nestačí obrušovat pohybem po tvrdém povrchu, ani čištění očí, mordy a uší. Pozornost jeho pána i v tomto ohledu je pro něj zpravidla příjemná. Kontrolou uší se dá předejít možnému zánětu zvukovodu. Utírání mordy se také majitel nevyhne, neboť převážná část jedinců výrazně slintá. Ve větší míře při krmení a pití.

Rozhodně bulmastif potřebuje velmi kvalitní potravu. Je to dáno jeho mohutností a váhou. Klouby a svaly se musí zdárně vyvíjet. Nesmí se přejídat, aby váha tuku zbytečně nezatěžovala organismus, ale nedostatek potravy či nekvalitní strava mohou ještě více ohrozit jeho zdraví po následující zbytek života. Tělo bulmastifa se nesmí přetěžovat ani nadměrně vysilujícím dlouhodobým pohybem. Není to tedy pes vyloženě pro náruživé sportovce, kteří chtějí mít psa při každém pohybu s sebou.

Má rád slunce, nezřídka se na něm doslova vyhřívá a stejně tak i sníh, ve kterém s nadšením skotačí. Ale ničeho nesmí být příliš. Musí mít možnost se schovat v létě do stínu a v zimě do relativního tepla.

I přes svou mohutnost patří k nejzdravějším molosům. Kromě dysplazie, která je u nich největším problémem, prakticky netrpí žádnou výraznější genetickou zátěží. E. Allan a R. Blogg uvádějí, že přibližně 35 % populace bulmastifů je postiženo dysplazií, což je poměrně hodně, ale na druhou stranu – kromě ještě případného entropia a ektropia nejsou u bulmastifů známy žádné další rozšířenější genetické zdravotní vady. Průměrný věk tohoto plemene je 9–10 let.

Méně zdatní kynologové by si bulmastifa mohli splést např. s bordeauxskou dogou, Cane Corso, Perro de presa Malorquin, Perro de presa Canario, tosou inu, nebo snad dokonce i s boxerem.

A jak by měl bulmastif vypadat?

Je to pes plný síly, aniž by přitom působil těžkopádně, souměrný, při přímém pohybu by se neměly hrudní ani pánevní končetiny křížit ani plést. Pevný hřbet není nepříznivě ovlivněn silným posuvem pánevních končetin, poskytuje vyrovnaný a harmonický pohyb.

Mozkovna je při pohledu ze všech stran velká a kvadratická. Jakmile je vzbuzena pozornost psa, tvoří se výrazné vrásky, ne však v klidu. Stop je výrazný. Čenich je široký s doširoka rozevřenými nozdrami, plochý, není špičatý, při pohledu z profilu nesměřuje nahoru. Tlama je krátká, vzdálenost od špičky čenichu ke stopu činí zhruba třetinu celkové délky hlavy od špičky nosu k vrcholu týlního hrbolu. Tlama pod očima je široká a až ke špičce čenichu si zachovává zhruba stejnou šířku. Je tupá a kvadraticky řezaná, přední strana tlamy tvoří pravý úhel k horní linii tlamy. Pysky nevisí, nikdy nesmí sahat hlouběji než k dolnímu okraji dolní čelisti. Dolní čelist je široká až do konce. Žádoucí jsou čelisti stejné délky (klešťový skus, hrana na hranu), ale lehký předkus je povolen. Nedává se mu však přednost. Líce jsou dobře vyplněné. Oči má tmavé nebo oříškově hnědé, středně velké, posazené od sebe na šířku tlamy, mezi nimi je střední rýha. Světlé nebo žluté oči jsou velmi nežádoucí. Uši mají tvar „V“, jsou složené dozadu, daleko a vysoko nasazené, ve stejné výši jako týlní hrbol, čímž propůjčují hlavě kvadratický vzhled. Uši jsou malé a jejich barva je tmavší než barva srsti na těle. Při pozornosti psa se špičky uší nacházejí ve stejné úrovni s očima. Uši do růžicového tvaru jsou velmi nežádoucí.

Krk je dobře klenutý, střední délky, velmi svalnatý a téměř stejného obvodu jako mozkovna. Hřbet je krátký a rovný, ne však příliš krátký, aby to nepříznivě ovlivňovalo pohyblivost psa. Kapří nebo měkký hřbet je vysoce nežádoucí. Hrudník je široký a hluboký. Ocas je nasazen vysoko, silný u kořene a zužující se ke špičce. Dosahuje ke hleznům, je nesen rovný nebo lehce prohnutý, ne však zatočený nebo zalomený. Hrudní končetiny jsou postavené široko od sebe. Předloktí a nadprstí silné a rovné, silných kostí. Tlapy jsou klenuté, kočičí, žádoucí jsou tmavé drápy. Rozevřené tlapy jsou vysoce nežádoucí. Hlezna pánevních končetin jsou středně zaúhlená. Kravský postoj je vysoce nežádoucí.

Srst je krátká a tvrdá, odolná proti povětrnostním vlivům, těsně přiléhající k tělu. Barva může být v jakémkoliv odstínu žíhané, plavé či červené. Barva musí být čistá a jasná. Malé bílé odznaky na hrudi jsou povoleny. Jiné bílé znaky jsou nežádoucí. Černá tlama je velmi důležitá, k očím se zesvětluje. Tmavé lemy očí podtrhují typický výraz.

Výška v kohoutku: psi 64–69 cm,

feny 61–66 cm.

Hmotnost: psi 50–59 kg,

feny 41–50 kg.