Svět podle psa – část 3. Průvodce labyrintem psích emocí – agrese
„Démon“ agrese
K základním emocím, které umožňují živým tvorům přežít, patří agrese. Agresivita se v lidském vnímání pojí s negativním hodnocením, které v sobě skrývá násilné (či násilnické) nebezpečné chování, předrážděnost, popudlivost a hulvátství. Z hlediska etologie to tak naivně jednoduché není! Roger Abrantes v Řeči psů poznamenává: „… agresivita umožňuje vznik osobních vztahů – je základem pro přátelství a lásku.“
Agresivita je emoce, která v jedinci vzbuzuje nutkání napadnout soupeře, zahnat jej na útěk, nebo dokonce zabít. Většina etologů nepovažuje agresivitu za typický instinkt, nýbrž především za silnou emoci. Např. Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa píše: „Agresivita je emoce, která agresi spouští a doprovází a jejíž hladina po uskutečnění agrese opět klesá. Tak jako strach je spouštěcí a doprovodný emoční proces spjatý s obranným chováním a lovecká náruživost je spjata s chováním loveckým, tak i agresivita není instinktem, ale pouze emocí. Jen emoční procesy, které agresi spouštějí a doprovázejí, lze rozvíjet, tlumit, a dokonce i podmiňovat.“ Jiní etologové však i agresi řadí mezi instinkty.
„Agrese se pohybuje v mezích od nevyprovokovaného útoku až po sebeobranu,“ vysvětluje Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou. „Začne-li zvíře odhánět jiné od potravy anebo je naopak odháněno a brání se, vrčí a cení zuby na opovážlivce, kteří se přiblížili k jeho mláďatům, anebo odráží svého soka, chová se agresivně. Z hlediska přežití s sebou takové chování přináší jistý efekt. Agresivnější jedinec se lépe nají, snadněji ochrání svá mláďata před nebezpečím, má větší příležitost k páření a setkává se s mnohem menší konkurencí. To vše mu pomáhá zanechat více potomků. Impulzem k takovému chování může být vztek a další emoce spojené s agresí.“
Důvody agrese
U psovitých šelem má agrese vůči soupeři několik základních a nejčastějších důvodů. Jsou jimi: získání a hájení vlastního postavení v hierarchii smečky, obrana teritoria, obrana potravy, agresivita v období estru (říje) a při chránění a obraně potomků. Pokud chceme téma zobecnit, můžeme říci, že agrese je vyprovokována ochranou zdrojů.
Ritualizovaná agrese
Psovité šelmy jsou vysoce společenská zvířata: pro vlky, psy hyenové, dhouly, dingy, psy pralesní apod. je smečka vším – zajišťuje jim společnou strategii lovu (a tedy hojnost potravy), hájení jejich teritoria, bezpečí, potenciálního partnera, společnou výchovu mláďat, relativní jistotu pro období stáří atd. Soužití ve smečce vyžaduje úzké společenské vztahy a vazby s ostatními členy smečky, kompromisy, diplomatické jednání. Toto soužití umožňuje společenská hierarchie uvnitř smečky, a to jak mezi všemi zvířaty ve smečce, tak navíc mezi samci a samicemi. Toto „kastovnictví“ si vynutilo celou škálu dominantního a submisivního chování, které je stavebním kamenem úspěšného společného soužití ve smečce. Projevy tohoto chování si vytvořily složitý rejstřík řeči těla, očí, uší, akustických projevů, pachové komunikace apod., což napomáhá dorozumění. Predátoři se obecně instinktivně obávají zranění, které by jim mohlo znemožnit lov, uvedlo by je do nesnází, případně způsobilo smrt. Predátoři jsou oportunisté! Právě proto při lovu dávají přednost handicapované, mladé nebo nemocné a přestárlé kořisti, která jim klade menší odpor a její možnost zranit útočníka je omezena.
Evoluční vývoj vytvořil pro společenské psovité šelmy složitý systém ritualizovaného agresivního chování dominantních zvířat, které umožňuje ovládat a řídit smečku jako celek. Kdyby toto chování nebylo omezeno rituálem, docházelo by – např. při krmení u společné kořisti – ke zraněním či úmrtí slabších členů smečky. A o to „duchu smečky“ rozhodně nejde: členové smečky se nezbytně potřebují ke společnému lovu, obraně teritoria a k výchově mláďat. Rituál funguje jako „brzda“ agrese. Agresor dá průchod ritualizované agresi a podřízený člen smečky ritualizovaně použije uklidňujících, chlácholivých signálů (snížením těžiště těla, odvrácením pohledu, mimikou, stažením ocasu mezi nohy, sklopením uší, případně ulehnutím na záda a odhalením nejzranitelnějších částí svého těla apod.). Jeffrey Moussaieff Masson tuto problematiku výstižně shrnuje do následujících vět. „Soupeření odčerpává spoustu energie a zdá se, že mnoho druhů se tuto námahu snaží minimalizovat. Mnoho zvířat zaujme raději kapitulační postoj, což jedince stejného druhu zastaví. Vlk se převrátí na záda, opice se dívá jinam a to útočníka zastaví. Co asi může prožívat agresor, jehož útok je takovýmto způsobem odvrácen?“
Atavismus:
Dr. Jekyll a Mr. Hyde
Naši psi jsou odkazem svých prarodičů, vlků. Mnoho jejich chování, komunikace, instinktů a emocí má „vlčí“ kořeny. Ne však doslovně: domestikace psy v mnohém změnila (nejen exteriérově) a ovlivnila. Chov „jedináčků“ u jednotlivých majitelů v nich navíc utlumil ducha smečky a vyřadil podstatný fenomén psovitých šelem – otcovství.
Pokud úzkostlivý majitel z obavy o svého miláčka (v lepším případě) nebo z lenosti neumožní svému svěřenci již ve štěněcím věku dokonalou socializaci na ostatní psy, lidi, jiná zvířata a veškeré civilizační rušivé vlivy, zadělává si na problém hodný pera Roberta Louise Stevensona, který napsal legendární Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Špatnou socializaci psů pozorujeme dnes a denně kolem sebe. Není to špatná vizitka psů, nýbrž jejich nezodpovědných majitelů. Z malých plemen tak vzniknou věčně podráždění a uštěkaní „podpažáci“, skrytí v „bezpečí“ podpaží svých nepoučených (a nepoučitelných) pánečků, z velkých obtížní (a často docela nebezpeční) potížisté. Roger Abrantes zdůrazňuje: „Pokud pes projevuje agresivitu vůči psům nebo lidem na procházce, jeho majitel musí okamžitě zasáhnout, ovšem bez použití násilí. Agresivní chování za těchto okolností není míněno vážně, ale pes se projevuje na základě zlozvyku, tolerovaného majitelem. Majitel i pes by měli své chování okamžitě změnit.“ To je poněkud zjednodušená a lapidární rada: změny může být dosaženo jen dokonalou socializací.
Někteří psi projevují agresivitu vůči jiným zvířatům. I to jde trpělivým návykem změnit. Ostatně mnohé zoologické zahrady již umožňují vstup i našim čtyřnohým svěřencům. V nich můžeme své psy uvyknout třeba i na nosorožce nebo tygry! V českých luzích a hájích to sice nebude k ničemu, ale na ovladatelnosti i egu psa to pozitivní stopy určitě zanechá.
Patologické chování: Nepřiměřená agresivita může vyústit v patologické chování! Například pokud dospělí psi útočí na štěňata, samci útočí na samice atd., jedná se o patologické chování. Vinna nemusí být pouze špatná (zanedbaná) socializace, ale i genetické dědictví po nevhodných rodičích, kteří by správně ani neměli být zařazeni do chovu. (Sám jsem kdysi vlastnil Německého ovčáka Rocca, který zdědil patologickou agresivitu ke psům po své matce; šlo ji zmírnit, ale nikoliv odstranit! V jeho hlavě velikosti mladého grizzlyho byl zakotven zlozvyk jeho matky.)
| Zásada: poznejte rodiče svých potenciálních štěňat! Roger Abrantes správně nabádá: „Nikdy si nekupujte štěně, jehož rodiče projevují silnou agresivitu vůči lidem nebo psům.“ |
Normálně se chovající pes před útokem nikdy nevynechá stupňující se signály hrozby (kterými varuje soupeře a poskytuje mu prostor ke smíru)! Pokud zvíře tuto „předehru“ přeskočí, chová se evidentně patologicky.
Signály hrozby
Pes (vlk), kterého ovládá agresivita, vysílá soupeři jasné signály. Sebevědomý pes (vlk) svraští horní pysk, takže se mu vytvoří vrásky na nose i na čele, obnaží špičáky (koutky úst se přitom poněkud zaoblí), vztyčené ušní boltce jsou vnitřní stranou namířeny směrem k soupeři, stejně jako upřený pohled. Srst na krku a na kohoutku má zježenou a ocas nese pozdvižený. Zvíře se ozývá charakteristickým temným vrčením.
Všechno souvisí se vším
Agresivita a bojácnost – dva antagonistické jevy? U psů to nemusí být tak jednoznačné. Pes, kterého ovládá strach, může být situací donucen řešit konflikt agresí. Jde o tzv. kousání ze strachu. Konečný výsledek útoku je stejný, pes však svou mimikou, řečí těla, postavením ocasu a uší prozrazuje, že ho ovládá strach. Vladimír Mikulica shrnuje: „Rozlišujeme psy na nebojácné a agresivní, nebojácné a neagresivní, bojácné a agresivní a bojácné a neagresivní, na což už před druhou světovou válkou upozorňovali známí kynologové, manželé Menzelovi.“
Lovecký pud
Žije v naprostém omylu ten, kdo se domnívá, že lovící smečku vlků ovládá pocit agresivity. Lov zajišťuje predátorům jídlo a umožňuje přežití. Má-li být lov úspěšný, vyžaduje vytrvalost, spolupráci a dokonalou strategii. Lovící smečka je takřka nehlučná: dech potřebují šelmy k běhu, nikoliv k halasení, hlučnost by navíc mohla celou štvanici zmařit. Paleolitičtí lovci a sběrači a mnohé přírodní národy, které si dodnes částečně udržely svůj původní způsob života, projevovali ulovené zvěři svou vděčnost a rituály jí prokazovali svou úctu. Barry Holstun Lopez je přesvědčen, že zvířecí predátoři projevují cosi obdobného. Např. vztah, který se rozvíjí mezi vlky a jejich kořistí, nazývá „rozhovorem se smrtí“. Zdůvodňuje to vlčí probírkou potenciální kořisti (kdy si šelmy vybírají, mají-li ovšem na výběr, handicapovaná, mladá, nemocná nebo přestárlá zvířata). „Zmínil jsem se o očním kontaktu mezi vlkem a jeho kořistí – momentu, který vypadá, že je pro oba rozhodující,“ píše Barry Holstun Lopez ve své knize O vlcích a lidech. „Máme tu lovícího vlka, který dělá pro lidské vnímání mnoho nevysvětlitelných věcí. Začíná zvíře štvát a potom se najednou otočí a odkráčí. Věnuje jen zběžný pohled stopám losa starým jen několik minut, očichá je a pokračuje v cestě, jako by je ignoroval. Kráčí okolo stáda karibu, přičemž jim zdánlivě dává výstrahu o svém záměru zabíjet. A stádo na signály reaguje. Los vykročí k vlkovi a ten odejde. Vidlicové parohy losa kontrastují s jeho bílým zadkem – signálem pro pronásledování. Zraněná losice se postaví, aby ji bylo vidět. Potenciální kořist se zkrátka chová zvláštně. Karibu zřídkakdy používají proti vlkům své parohy. Chromý los, který by se asi mohl vlkům ubránit jednoduše tím, že by pevně stál, dělá to, co nejvíce provokuje k útoku a co mu nejvíce znemožňuje se bránit – prchá. Zmiňoval jsem tuto výměnu, ve které se zvířata zdánlivě „spoutávají“ očima, což vytváří představu konverzace neboli „rozhovoru smrti“. Je to jako obřadní výměna, maso kořisti je výměnou za úctu k jejímu duchu. Obě zvířata, nejen predátor, se tímto způsobem rozhodují, jestli střetnutí má končit smrtí. Určitě alespoň v tomto je jakýsi posvátný zákon. Je v tom vznešenost. A je to něco, co se odehrává pouze mezi vlkem a zvířetem toho druhu, které nejčastěji loví. Ten druh totiž pro vlka představuje posvátné maso.“
Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa uvádí: „Všechny zprávy etologů o pozorování konečné fáze lovu vlků na jeleny, losy a jinou velkou zvěř se jednoznačně shodují v tom, že ať už je intenzita emocí v daném okamžiku jakkoliv vysoká, neobjevuje se před útokem na kořist ani při něm žádný náznak agresivního chování. Mezi výrazy napjaté pozornosti, která je typická pro lovecké chování, se u sebevědomých zvířat dokonce objevují prvky hravého chování.“ A někdy až zdánlivě flegmatického: záběry šelem polehávajících kolem uštvaného losa nebo vlků chlemtajících vodu z bystřiny v blízkosti lovené kořisti jsou toho jasným důkazem.
Když jsem měl ve východoslovenských Bukovských vrších možnost z bezprostřední blízkosti pozorovat závěr lovu pětičlenné vlčí smečky na laň, byl jsem překvapen, že vlci byli naprosto „němí“. Slyšel jsem jen přerývané chrčení laně. Občasné zavrčení šelem se ozvalo až po usmrcení kořisti, když se smečka začala krmit.
I naše domestikované psy ovládá (v různém stupni) lovecká náruživost. Psi ovšem bývají, na rozdíl od vlků, při štvanicích hluční (navíc u některých loveckých psů, např. honičů, se hlasitost naopak podporuje). Tlumení nežádoucí lovecké vášně bývá u některých psích plemen zkouškou trpělivosti jejich majitelů. Prchající zvěř bývá velkým lákadlem a je motivátorem lovecké náruživosti. Trpělivost však (občas) přináší růže …
Rafinovaná lidská finta
Člověk kynolog dokázal využít optimálního rozvíjení agresivity psů (některých plemen) ke svému užitku a k dokonalé upotřebitelnosti psa ve službách člověka. Například obrany teritoria (dědictví po vlčích předcích) využil člověk k ostraze majetku = pes hlídá dům, zahradu, pozemek … Při zadržení a obraně proti nežádoucím osobám využila služební kynologie kombinaci agresivity a loveckého pudu. Zkušení kynologové dokonce tvrdí, že k úspěšnému zadržení se využívá výhradně lovecký pud. „Ve všech cvicích obrany, kde jde o útok psa na člověka figuranta, se výrazně projevuje lovecké chování a lovecká náruživost, kdežto po agresivitě a agresivním chování zde není ani stopy,“ píše Vladimír Mikulica. „Obrana v kynologickém slova smyslu není rozvíjením ani agresivního, ani obranného chování, ale je rozvíjením a přepracováním instinktu lovu velké kořisti, základem obrany je tedy lovecké chování.“ (Ne všichni výcvikáři s tímto názorem souhlasí a z hodnocení ostrosti psa nevylučují ani fenomén zdravé agresivity. Osobně se přikláním k faktu, že zadržení je rozvinutím loveckého instinktu psa.)
Resumé
Agrese je stejně silná, naléhavá a nutná emoce divokých zvířat jako strach: umožňuje jim přežít. Šedesát procent předčasných (násilných) úmrtí vlků způsobují jiní vlci, jak o tom svědčí poslední výzkumy z Národního parku Yellowstone. Dějí se kvůli půtkám mezi smečkami při obraně teritorií nebo při usmrcení osamělých vlků, kteří hledají partnery a vlastní lovecké území a pohybují se při tom na cizích teritoriích. Jak už jsme naznačili, agrese je však rovněž významným faktorem vnitrodruhové komunikace a vytváření ritualizovaného chování, které působí jako brzda agresivity.
Agresivita našich domestikovaných psů není v pravém smyslu slova podmínkou přežití. Je dědictvím po jejich prarodičích, vlcích. Na lidech je, aby tento emoční fenomén chápali v jeho hlubším smyslu a aby jej vhodným způsobem usměrňovali. Ostatně Lois Crislerová ve své knize V arktických pustinách napsala: „Pravý vlk prostě není prchlivé, rvavé zvíře. Pes ano, proto mu rozumíme. Ale jak by mohla naše zhýčkaná, vznětlivá, nenávistná odrůda pochopit vlka?“
Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou zdůraznil: „Zdá se, že zvířata mívají zlost. Jistě se dopouštějí agresivních činů vůči sobě navzájem, bojují o teritorium, způsobují si bolest a zabíjejí se. Možná to však nedělají přesně takovým způsobem, jak by lidé očekávali.“
