Český klub chovatelů agapornisů
•Letos váš klub slaví pět let svého působení na české chovatelské scéně. Kolik členů je nyní v klubu a jak se počet přihlašujících vyvíjel s dobou? Byl o vstup do klubu větší zájem spíše ihned po založení klubu, nebo stoupal s dalšími léty a propagovanými informacemi o klubu?
Klub má k dnešnímu dni celkem 25 činných členů, z toho jsou tři mladí členové. Zde zdůrazňuji slovo činných, protože při vzniku klubu jsme si dali do podmínek, že nechceme být klubem tzv. mrtvých duší, ale klubem, kde se pořád něco děje. Kdo se chce stát členem klubu, musí si ročně splnit určité požadavky, jako je v první řadě účast na některé z akcí pořádaných klubem. Zakládajících členů klubu bylo dvanáct. Klubem prošlo celkem 37 chovatelů. Každý, kdo klubem prošel, zůstává v historii se svým evidenčním číslem, a kdyby se chtěl třeba vrátit, dostane svoje číslo zpět. Klub neusiluje o masovou členskou základnu a než nečinný člen je nám milejší chovatel, který s námi třeba spolupracuje nebo se zúčastňuje našich akcí.
•Jak hodnotíte s odstupem času fungování klubu a jeho přínosy pro členy či chovatelskou veřejnost? Splnil a plní funkce, které si zakladatelé předsevzali?
Ze svého pohledu hodnotím fungování klubu jako velmi dobré, ale jak se říká, samochvála smrdí, tak to musí posoudit hlavně členové … Co se týká chovatelské veřejnosti, domnívám se, že většina nás přijímá kladně, bere naši snahu např. o zvýšení kvality chovaných agapornisů a zavádění mezinárodního názvosloví jako potřebnou. No ale jsme v Čechách, tak se najde i nějaký ten, většinou anonymní, kritik.
Osobně si vážím práce, která se povedla hlavně v zahraničí, kde spolupracujeme a vyměňujeme si názory v rámci světové diskuse klubů chovatelů agapornisů. V tomto sdružení jsou mimo kluby z velké části bývalé západní Evropy i kluby např. z Austrálie, Jižní a Severní Ameriky, Japonska, Indonésie atd.
Na domácí půdě patří (ostatní členové prominou, vědí, co chci říci …) zvláštní ocenění Petru Vopálkovi, na jehož bedrech leží největší tíha s propagací klubu, vedením webových stránek atd.
•Dokážu si představit, že založení takového klubu pro normálně pracujícího člověka určitě nese velké oběti především v osobním životě a musí člověk obětovat i svůj volný čas. Pokud byste se vrátil zpět, nyní již s reálnou představou, co všechno takové zakládání klubu obnáší, šel byste do toho znovu?
Ano, s těmi, co jsou nyní v klubu, zcela určitě. Kdo to nikdy nedělal, tak to nikdy nepochopí … Když jsme zakládali klub, věděl jsem, co mě asi čeká, protože celý život pracuji v dobrovolných organizacích jako funkcionář a problém mi to nedělá. Vždy je to jenom o tom, jestli chci, nebo nechci, nutit se do toho nedá, zvláště v dnešní době, kdy si každý myslí, že prosadí svůj názor stůj co stůj, a když není po mém, tak odcházím. Jsem proto velmi rád, že je i dnes schopna se dát dohromady parta především kamarádů, kteří se domluví a – co je nezbytné u této činnosti – také se pobaví …
•Co bylo vůbec nejtěžší a dalo nejvíce práce při zakládání klubu?
V první řadě administrativa, potom propagace klubu a příprava první celostátní výstavy a ještě navázání kontaktů se zahraničím.
•Co konkrétně přineslo působení v klubu vám?
Více práce a méně volného času … Ale vážně. Pro mne osobně je největším přínosem spolupráce se zahraničím, jmenovitě s Dirkem Van den Abeele, protože teprve zde jsem se mohl přesvědčit o tom, jak pozadu jsme v chovech agapornisů a čeho se dá dosáhnout.
•Bude letošní klubová výstava něčím výjimečná či mimořádná, když bereme v potaz menší jubileum klubu?
Letošní výstava asi z hlediska organizačního ničím výjimečná nebude, ale doufám, že padne rekord v počtu vystavovaných ptáků, a určitě chystáme vystavit mutace, které se u nás dosud nevystavovaly.
•Máte dojem, že působení klubu na české scéně přineslo snahu o zkvalitňování chovů agapornisů i u chovatelů, kteří nejsou ještě členy klubu?
Myslím, že ano. Toto tvrzení si dovoluji vyslovit na základě příspěvků jak na diskusi klubu, tak třeba na ifauně, kde se i začínající chovatelé dotazují, jak skládat chov mutací a jestli nechovají Křížence nebo nestandardně zbarvené jedince.
•Stoupá kvalita agapornisů s každou novou klubovou výstavou, či je to proměnlivé?
To určitě … Říkají mi to i návštěvníci, kteří se pravidelně zúčastňují našich výstav.
•Co vidíte jako největší úspěch klubu?
Bylo by toho asi více, ale ze všeho nejvíce si cením stále se zlepšující spolupráce se zahraničím, kde už nejsme bráni jako exotická země, ale rovnocenný partner.
•Jaké akce pořádá klub kromě výstavy?
Již čtvrtý rok pořádáme zájezd na BVA Masters do Belgie na výstavu agapornisů pořádanou Belgickou asociací chovatelů agapornisů, která je označována jako neoficiální „Mistrovství světa chovatelů agapornisů“, kde bývá vystaveno přes dva tisíce agapornisů.
Dále je nutno doplnit o vystavování agapornisů na Exotice v Lysé nad Labem, na Exotě Olomouc nebo v Botanické zahradě Univerzity Karlovy v Praze. Co se týče druhového zastoupení, je u nás již poměrně slušně zastoupen Agapornis etiopský, který se ale nějak houfně nevystavuje. Sám jsem tyto ptáky choval ve více párech a musím konstatovat, že se jedná o velmi impozantní ptáky, kde především silní a klidní samci z odchovů velmi rádi pózují a zachovávají klid a nejsou již tak plaší jako dřívější generace. Řekl bych, že pro výstavy mají velmi dobré vlastnosti.
•V čem vidíte zásadní problém, že není tento druh u nás vystavován více, a jak vidíte jeho budoucnost?
Problémem agapornise etiopského (Agapornis taranta), je jeho stále problematický odchov, jeho velká úmrtnost do doby prvního přepeření a jeho náchylnost na stresové situace. V tomto je asi po agapornisech šedohlavých (Agapornis canus) jeho největší problém, proto se chovatelé bojí tyto ptáky vystavovat, ale jak uvádíte, vždy je potřeba ptáky na výstavu připravit, protože pro každého ptáka je to stres, zvláště u vícedenních výstav. Já osobně mám taranty ze všech agapornisů nejraději pro jejich inteligenci a vrozený klid.
•Dříve jsem také choval agapornise lilianae a velmi rád na ně vzpomínám. Co tito ptáci a výstavy? Jak je to s lilianae v rámci klubu či výstav?
Chov agapornisů růžovohlavých (Agapornis lilianae) je u nás na vzestupu. Jsou to také agapornisové s klidnější povahou a jde je z tohoto pohledu zařadit vedle etiopských i agapornisů hnědohlavých (Agapornis nigrigenis). Jejich většímu rozšíření asi také brání větší problémy v odchovu, než je tomu např. u agapornisů fischeri.
•Když už jsme vzpomněli ne úplně rozšířené druhy agapornisů, nebylo by určitě od věci zeptat se i na ty ještě méně rozšířené. Jak to vypadá s agapornisem šedohlavým a agapornisem oranžovohlavým. Jsou v rámci klubu i chovatelé, kteří se kromě výstavních ambicí snaží podílet na udržení těchto vzácných agapornisů v českých chovech?
Agapornis šedohlavý (Agapornis canus), co vím, tak se jeho stavy rok od roku zvyšují, ale co se týká jeho chovu, vyžaduje také větší náročnost zvláště v době snůšky a líhnutí vajec, zvláště na teplotu, vlhkost a nerušené prostředí.
O chovatelích agapornisů oranžovohlavých (Agapornis pullarius) u nás nevím. Od doby, kdy se zakázaly dovozy těchto ptáků z volné přírody, se jejich stavy z důvodu neznalosti způsobu jejich rozmnožování v zajetí snížily na minimum. Vím však o chovatelích v zahraničí, kterým se již podařilo tyto krásné a milé agapornise tzv. domestikovat a daří se jim i odchovy.
•Jak se staví klub k problematice zachování čistě přírodních agapornisů a jsou v klubu i chovatelé snažící se udržet co možná nejčistější linie přírodních agapornisů? Nyní nemám na mysli jen přírodně zbarvené výstavní ptáky, ale i postavově přírodní jedince.
V rámci přidružení našeho klubu ke Klubu přátel exotického ptactva (KPEP), kde byly vytvořeny tzv. pracovní skupiny pro zachování přírodního zbarvení u exotického ptactva, máme na starost otázku chovu přírodně zbarvených agapornisů. Tato skupina je zatím na začátku a snažíme se v této fázi soustředit chovatele, kteří mají o tento chov zájem. I zde je nutno udělat ještě hodně práce např. ve stanovení standardu, jaký je pro výstavní ptáky. Je tedy potřeba i zde stanovit standard pro tyto „přírodní“ agapornisy, protože dnes ptáci označovaní jako přírodní již zdaleka neodpovídají ptákům, kteří se vyskytují ve volné přírodě.
•Co nejvíce těší zakladatele klubu, co se týče různých odezev na počínání klubu?
Velice kladná odezva je jistě na zatím provizorně vytvořenou kolekci fotek mutací agapornisů se správným označením dané mutace. Dalším potěšujícím ohlasem je, že chovatelé začínají chápat naši snahu o sjednocení názvů mutací, aby nevznikaly ony hrůzostrašné názvy a zkomoleniny.
•Co chystá klub do budoucna a jaká bude jeho cesta?
Cesta do budoucna je si myslím popsána v předchozích příspěvcích, ale určitě je to udržení nastolené cesty k osvětě a propagaci chovu těchto krásných papoušků – a co je hlavní, je předání zkušeností našim pokračovatelům …
•Co všechno přinese vstup do klubu nováčkovi?
Určitě se nesetká s neochotou podělit se o zkušenosti. Vždy je lepší se vyvarovat chyb, které už udělal někdo před vámi, a u živých organismů to platí dvojnásob. Mohu garantovat, že u nás najde podporu a kvalitní chovný materiál, na kterém může stavět do budoucna.
•Měl byste nějaký vzkaz pro české chovatele agapornisů, který by mohl ovlivnit přístup k těmto krásným a mnohdy podceňovaných ptákům?
Chtěl bych tímto poděkovat těm, kdo nám vyjadřují podporu, chápou naši snahu o posun chovů na novou kvalitativní úroveň, a to nejen na poli, které se zabývá často zavrhovaným vystavováním, ale také na poli hygieny chovů atd. Chovatelství je koníček, většinou ztrátový, ale o to krásnější, když vidím krásné, spokojené a zdravé ptáky. Dovolte mi závěrem popřát všem chovatelům mnoho radosti z chovů a vyslovit jedno přání. Nebojte se sdružovat v zájmových klubech, které nejsou jen o placení příspěvků, protože jen tak je možno se posunout ve vašem koníčku dál. To platí pro všechny obory, nejen v chovatelství. Přeji mnoho úspěchů v chovech a stálé zdraví.
Děkuji panu Blažkovi za zodpovězení otázek a věřím, že odpovědi budou přínosem pro chovatele, které tematika agapornisů zajímá. Přeji klubu další úspěchy, které si díky píli aktivních členů zajisté zaslouží.
