Svět podle psa – část 4. Průvodce labyrintem psích emocí – láska
Michelle Paverová ve své knize Zrádce přísahy velmi trefně a výstižně popisuje vlčí námluvy: „Tmavá tichounce stála a čekala, co na to Vlček. I ten stál bez hnutí. Drápky měl zaťaté do bahna. Srst se mu zježila rozrušením. Tmavá zavrtěla ocasem. Vlček zvedl čenich a zafrkal. Tmavá zdvihla přední tlapku a dloubla ho do ramene. Dotkli se čenichy. Vlček sevřel v čelistech zátylek Tmavé. Mladá vlčice šlehla ocasem, zakňučela a odhalila břicho. Vlček ji pustil a začali se spolu kutálet bahnem, proměnili se ve změť zablácené srsti a vyceněných tesáků. Honili se navzájem kolem Mokra a Vlček černou krásku na přivítanou kousal škádlivě do boků. Tmavá kňučela blahem a hravé kousance mu vracela. Vyskočila do výše, až se její černá srst zaleskla Mokrem, a vzápětí se stočila a šťouchla tělem do druha, který ji pronásledoval až na kopec a zase dolů, vdechoval její hutnou, pronikavou vůni, tu nejkrásnější, jakou kdy větřil …“
Hry lásky šálivé …
„Láska je láska …“ Tak to přece zpívá Lucie Bílá ve svém někdejším hitu, a tak to pěje matka Příroda odjakživa. Po strachu a agresi je nutkavá potřeba rozmnožovat se další základní emocí, která umožňuje živočišnému druhu přežít a jedinci tak předat své geny. Rozmnožovat se znamená předávat svých 50 % genů, a to je pro každou živoucí bytost velmi podstatné!
U řady živočichů je vyvinut pohlavní dimorfismus (pohlavní dvojtvárnost); samice vyhlíží poněkud jinak než samec (zvláště nápadné je to např. u některých druhů ptáků). U psovitých šelem není tato dvojtvárnost nikterak mimořádně zřejmá: rozdíly jsou zejména v somatypu – samci bývají obvykle více robustní, poněkud větší a jejich hmotnost je zpravidla vyšší.
Vlčí námluvy
„Pohlavní chtíč vyvolává slinění … podivná asociace.“ Tato slova si poznamenal do svého zápisníku v listopadu 1838 Charles Darwin.
Sexuální chování psů, kteří jsou člověkem chováni jednotlivě, se zásadně odlišuje od sexuálního chování jejich divokých prarodičů – vlků. „Vlci v sobě hledají zalíbení a páření není náhodné,“ píše v Řeči psů Roger Abrantes. „Za normálních okolností se úspěšně páří a mají potomky jenom alfa vlk a alfa vlčice (termín ‘alfa’ je vžitý, i když v současnosti je považován za zavádějící; David L. Mech zavedl termín ‘plemenný pár’; pozn. aut.). Je to z toho důvodu, aby se veškeré úsilí členů smečky soustředilo na přežití několika vlčat než na velké množství. Vzhledem k tomu, že jsou pravděpodobně všichni členové smečky příbuzní s alfa vlkem nebo alfa vlčicí, mají všichni ve vlčatech díl svých genů. Určitým způsobem tím pomáhají redukovat své vlastní geny, a to je asi genetické vysvětlení altruismu.“
Vlci vytvářejí stálé celoživotní páry, žijí tedy monogamně a vztahy mezi partnery jsou mimořádně empatické, emocionální a altruistické. Další dospělí členové smečky (jedná se zpravidla o dospělé potomky plemenného páru) do „milostných hrátek“ nezasahují. Snaha samců by byla nekompromisně potlačena alfa samcem; samice (kromě vůdčí) nehárají, respektive jejich estrus je potlačen. Dospělá zvířata, která se chtějí osamostatnit, najít si partnera a obhájit volné lovecké teritorium, opouštějí ve věku dvou až tří let rodinnou smečku. Jejich dobrovolným odchodem zároveň zajišťuje matka Příroda přísun nových genů a brání tak příbuzenské plemenitbě nebo ji alespoň zásadně omezuje.
U vlků se projevy sexuálního chování objevují dlouho před estrem (říjí), často několik měsíců předem. Toto chování rovněž nápadně zvyšuje růst intenzity sociálního chování uvnitř vlčí smečky, kdy se umocňují prvky aktivního podřízení a dominance – podle hodnostního postavení v rámci hierarchického členění jednotlivých zvířat.
Ve smečce se rozmnožuje pouze plemenný pár. Toto pravidlo platí v divočině; u vlků chovaných v zajetí může dojít k výjimce (druhý vrh však bývá občas dominantní vlčicí usmrcen).
V počátečním období námluv se pár často šlechtí, olizuje a při odpočinku lehávají partneři většinou vedle sebe.
Zamilované intermezzo
Pragmatistická (a povýšená) lidská mysl zpravidla odpírá zvířatům emoci – zamilovanosti. Lidé jsou přesvědčeni, že zvířata, vedená pouhými instinkty, nejsou podobných pocitů a citů schopna. Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou píše: „Zamilovanost mezi zvířaty se možná vyvinula proto, že zvířata, jež ji prožívala, byla mnohem úspěšnější – to znamená, že zanechala více potomků nežli ostatní. Zamilovanost či cit lásky jsou ale flexibilní pojmy. Instinkt může vést zvíře k tomu, aby milovalo, neříká mu však, koho bude milovat. Láska pudí zvíře, aby se staralo a ochraňovalo mláďata, nedává však instrukce v tom smyslu, která mláďata. U lidí to není jinak … Osvobození od krunýře čistě biologických vysvětlení by nám pomohlo rozšířit naše horizonty. Láska mezi zvířaty může vyjevit stejně záhadnou a tajemnou stránku, jakou ukazuje láska lidská po celá staletí.“
Milostný menuet
Ve druhé fázi dochází k utužování partnerského vztahu. Tuto fázi nazývají někteří etologové sekvencí T. „T pozice“ partnerů je totiž v tomto období pro pozorovatele zvláště nápadná. Při této pozici směřují těla vlků kolmo k sobě (takže vytvářejí písmeno „T“). (Tato pozice je normálně u psovitých šelem využívána v sociálních vztazích = položením hlavy na hřbet druhého zvířete nebo vystoupením na jeho trup demonstruje zvíře svou nadřazenost. V sexuálním chování ovšem dostává „T pozice“ modifikovaný význam: v období před háráním a v jeho průběhu se totiž přehodnocují a utužují vzájemné sociální vztahy.)
V tomto období není podmínkou, že imponující pozici zaujímají v partnerském vztahu pouze samci; často zaujímají imponující postoj i samice.
Vlk s vlčicí se v této době oddávají řadě vzájemných her, honiček a chňapání (což někdy na nepoučeného pozorovatele působí dosti hrozivě). Častým prvkem těchto vzájemných kontaktů je „bodyček“, kdy samec narazí do vlčice kyčlemi. Při těchto hrách – s prvky infantilního chování – se samice instinktivně ujišťuje, že její druh bude dobrým otcem. „Samice většiny druhů jsou velmi vybíravé, co se týče partnerů pro páření,“ zdůrazňuje Roger Abrantes. „Vynaloží spoustu energie při procesu početí, březosti, porodu a poporodní mateřské péči, takže chtějí mít jistotu, že geny, které jejich potomci získají od samce, budou ty správné.“
Řada zoologů je přesvědčena, že vlčice si vybírají svého partnera nejen podle jeho hodnostního postavení v hierarchii a jeho loveckých schopností, ale i podle jeho schopností – dvořit se!
Pozice T často končí „přehrávanými“ protesty a imponujícími pózami. Jakmile však samec začne své partnerce olizovat pohlavní orgán, je to jasný signál, že se blíží období hárání.
Předkopulační chování
V této fázi vlk často olizuje vlčici vulvu. Vlčice naopak velmi často vyskakuje na zadek samce a dělá samčí kopulační pohyby. Vlk takřka stále sleduje svou partnerku a tiskne hruď na její ocas. Když samec na samici naskočí, ta na okamžik postojí, otočí hlavu na stranu, otevře tlamu a odhalí špičáky na znamení jemného protestu. Pak popojde a samce odmítne. Těsně před koncem tohoto období již samice pasivně stojí, avšak ke kopulaci prozatím nedochází.
Říje (estrus)
V období říje je aktivní i samice: tře se o samce, tiskne se k němu, umožňuje mu olizování vulvy, pokrčí zadní nohy a dává ocas na stranu. I psovité šelmy mají pochopitelně své erotogenní zóny: křížová krajina dráždí při laskání citlivou část těla, při níž dochází k rytmickým stahům svalstva kolem vulvy. Na dráždivé dotyky křížové krajiny jsou citliví i samci. Na hmatové podráždění je citlivá i přezka samic a u obou pohlaví vnitřní plochy stehen. Při hlazení domácích psů na těchto místech a na břiše dochází k tvrdnutí mléčných bradavek. „Ztvrdnutím bradavky se zvětší plocha doteků, obnaží se nervová zakončení a celá oblast zcitliví,“ píše Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa. „Jakou úlohu hraje tvrdnutí bradavek v sexuálních projevech psa, není přesně známo.“
Těsně před pohlavním stykem samec do své partnerky několikrát silně narazí spodní čelistí (důkaz nejvyššího pohlavního vzrušení), naskočí zezadu na samici a – stojí-li partnerka v klidu, zavede pyj přes stydkou štěrbinu do pochvy. Po (poměrně krátké) kopulaci dojde ke svázání.
(Slovo estrus pochází od střečka, tedy velmi silného, dvoukřídlého hmyzu. Jeho larvy žijí v savcích, ale dospělí nepřijímají potravu. Koušou však dobytek, který reaguje vzrušeně, až bláznivě. Láska často bláznivá přece je, a je to mocná čarodějka …)
Vlčice hárají jednou ročně (podle zeměpisných šířek – v únoru nebo březnu). Fenky domestikovaných psů říjí zpravidla dvakrát ročně (výjimečně jednou, nebo dokonce třikrát).
Svázání
Psovité šelmy jsou po kopulaci spolu na delší dobu „uvězněny“. Po stranách penisu mají samci tělesa zvaná Corpus cavernosus. Během kopulace se tato tělesa naplní krví a zvětší tak, že je nemožné, aby se samec se samicí od sebe oddělili. Doba svázání trvá 5 až 45 minut.
(Corpus cavernosus se někdy samcům může zvětšit i kvůli mimořádnému stresu).
Casanova ve psím kožichu
Na rozdíl od svých divokých příbuzných jsou samci domestikovaných psů připraveni ke koitu takřka neustále. Každá hárající fenka je pro ně neodolatelným magnetem a „plete jim hlavy“. S nadsázkou lze říci, že tím, že lidé chovají psy jednotlivě, přinutili je k promiskuitě. (Navíc někteří psi, kteří trpí izolací od vhodných partnerů, mohou časem trpět i patologickým chováním.)
„Sexuální chování psů je vrozené, ale zdokonaluje se zkušenostmi!“ zdůrazňuje Roger Abrantes. „Mladí psi většinou potřebují před úspěšným spářením několik pokusů. Mladé feny se běžně odmítají nechat nakrýt, i když mají vrchol říje. Někteří chovatelé takové feny fyzicky donutí nechat se nakrýt. Nicméně důvod odmítnutí může být, že fena dosud neovuluje. Počítat dny od začátku hárání není spolehlivá metoda, jak to určit. Fena, která odmítá psa, k tomu má většinou své důvody, a ty bychom měli respektovat. Důvodem, proč se nechce nechat nakrýt, mohou být anatomické nebo fyziologické problémy nebo možná není dost vyspělá. Příroda se mýlí jen vzácně v tak důležité oblasti, jako je rozmnožování, a to bychom si měli vždy uvědomit!“
Úskalí řízeného chovu!
Člověkem řízený chov téměř vylučuje u psů přirozenou sexuální selekci, která je u divokých psovitých šelem nesmírně důležitá. „Z evolučního hlediska je sexuální selekce velmi důležitá,“ zdůrazňuje Roger Abrantes. „Ti, kteří byli vybráni jako partneři, jsou z určitého hlediska ti nejschopnější a budou mít převládající vliv na příští generaci.“
V praxi chovu domestikovaných psů vybírají sexuální partnery právě takřka výhradně lidé (kromě nechtěného a náhodného krytí). Neustálý růst dědičných nemocí a genetických vad jasně dokazuje, že mnohdy, respektive často je „něco“ špatně. Neustálé „zdokonalování“ bezchybného exteriéru a úzká příbuzenská plemenitba vedou do pekel. Hellmuth Wachtel v knize Chov psů v roce 2000 varuje: „Dříve, když ještě neexistovalo žádné očkování, umírali psi především na hrozivé infekční choroby, jako např. psinku, a proto byla dědičným chorobám věnována menší pozornost, i když se samozřejmě již tehdy vyskytovaly. Kromě toho nebylo veterinární lékařství ještě tak pokročilé, aby všechny tyto geneticky podmíněné obtíže správně diagnostikovalo. Dnes však tyto obtíže nabyly takových rozměrů, že stále více a více kynologů dospívá k názoru, že jsou za ně odpovědné nevhodné metody plemenitby a současný systém chovu psů.“ Na jiném místě své knihy ukazuje H. Wachtel směr k východu z beznadějného bludiště: „Pouze geneticky variabilní čistokrevný pes, při jehož chovu je brána v úvahu dostatečná genetická pestrost a selekce s ohledem na zdraví a povahu, a který se díky tomu dokáže přizpůsobit civilizovanému lidskému prostředí, může čelit nebezpečí negativního postoje společnosti k chovu psů vůbec a chovu čistokrevných psů především se všemi jeho důsledky! To vyžaduje v mnoha směrech změnu myšlení u všech, kteří mají s kynologií a chovem psů něco společného.“
Postskriptum
Pohlavní pud vyvolává ve zvířatech obecně velmi silné emoce. U psovitých šelem, které jsou mimořádně společenskými bytostmi, jsou tyto emoce ještě násobeny. Tyto emoce ovlivňují chování i komunikaci jednotlivých zvířat i jejich způsob života. Abychom je dokázali respektovat i usměrňovat, musíme je nejdříve pochopit.
