Začínáme s holubářstvím – 28. díl Holubi ve světě
Jedná se o oblasti, kde holubářství v dávné minulosti vznikalo, ale vlivem různých rozbrojů byla kontinuita v chovech narušována, nebo naopak díky bohatství z ropy či obchodu posílen zájem o okrasné holubářství jako původní záliby nejbohatších vrstev společnosti. Chov holubů se obvykle přenáší z generace na generaci a tomu mnohdy odpovídá nejen kvalita holubů a jejich geneticky utužených předností, ale také astronomická prodejní cena. Využívány jsou v hojné míře letové dovednosti plemen, se kterými lze provozovat různé formy letového sportu. Řadu holubů pocházejících z Orientu známe v Evropě jako středozobé zástupce s průměrným stupněm prošlechtění plemenných znaků, zatímco pravá kvalita zůstává v původních oblastech. Špičkové krátkozobé swifty, jak je známe z Arábie, nebo čínské rejdiče, jak jsou chováni v Pekingu, v Evropě zdaleka nemáme. Díky přistěhovalectví se rozvíjí povědomí o asijském holubaření zejména v Německu, kde jsem zaznamenal i pokusy o chov holubů takovým způsobem, jak jsou celá staletí šlechtěni v Orientu. V různých zemích, jako je Kuvajt či Omán, jsou běžným koloritem výstav také aukce holubů, na kterých se cena poměrně běžně pohybuje nad 1000 dolary. Zatímco hanácký voláč se u nás nabízí za cenu „spotřebovaného krmiva“, v Bangladéši za více jako 500 dolarů. Na různých místech existují obrovské areály zabývající se přímo chovem okrasných holubů, přičemž počet chovných párů se pohybuje v desetitisících. Nepřekvapuje ani snaha o šlechtění raritních barev na různých oblíbených plemenech holubů, jako jsou mandlová u lahore nebo izabelová u čejek. V souvislosti s omezením chovu poštovních holubů v Číně se i tam prohloubila snaha o rozvoj chovu okrasných holubů. Zámožní Číňané dnes zvou k návštěvě jejich země přední světové odborníky, aby je chovu okrasných holubů přiučili. Zajímavé je, že v mnohých oblastech je z náboženských důvodů preferován chov holubů světlých rázů, zejména bílých, žlutých či stříbrných.
Jihoafrická republika
Hlavním centrem holubářství v Africe je především Jihoafrická republika (JAR), která ovšem netěží z dávné tradice, ale spíše z „mladistvého“ elánu. Holubařit se v ní začalo po anglobúrské válce na počátku 20. století, kdy do země přišli první holubi s britskými vojáky. Národnostní složení obyvatelstva s významným zastoupením Nizozemců, ale též Němců a Francouzů dává tušit, odkud pochází hlavní skladba plemen, bohatě doplněná přílivem z anglicky hovořících oblastí. Výstavy okrasných holubů byly pořádány od roku 1920, vždy na bázi rodinného organizátorství. Národní asociace chovatelů holubů (SAPFA) byla založena již v roce 1943. Zpravidla je na celostátních akcích k vidění přes 3000 holubů více jak stovky plemen. Celá oblast výstavnictví i metodiky vychází spíše z tradice americké než kontinentálně evropské. Pro holubáře je největší poctou členství v Síni slávy, které mapuje poměrně rozsáhlé aktivity jedince, zahrnující nejen chovatelské, ale též funkcionářské, publikační, posuzovatelské či manažerské činnosti. V JAR vychází dvouměsíčník Fancy Pigeon Magazine, k nejoblíbenějším holubům patří brněnský voláč.
Velká Británie
V období od 16. až do druhé půle 20. století platila „Anglie“ za předního šlechtitele okrasných holubů. Vznikaly tam první mimořádné knihy o holubech s velmi kvalitními kresbami, rodila se holubářská terminologie, vzorníky i systém výstavnictví. Bohužel kdysi nezkrotný elán se nepodařilo udržet až dodnes a holubářství tam spíše stagnuje. V poslední době začali prosazovat angličtí funkcionáři novelizace vzorníků svých určujících plemen v rámci Evropského svazu chovatelů drobných zvířat (EE), avšak poněkud pozapomněli, že jejich vliv na šlechtění řady z nich již přešel na jiné země. Ve Velké Británii je činných 90 organizací (klubů a oblastních spolků), např. velšský, skotský … Existuje Klub mladých chovatelů holubů, španělských voláčů, ale též samostatný pro marchenero a řada dalších. Za celoživotní zásluhy o chovatelství jsou výjimeční chovatelé uvedeni do Síně slávy (The Hall of Fame) a nejlepším holubářům je udělen titul Mistr chovu (The Master Breeder). Tato ocenění mohou získat v jednom roce maximálně dva držitelé. Třetím oceněním, které je udělováno, je Mladý holubář roku (Young Fancier of the Year).
Austrálie
Bližší sondu do poměrně mladého australského holubářství podnikl před šesti lety Josef Svozil, který byl jako dosud jediný z českých renomovaných posuzovatelů a coby přední chovatel vysokonohých voláčů pozván do Melbourne a Sydney k hodnocení holubů na nejprestižnějších australských výstavách. Holubářské dění je limitováno obrovskými vzdálenostmi. Na akce se létá letadly spolu s holuby a lidé jsou na výstavě celý víkend. Přeprava holubů je v rámci letecké dopravy dražší než lidí, a tak vyžaduje pravé „srdcaře“, kteří se vyznačují též velmi přátelskou a vesměs zcela nekonfliktní povahou. Velké výstavy často posuzují specialisté z Evropy a Severní Ameriky. Na každé kleci je umístěna kartička, na které je uvedeno číslo klece, název plemene, barva, jméno chovatele, a je tam místo pro uvedení ceny, respektive kolikátý v pořadí se umístil. Nejoblíbenější bývají kingové a parukáři, ale hojně jsou chováni i modenové, američtí výstavní nebo australští výstavní rejdiči (plemeno na pomezí kolínského rejdiče a long faced). Vynikající je kvalita strukturových holubů díky teplému klimatu (a chovatelským osobnostem), ale též třeba long facedů, kariérů, barevných holubů, anglických bubláků, orientálních racků či norimberských bagdet. Holubi jsou zaklecováni v klecích zpravidla ve třech řadách a jen na posuzování jsou umístěni do zvláštní části haly v klecích či voliérkách v jedné řadě. Každý klub či plemeno mají své místo v hale, kde je prováděno posouzení. V sobotu je večer chovatelský banket, kterého se účastní všichni chovatelé, kterých bývá na velkých výstavách kolem 150, často i s rodinnými příslušníky (až 240 lidí). Cennou plaketu obdrží na banketu také posuzovatelé, kteří u té příležitosti mohou o kvalitě holubů krátce pohovořit. Do Austrálie se dlouho holubi nemohli dovážet z Evropy, importy šly pouze přes USA a Kanadu. Náklady na karanténu a přepravu vycházejí na více než 500 dolarů za holuba, což je nepředstavitelné. Poštovní holubáři mají v Austrálii mnohem blíže s okrasnými, částečně společné je též výstavnictví. Nejoblíbenějším voláčem je brněnský, výbornou kvalitu mají norvičtí. Na výstavách jsou k vidění čeští voláči siví, včetně hnědé pigmentace, ale také čeští voláči sedlatí rousní a hanáčtí voláči. Holubi jsou rozděleni jako v Německu či USA na čtyři třídy dle pohlaví a věku. Na výstavách i v holubnících se používají rýžové slupky jako podestýlka. Chovy okrasných holubů jsou výhradně voliérované, neboť panuje oprávněná obava z australských pernatých dravců, kteří jsou poněkud větší než třeba dravci u nás. Chovatelé si mohou vybrat, zda budou platit členský příspěvek s časopisem nebo nikoliv, k dispozici jsou různé balíčky, studenti a penzisté mají členství levněji. Oblast australského holubářství zahrnuje též ostrovy Tasmánii a Nový Zéland. Evidováno je menší množství klubů, a to převážně u plemen s významnou mezinárodní kvalitou, jinak jsou tam četné spolky s lokální působností, viktoriánský, queenslandský atd.
Severní Amerika
Díky pestrému složení obyvatelstva se na tomto kontinentu střetávají chovatelské a hodnoticí směry z celého světa s odpovídající paletou plemen a chovatelských metod. Základ ovšem zůstává přebrán z Velké Británie a odsud se dále rozvíjí do jiných anglicky hovořících oblastí a dnes už také do kontinentální Evropy. Způsob hodnocení je označován jako vyřazovací nebo „americký“. Tento systém v podstatě kopíruje výběr holubů do chovu, který provádí každý chovatel. Ten si dá do voliérky k sobě nebo do několika vedle stojících klecí holuby a vybírá z nich ty nejlepší, které pak začlení do chovu. Úplně stejně jsou hodnoceni holubi na výstavě, přičemž jsou vybíráni nejlepší mladí a staří samci a nejlepší mladé a staré holubice v jednotlivých kategoriích. Kategorie mohou obsahovat holuby jednoho barevného rázu, třeba bílé, nebo více rázů – například všechny holuby v kresbě kapraté bez ohledu na barvu. Jednou z výstavních kategorií bývá AOC pro nové barevné rázy, dále též tzv. mismarked pro jedince, kteří se odchylují od standardních barevných rázů jen malým probělením či jinou zvláštností. Vítězové z jednotlivých kategorií se utkají ve finále, kde je vybrán vítězný holub (Grand Champion), druhý šampion (Reserve Champion) a třetí šampion (Second Reserve Champion). Je to obdoba hodnocení ve sportu, kdy je jistota, že šampionem je (dle názoru posuzovatele) opravdu nejlepší jedinec. Při tomto systému nemohou vznikat situace, které známe třeba z našich výstav, kdy šampionem se může stát vysoce obodovaný holub vzácného rázu, který zpravidla zdaleka není nejkvalitnějším holubem na výstavě. A protože různých tříd a vlastních kategorií je v tomto systému hodně, spokojeni jsou nakonec skoro všichni, kdo aspoň dílčím úspěchem „něco“ vyhráli. Posuzovatel (z řad nejlepších chovatelů) při vyřazení slovně hodnotí, z jakého důvodu tak činí, což je nenahraditelnou školou. U výstav jsou pořádány též omezené aukce holubů, z nichž jde výtěžek z poloviny chovateli a z druhé poloviny klubu. Podobně jako v Austrálii, i v Severní Americe se místa národních výstav mění, aby měli holubáři každoroční motivaci létat na národní výstavy. V Severní Americe vzniklo jádro našich znalostí o holubářské genetice a tamní chovatelé vyšlechtili nejvíce barevných rázů. Snad proto, že jsou tam velké vzdálenosti a holubáři musí potencionální zájemce něčím zaujmout, docházelo a dochází k velmi intenzivní práci na zušlechťování mnohých holubů. V praxi se snaha o extrémní prošlechtění projevuje až tak, že jsou uznávány americké směry šlechtění většího množství plemen. Markantními trendy jsou zkracování zadní partie, snaha o maximální zkvalitnění určujících plemenných znaků (síla hlavy, velikost pernaté ozdoby, utaženost opeření, muskulatura) nebo o vzpřímenější držení těla. Americký říman, karnó, pávík, indický pávík, gigant, king, modena, komárenský rejdič, čínský holub, jeptiška, to je jen část plemen, u kterých hovoříme o americkém typu, který se z valné části prosazuje i jinde ve světě, mnohdy na úkor původních holubů (pávík či parukář evropského typu). Někdy je poměrně negativně hodnocena ta skutečnost, že američtí chovatelé po dosažení určitého stupně prošlechtění mění vzorník, respektive chovatelský směr. To určitým způsobem limituje práci s namáhavě dováženými americkými holuby, ale na druhou stranu zajišťuje tamním chovatelům další odbyt holubů. Nedávno bylo otevřeno holubářské muzeum Národní holubářské asociace (NPA) v Oklahoma City.
K holubářství v Americe, Austrálii a JAR mi zaslal hodnotné informace Jaroslav Šindelář, přední genetik, chovatel voláčů a exotického ptactva žijící dlouhodobě v Kanadě:
„Národní výstavy se konají v takových místech, kde se nachází též velké a lepší hotely, neboť se v jejich společenských sálech koná slavnostní banket, kterého se účastní chovatelé i s manželkami, což může být i několik set osob. Ve výstavní hale se nikde nekouří ani nepodává alkohol. Alkohol se nesmí přinést ani svůj vlastní, což se týká úplně všech výstav. Na noc se v halách vypínají veškerá světla, aby si zvířata mohla odpočinout. Holubům předkládá organizátor výstavy nejkvalitnější směsi zrnin, případně si mohou své svěřence krmit přímo vystavovatelé. Všichni holubi jsou posouzeni, byť třeba výlukou. Nikde nevidíte, že by nebyl posouzen barevný ráz, který není ve vzorníku, nové rázy jsou předváděny v rámci třídy AOC (všechny jiné barvy), která je pouze jedna. Holuby si vystavovatelé dopravují většinou sami prostřednictvím letecké přepravy nebo svými rozměrnými vozidly. Zpravidla jen u národních výstav je zajištěna přebírka zvířat zaslaných letecky. Fotografování holubů je na rozdíl od velkých výstav v Evropě neomezeno. Samo posuzování je veřejné, přičemž posuzovatelům jsou kladeny mezi přestávkami otázky, které ochotně zodpovídají. Po posouzení podají výklad. Výkon soudců je velice respektován, ačkoliv se může podat protest, k této situaci dochází opravdu vzácně, neboť vše podstatné se vysvětlí u posuzování, kterého se účastní jako diváci též chovatelé. Vstupné na výstavy je všude zdarma a žádné manipulační poplatky nebo poplatky z prodeje zvířat se neplatí. Klecné činí 2–5 dolarů, dle významu výstavy. V přepočtu se jedná o cirka 40 až 100 korun (pozn.: U nás od 15 do 70 Kč, v Německu 3 až 12 eur + manipulační poplatek). Katalog se vydává před otevřením výstavy a nechybí v něm ani inzerce chovatelů na své chovy. U větších výstav (Pageant ap.) volí raději formu vydání katalogu až po výstavě, kde je zaznamenáno umístění (pořadí) všech holubů a jsou přidány fotografie vítězů. Posuzování holubů probíhá ve zvláštních klecích. U plemen, která se lépe předvedou ve skupinách, což jsou voláči, pávíci, parukáři a podobně, se posuzování provede v malé voliérce. Z většího množství jedinců vybírá posuzovatel nejkvalitnějšího představitele plemene a ostatní postupně vyřazuje směrem od nejhoršího k nejlepšímu. Obdobně postupují i posuzovatelé při hodnocení těch plemen, která se vystavují jednotlivě, ve vedle sebe umístěných klecích. Z nich lze jmenovat zejména holuby tvaru, slepičáky či homéry, ale také třeba čínské holuby. Pozemní roler (parlor roler) se hodnotí na základě výkonu v rolování a teprve pak exteriér v kleci. Též voláči zloději se často hodnotí ve voliérách, kde se mohou předvést (marchenero), nebo přímo na ruce (laudino ap.). Je zásadou, že celou skupinu posuzuje jeden posuzovatel, jen při velkém počtu dva. V tom případě jeden hodnotí holuby, druhý holubice (např. u kingů, gigantů) nebo třeba u modenů jeden gazzi kresbu a druhý schietti. Posuzování nemusí vždy trvat jeden den, někdy se protáhne na dva a výjimečně až na tři dny. Uzávěrka přihlášek na výstavu je 1 až 4 týdny před výstavou, nikdy ne delší, a navíc se ještě před posuzováním přímo na výstavě může v rámci daného plemene provést změna. Holubi jsou vždy natrénovaní a v dobré kondici, což se týká všech plemen. V oblasti kroužkování holubů panuje poměrná volnost. Mohou se volit různé materiály a jednotlivé kluby si je objednávají přímo z Evropy. Konečná cena pro chovatele vychází asi na 50 centů, což je asi 9 až 10 korun dle kurzu. Kroužky si může objednat kdokoliv a kdykoliv během roku. Většina holubářů si je objednává s předstihem a na daný kalendářní rok jsou zasílány 1. ledna. O šlechtění plemene, jeho standardu, cenách, výstavách i posuzovatelích rozhodují kluby. Centrální asociace existují v každé zemi a vše koordinují. Člen klubu nemusí být členem žádné jiné organizace ani svazu, neboť součástí svazu jsou kluby jako takové. Chovatelé plemen nemajících speciální klub se sdružují většinou v klubu vzácných plemen.
V anglicky hovořících oblastech je mnohem více holubářů polského či ruského původu než třeba Čechů či Slováků. Z toho také plyne, že mnohá naše plemena jsou v těch končinách neznámá nebo jsou považována za jiného původu dle země, odkud se přivezla. Například u ČVSR je uváděn původ německý, u komárenských rejdičů maďarský apod. Všeobecně je propagace českého holubářství ve světě mizivá, a jestliže se nějaké informace do zahraničí dostanou, tak zpravidla z druhé ruky, dříve z Velké Británie, dnes přes Německo. Na výstavách se neprovádí uznávací řízení nového barevného rázu. Znalosti genetiky umožňují barevný ráz poznat a ocenit přímo na výstavě, byť by to byl jen jeden kus. U nových plemen se přeloží vzorník země původu. Většinou se jedná o vzácná plemena, o kterých je posuzovatel informován dopředu v rámci klubu vzácných plemen, a může se tak na posouzení plemene řádně připravit. Vzorník plemene klub vždy sežene, neboť jsou v něm zpravidla sdruženi chovatelé z celého světa.“
