Konipas bílý (Motacilla alba, Linnaeus, 1758)
Jak se pohybují konipasové
Konipasové chodí většinou pěšky, když převážně na zemi sbírají svoji hmyzí potravu. Ačkoliv to tak na první pohled ani nevypadá, jsou výbornými letci. Létají na delší vzdálenosti letem v dlouhých vlnovkách a vypadá to, že tak činí neradi. Ale to jen tak vypadá. Ve skutečnosti jsou to letečtí akrobaté. V čeledi konipasovitých najdeme v zásadě dva větší, na první pohled odlišné rody ptáků, kterým čeština říká buď konipasové, nebo lindušky. Lindušky také chodí po zemi většinu života pěšky. Tito ptáci chodí, neskáčou, střídají při chůzi nohy. Používají přitom pro udržení rovnováhy odlišné způsoby. Zatímco konipasům slouží pro udržení rovnováhy jejich dlouhý ocas, kterým neustále kývají a drží tak svoje tělo v žádoucí, vyrovnané poloze, lindušky řeší tento problém tím, že mají na zadním prstu prodloužený dráp. Ten slouží ke stejnému účelu jako konipasům jejich dlouhý ocas. Konipasové vyvažují svoje tělo svým ocasem, lindušky se při chůzi opírají o zadní dráp své nohy podobně jako skřivani. Dlouhý ocas ovšem pomáhá konipasům i při letu jako kormidlo. Dovedou mistrovsky zatáčet a kličkovat za letu i v běhu. Dokonce většinou i lépe než úhlavní nepřítel drobných ptáků, krahujec obecný. Nejsem sám, kdo měl možnost sledovat útok samce krahujce na konipasa bílého. Když jsem viděl krahujce přilétat, udělal jsem nad konipasem v duchu pomyslný křížek. To jsem se ovšem spletl. Byl to opravdový šrumec, ukázka letové akrobacie. Těžko se to dá vůbec popsat, ale ten konipas prostě a jednoduše z té prekérní situace vykličkoval. A to je co říci, protože krahujec při lovu sází na svoje akrobatické schopnosti. Ne že by snad krahujci žádného konipasa nikdy neulovili, ale jejich úspěšnost při lovu je asi osmkrát menší než v případě vrabců. Konipasa mohou krahujci zastihnout často v otevřeném prostoru, přesto nejvíce dokážou ulovit spíše mladé, ještě nezkušené ptáky.
Jednou jsem pozoroval konipasa, který se procházel po silnici přímo pod stromem, na kterém právě seděla samice motáka lužního. Tito dravci mají také příležitostně lovit i ptáky. Očekával jsem její útok, ale vůbec se o nic nepokusila. Zřejmě již měla svoje zkušenosti, a považovala proto útok za bláhovou myšlenku, zbytečnou námahu. Jinak si tuto situaci ani nedovedu vysvětlit.
Konipasové chodí rádi po silnicích, pěšinách nebo v nezarostlém pásmu okolo vody. Mají také v oblibě posekané trávníky, po kterých mohou dobře chodit. Jejich chůze je krokem tanečního či baletního mistra. V mžiku ovšem dokážou udělat čelem vzad a jejich baletní krok se změní v takový úprk, že mistr světa Bolt vypadá vedle nich jako plazící se slimák. Šel jsem jednou po prašné polní cestě, přede mnou tančil konipas, stále si ode mne udržuje uctivou vzdálenost. Šel takhle k okraji té cesty a očekával jsem, že odtud vzlétne, obletí mě a zase se posadí někde za mými zády. Vtom přistál uprostřed cesty na zem motýl, babočka kopřivová. Milý konipas si to v mžiku rozmyslel, obrátil se neuvěřitelně rychle, bleskově dozadu a běžel zpátky takovým tryskem, že jsem myslel, jestli se nedívám na kreslený večerníček. Kmital nohama v takovém tempu, že jsem viděl jenom nějakou šmouhu. Sezobnul toho motýla a zmizel. Asi nesnášel, když mu někdo čumí do talíře.
Systematika neboli klasifikace
Konipasa bílého řadíme do čeledi Motacillidae (Horsfield, 1821, česky konipasovití). Spolu s ním do této čeledi řadíme dalších 62 druhů jemu příbuzných ptáků. Čeleď najdeme v řádu pěvců, obvykle umístěnou mezi vlaštovkovité a drozdovité. Soustava a české názvosloví ptáků světa uvádí pro čeleď konipasovitých celkem pět různých rodů ptáků. Čeština používá pro tyto ptáky jen tři rodová jména, a to konipas, linduška a linduškovec. Nejpočetnější z nich je rod lindušek – Anthus. Druhý nejpočetnější rod konipasů – Motacilla. V našich krajích hnízdí tři druhy tohoto rodu, a to náš dnešní konipas bílý, potom konipas horský a nakonec konipas luční, který je z našich konipasů v současnosti nejméně rozšířený. Mohou se však objevit i další druhy konipasů, třeba konipas citronový. Ten je někdy považován za zeměpisnou formu konipasa lučního. Také konipas luční někdy nese jméno konipas žlutý. Tím se ovšem dnes zabývat nebudu. Dnešním tématem je konipas bílý. I když v současnosti panuje shoda na tomto pojmenování, historicky tomu tak nebylo a také v lidových jménech se objevuje několik dalších pojmenování.
Stará pojmenování konipasa bílého
Ve starších knihách a zprávách se často objevují jiná jména. Naštěstí tato pojmenování sbíral a uveřejnil Zdeněk Klůz v knize „Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii“. Jde opravdu o úctyhodnou práci. Pod heslem konipas bílý evropský (Motacilla alba alba L.) jsou uváděna tato jména: bliska, bliskva, cacorka, cacorka třasořitka, gačorka, cácorka, čučorka, hvízdek, konipas sprostý, konipasek, konipas bílý ardénský, konipás, konipásek bílý, konipas obecný, konopas, konopaska, konopásek, konopásek bílý, konopásek modrý, konopáska, modrásek, mynáčka, pistka bílá, pleska modrá, pleska sivá, pliska, pliska bílá, plistva, plska, podliska, podliška, třasichvost, třaska, třaska bílá, třaslak, třasolka, třasořitka, třasořit, třasořitek, třasořitka, třasořitka modrá. Taková stará pojmenování se mohou vyskytovat třeba v románech z vesnického prostředí, ale i ve starších ornitologických zprávách. Třeba ve zprávách ornitologické společnosti, kterou v osmdesátých letech devatenáctého století vedl Dr. Šír. A studovat staré zápisy je stále důležitější, abychom si mohli udělat v dnešní době představu o mnohém, především o početnosti a výskytu různých druhů ptáků.
Ze života konipasů
Konipas bílý, jak jsme si již řekli, je hmyzožravý pták. Jako takový by se v našich krajích v zimě uživil jen opravdu stěží. Je to pták tažný, který od nás na zimu odlétá do teplejších krajů. Mapy jeho výskytu se poněkud neshodují. Třeba Fauna ČSSR jej uvádí v některých oblastech jižněji než současné prameny a někde se neshodují v jeho chování, například jestli je v nějaké oblasti tažným, nebo stálým ptákem. Ha, řeknou zastánci globálního oteplování, toť důkaz! Ve světle posledních měření, kdy se najednou začíná mluvit o nástupu doby ledové, která zase podle jiných vědců vůbec neexistovala, si nasaďme raději skromnější brýle. Mapy novější jsou jednoduše přesnější v důsledku většího množství čerstvých informací. Konipas bílý je rozšířen od Maroka a na sever od něj po celé Evropě od západu až po její sever, jih a východ. Směrem na východ přes celou Asii až po Čukotku, Kamčatku, Japonsko a východní pobřeží Číny. Jižní hranice jeho hnízdního rozšíření probíhá po linii Kavkazu, Kaspického moře a dále na východ přes Himálaj až na pobřeží Číny. Na sever od této hranice je tažný, na jih od ní zimuje, ale i hnízdí. V Evropě chybí jen na Korsice a Sardinii. Obdivuhodné jsou jeho letecké výkony až na samém severu. Hnízdí v pobřežních oblastech Islandu, ale i na malém území protilehlého území Grónska. Dokonce i arktický ostrov Jan Mayen je na mapě začerněn jako místo jeho výskytu, stejně jako jižní část ostrova Nová země. Ruské mapy jej znají až z nejsevernějšího Tajmyrského poloostrova. Uvážíme-li, že ostrov Jan Mayen je od nejbližšího evropského pobřeží vzdálen dobře tisíc kilometrů, ostatně Island není o nic moc blíže, je to od drobného konipasa více než úctyhodný letový výkon. Jestliže někteří vodní ptáci překonávají stejnou vzdálenost, není to zase dobře srovnatelné. Ti totiž umí plavat, mohou si proto případně odpočinout i na mořské hladině. To konipas nemůže, musí letět nonstop. Takže smekněme klobouk! Jsou to opravdu tvrdí chlapci.
Tah našich ptáků
Naše populace konipasů bílých byla odhadována na sto až dvě stě tisíc hnízdících párů. Pro klesající počty bylo toto množství posléze sníženo na devadesát až sto osmdesát tisíc hnízdících párů. Někde ve starší literatuře jsem zahlédl zmínku, a to opravdu nedávno, že konipas býval naším nejhojnějším ptákem vůbec. Ta paměť! No, hledat to znovu nebudu. Současně se literatura zmiňuje i o tom, že někteří z konipasů u nás dokážou v příhodných lokalitách také přezimovat. Odhad činí 700–1 400 ptáků, což je okolo jednoho procenta populace. Samozřejmě se nedá říci, že jsou to přímo našinci, spíše se zdá, že jsou to ptáci ze samého severu Evropy. Seveřané bývají otužilejší. Ti naši odlétají v nejhojnějším počtu v polovině října, mladíci se dávají na vandr již počátkem srpna. V polovině listopadu vídáme u nás jen opozdilce nebo jedince, kteří jsou schopní zkusit přezimovat. Opravdový návrat začíná již někdy v polovině února, hlavní počet navrátilců přiletí v polovině března. Od začátku dubna začínají ptáci hnízdit, od konce dubna končí pohyb až do konce července. Svoje hnízdní okrsky samci hlídají urputně. Existuje dokonce video, na kterém se jeden ze samců snaží zahnat svůj vlastní obraz v zrcátku automobilu. Podle vlastních pozorování mám dojem, že si do jisté míry na hnízdištích konkurují bílí konipasové s konipasy horskými. Asi před třiceti lety byli okolo Sázavy u Ledče k vidění v podstatě jen horští konipasové, bílí až nahoře ve vesnicích. S rostoucím počtem bílých okolo řeky ubylo těch horských. Naši konipasové bílí nelétají na zimu až někam příliš daleko. Někteří z těch, kteří byli u nás kroužkováni, však byli zastiženi opravdu daleko, až v severní Africe nebo až v jižním cípu Španělska. Rekordmanem co do vzdálenosti nálezu je pták kroužkovaný v Lipí a nalezený v Maroku. 2 888 kilometrů vzdušnou čarou. Největší počet našich konipasů byl zastižen v západním cípu severoitalské nížiny okolo řeky Pád. Před odletem se někdy a někde, nemusí to být pravidlem, sdružují v hejna, která se zdržují na příhodném místě, kde i ve velkých počtech nocují. V letošním roce se mluví o parkovišti obchodního domu Globus v Praze–Čakovicích. Podle kroužkování bývají konipasové bílí věrní místu svého narození. Kroužkováním zjištěný nejstarší pták byl označen na stejném místě jako před 12 lety a deseti měsíci, což byl jeho kroužkem doložený věk.
Jak správně vypadají naši konipasové
V posledním desetiletí u nás s velkým úspěchem vyšlo několik obrázkových knížek o ptácích. V některých z nich, protože jsou přeloženy z angličtiny, je zobrazen konipas bílý anglický (Motacilla alba yarrellii), který vypadá jinak než náš konipas bílý evropský (Motacilla alba alba). Je popisováno více zeměpisných forem, Soustava a české názvosloví ptáků jich uvádí osm, které jsou děleny na dvě větší skupiny, a to buď s šedými zády (ten náš), nebo s černými (ten anglický). Další formy jsou popisovány z okrajů území rozšíření. V Maroku nebo i v Bulharsku se setkáte s tím, že mají odlišnou kresbu na hlavě. Ani ti naši konipasové nevypadají docela stejně po celý rok. Jinak je zbarvená samice, i když rozdíl je malý. Zatímco samec má černou barvu od temene hlavy až po krk stejně intenzivní a na krku ostře oddělenou od šedé barvy na zádech, u samice barva přechází v zátylku pozvolna v šedou barvu na zádech. Je rozpitá. Na čele je samice často i skvrnitá, což na dálku sotva uvidíte. Mláďata jsou na hlavě v podstatě bez černé kresby. Někdy v polovině července začínají ptáci vyměňovat svoje peří a po prodělaném pelichání mají obvykle i menší rozsah černé barvy na prsou, nejsou tak výrazní. Většinou si toho nemáte šanci všimnout, protože ptáci odletí. V zimovištích, tak někdy do začátku března, prodělají takzvané předhnízdní pelichání a vrací se domů již v plné kráse, plném lesku.
Na vesnicích v podstatě nepotřebují ochrany nebo pomoci při hnízdění, vždy si najdou místečko někde ve stodole nebo v kůlně na dříví. Na okrajích větších měst jim můžeme pomoci vyvěšováním budek. Mají rádi spíše ležatý truhlík někde pod střechou. Nesmí být na viditelném místě, ke kterému musí létat. Konipas k hnízdu chodí, a to nejraději oklikou. Přistane na jednom konci střechy, trochu se projde a rozhlíží, aby prošel skrytě okapem na druhou stranu, kde teprve po řádném rozhlédnutí zmizí v nějaké skulině, na jejímž konci teprve najdeme jeho hnízdo. Pokud správně vycítíte jeho náročné požadavky, bude se rád vracet. A on skutečně stojí za pozorování. Je to lepší než sledovat zprávy v televizi. Mějte na paměti: volební agitace zabila i stoletou babičku Mary.
