Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Sloni v pravé poledne těsně před námi dovádějí ve vodě za blízké asistence stáda hrochů a buvolů. Tento blízký kontakt zřejmě dovoluje dostatek potravy a vody. Právě zde v kanále Kazinga v NP královny Alžběty je údajně největší koncentrace hrochů v Africe. A tak není divu, že zde v roce 2004 místní populaci postihla epidemie a uhynulo více než pět procent zvířat. Z tohoto důvodu zde byl dokonce prezidentem vyhlášen mimořádný stav. Vědci si dlouho lámali hlavu nad tím, proč nákaza postihla pouze hrochy. Až teprve bioteroristická laboratoř v Berlíně zjistila výskyt antraxu. Ale jakým způsobem docházelo k nákaze jednotlivých zvířat? Hroch je ve své podstatě vegetarián, ale čas od času si pochutná i na masu, například z antilopy; právě hrochům zachutnala vyhřezlá střeva a měkké části těl uhynulých jedinců. A tak způsob přenosu z hrocha na hrocha byl na světě!

Mezi stády buvolů a slonů se pohybují velká hejna vodních ptáků, zobounů afrických, racků, volavek. A mezi nimi rejdí svým plochým zobákem kolpík africký a černobílý ibis posvátný. Ten byl v minulosti uctíván jako bůh vědění a jeho zabití se trestalo smrtí. Na břehu je poměrně hojná husice egyptská – buď v páru, nebo se pase celá rodinka pohromadě. Objevujeme čejku trnitou ve společnosti věčně pobíhajících dytíků. Míjíme rozsáhlé hnízdiště vlh, celý písčitý břeh je provrtán jejich norami. Na okraji kanálu na vysokých stromech vysedávají majestátní orli jasnohlasí, projevující se nejen výrazným zbarvením, ale i pronikavým křikem, který je slyšet i přes vodní hladinu na druhou stranu. Na jejich volání odpovídají jiní. A že je jich tady požehnaně! Nemůžeme odtrhnout oči od jejich rybářského umění, neboť právě ryby tvoří největší část jejich jídelníčku. Pozorování okolního života z vodní hladiny je vždy velmi úspěšné, zvířata a ptáci se lidí ve člunu tolik nebojí a dovolí vám se přiblížit na docela malou vzdálenost. Tento způsob se osvědčil i v Peru, kde se při pozorování především vyder obrovských využívá vorů bez motoru, takže se navíc lze ke zvířatům neslyšně přiblížit. Od vodní hladiny obyčejně pocházejí ty nejlepší snímky.

Úchvatná plavba po kanále Kazinga končí a my se vracíme do ekolodge. Odpoledne máme volné, tedy bez společného programu. S Ládíkem si vaříme kávu a pozorujeme snovače a dovádějící mangusty za bungalovem. A protože nevydržíme moc dlouho jen tak lelkovat, vydáváme se na průzkumnou výpravu do savany. Jdeme po travnatém pásu, který tu slouží jako přistávací plocha pro malá letadla. Je až neuvěřitelné, kolik se tu najednou objevilo zvířat. Prasata savanová, vodušky velké a v dálce je vidět stádo buvolů. Jako na potvoru si ani ne tři metry od nás začínají vyřizovat své účty dva urostlí samci vodušky. Můj manžel se mne snaží donutit k tomu, abych pořídila fotky bojujících zvířat z co největší blízkosti. Co všechno mám strachy staženo, se ani nemohu zmiňovat. Přesto všechno jsem uchvácena danou situací. Snad to zvládneme bez následků. Vidím, jak se naše situace přiostřuje. Stádo buvolů se totiž začíná formovat a blížit k nám. Uvědomujeme si, že je to pro nás velký průšvih. Mají proti nám značnou převahu. Vždyť je všeobecně známo, že právě buvoli jsou nejnebezpečnější zvířata Afriky. Dáváme se na rychlý ústup. Je načase si přiznat, že nejsme z nejodvážnějších dobyvatelů černého kontinentu. Člověk po tom všem, co kde slyší nebo si přečte, znejistí a ta nejistota je trošku jako mor. Brzdí nás. Ale někdy je to i dobře …

(Pokračování příště)