West Highland White teriér

Ve Skotsku vzniklo, ale i zaniklo mnoho teriérských plemen. Jejich příslušníci byli skvělými pomocníky, pomáhali vytahovat tzv. škodnou z nor, pomáhali s lovem. Lovili obtížné myši domácí a krysy a také dělali lidem společnost nejen v těžkých chvílích.

Drsné a krásné Skotsko

Toto plemeno má svůj původ ve Skotsku. A jak jeho název napovídá, v části západního Highlands. Highlands je Skotská vysočina, drsné místo s krásnou přírodou, kde ani dnes nežije zrovna mnoho obyvatel. Krajina je zde hodně kamenitá, nachází se v ní velké množství jezer, ale teploty jsou celoročně spíše chladnější, vítr ostrý a není mnoho dnů v roce, kdy neprší. Ve zdejším proměnlivém počasí vždy mohli žít jen houževnatí tvorové. Kulturním plodinám se v takových podmínkách moc nedaří, a tak hlavní obživou v tomto rázovitém kraji bylo rybaření a pasení odolných plemen ovcí, koz a skotu. Ovšem pro některá divoká zvířata je to ráj, a tak se u vod dařilo vydrám a v lesích liškám. Lidé však vždy měli pocit, že jejich počet musí být minimální, aby měli dostatek potravy pro sebe a co nejméně škody na svém majetku. A ke snížení početnosti těchto zvířat se výtečně hodili teriéři, norníci.

Je písemně doloženo, že bílí teriéři ve Skotsku existovali již v 16. století. Jakub I. Stuart (1566–1625) zaslal během svého panování francouzskému králi darem šest malých bílých hrubosrstých loveckých psů. Protože původ těchto psů byl argyllshirský, předpokládá se, že jejich rodiče mohli zároveň být prapředky westíků, kteří v této oblasti v pozdějším období vznikli.

Všichni kynologičtí historici se shodnou na tom, že West highland white teriér, tedy jednoduše westík, vznikl ze stejného základu jako Cairn teriér (kernteriér). Jeho dlouhý název se běžně čte jako „vesthajlendský (vajt) teriér“, a proto se můžeme někdy setkat se zkráceným označením „vesthajlend“. Nezřídka se objevuje názor, že westík je vlastně bíle zbarvený kernteriér. Jestli je pravda jedno, nebo druhé, zřejmě nezjistíme. Je ale nesporné, že všichni hrubosrstí skotští teriéři mají společný historický základ a velmi dlouho byli kernteriér, skajteriér a westík považováni za jedno plemeno. Aby historie teriérů ve Skotsku byla ještě více záhadná, je vhodné znát informaci, že Skotský teriér se vždy choval jen v černé barvě, ale vyskytovali se zde psi nadmíru podobní tomuto plemeni, přičemž bílou barvu měli. Proto vzájemné ovlivňování chovu všech velkobritských teriérů mezi sebou rozhodně nelze vyloučit.

Lovci chtěli maximálně odolné, otužilé, silné, přesto malé psy, kteří se nezaleknou lišek, vyder ani jezevců. Pokud psovi chyběla dostatečná ostrost nebo měl jakoukoliv vadu bránící použitelnosti, byl bez milosti utracen. Dlouhou dobu, tedy pokud je nám dobře známo, byli ve Skotsku k lovu škodné preferováni tmavě zbarvení hrubosrstí norníci, teriéři. Třebaže délka, kvalita či hustota srsti nehrály při výběru hlavní roli, ale stěžejní byla velikost (aby se vešli do nor) a povaha s výraznou odvahou (aby na ně bylo spolehnutí), bílé teriéry nikdo nechtěl. Hned po narození se chovatelé bíle zbarvených teriérů zbavovali, neboť bůhvíproč se dlouho věřilo, že jejich lovecké nadání je slabé, stejně jako jejich celková povaha a houževnatost.

Malcolmovi bílí psi

Od počátku 19. století byli nejznámějšími loveckými psy na škodnou kernteriéři, respektive jejich předci. Těmto kernteriérům se od počátku tu a tam narodilo i bílé štěně, třebaže bylo zpravidla hned utraceno. Možná si sem tam někdo nějaké štěně nechal, ale nikdy na něm dál nechoval. Situace se změnila v momentě, kdy plukovník Malcolm z Poltallochu v Argyllshiru omylem při lovu zastřelil svého vlastního oblíbeného psa, když si jej spletl s liškou. Tato příhoda ho natolik ranila, že se rozhodl chovat už jen bílé teriéry. Vyhledával a ponechával si pouze bíle zbarvené hrubosrsté jedince a svůj chov specializoval pouze na toto zbarvení. Jeho odchovancům se říkalo Poltallochovi teriéři nebo zpočátku také bílí kernteriéři. Po pár letech jejich využívání při lovu museli ostatní lovci uznat, že bíle zbarvený teriér je stejně kvalitním pomocníkem jako jeho tmavé příbuzenstvo. A navíc je i ve tmě dobře vidět.

Mezitím se vynořily další chovy bílých hrubosrstých teriérů. Za nejznámější bílé teriéry vedle Malcolmových poltallošských teriérů lze považovat pittenweemské teriéry dr. Edwina Flaxmana a roseneath teriéry George Campbella, osmého vévody z Argyllu. Jeho psi však zasáhli zřejmě více do chovu kernteriérů než do chovu WHWT. Malcolm se po celý svůj život bránil tomu, aby se jeho bílí teriéři s poměrně krátkými čenichy křížili s pittenweenskými nebo roseneath teriéry. A bylo to dobře, protože ti se víc podobali skotskému teriérovi nežli kernteriérovi. Již na přelomu 19. a 20. století pittenweenské a roseneath teriéry nebylo vidět, ale zájem o poltallošské teriéry – westíky, stoupal. Šlechtěním se velikost westíka zmenšovala, stával se kompaktnějším, jeho srst houstla a začal být chován pro svou povahu a sympatický vzhled mnohem častěji jako rodinný pes nežli lovec. Malcolm se tohoto posunu obával a velmi si přál, aby byly zachovány jeho pracovní schopnosti i přírodní vzhled. První popis westíka v tištěné formě pro veřejnost byl otisknut v roce 1891, jeho autorem byl kapitán Mackie. Třebaže popis tohoto bílého teriéra nebyl zrovna strohý, prakticky beze změn vystihuje westíkův základní exteriérový i povahový charakter i v dnešní době, třebaže bez úpravy srsti.

Přestože Malcolm na přelomu 19. a 20. století již nebyl jediným chovatelem poltallošských teriérů, stále udával směr. V tu dobu bylo ještě běžné, že byl bílý poltalloch křížen s kernteriérem. Propojenost kernteriéra a westíka vidíme také v tom, že někteří chovatelé chovali obě tato plemena. Zajímavostí je, že nemálo kernteriérů, kteří byli uznáni v roce 1912, mělo bílého otce. Když se na ně podíváme dnes a odmyslíme si bílou barvu u westíka a tmavou u kernteriéra, určitou podobu rozhodně nezapřou.

Označení west highland white terrier navrhl sám Malcolm. Nový název plemene se uchytil a začal být používán začátkem 20. století. Ve stejnou dobu, přesněji v roce 1904, uznal west highland white teriéra Skotský Kennel Club a o tři roky později Anglický Kennel Club.

Z loveckého psa pes výstavní a rodinný

Poprvé se westíci začali vystavovat ve třídách společně se skotskými teriéry. První westík, kterého přijel posuzujícím a veřejnosti ukázat na výstavě kapitán Keene, se jmenoval „White Heather“. A opět to byl Malcolm, kdo založil první klub pro toto plemeno a zároveň se stal jeho prezidentem. To se psal rok 1904. Druhý, Britský klub vznikl v roce 1906 a jeho prezidentkou se stala později velmi výrazná osobnost v chovu westie komtesa z Aberdeenu. Přesto byla za nejvýznamnější britskou chovatelku v předválečném období považována paní Paceyová z Wolvey, jejíž chovatelská stanice nesla název Wolvey. Tuto chovatelskou stanici má ve svém dávném rodokmenu většina dnešních westíků.

Poprvé byl WHWT na výstavě vystavován samostatně, bez dalších plemen v jedné skupině, v roce 1904. Od roku 1907 měl westík samostatnou třídu i na Cruftově výstavě. Prvním šampionem WHWT a zároveň velmi výrazným a významným plemeníkem byl pes Morven (nar. 1905). Titul „Champion“ dostal již v roce 1907. První westíci byli poměrně dlouho zapisováni do plemenné knihy ke skotským teriérům.

Během dvou světových válek muselo být velmi mnoho psů utraceno a tato tragédie se nevyhnula ani malým bílým westíkům. Chybělo krmení a psi, stejně jako mnozí lidé, živořili.

Zřejmě horší dopad na toto plemeno měla 1. světová válka. Během ní se dostala do tíživé a nezvladatelné situace i paní Paceyová z Wolvey. Ta byla nakonec nucena patnáct svých westíků nechat utratit. Přesto ani tato zkušenost nezničila její odhodlání věnovat celý svůj život westíkům. Po první světové válce se opět pustila do chovu. A do úspěšného chovu.

Již po první světové válce se stalo to, čemu se Malcolm bránil dlouhá léta. Westíci se mnohem častěji ukazovali ve výstavním kruhu namísto práce v lese. A co víc, westík, který neměl upravenou srst, neměl na výstavě, tudíž ani v chovu, prakticky žádnou šanci. Malcolm byl nešťastný, kam se „jeho“ westík ubírá. Že to není povaha a práce, ale vzhled a úprava srsti, co westíka posouvá k úspěchu. Ale už se to nedalo zastavit.

Do Spojených států amerických byli prví westíci importováni Virginií Murrayovou. Stalo se tak na počátku 20. století, přesněji v roce 1907. V Americe však byli prezentováni jako roseneath teriéři. V Kanadě se první westíci objevili v roce 1909 a v Austrálii až v roce 1964. První west highland white teriér se na naše území dostal v roce 1962.

V Americe pokračovalo křížení westíka a kernteriéra do roku 1917. Pak již bylo jejich křížení zakázáno. Dále v chovu nesměli být používáni psi, u nichž se v rodokmenu objevil třeba jen jediný kernteriér po dobu tří generací zpět. Evropa zákaz křížení těchto plemen mezi sebou přijala výrazně později, až v roce 1924.

 

Nejen uličnický pohled

Westík je rozpustilý neposeda, jehož si člověk snadno a rychle zamiluje. Stačí jedno setkání s vychovaným westíkem a nadšení pro toto plemeno je na světě. Je to velký malý pes, se kterým se člověk nenudí. Velmi rád je součástí rodiny a zpravidla je pořád dobře naladěn. Věk v dospělosti se u tohoto plemene odhaduje velmi těžko. Vzhledově i povahově jsou stejní ve třech letech jako v osmi. Poměrně dlouhou dobu patřil k velmi oblíbeným, vyhledávaným, až módním plemenům. Dnes je jeho popularita trochu na ústupu, ale i tak je stále ceněným kamarádem, který rozzáří život každé rodiny.

Tento pes přátelského a zároveň uličnického výrazu může žít ve městě, stejně jako na vesnici. Každopádně potřebuje pohodlí teplého domova, ale nechce být zlatým ptáčkem v kleci. Nechce jen pospávat na sedačce u televize ani nehodlá dlouhé hodiny ležet pánovi u nohou, třebaže ho opravdu má velice rád. Je to pes plný života, činorodý, bystrý, a tudíž potřebuje barevný život.

Velice rád se nechá hladit a drbat, ale rozhodně to není pes na rozmazlování. Ne že by snad byl proti, ale potřebuje pravidla, nebo si snadno přivlastní představu, že je pánem své rodiny, že si může dělat, kdy chce a co chce, a co víc, že bude určovat rodinná pravidla. Člověka nesmí překvapit jeho vytrvalá vychytralost. Má silný pocit nezávislosti, který člověka někdy dokáže pěkně potrápit.

Je to extrovert, výrazně suverénní, mazaný, ale s dobrou výchovou vcelku nekomplikovaný pes. Také je vynalézavý, výrazně temperamentní, rád skotačí, běhá a je veselý, rád si hraje a dovádí. Rozumí si tak i s hyperaktivnějšími dětmi, protože je s nimi legrace a hodně běhání. Děti, stejně jako westíci se musí naučit, jak se k sobě navzájem dobře chovat a co je nutné respektovat. Na to vše musí dohlédnout rodiče.

Westík je pes se značným sebevědomím. Na svou velikost je obdivuhodně odvážný a srdnatý. Díky své ostražitosti je dobrým hlídačem, třebaže majetek před lumpy svými zuby zřejmě neochrání. Je však statečný a kdykoliv se postaví před svou rodinu, aby ji chránil. Pokud je k tomu veden, zbytečně neštěká, ale nikdy si neodpustí štěkotem upozornit na podezřelé zvuky a osoby. Třebaže je dobrým hlídačem, je zpravidla kamarádský k lidem, se kterými je seznámen.

Výchova westíka

S výchovou je nutné začít ihned, od prvního dne, kdy se štěně dostane do nového domova. Pár týdnů nato je ještě hodně tvárné a ve svém pánovi vidí vzor a oporu, a proto se učí velmi snadno a nadšeně. Je to období, kdy je potřeba štěněti dát základy poslušnosti, zejména ho naučit přijít na zavolání a chodit na vodítku bez tahání. Ale je to také období, kdy se musí počítat s intenzivní socializací ve všech ohledech. Štěně musí poznat nejrůznější místa, ruch města, stejně jako klid přírody, seznámit se s nejrůznějšími zvířaty a najít psí kamarády všech velikostí a taky si s nimi hrát. Také je to doba, kdy je potřeba psa naučit, jak je prima spolupracovat při hrách, běhat za míčkem nebo se tahat o hadr. Je důležité mu ukázat, jak prospěšná je spolupráce a že člověk zná prima hry. Toto období se u westíka nesmí podcenit, protože poměrně brzy zjistí, jak sladká dokáže být svoboda a nezávislost.

Nemalým problémem je jeho výrazná tvrdohlavost, ta si umí zahrávat s člověčími nervy. Oproti člověku se westík nenechá jen tak něčím zaskočit. Feny jsou zpravidla poddajnější, psi se častěji snaží prosadit svůj názor, jsou těžší na výchovu a potřebují větší člověčí autoritu. Samozřejmě u obou pohlaví se najdou výjimky, neboť co pes, to osobnost. Nejeden westík především v mládí zkouší, jestli by on nemohl být tím, kdo bude své okolí vychovávat. Proto by si je měly pořizovat jen osoby se zmiňovanou přirozenou autoritou, neboť neustálé oduševnělé omlouvání nevhodného chování psa a také věčné ustupování psovi, ani takto malému, se rozhodně nevyplácí. Je to teriér, proto chyby ve výchově a mezery v důslednosti neodpouští, respektive je plně využije ve svůj prospěch.

Třebaže je to velmi chytrý a hravý pes, může mu poslušnost činit potíže. Problémem je jeho nadstandardní samostatnost. Ne že by se nedokázal naučit několika cvikům. Naopak, je chápavý a cviků poslušnosti se dokáže naučit celou řadu. Problém je s tím, jak mu vysvětlit, že poslouchat se musí vždy, za každých okolností. Na toto je potřeba nekonečná důslednost, dostatečná kreativita ve všech směrech a i sklon k herectví.

Jak zaměstnat činorodého psa

Westík je plný energie a elánu, je neúnavný, houževnatý a rychlý. To vše z něj činí výborného mnohostranného sportovního psa. Zaměstnat westíka není těžké, jen to stojí nějaký čas. Na svou velikost potřebuje hodně pohybu a hlavně zaměstnání. Sportuje i pracuje nadšeně a dává do toho vše. Jen to musí být zábavné nebo z jeho pohledu potřebné. Je stále připraven k akci a má nezdolnou chuť cokoliv dělat.

Miluje veškerý pohyb. Je schopný dělat sparingpartnera při běhu, protože pro postupně trénovaného westíka není problém uběhnout deset, patnáct ani dvacet km. Výlety a procházky má také velmi rád, ale pouhé bezcílné procházky na stále stejné trase, jen pro pocit člověka, že jeho pes má dostatek pohybu, ho příliš nenaplňují. Stále stejná trasa procházek z něj může udělat despotu k okolí. Potřebuje změnu, různorodost. Bude rád za běhání po parkuru agility, za běhání pro míček nebo nějakou hru, kde uplatní svůj čich nebo bystrou mysl. Westíci mají rádi vodu a většina ráda plave. Někteří jedinci mohou excelovat ve flyballu. Zvládne i základní pachové činnosti. To vše bude dělat rád, přestože se občas bude snažit upravit si pravidla podle svého. Rád plní úkoly, je to pro něj výzva a zároveň zábava. Potřebuje zaměstnávat hlavu. Jakmile se nudí, začne si sám hledat zábavu takovou, která člověka zpravidla nepotěší. Pokud se nadmíru nudí, může mít i sklony k destrukci.

Uvítá energického majitele, který s ním dokáže žít bok po boku naplno. Pohyb venku může mít westík za každého počasí. Ale dospělý pes se naučí doma i odpočívat a využívat komfortu domácího bydlení. Do jídla se zpravidla nemusí nutit, ale ani nemá velké sklony k tloustnutí. Přebytečnou energii většinou vyběhá.

Ostatní zvířata

Málokterý dospělý westík s nadšením přijme nastěhování druhého dospělého psa do stejné domácnosti, a ještě k tomu stejného pohlaví. Problémům se dá zčásti předcházet koupí štěněte. Pak rád uvítá společnost a zábavu, kterou svou přítomností nový člen rodiny přinese.

K ostatním psům mimo svůj domov se westíci chovají zpravidla kamarádsky, nikdy ale ne bojácně. Celkově jsou to poměrně sebevědomí tvorové, kteří si nic negativního od jiných psů nenechají líbit. Někteří psi–samci mají tendence provokovat jiné psy stejného pohlaví. Tomu lze částečně předcházet výchovou.

Soužití s jinými zvířaty je velmi závislé na povaze konkrétního jedince, ale hlavně i na tom, zda s těmito zvířaty vyrůstá od štěněcího věku. Vlastní kočky se naučí respektovat a bude s nimi třeba i spát v jednom pelíšku, ale cizí kočky bude honit, nebo dokonce lovit. Vždyť je to původně lovecký teriér … Avšak jak se bude chovat k morčeti, králíkovi či jiným malým domácím zvířátkům, je velmi těžké říci. Rozhodně se nedoporučuje nechat je spolu bez soustavného dozoru, westíci totiž mají poměrně vyvinutý pud zaměřený na menší zvířata.

Velice rádi hrabou. Na to je potřeba myslet a buď psovi vyhradit část zahrady, kde bude povoleno hrabání, nebo potřebuje častější procházky do polí a luk, aby si dle chuti zahrabal a vyřádil se. A že je výborným lovcem hlodavců, člověk nejlépe pozná, když westíkovi svěří zahradu plnou krtinců nebo otevře dveře do sklepa, kde se to hemží myškami. Pak loví s nadšením sobě vlastním.

Westíkův lovecký pud rozhodně není ani za ta desetiletí potlačen. Někteří jedinci mohou být natolik náruživými lovci, že když v přírodě ucítí stopu zvěře, ihned se po ní vydají i přes nevoli majitele. Stejně tak kočka na druhé straně ulice je pro ně snadným impulzem k vyběhnutí a lovení. Proto je lepší mít westíka v mnohých případech na vodítku, aby se předešlo případným nehodám a zatoulání se. Jeho lovecká duše by se neměla podceňovat a jeho poslušnost přeceňovat. Rozhodně však westík potřebuje i hodně pohybu na volno, bez vodítka.

Péče o srst

Pes se upravuje do specifického „střihu“, jehož úpravu je možné se naučit. Druhou možností je svěřit psa profesionálům ve střihačském salonu psů. Dobře upravit westíka totiž není nic snadného. Pokud člověk ještě nemá praxi, je vhodnější, aby psa na výstavu připravovala osoba s velkými zkušenostmi. Přeci jen zde na úpravě velmi záleží. Rozhodně je však úprava srsti psa coby rodinného společníka výrazně jednodušší, nezáleží na každém centimetru, a tak domácí úprava i ne příliš zkušeným člověkem není velký problém.

Srst westíka je potřeba pravidelně upravovat „střihem“, aby vypadal, jak má westík vypadat. Základní úpravou je trimování. Trimuje se přibližně co dvanáct týdnů. Pokud je pes trimován pravidelně, srst se celkově zkvalitňuje a nemá tendence vytvářet vlny, což je u tohoto plemene velmi nežádoucí. Kdyby byla srst místo trimování stříhána, ztrácela by na tvrdosti, hůře by se udržovala, rychle by plstnatěla a celkově by s ní bylo více starostí. Jedinou nevýhodou poctivého trimování je, že někteří westíci mohou mít věkem žlutavý nádech. Tento žlutavý nádech se nejčastěji objevuje v pruzích na hřbetě. Ale zastřihnutím nůžkami se tato drobnost dá napravit.

Třebaže je pro člověka nejpohodlnější trimování na hřbetě, je potřeba od počátku myslet i na ostatní části těla, včetně hlavy a končetin. Ovšem ne všichni westíci mají kvalitní srst, a tak se postupy při úpravě mohou mírně lišit.

Běžně je srst u tohoto plemene připravena na řádné trimování za pomoci prstů nebo tupého trimovacího nože kolem sedmého měsíce věku. To by už měla být „stará“ srst dostatečně uvolněná. Ale někteří westíci mají vhodnou strukturu srsti na upravování ještě dříve, a tak je někdy možné westíka upravovat trimováním již od kolem čtvrtého měsíce věku. V tu dobu se na střih ještě příliš nehledí a nůžky se používají jen výjimečně, a to na přečnívající rušivé dlouhé chlupy na ocase a na končetinách.

Pro domácí úpravu westíka jsou základní výbavou trimovací nůž, obyčejné nůžky, efilační nůžky a malé sponové nůžky. K česání se používá drátěný kartáč se zakulacenými hroty, hřeben a ne příliš tvrdý přírodní kartáč.

Pohled na hlavu z boku – vnější okraj, se stříhá do tvaru „U“ a při pohledu zepředu dokulata. Na hlavě se nesmí tvořit pěšinka. Při úpravě hlavy je nutné myslet i na velikost celého psa, aby upravovaná hlava nebyla kvůli malému zastřihnutí chlupů příliš velká nebo v opačném případě příliš malá. Na uších se srst vystříhá od špičky do jedné třetiny. Od šíje přes plece, hřbet až po špičku ocasu se srst trimuje nakrátko a musí pevně přiléhat. Spodní část a strany ocasu se upravují nůžkami. Ocas by měl mít „tvar mrkve“ se špičkou na konci. Srst na stehnech má být poměrně dlouhá a hustá, neodstraňuje se jí proto mnoho, jen nezbytně nutné množství. Přechod mezi krátkou srstí na hřbetě k srsti na stehnech, břiše a hrudníku musí být plynulý a nenásilný. Chlupy na tlapkách se sestříhávají dokulata. Srst na břichu se nechává dlouhá a neprotrhává se. Ani tak zde nebývá příliš hustá jako na jiných částech těla. Špičky chlupů na břichu se pouze sestřihují šikmo, přičemž vzadu jsou zpravidla kratší než vpředu. Někdy plstnatí srst mezi polštářky a prsty. To je potřeba kontrolovat a přebytečnou srst opatrně vystříhávat. Přední končetiny se upravují do „rovných sloupů“ a dlouhé chlupy na loktech se zastřihnou tak, aby nezpůsobovaly dojem vybočených loktů. Všechny přechody se upravují především efilačními nůžkami. Na přesný popis úpravy srsti existuje odborná literatura, s jejíž výběrem i praktickými radami pomůže každý dobrý chovatel. Avšak pokud si člověk nechce přidělávat s úpravou srsti starosti, může veškeré stříhání a trimování svěřit do rukou odborníka v psím salonu. Pro běžný život rodinného psa zcela postačí 4× za rok.

Dnešní westíci zpravidla oplývají dlouhou srstí. Kdo jej má jen jako rodinného kamaráda, tuto dlouhou srst zkracuje, protože údržba je následně mnohem jednodušší. Ovšem o výstavní jedince, respektive jejich srst, je nutné pečovat výrazněji. Tato dlouhá srst pak potřebuje poměrně časté česání, i několikrát za týden, aby nejen nezplstnatěla, ale byla neustále v kondici.

Trimování na výstavu se provádí přibližně každých 14 dní a s blížícími se výstavními dny se provádí skoro každý den „doúprava“. Ideální „krátká“ délka srsti na výstavu je 3–5 cm. Ovšem pokud pes absolvuje více výstav za sezonu, není možné toto udržet. Pak je potřeba si vybrat jen tu nejdůležitější výstavu a na toto datum vše směrovat.

U výstavních psů se do srsti vmasírovávají bílé pudry a především „křídy“, aby srst byla bělejší a tvrdší a také aby se dobře upravovala a držela tvar. Přípravků na bělení je velké množství. Ne každý je však pro každého jedince vhodný. Upravit westíka na prestižní výstavy je skoro alchymie a věda a celková příprava je poměrně náročná. Drobné doúpravy se ještě provádí před vstupem do kruhu, ale pudrování a sprejování psů kolem kruhu jsou zakázané. Na to by měli všichni majitelé westíků myslet a toto pravidlo neporušovat.

Kombinace činorodosti a bílé barvy tohoto psa je poněkud nešťastná. Westíkovi je jedno, že proběhl kaluží, že se boří v blátě, že má čumák obalený hlínou nebo že běžel za kočkou přes hromadu uhlí. Přestože je westík bílý a majitel by jej rád viděl neustále čistě bílého, příliš časté koupání srst poškozuje. Měl by se opravdu koupat za pomoci šamponu co nejméně. Když už je však koupání zapotřebí, šampon by měl být kvalitní a vhodný pro tento druh srsti. Častým koupáním srst měkne a měkká srst potřebuje mnohem více péče i času. Také by se nemělo zapomínat na to, že po každém krmení je vhodné dohlédnout na čistotu vousu a kníru.

Zdraví westíků

Každý den je zapotřebí zkontrolovat čistotu očí a dle potřeby jejich okolí otřít suchým hadříkem. Zpravidla nemají problémy se záněty zvukovodu, ale je potřeba čas od času zkontrolovat jejich čistotu.

Pro každou zemi je „typickou“ nemocí westíků obvykle něco jiného. S ohledem na početnost plemene je zřejmé, že onemocnění, která se mohou vyskytnout, je více, ovšem některá jsou u nás velmi ojedinělá, jiná občasná. Výčet možných nemocí může začít craniomandibulární osteopatií (CMO). Toto onemocnění se objevuje již u štěňat, nejčastěji mezi 4. a 7. měsícem věku. Zda westík trpí tímto onemocněním, či nikoliv, odhalí pouze rentgen. Typickými příznaky jsou letargie, přecitlivělost na dotyky kdekoli na hlavě, především v oblasti čelistí, a nechuť k jídlu, neboť přijímání potravy je provázeno bolestí. Problémy samy odezní při dosažení dospělosti. Toto onemocnění je dědičné a nikdo by takto postiženého jedince neměl využívat k chovu. K propuknutí CMO je nutné, aby oba rodiče byli nositeli CMO. Pastí pro chovatele je, že pokud je touto nemocí postižen jen jeden z rodičů štěňat, nemoc se neprojeví, ale štěňata mohou být přenašeči této nemoci. Určitou obdobou CMO je Perthesova nemoc (Legge–Calve-Perthes). Nejedná se sice o dědičné onemocnění, ale není zcela jasné, co konkrétně ji vyvolává. Způsobuje onemocnění kostí a je výrazně bolestivá.

Další skupinou nemocí jsou nejrůznější alergie. Ty se mimo jiné mohou objevit i při nesprávné údržbě srsti, příliš častém koupání, nevhodné kosmetice nebo nevhodné stravě. Pes může mít alergii na některou složku z potravy. Někteří jedinci mohou být „pravými alergiky“, přičemž jsou náchylnější k pylům, plísním a prachu. Nejčastějšími kožními onemocněními westíků jsou akrodermatitis, hyperplastická dermatóza a epidermální dysplazie. Westík je také náchylnější k alergické formě ekzému.

Patří do poměrně dlouhého seznamu plemen, která občas bývají postižena vrozenou (tedy dědičnou) formou šedého zákalu, přičemž toto onemocnění se u postiženého jedince zpravidla objevuje již od narození. Vyloučený není ani zelený oční zákal nebo tzv. „suché oko“.

Ojediněle se může objevit známé onemocnění malých psů fontanellen persistenz – otevřená lebeční mezera (fontanela) a luxace čéšky. Nebo i trachealkolaps – silný dusivý záchvat kašle, či stenóza aorty – onemocnění srdce, přičemž tento problém lze pozorovat již u štěněte. Vzácným onemocněním je otrava mědí, známý problém u bedlington teriérů.

Průměrný počet štěňat ve vrhu jsou čtyři. Štěňata se rodí na svou konečnou velikost vcelku velká, přesto jsou porody zpravidla bez větších komplikací. Westíci se dožívají poměrně vysokého věku, průměrně 14–16 let.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Je to pes silné stavby těla, s hlubokým hrudníkem a žebry sahajícími daleko dozadu. Jeho hřbet je rovný, přední fronta a záď plné síly na svalnatých končetinách a v náležité míře vykazuje znamenité spojení síly a aktivity.

Hlava je bohatě osrstěná a je nesena v pravém nebo menším úhlu k ose krku. Nemá být nesena vysunutá vpřed. Vzdálenost od týlu k očím je mírně větší než délka tlamy. Stop je výrazný. Nosní houba je černá, poměrně velká, nevyčnívá dopředu. Tlama se od očí směrem k čenichu postupně zužuje a je dobře vyplněná. Zuby jsou v poměru k velikosti psa velké a mají pravidelný nůžkový skus. Oči jsou posazené daleko od sebe, středně velké a nejsou vypouklé; jsou pokud možno co nejtmavší, dobře usazené pod hustým obočím, které dává psovi bystrý a inteligentní výraz. Světlé oči jsou vysoce nežádoucí. Uši má westík malé, vztyčené a pevně nesené, zakončené výraznou špičkou. Nejsou nasazené ani příliš daleko od sebe, ale ani příliš blízko. Na špičkách uší nesmí být střapečky srsti. Kulaté, široké, velké, tlusté nebo srstí příliš porostlé uši jsou nanejvýš nežádoucí.

Krk je dostatečně dlouhý, postupně se rozšiřující k základně. Trup je kompaktní, rovný, hrudník hluboký. Nohy jsou krátké, svalnaté a rovné, hustě pokryté hrubou srstí. Přední tlapky jsou větší než zadní, okrouhlé. Povrch polštářků a všechny drápy má mít přednostně černé. Pohyb je volný, přímý a celkově lehký. Končetiny se pohybují poměrně blízko u sebe. Ocas je dlouhý 13 až 15 cm, pokrytý drsnou, ne však přerostlou srstí (bez vlajky). Je pokud možno co nejrovnější, nesený čile, nikoliv však vesele ani přetočený nad hřbet. Dlouhý ocas je nežádoucí.

Srst je tzv. patrová. Krycí srst je tvořena z drsné srsti zhruba 5 cm dlouhé, bez jakéhokoli zvlnění. Podsada, která připomíná kožešinu, je krátká, měkká a přiléhavá. Otevřená srst je nanejvýš nežádoucí. Barva je povolena pouze bílá.

Výška v kohoutku se pohybuje kolem 28 cm.