Hlídači (skoro) bez výcviku – V. Teritoriální dominance

K bezpečí domova a ochraně majetku mohou účinně přispět i malí pejskové, jak už bylo několikrát zmíněno. Každému psovi je vlastní teritoriální chování a díky tomu si chrání svůj prostor, aniž by ho tomu někdo učil. To platí pro boudu a kotec, stejně jako pro byt, dům, zahradu nebo jiný objekt, který považuje za svůj.

V minulém dílu bylo rovněž zmíněno, že nejúporněji psovité šelmy hájí svůj pelech, kde odpočívají a přivádějí na svět své potomky. Málokdo by si však přál, aby jeho pes považoval svůj pelech v bytě za nedotknutelný. Proto se musí jeho chování odmalička formovat, aby sdílený prostor – byt včetně pelechu – považoval za společný. Hlazení, přinášení, odnášení hraček a nedráždění v pelechu patří k základům takové výchovy. S přibývajícími dny a týdny věku se musí v tomto směru přidávat základní ovladatelnost, jako je přiběhnutí na povel, reakce na zákaz, odložení. Díky této miniposlušnosti také zvládneme psa, když se bude pokoušet osvojit si třeba zmíněné místo na pohovce či v křesle. Od samého počátku se musí nekompromisně vykázat z takového místa, což ale neznamená, že ho nemůže sdílet s námi, když ho k tomu vyzveme. Náš miláček brzy pochopí, že společný prostor patří celé naší rodinné smečce.

Přirozené osvojení prostoru

Opačné chování však budeme vyžadovat z hlediska hájení teritoria při hlídání bytu, domu a zahrady před cizími lidmi. Již ve třetí části seriálu jsme se zmínili o vítacích a hlídacích psech a o tom, jak je to s jejich výchovou. Zde zbývá jen dodat, že u psa, který si přirozeně osvojil určitý prostor, mluvíme o teritoriální dominanci. To znamená, že jeho nadřazenost je omezena jen na teritorium. Vidíme to nejčastěji u malých nedominantních pejsků, kteří se začnou chovat agresivně i k velkým konkurentům, kteří se dostanou do jejich zahrady nebo prochází podél plotu. Pokud se ale mrňousek potká s týmž psem venku na neutrální půdě, chová se pokorně. A podobně jako agresivitu omezuje hierarchické chování (nižší se podřizuje vyššímu), omezuje ji i teritoriální chování. Je to tak, že jakmile se sousedé poznají a vymezí svůj prostor značkováním, silně se redukuje agresivní chování a zpravidla se omezuje pouze na hrozbu. Jestliže se na hranicích teritoria objeví cizí jedinec, dojde ihned k urputným bojům (byť je mezi nimi plot). A velmi podobně se psi chovají k lidem.

Kdy se výcviku nevyhneme

Problém ovšem nastává u psů, kteří neštěkají. Příčin neštěkaní může být více. Někteří psi zkrátka nemají dar štěkání, a když pomineme několik plemen psů, která neštěkají nebo štěkají jen málo, máme co činit se psem, který byl výchovou, ale i neustálým křížením „hodných společenských jedinců“ doveden do stavu, který se těžko napravuje. Třeba někteří labradoři jen vzdáleně připomínají své původní poslání loveckých psů (vizuálně i chováním), kteří by měli být temperamentní, aktivní i hlasití. Mezi neštěkavci se ovšem mohou vyskytnout i jinak výkonní psi služebních plemen. Třeba takový velmi sebevědomý Německý ovčák necítí potřebu štěkat, protože on si na lumpa počká, až přeleze plot. V tomto případě může být neštěkání zapříčiněno nejen povahovou vlastností psa, ale také špatným výcvikem, kdy figurant při nácviku nebo aktivizaci přelézal plot a nechal se zadržet. Chceme-li, aby pes štěkal, musí výcvik či aktivizace u plotu končit útěkem figuranta od plotu a teprve po padesáti či více metrech je vhodné nechat psa za odměnu figuranta zadržet nebo mu umožnit alespoň zákus do peška (ulovil kořist). Tak jsme se dostali k výcviku psů, kteří přirozeným způsobem podávají jen vlažný a nepřesvědčivý výkon, a my chceme, aby jejich projev byl přesvědčivý.

Nejprve štěkání na povel

Dříve než budeme cvičit psa k vyštěkání osoby blížící se k hlídanému objektu nebo té, která do něho vnikla, naučíme psa štěkat na povel. Způsobů, jak ho to naučit, je celá řada, zde uvedeme jeden. Určitě jste si všimli, že se vyskytly situace, na které pes reagoval štěkotem. Mnohdy tak reaguje třeba na zapnutí vysavače. V takovém případě zároveň s jeho spuštěním vydáme povel „Štěkej!“ a posunek – pravou ruku máme pokrčenou v lokti a se vztyčeným ukazováčkem jí kýveme v zápěstí, přičemž v ostatních, svinutých prstech máme ukrytý pamlsek. Jakmile pes několikrát zaštěká, pochválíme ho a odměníme v prstech ukrytým pamlskem. Pak vydáme stejný povel a po zaštěkání opět následuje pochvala a odměna. Tak to několikrát opakujeme za občasného vypnutí a zapnutí vysavače až do chvíle, kdy pes pochopí, že po zaštěkání na povel (posunek) dostane pochvalu (ústní, pohlazení) a odměnu. Cvik dále upevňujeme, až se mu stane štěkání radostným momentem, i když se mu dostane pouze pochvaly. Chyb může být více, ale jedna bývá nejčastější: pes se hned nerozštěká, tak dáváme spoustu povelů, než zareaguje. Tím ho jen upevňujeme v tom, že vlastně nemusí štěkat hned, odměnu stejně dostane. Správný postup je takový, že opět navodíme situaci, kdy začne sám štěkat, a odměnu dostane po několikerém zaštěkání. Musí dojít ke spoji povel–štěkání–odměna. Po zvládnutí tohoto cviku můžeme přistoupit k výcviku hlídání objektu vyštěkáváním.

Jednoduchý výcvik

K výcviku budeme potřebovat pomocníka. Když přichází pomalým a nejistým (bázlivým) krokem k oplocení, oslovíme psa jménem, ukážeme na figuranta paží, vydáme pomocný povel „Pozóór!“ a pak povel „Štěkej!“. Jakmile zaštěká, následuje pochvala „Hodný“ a odměna, na kterou je zvyklý spontánně zareagovat (malý pamlsek nebo přetahování o kořist – pešek, míček). Figurant pomáhá v přípravě tak, že začne psa provokovat škádlením. Důležité je, aby po každém (i náznaku) zaštěkání viditelně uskočil a čtyřnožec nabyl dojmu, že díky štěkotu vítězí. Po souvislejším vyštěkání pomocník odbíhá do úkrytu dvacet až třicet metrů od plotu a vše se opakuje z jiného místa. Není vhodné podporovat štěkání jen na vzdalujícího se člověka, psa musíme vést (provokací figuranta) tak, aby hlásil už přibližující se osobu. Vyštěkávání upevňujeme opakováním, postupně se však páníček stává pasivnějším, až se ze hry úplně vytratí. Přitom sleduje, zda je pes pozorný a neznámého hlásí i bez podpory páníčka. Četnost a pestrost nácviků nelze nikterak ohraničit, každý pes vyžaduje větší či menší odlišnosti. Většina majitelů však při dodržení zmíněných zásad vycítí, co je třeba udělat, aby se hlídačova výkonnost zvýšila. Jedné zásadní chyby se však musíme vyvarovat – pes se ke štěkání nesmí nutit. Musí k němu být vhodně motivován, aktivován, štěkání na povel je pouhým spouštěčem správné reakce na blížící se osobu.