Rozlišování pohlaví
Každý ví, že rozlišit u stehlíka samce od samice naprosto přesně a jednoznačně nejde. Přesto to v mnoha případech možné je. Zatím to bylo popisováno buď slovně, anebo kresbou. Udělám tedy krůček kupředu a předvedu vám to na fotografiích. Mohl bych to udělat i kresbou, nebylo by to nijak složité, to tady ovšem již bylo, takže proč to opakovat? Navíc na každé kresbě, pokud není technickým výkresem, je něco zidealizováno. Něco si musíte stejně sami domyslet. Proto také budu doprovázet i fotky slovem. Vždycky je dobré na některé věci ještě upozornit, zdůraznit je. Další věci třeba byly natolik jasné, že se o nich vůbec nepsalo. V první řadě, stehlík, který zpívá, tedy plným zpěvem, je samec. Ptáka, kterého vidíte zpívat někde na větvi či drátech a otáčet se za zpěvu i do stran, můžete v každém případě považovat za samce. Samice nezpívá, netoká. Osud mně přihrál místo, kam stehlíci létali pravidelně na grit a já jsem je tam také vcelku pravidelně fotografoval. Většinou přilétali ve dvojicích, někdy bylo možné takovou dvojici považovat za pár, jindy nikoliv, anebo dokonce bylo i zřejmé, že jde o dva samce. V jednom případě však šlo naprosto jednoznačně o samce. Po příletu samice začal totiž zpívat, tokal. Snažil jsem se jej vyfotit, ostatně jako většinu stehlíků, kteří tam přilétli. Všechny fotografie jsem ukládal, i když značná část z nich neměla nijakou kvalitu, ale považuji je za dokument určitého druhu. Předkládám vám tedy tři fotografie jednoznačného samce a můžete na nich, i když nejsou žádné vysoké kvality, studovat znaky, které samci mají mít. Pták byl fotografován 22. 7. 2013 v půl jedné. Je tedy také zřejmé, že pták byl ještě po polovině července v plné pohlavní aktivitě. Na jiných ptácích pak bylo jasně vidět, a to již od začátku července, že pelichají. Jeden jediný snímek, jak je dokladováno, může mít proto vypovídací hodnotu ve více rovinách. A co literatura?
Rozeznávání pohlaví podle literatury
V roce 1946 vyšel v nakladatelství Vesmír klíč z pera Dr. Josefa Jirsíka, ve kterém začíná popis stehlíka takto: Pták zvíci vrabce, hlava s barvami černou, červenou (starý *) a bílou, žluté zrcátko na černém křídle, hřbet hnědý, jednotlivé černé letky s bílými skvrnami u konců … Zajímavá je ta hvězdička za znakem samce v závorce, černé letky s bílými skvrnami na konci zatím pomíjím. Ta pod čarou totiž říká: Ptáčnické rozeznávání samečka a samičky podle bílých skvrn na křídle není spolehlivé. Jediný spolehlivý znak, který znám; samečkové mají za hnědavými konci prsních peříček vždy žlutavý nádech; samičky nikoli. Nic dalšího pak ohledně rozeznávání pohlaví stehlíků již neříká. O tom žlutavém nádechu se tedy ví, a dokonce jej znají i v Rusku. Kupoval jsem na Kladně od nějakého Rusa stehlíka, prý majora a on se mě snažil přesvědčit, že jde o samce, a zdůrazňoval onen žlutý nádech na prsou. No, já tam žádný neviděl a také to nakonec byla samice. Ono s tím žlutým nádechem to bude asi složité. Kdo jej chce vidět, jej vidí, kdo nechce, tak jej nevidí. Takže pokračujme. Fauna ČSSR, Ptáci 3/II (1983). U popisu samce se zde říká: (žlutavý nádech pod dolním okrajem hnědých peříček není spolehlivý znak pro samce). U samice je pak tento popis: : Méně červené na hlavě, většinou jen do poloviny oka. Peříčka u kořene zobáku hnědá. Žluť na třetí svrchní velké křídelní krovce nepřesahuje na vnitřní prapor, čerň tvoří s ostnem málo ostrý úhel a linie není souvislá (obr. 577). V tomto textu je skryta další zrada. Co je to třetí svrchní velká křídelní krovka? Někdy se k názvu velká křídelní krovka připojuje ještě doplňující určení ruční nebo loketní, ale ne vždy. Jindy zase se považují za velké krovky ty loketní a ruční se jmenují jen ruční, i když existují ještě střední a malé krovky, které se na ruční a loketní již nedělí. A také záleží na tom, odkud počítáte ruční letky! V naší starší literatuře se počítaly letky od vnějšku křídla. Všichni pěvci mají 10 letek ručních, přičemž ta první je zakrnělá, u různých ptáků různě dlouhá, někdy není vidět vůbec. Takže ta druhá letka bývá v celém křídle nejdelší. Takhle je to používáno třeba při tak zvané formuli křídla u budníčků nebo slavíků, když podle různé délky ručních letek rozeznáváme druh. Jenže existuje i další názor, kdy se letky počítají od vnitřku křídla směrem k jeho okraji. A to proto, že ptáci pelichají, neboli vyměňují letky nejdříve směrem od vnitřku křídla k jeho okraji. Jako první obvykle vypadává pravě desátá neboli první letka ruční. To je sice pravda, nicméně se letky směrem od vnitřku špatně počítají, zvláště nám, brejlounům. Navíc se potom příslušné krovky dají počítat ještě hůře, protože se mezi velké krovky ruční a velké krovky loketní plete ještě tak zvaná zápěstní neboli karpální krovka, která je jaksi navíc. V případě Fauny, Ptáci 3/II, tkví zrada navíc v tom, že většinou počítá letky, a tudíž i krovky od vnějšku křídla, ale údaj o třetí svrchní křídelní krovce je počítán od vnitřku křídla, aniž by na tohle text poukazoval. Neboli to bylo opsáno, aniž by si to asi autor vůbec uvědomil. Ono je to vlastně u loketních letek jedno, nicméně v tomto případě to stejně nehraje. To peříčko je nutné hledat uvnitř křídla, směrem k tělu. A zase. My, brejlouni, nejspíš nenajdeme nic, zvláště pak bude-li to peříčko právě vypadlé. Komu by se tohle snad zdálo málo komplikované, nechť si opatří knížečku Určování stáří a pohlaví evropských pěvců. Autoři Raffael Winkler a Lucas Jenni. Ti říkají: (u samce) 8. VK má také na vnitřním praporu trochu žluté u ostnu stejné intenzity jako na vnějším praporu. U samice: 8. VK na vnitřním praporu bez čistě žluté (špinavě žlutá nebo béžová). Ať je to jak chce, osmá krovka nemůže být nikdy třetí krovkou nebo krovkou sedmou, ať je počítáte, odkud chcete.
Rozeznávání pohlaví v praxi
Takže samce u stehlíka odhadujeme podle celkového dojmu a začínáme přitom od rozšíření červené barvy na hlavě. Existují potom ještě i pomocná kritéria. Ta červená barva na hlavě je totiž nejméně v polovině případů stejná u samců jako u samic. Jakou roli potom hraje v rozšíření červené barvy věk ptáků, si nikdo ani netroufne odhadovat. Na dvou snímcích vidíme vcelku jasně vybarveného samce, pokud se týká rozšíření červené barvy na hlavě. Červená je nad okem viditelná daleko za linií oka. Na snímku, kde vidíme společně se samcem i samici, je samice vybarvena téměř typově. Rozdíl ve velikosti červené masky je docela dobře viditelný. Musíme si však uvědomit, že snímek je vlastně zvětšenina a skutečný rozdíl je v řádu pouhých milimetrů. Chce to již cvičené oko. Někdy mívají samice tak zvané podpůrné znaky. Černá barva na temeni hlavy a krku při pohledu shora tvoří kříž. Po ptáčnicku „na kříži“ bývají některé samice nahnědlé. Na snímku je samice, která je na kříži hodně prokvetlá, to však nebývá běžným jevem. Jestliže však její zadní linie červené masky běží vzhůru od oka jako u některých samců, je právě tohle bráno jako podpůrný znak, který přiklání odhad ke straně samice. Rovněž na ramenou, odtáhneme-li křídlo trochu od těla, mívají samice v těchto místech černou barvu hnědě prokvetlou. Nejjistějším znakem samce zůstává však rozloha červené masky. Jestliže začíná až za okem a linie se rozšiřuje ještě směrem dozadu, jde s největší pravděpodobností o samce. Bohužel nejméně u poloviny ptáků začíná tato linie u zadního okraje oka a běží přímo vzhůru. Kniha Fauna ČSSR, Ptáci, díl 3, druhý svazek, když mluví o červené masce, má však asi na mysli linii červené barvy pod okem. Pokud zde linie sahá do půli oka, bývají i podpůrné znaky přítomné a jde o jasnou samici. Podpůrným znakem pro samce jsou i ona žlutavá peříčka na prsou. Musíte však toho ptáka držet v ruce a peří na prsou mu rozfoukat. V jiném případě, pokud ani podpůrné znaky nic neříkají, musíte si hodit mincí. Panna, nebo orel?
Vybarvení mladých ptáků
Vybarvení tohoročních mladých ptáků je celkem všeobecně známé. V ptáčnické hantýrce se nazývají mladíky nebo také šediváky. Můžeme se s nimi setkat někdy od konce května až do podzimu, i když není vůbec zaručené, zda ti z podzimních měsíců jsou stále naši ptáci, anebo k nám přitáhli s jinými stehlíky. Já vám představuji dva ptáky z jednoho místa, fotografované v rozmezí jednoho týdne. Měli by vypadat stejně, ale nevypadají. Můžete to posoudit sami. Samozřejmě mohou být a také asi jsou různě staří, nicméně rozdíl v jejich věku nemůže být v polovině července příliš výrazný. Přesto jednomu z nich téměř chybí výrazné bílé skvrny na konci letek. Přitom mladí stehlíci mají většinou tyto skvrny ve formě výrazných bílých lemů. Náš jedinec vykazuje nějakou bílou skvrnu na třetí letce ramenní, respektive sedmé loketní neboli první terciární. Co to může znamenat, je záhadou, nicméně nebyl jediným mladíkem, který na tomto místě takto vypadal. Ten druhý však již vykazoval známky pelichání, ten na snímku zatím nikoliv.
Některé rozdíly ve vybarvení dospělých ptáků
Staří ptáčníci dobře věděli, že stehlíci v přírodě vykazují určitou variabilitu svého vybarvení. Znali ptáky s jakýmsi žlutým přelivem, kteří jsou dnes dobře známí a prošlechtění na barevnou mutaci v evropských chovech. Poměrně častí byli ptáci s bílou peckou pod zobákem v červené masce. Jednoho takového se mi podařilo vyfotografovat i na mém oblíbeném místečku. Další variací, která je poměrně častá, přičemž o ní v literatuře nenajdete ani zmínku, jsou ptáci s černými pírky na bílém kostřeci. Někdy jich mívají i více, takže dělá na bílém kostřeci černé véčko. Při posuzování ptáků na fotografiích, jestli mají nějaké bílé skvrny na konci letek, činí barva kostřece s černými pírky někdy problémy. Ta černá pírka mají ptáci jak ze zimních měsíců, tak i ptáci z jarních měsíců a časného léta. Tudíž vysloveně naši ptáci. Totéž se nedá říci o ptácích zimních, to bývají většinou cizinci. Existují také ptáci, kteří mají na konci žlutého zrcátka směrem k tělu bílou skvrnu. Jako kdyby velké krovky loketní směrem u těla měly jedno nebo i více pér bílých. Možná však jde jen o spodní peří nějak přehozené přes křídlo. Jde přitom o ptáky, kde pohlaví bylo vyhodnoceno tak, že nehraje roli. Neboli ta skvrnka se vyskytovala u obou pohlaví. Pokud se týká hnědé barvy, a to jak na zádech, tak i na prsou, vykazují naši letní ptáci pozoruhodnou variabilitu. Někteří mají hnědé skvrny na prsou malé a na horní straně mezi sebou nespojené nebo jen náznakově. Přitom Taczanowski uvádí takto světlá prsa s nespojenými skvrnami jako jeden ze znaků formy major. Hnědá na zádech mnohdy zcela postrádá červenohnědý nádech a jde až do šediva. Je to ovšem poněkud subjektivní pohled, nakonec světelné podmínky při fotografování se mění co chvíli. Neberu tentokrát v úvahu rozdíl ve vybarvení křídel, tedy s bílými nebo černými špičkami letek. Avšak právě kvůli tomu vznikají letošní moje texty.
Od konce dubna jsem nashromáždil dobře na 500 různých fotek stehlíků z jednoho místa. Dá se o tom místě říci, že jde o nějaké slanisko. Proč právě létají ptáci sem, je však záhadou. Asi jde o kombinaci vhodného gritu, který se ovšem může vyskytovat na téže silnici nejméně v délce tří kilometrů, a místa s natolik vhodnou vegetací, že právě tady se ptáci cítí bezpečněji než jinde. Kdo ví?
Fotografoval jsem na tomhle místě několik druhů ptáků, kteří sem létají pravidelně. Stehlíky, konopky, zvonky, zvonohlíky, vrabce polní, hrdličky zahradní. Jednou i dlaska, který se však nijak dlouho nezdržel, a jednou i poštovního holuba a samce strnada. Ukazuje to na důležitost gritu. Když se dívám, jak se tím něčím ptáci přímo ládují, musím všechny chovatele zrnožravých ptáků upozornit. Věnujte tomu zvýšenou pozornost! Ti ptáci to očividně potřebují. Původně jsem tady chtěl i ptáky chytat a kroužkovat, bylo by více než zajímavé dozvědět se třeba, z jaké až vzdálenosti sem ptáci létají. Nakonec jsem tu myšlenku zavrhl. Nechci je nijak rušit, protože by si mohli najít jiné místečko dříve, než bych využil všech možností, které skýtá pro mne. To by nebyl ten nejlepší nápad. Avšak uvědomuji si, že takováto místa musí existovat leckde. Jenom je objevit.